Co jsem dělal o prázdninách

Co jsem dělal o prázdninách (dopis) ve Studénce dne 1. 9. 1999 Nazdar Jardo! Skončily nám prázdniny, a tak Ti píšu, protože jsi mě o to v minulém dopise tak hezky prosil. Nebude to ale asi nic zajímavýho. Víš přece, jak nudný je poslední dobou můj život. Pokusím se Ti teda trošku popsat, co jsem dělal o prázdninách, protože to je doba, která se trochu vymyká stereotypu mýho života. Moje prázdniny začaly už předposledním týdnem v červnu. Jeli jsme se totiž koupat na Floridu, kde je to pro nás uprostřed sezóny přece jen trošku drahé. Ale i tak to tam bylo fajn. Potkal jsem tam docela pěknou Indku, dali jsme řeč a ona mě pozvala k ní do Indie. Celý zbytek dovolený ve Státech jsem byl jenom s ní, chodili jsme spolu surfovat, chodili do kin a na koncerty, kecali jsme o všem možným a bylo nám spolu dobře. Asi za týden jí přišel telegram, ve kterým stálo, že její otec je velmi nemocný a že má co nejdříve přijet domů. Šel jsem s ní až na letiště, kde jsme se spolu rozloučili. Nebylo to ale loučení nijak smutný, vždyť jen co se vrátím domů, odlétám za ní do Indie. Ani nevím, jak jsem ty dny bez ní přežil. Ale to je teď už jedno. Sedím v letadle a letím přímou linkou Mošnov - Dillí rovnou k ní. Slíbila mi, že na mě počká a pak že spolu procestujem celou zem. Na letišti v Dillí jsem skoro vypadl z letadla, jak jsem spěchal, abych ji znovu viděl. Ale ona tam nebyla. Říkal jsem si, že se snad jen trošku opozdila, že jí třeba ujel autobus a že na ni teda chvíli počkám a pak bude všechno tak, jak jsme si slíbili. Jak jsem tam tak na ni čekal, přišel ke mně nějaký poslíček a dal mi vzkaz. Vzkaz od ní! Co mi ale napsala, to mi vyrazilo dech. Stálo tam, že je konec, že je to definitivní a že ji nemám hledat, že už to nemá cenu. V tý chvíli jsem snad zažíval všechny strašný pocity, co vůbec na světě jsou. Já nebyl schopný udělat vůbec nic, a tak jsem tam jen tak seděl a díval se kolem a bylo mi strašně. Kolem chodili různý lidi, ale já si jich moc nevšímal a oni mě taky ne. Nevím, jak dlouho bych tam seděl, kdyby kolem mě neprošli tři muži s oholenýma hlavama v oranžových ohozech. V tu chvíli jsem se rozhod. Půjdu do kláštera, stanu se mnichem a zapomenu na ty zrádný ženský. Vyrazil jsem radši hned, protože do Tibetu je to pěkný kus cesty, a to dá přece rozum, že do kláštera nemůžete letět letadlem. Peníze jsem rozdal potřebným a na cestu se vydal jenom tak. Lidi v Indii jsou hodný a počestnýmu pocestnýmu dají někdy najíst i za dobrý slovo. Cesta byla dlouhá a během ní jsem mnohé pochopil. Čím dýl jsem šel, tím víc jsem si začal uvědomovat, co vlastně dělám, čeho se budu muset vzdát, a co už třeba nikdy nezažiju a neuvidím. A právě ve chvíli, kdy jsem se chystal zabouchat na dveře kláštera, mi to všechno došlo. Přišlo mi líto, že už nikdy neuvidím kamarády, neprožiju ty krásný chvíle, když je člověk zamilovaný do pěkný holky, neřeknu mamince dobrou noc a nezažiju vůbec všechny ty pěkný okamžiky toho prokletýho světskýho života. V tý chvíli jsem si řek ne. Ne, to neuděláš, tady nezůstaneš, vrátíš se domů a budeš šťastný, budeš si života užívat a budeš z něj mít radost. A to jsem taky udělal. Teď už jsem doma a píšu Ti svůj dopis. Dopis ve kterým je všechno a ve kterým zároveň není vůbec nic. Pro mě všechno, ale pro všechny ostatní je to asi o ničem. Doufám, že Ti můj dopis třeba něco napoví, nebo v něčem pomůže. Určitě Ti ale neřekne všechno. To Ti neřekne nikdo, na to musíš přijít sám. Na to musí každý přijít sám. Na další dopis se těší Tvůj přítel Honza.

---