Blížence?

Má první velká indispozice je na světě. Prosím všechny o pochopení.

 

Jednou, když jsem dělala revizi všech svých známých, jsem zjistila, že neznám žádného blížence. Ani ženu, ani muže. To mi připadalo ještě horší, protože každé znamení jsem měla alespoň v pánském nebo dámském zastoupení. Dokonce, jak jsem zjistila, jsme neměli žádného blížence ve třídě. Když jsem tak pátrala dál, přišla jsem na to, že dokonce ani v rodině. Vlastně, došla jsem k jedné Blíženkyni, manželce dědy. Ale ta se mnou pokrevně neměla nic společného a hlavně bydlela v Ostravě, takže se mi nechtělo jezdit tak daleko, abych Blížence pořádně poznala. Pátrala jsem tedy dál, až jsem zjistila, že Blíženec je otec od mé kamarádky. Začala jsem k nim teda chodit častěji. Pro začátek jsem zjistila o jejím otci-blíženci zajímavé informace:

Je tlustý; nosí vousy; má tmavě hnědé oči; chodí pomalu. Pak jsem s větším úsilím přišla na další neméně zajímavé informace:

• Rád chová hady a další podobné potvory. Teď chová v akvárku dva brouky a sleduje je, jak zápasí.
• Spí na zemi (to mi řekla kamarádka)
• Strašně křičí, je agresivní a neumí jednat s malými dětmi.(to jsem se taky dozvěděla od kamarádky)
• Chodí do kina, jen když dávají filmy o zabíjení, (nejraději z historie)nepohrdne akčním filmem (-„-)
• Pak taky informace, která potvrzuje jeho bezcitnost-nejen k malým dětem, ale i malým chlupatým zvířátkům-zlomil vaz koťátku o popelnici (do které ho pak vyhodil), když nevěděl, co s ním.
• Je silně věřící.
• Když lže tak se červená (od mého otce)

To už byla slušná zásoba informací. Teď jsem si o blížencích hodlala něco přečíst a porovnat si to.

Jako první jsem se dočetla: „Pokud nemá konfliktní ascendent, je zpravidla štíhlý, čilý a nadprůměrně vysoký. Najdete některé s hnědýma očima, ale většina má nádherné, křišťálově průzračné oříškově hnědé, modré, zelené nebo šedé oči, které těkají z místa na místo.

Vyzařuje z něj dychtivost, okamžitě projevují přátelství a jsou typičtí rychlými, ale ladnými pohyby.“

Hned jsem zase knížku zaklapla. Bylo jasné, že jsem si vybrala špatný objekt svého pozorování. A protože se dál už nepsalo nic o kočkách a hadech, rozhodla jsem se najít si jiného blížence, tentokrát bez konfliktního ascendentu.

Ale jak ho najít? Znovu mi poradila knížka:

„Chcete-li tuto všestrannou bytost najít, vyžaduje to trochu předvídavosti. Jeden den je tu a druhý někde jinde….Mohli byste zkusit knihkupectví. Rád se probírá knihami, protože k zjištění obsahu mu stačí krátké prolistování. (Není náhodou, že John F. Kennedy dovedl číst velmi rychle). Tito lidé také mají ohavný zlozvyk přečíst nejdřív poslední stránku. Jestli znáte blížence, který někdy přečetl knihu od začátku do konce, aniž by se v půlce začal nudit, pošlete ho do muzea jako kuriozitu. Blíženci v knihách rádi přeskakují a tento způsob uplatňují i v jiných oblastech než čtení.“

Tak fajn, to bychom měli, knihkupectví. Tam chodím často, žádný problém. Ale chyba lávky. Jak mám sakra oslovit toho chlapa vedle, co už půl hodiny čučí do té knihy, a zeptat se, jestli je blíženec. A kdyby byl, to si sním mám pak dát rande, abych ho blíž poznala? Nebo, co ta paní naproti. S tou se mi seznamovat teda nechtělo už vůbec.

Pak mě napadla možnost seznamovat se jen s lidmi, kteří rovnou obrací na poslední stránku. Přesto jsem v knihkupectví nepoznala člověka, se kterým by se mi chtělo navázat nějaký bližší kontakt. Naopak.

Tohle jsem tedy vzdala a rozhodla jsem se to nechat osudu. A skutečně. Blížence jsem opravdu poznala. První informace, co jsem o něm zjistila, byla, že dobře tančí. To bylo na první pohled patrné, neboť jsem s ním chodila do tanečního kroužku. Hned druhá informace byla, že mu skoro všechno připadá trapné. Byli jsme oba vybráni, abychom tančili na jednom předtančení a dokonce spolu. První co mi řekl bylo: „To bude trapas.“ A tuhle větu jsem pak od něj slýchala téměř v pravidelných intervalech pořád.

Díky tomu, že jsme spolu vystupovali, dozvěděla jsem se o něm další informace.

