Jamil

   Utíkal, jak nejrychleji mohl. Byla to jeho poslední naděje a on to věděl. Doufal v zázrak, protože nic jiného ho nemohlo zachránit. Rychle mu ubývalo sil a on cítil, že se vše chýlí ke konci. Byl to nejudatnější bojovník z celého kmene. Celý kmen si ho nesmírně vážil, nikdy nebyl poražen. Ať už v boji nebo v rozhodování kmene. I po mnoha zkušenostech z boje proti všemožným nepřátelům, ba dokonce i z boje proti medvědovi, byl naprosto bezbranný.

  Náhle v dáli spatřil osamocený strom. Zázrak, řekl si. Najednou měl šanci přežít. Zrychlil a doufal v nejlepší. Nepřítel se rychle přibližoval a nehodlal se vzdát své oběti. N-ti, jak se jmenoval slavný bojovník z kmene Džiů, doběhl k osamocenému stromu a s rychlostí kočky se vyšplhal nahoru. Z koruny stromu pozoroval, jak se rychle přiřítilo hejno vlků, pronásledujíce svou kořist. N-ti si uvědomil, že získal čas, ale ne vítězství. Pokud vlci setrvají u stromu, rozplynou se jeho naděje jako vítr. Vlci opravdu začali kroužit okolo stromu a zuřivě štěkat. Došlo mu, že je konec. Vlci neodejdou dokud nesleze, nebo nespadne únavou. Byl vyčerpán a nemohl vydržet na stromě déle jak dvě hodiny. Okolo stromu obíhalo pět nenasytných vlků a N-ti se pomalu smiřoval se smrtí.

  Pět vlků je dost málo na tři lidi, na jednoho však jistá smrt. N-ti by zabil jednoho, nanejvýš dva, ale stále zbývali tři vlci, kteří by ho rozervali na kusy. Chvíli vyčkával, zda se něco nestane, nebo se někdo neobjeví. Po krátkém vyčkávání se rozhodl zemřít důstojně. Seskočil ze stromu a začal strašlivě řvát. Nohy se mu klepaly a podlamoval se v nich. Oháněl se rukama okolo sebe, tak že vlci se jen opatrně přibližovali. Všechen strach vyprchal a N-ti bojoval jako vždy. Snažil se nepustit vlky k tělu, protože to by znamenalo jistou smrt. Náhle se jeden vlk dosti přiblížil a n-ti mu obrovskou silou uštědřil ránu do spánku. Vlk upadl k zemi a nehybně ležel. Mezitím přiskočil druhý vlk a zakousl se N-ti mu do nohy. N-ti se pokusil vlka odhodit. Mohlo se mu to podařit nebát dalšího vlka. Ten vyskočil a zakousl se N-timu do krku. N-ti začal krvácet a rychle slábnul. Upadl k zemi a bezvládně pozoroval, jak se na něj vlci vrhli. Necítil bolest ani strach. Umíral po boji a to znamenalo vysvobození. Po chvilce N-ti zemřel. Naposledy vydechl nejudatnější bojovník kmene Džiů.

   Pavel zavřel knížku a odhodil ji do rohu. Byl smutný, zemřel jeho oblíbený hrdina. Nechápal, jak je možné, že N-ti mohl zemřít. I když nevěřil v Boha, nemohl uvěřit, že by Bůh nechal zemřít nejlepšího z nejlepších.

  Byl odsouzen k trestu smrti, za vraždu. Dnes se měl konat rozsudek. Byl celý zmatený. Čekal ho stejný osud jako N-tiho. Pavel však neuvažoval, jak zemřít se ctí, či se někomu omluvit. Neprosil o odpuštění. Nenáviděl tenhle systém. Byl přesvědčen, že nikdo nemá právo ho odsoudit k smrti. Všechny okolo sebe nenáviděl. Nikoho neměl rád. Měl však velmi bohatého kamaráda, který se pokusil podplatit velmi vlivné lidi, aby osvobodily Pavla. V tomhle Pavlem nenáviděném systému existuje korupce, která mu zachránila život. Dostal milost a to i přesto co hrůzného provedl. Pavel však ani po tomto zážitku neobrátil svůj život, alespoň dokud se ... 

