Blábolita

Vnikal jsem do ní jak do poustevny a její dětský úsměv se mihl jen v stínu, když říkala: „ …  Ještě..?“

Měla sto chutí  a já jen jednu (neukojitelnou).Tak jsme se dělali.Potom odešla a nevolám jí.No  a k tomu, mi víc chybí práce. No ona vlastně ….. ,ale škoda slov i když proč to nenapsat, si neuvědomuje , že lidi se mění (neustále a většinou  k  horšímu)a proto se chová ke mně jako před  sedmi roky . A já do ní vnikám jako do poustevny.

 Když už se holky  nechtěli se mnou jen tak válet (pověst si v malém městě budujete roky a ztrácíte skoro ze dne na den), pil jsem a přitom ostatním kázal o morálce a opravdovosti velkých lásek z naivních románů. Sranda.

S prací to šlo taky z kopce. Nejmladšímu z mých „kolegů“bylo jako Žižkovi v době kdy přišel o druhé oko

a proto asi viděli všechno černě. Šéf mi nadával ať jsem se celý měsíc snažil nebo na práci sral.Tak jsem mu

řekl: „ Pane vedoucí jděte do kanceláře a napište mi výpověď !!!“Dal mi ji tzv.dohodou - ubožák. Přesto všichni lidi okolo mne byli přesvědčeni , že ve mě něco velkého je. Já jsem o tom byl přesvědčený také , ale

kromě množství alkoholu v krvi - co by to mělo být?Asi prd.

Recitoval  jsem jí překrásný verše : „Lásko cite nejsilnější  a nejmíň probádaný….. !“Schoulila  se do

 klubíčka ,nahá pod peřinou , ležíc v mém náručí . Má duše se začala povznášet na vlnách té básně.

A ona z pod peřiny na mne vyvalila kozy, tak jsem si jednu vrazil do huby a tu druhou do ruky.Takže o čem to celý je ?

Taková kurva.V jistém slova smyslu se ze mě stává, aby taky ne .Moudřejší ustoupí , ale mstí se!

Co je na člověku nejhezčí ? To že je zranitelný. Střízlivou chvilku poznáte jednoduše-něco by jste si

dali ,protože každý je jak kůl v plotě ! Atd. Prostě jen tak blábolit a hlavně na sebe nic moc neprozradit.

A co je vlastně lepší být sám -opuštěný , skličovaný pocitem samoty, nebo nešťastně zamilovaný  do někoho kdo si o Vás s úsměvem otře boty ?