Třetí patro

Ptáš se a zároveň přemlouváš, ale Nio..ten je již dávno rozhodnut. Ačkoli..

Nio také prosí a žadoní..ale o procházku. Objevíš mrtvou labuť a ukážeš na ní prstem. Nio je však sám. Tak sám, že mrtvou labuť vnímá jen skrz svůj pohled. A ten není v tuto chvíli nijaký. Mrtvá labuť je jen odsunutý vjem, pocit ničeho. Sleduješ ho, jak se sám sobě ztrácí a bereš ho za ruku. Je studená jako dnešní den, jako Niův svět. ..-Pojď už,-..prosíš tentokrát ty, ale Nio se ti vytrhne a běží, teď už úplně sám, po nábřeží. Usměješ se a zamáváš mu. Omlouváš se sama sobě.

Otevřelas dveře zrovna, když chtěl zazvonit. Nio tenkrát nepromluvil, ale tys poznala, že mu není dobře. Ve tváři byl pobledlý a jeho žalostný výraz jakoby se odrážel v jeho neupravených šatech.

Nio je nešťastný, protože nemůže najít své místo..ale není šílený. Jen někdy. Ale to jsou spíš chvilkové výpadky. Nic nepoznává a bojí se, protože nemůže vstát z postele. Nio je zkrátka opravdicky nešťastný..A ty se směješ a poletuješ kolem něho v dobré vůli, že právě jeho (nebo tvá?) vůle zlomí jeho nedobrovolnou apatii. Copak nic nechápeš?

Nerýmovaný vzkaz ti nechá ležet na stole. Stojí na něm..-Hledejte mě mezi mrtvými, obtočený kruhy-..Vstáváš pozdě. Pozdě na to, abys ho viděla odcházet. Nio je pryč už tři hodiny. A mezitím co tobě naskakuje husí kůže z jeho zprávy, prochází se po mokrých cestách, protože včera v noci pršelo. Jde a dívá se do země, aby nezašlápl ani jednu žížalu. Žena, která šla naproti němu, si nedávala takový pozor. Nedbale měnila pravou nohu za levou a naopak. Nio moc dobře slyší to křupnutí, společně s broukem umírá a tečou mu přitom slzy. Chce vrátit čas. Běžel by k té ženě a třeba by do ní i strčil, jen aby nezmařila život bezmocného tvora. Kdyby to tak šlo. Ale nejde a Nio to ví. Zítra ráno až se budou čistit boty, na hadříku zůstane kousek tělíčka..

Nio se často přetvařuje, protože musí. I před tebou, ačkoli se to nechceš připustit. Nedělá to proto, aby tě zraňoval..právě naopak. Poslední dobou je to ale čím dál tím víc složitější. Nio už nemá sílu vymýšlet si veselé postavy a měnit podle nich svou tvář. Nio už nemá sílu na nic. Ani na život ne. Nic od něj neočekává, ani nemůže, když už neočekává nic ani sám od sebe.

Zdá se, že procházky mu dělají dobře..ale někdy zdání klame. Tentokrát to nebyla labuť a ani jsi neukazovala prstem. Na zemi ležel mrtvý člověk. Přikrytý a bez bot. Podívala ses trochu bojácně na Nia a ten tvůj pohled opětoval. Snažila ses v něm něco vyčíst, ale moc se ti to nedařilo. Nio se nad tvou snaživostí trochu pousmál. Zároveň mu však bylo trochu trapně z toho že se stal objektem tvého pozorování. Chytli jste se za ruce a šli domů. Mrtvolu jste vyhnali ze svých myšlenek. Byla v tom jakási paralela.

Je pozdní odpoledne, téměř večer. Poznáváš to podle slunce, které by mělo být, ale není. A Nio se směje a ty poprvé nevíš, jestli je to dobře nebo špatně. Tak trochu bezmocně se pousmíváš, jako bys každou chvíli čekala nějaký zvrat. Ale Nio je veselý. VESELÝ!! Nic nedbá na tvou tak špatně předstíranou radost a směje se dál. Vypadá jako by se vznášel, ale ty vidíš jeho nohy stále na zemi. Směje se tak až z toho začne slzet. Oba se propadáte do lepších zítřků, čistě a neposkvrněně, usínáte v objetí. Kdyby sis zítra nevšimla nových ran, mohlas být aspoň jeden den šťastná. Nio měl jeden ze svých výpadků, přicházejících po nenadálém štěstí a naopak..pořád dokola.