Nahá

Probudit se, nový den jiskrou v očích a úsměvem uvítat,

žít, jít, potkat,…

Jen pár pohledů jí věnoval,

jistá si byla, že kdykoli dřív slovo milovat použila,

jazykem svým jen tento výraz haněla,

Spát, jen snít o lásce, životě,

usínat s úsměvem na rtech,

na tváři stále cítit jeho sladký dech,

usínat s prosbami, ať tvé všechno neopustí tě.

Zemřít v ledové samotě,

kabát a šála teď visí na plotě,

ta slečna úsměv ve vzpomínce hledá,

oděna v celé své nahotě

do peřejí sněhu se svým spokojeným žalem ulehá.

Umírá v laskavém mrazu náručí,

ráda teď splní vše co Bůh jí poručí,

jejím Bohem zve svoji lásku

své tváří přikládá ledovou masku.

…a doufá, že tak moc jak tvrdil bude ji milovat…

neb ona ze světa krom něj víc nic nechce znát.

Mráz už ji pohltil,

zemřela na lásku, než příběh se probudil.

Teď věčně spí se sladkým pocitem, že ji zná…