   Jarmil se vzbudil. Otočil se okolo sebe a zjistil, že jsou tři hodiny ráno. Nechápal, co se děje. Zdál se mu podivný sen, vlastně dva v jednom. Proč tak zvláštní sen, nikdy se mu takový sen nezdál. Sen o povrchním Pavlovi, co četl o velmi ušlechtilém bojovníkovi. Proč tyto dva protikladné charaktery, přemýšlel Jarmil. Mělo to snad něco znamenat. Snad nebe a peklo, dobro a zlo? Jarmil byl velice chytrý a dokázal vnímat věci okolo sebe. Nešlo mu však na rozum, jak má skloubit tyto dva příběhy do sebe. Rád filosofoval a tohle byl zlatý důl. Věděl to, jen se nějak do toho nemohl dostat. Udatný člověk, co jde za svými cíli, plní své sny v dokonalé harmonii s přírodou, který zemře. Naproti tomu Pavel, bezcharakterní člověk, co nemá nikoho rád. Proč musel N-ti zemřít a proč Pavel žije dál. Co tím chtěl kdo říci? Jarmil byl věřící a proto tedy do toho vtáhl Boha. N-ti věděl, že zemře, přesto bojoval. Zemřel šťastný, našel vysvobození. Pavel neumírá a přesto nebojuje. Nesnaží se zachránit sám sebe. N-ti nepotřeboval vysvobození. Potřeboval ho Pavel, ale ten žije dál. Proč tedy odešel N-ti? Chtěl Bůh mít N-tiho u sebe, protože si to vysloužil a Pavla nechal žít schválně, protože doufal v jeho vystřízlivění? Čekal, že obrátí svůj pohled a začne žít tak, aby si ho mohl Bůh vzít k sobě? Co když ale nebude tak žít? Co potom? Nechá Bůh Pavla žít věčně pozemský život? To asi ne. Co se tedy stane s Pavlem? Vezme si ho někdo jiný? Ďábel? Tomu Jarmil nevěřil. Boha uznával, ale Ďábla ne. Pokud si Bůh bere své milované, jakmile prokáží zásluhu, potom pro normální lid to znamená, že ochabuje jejich víra. Vezměme si Ondru, říká si Jarmil. Ondra je Jarmilův kamarád. Stane se nehoda a Ondrovi zemře bratr Jan. Jan je asi nejušlechtilejší člověk, kterého Jarmil zná. Potom Ondra přestane věřit v Boha, přemýšlí Jarmil, protože je přece nespravedlivé, aby Jan musel zemřít. Vždyť mohl vykonat tolik dobrých skutků.

  To se neblaze promítá v celém světě, proto se nedivme, že upadá víra v Boha. Na druhou stranu lidi jako Pavel žijí dál, což je další příčina úpadku víry. Nedivme se tedy, až jednoho dne bude víra zapomenuta. Proč tedy Bůh nezařídí, aby to tak nebylo? Dává snad lidem svobodnou vůli, jak si určit život? Nechce je ovlivňovat a tím poznává podstatu člověka? Jenže je tu jeden fakt. Je tu dobro. To hraje zásadní roli v chování lidí. Můžeme, ale říci, že dobro je strach z trestu, pokud by se dělo něco špatného. A tento strach nám dává odměnu a tou je „Bůh“ a posmrtný život. Z toho plyne, usoudil Jarmil, že nikdy nevymizí Bůh a víra v něj. Bůh tedy věděl, co dělá, když lidem vnuknul strach. Jenomže on to také udělal ze strachu. Ze strachu, že by lidé zapomněli na Boha a tím ho zabili. Bůh existuje jen díky nám, poněvadž když tu nebudeme, nebude nikdo, kdo by v něj věřil a psal o něm. Jarmil vyšel z faktu, pokud je někdo sám, nemá komu dokázat svou existenci a tudíž neexistuje. Jarmil se myšlenkově vrátil k strachu. Strach je tedy to, co ovládá vše, je to nejvyšší stupeň. I Bůh se pod ním sklonil. Existuje tedy Bůh? Už není nutné zavádět Boha, když existuje něco mocnějšího. Snad zavést strach jako Boha, ale tím padají veškerá náboženství a vše ztrácí smysl. Strach nemůže být Bůh. Strach je jen důkaz naší existence.

   Jarmil možná došel k závěru, že Bůh není!!