Všechno přece nemusí mít své vlastní jméno,ne?

Bylo toulání po horách,

co chvíli změnilo se v bílou holubici,

letělo napřed

a peříčky značilo cestu,

jež jako dřevěné schody vrzají,

křupali pírka pod nohama.

Cesta se v zatáčkách kousala do ocasu,

slunce se telilo na obloze

a motýli se motali v kruzích,

když upadli jim barevná křídla

a narostli okvětní kvítky pampelišek,

snad mysleli si,

že ji doprovodí.

Nepravidelný rytmus kroků

hýřil cestující chomáče prachu

a vítr je jako tenisové míčky odpaloval vzad

a dusil indiánského stopaře,

který odléval stopy do sádry.

Plačící oči slzami slévali krajinu,

topili holubici,stopaře i bezkřídlé motýly podél cest,

kteří se pod hladinou měnili v korály

a hejna malých rybek

se točili ve víru vzpomínek,

v nichž zmítal se tonoucí člověk.

Vypadal jako ty.