Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePodivuhodný příběh Goliáše Grunta
Autor
kifkov
I.
Goliáš Grunt měl ošklivého vlčáka s dopředu vyčnívajícími zuby, kterému říkal ty stará prašivá potvoro, ale v rodokmenu byl veden pod jménem Cháron z Tarsu.
Do koloniálu šel ten den již potřetí, a s každou návštěvou stále více rozladěn, byl i na prodavačku také čím dál víc neurvalý a to i přesto, že nikdy nebyl schopen označit to - co je předmětem jeho nákupní horečky, jinak totiž nebylo možno jeho zjevení se v obchodě nazvat. Nabývalo totiž ničím neobvyklým, když o něm svět nevěděl celé měsíce, nebýt toho, že jednou denně vypustil ze dveří svého zatuchlého činžovního bytu na dlouhém provaze vlčáka ven se vyvenčit. Pro nemnohé, kteří jej od vidění znali byl tak předmětem dlouhých spekulativních debat, jak je možné, že je dosud živ a především z čeho je Grunt živ.
Šlo však povětšinou o různé démonické teorie zařazující Grunta někam mezi nemrtvé, či jiné anaerobní organismy.
Naprostý poprask pak způsobilo, když jednou nervóznímu Gruntovi při nákupu v již zmíněném obchůdku uvízla mezi prsty krabička prezervativů. Paralyzován nebetyčným záchvatem studu učinil tu nejméně logickou věc, která se mu z různých možností, jak se protivné krabičky zbavit naskýtala – pokusil se jí ukrást.
V nastalé tahanici Grunta s prodavačkou vše vyřešil jeho pes, který jí ukousl loket a svého pána si za provaz dovlekl domů.
Tak se třetí návštěva koloniálu, kterou jakož i předchozí dvě Goliáš Grunt podnikl, aby si sní domluvil dostaveníčko,
prodavačce velmi prodražila.
II.
Začalo pršet a za uslzeným oknem, kterým teklo dovnitř, se začal srocovat dav.
V něm si sjednal ticho plešatý pán v baloňáku a začal mít k němu proslov, ve kterém nad jiné zdůrazňoval fakt, že lidožravý pes je případem toho nejhoršího terorizmu, jaký se v jejich zemi dosud vyskytl. Totéž si myslel i pán vlasatý, který přidal celý svět. Což rozplakalo maminku, která měla ráda psy, načež byla strážníkem před vstupem do domu legitimována. To ovšem velmi silně pobouřilo dav, jenž se shodoval na tom, že už kvůli tomu dítěti, jí má nechat jít. Vzniklý rozruch nemluvně probudil a tak se dalo také do křiku.
To už bylo příliš.
Strážník tasil pendrek, přiložil si jej ke rtům a udělal: Pšššt!
Do ticha, které z moci úřední nastalo
spadl špendlík.
III.
Goliáš Grunt si spokojeně mnul ruce v radosti, že již podruhé tento den zdařilo se mu zhmotnit rčení. Odložil prázdný jehelníček a usadil se do omšelého ušáku.
Netrvalo dlouho a ozvalo se očekávané bušení na dveře.
“Policie! Otevřete!” bylo se stejnou důrazností, jako bušení dodáno, načež se dveře otevřeli a policie vtrhla dovnitř.
Strážník nezaváhal ani na vteřinu a nasadil na vše připravenému Gruntovi pouta, pak jako slídící pes, ale přesto v uctivé vzdálenosti od uvázaného vlčáka, začal prohledávat byt.
“Kde je ten loket Grunte?! Přiznejte se! Vy jste jej snědl!” udeřil nakonec na Goliáše po bezvýsledném hledání strážník.
“Já ani můj pes, jsme již měsíc nepozřeli sousta…” odvětil mu Grunt marně se s pažemi spoutanými za zády natahujíc po pugétu makovic na stole.
“Nevěřím vám ani za mák Grunte!” s odříhnutím odpověděl seržant
sytým barytonem.
IV.
Vlasatý i plešatý pán právě vcházeli do společného bytu, když jim až do morku kostí pronikl zběsilý smích pronikající až do morku kostí.
Na velikém formuláři visícím u dveří na zdi si pak oba spokojeně plnícími pery zaškrtli:
opití rohlíkem X
mrazení v zádech X
a šli spát.