·        Je přátelský a veselý.

To bylo myslím každému zcela jasné na první pohled, kdy o přestávce mezi jednotlivými výstupy seděl L.-ovi za krkem a smál se přes celou šatnu.

Stali se z nás kamarádi a informací přibývalo. On si rázem vybudoval ve skupině místo baviče a benjamínka klubu-byl totiž nejmladší. Nezapomenutelné bylo jeho napodobování pana G., který náš kroužek vedl, jak tančí. Pan G., jelikož si toho občas všiml, ho proto neměl moc v lásce. O přestávkách nás bavil svými neuvěřitelnými historkami. Na vystoupeních zase nezapomenutelnými výroky. Začala jsem k němu mít poměrně blízko, a tak další informace byla, že mu v 11 letech zemřela matka. Pak jsem se podrobně seznámila se situací v jeho rodině, s jeho kamarády a s jeho životem a přivedlo mě to na myšlenku, že:

·        Je sice přátelský, ale není zase tak veselý, jak se zdá.

Byla jsem u něj doma. V pokoji měl plno kytek, v kleci skřehotal papoušek a vedle pobíhali po akvárku křečci. Vlastně mě pozval, aby mi ukázal své nové piraně. Ptala jsem se ho jestli nemá třeba jiné rybičky. Řekl, že teď už ne. Když jsem se ho ptala, proč to všechno pěstuje a chová, řekl, že proto, aby nebyl sám. Napadlo mě, že také proto se nejspíš, tak rád druží do kolektivu.

Po nějaké době, co jsme se znali, my řekl, že mé vyprávění historek není nijak poutavé. „V čem je teda chyba?“ ptala jsem se ho. „V tom, že mluvíš pravdu.“ Odpověděl jednoduše. A já pochopila. Pak mne podrobně zaškolil do své techniky. „Kdykoliv zjistíš, že lidi zajímá něco jiného, nebo začínají usínat, hned řekni něco zvláštního, co příběhu dodá na dramatičnosti.“

·        Lže a dodává příběhům na dramatičnosti.

Byla má další zkušenost s ním.

Já se ale nepoučila a od té doby zkoumala každý jeho příběh, jestli je pravdivý nebo si ho trošku přibarvil. Jeho příběhy mi tím pádem přestaly připadat tak směšné. Pochopila jsem i jeho drobné lži, kterými si ulehčoval život.

Pak mi nabídl po jednom vystoupení přespání v bytě, který mu půjčil jeho brácha. To je dobrá příležitost pro zjištění dalších informací, řekla jsem si v duchu a souhlasila.

Ptal se, jestli se dívám na Peříčko. Proč jako? Zeptala jsem se jestli se on dívá často. Každou sobotu, bylo mi odpovědí. Přemýšlela jsem zda je mi tato informace k něčemu. Usoudila jsem, že tohle nejspíš není nic pro blížence specifického. Že je to spíš něco takového, jako kdybych zjistila, že pije kávu nebo čaj. Když jsem si tak dělala revizi té noci, zjistila jsem, že jsem opravdu nepřišla na nic zvláštního o blížencích, ale na druhou stranu, to nebyl zase tak špatný večer.

A pak to přišlo, celý nával nových informací.

·        Tvrdí, že nikdy nebude kouřit.

·        Miluje malé děti.

·        Jezdí často na kole. (Vždycky ke mně přijížděl na kole)

·        Rád uklízí.(Vyprávěl mé babičce, že rád v tatínkově firmě umývá záchody. Má pak prý dobrý pocit, když ví, že zákazním přijde na záchod a řekne si: „Ten je ale pěkně čistý, kdopak ho asi myl?“ Přemýšlely jsme pak s babičkou, jestli to myslel vážně. A přemýšlely jsme také, zdali by to nějaký zákazník jen tak pro sebe na záchodě prohodil.)

·        Rád se stará o pokojové kytky.

·        Rád čte

·        Rád žvýká žvýkačky.

·        Začal kouřit.

·        S tím uklízením je to ještě horší, než jsem si myslela. (Když jsme stanovali, zametl před stanem listí. Vytvořil provizorní plot, vyhrabal v zemi díru a tvrdil, že tam máme ukládat potraviny. Mohli jsme stanovat doma na zahradě!)

·        Lhal mi!Začal kouřit, ale asi před čtyřmi měsíci.

·        Když řekne, že je mu smutno, tak už ho prostě nerozesměju.

·        Když má dobrou náladu, už ho nepřiměju, aby se mnou soucítil.

Poslední dobou mě často napadá: Proč jsem vlastně chtěla poznat blížence? Když se teď zadívám na stěnu pokrytou tapetami, vzpomenu si, jak mi rád sloupával tapety. Když vymývám vázy, najdu v nich občas ohořelou sirku, které tam háže. Když utírám prach, nacházím na skříních nalepené žvýkačky…Už nikdy blížence!!!

---