Překlad knihy \"Vlna\" od Mortona Rhue, kapitola 1

Vlna

Moc disciplínou!

Moc společenstvím!

Moc jednáním!

…o jednom pokusu, který šel až moc daleko

Morton Rhue

Laurie Saundersová seděla v redakci školních novin Gordon High School a žvýkala svoji propisku. Byla hezká dívka se světle hnědými vlasy a skoro vždy jejím neustálým úsměvem, který mizel jen tehdy, když byla rozčilená, či žvýkala propisku. To dělala v poslední době poměrně často. V jejím stojanu již nebylo nic na psaní, co by na svém konci nebylo zcela rozkousané. Každopádně

to pořád bylo lepší než kouření.

      Laurie se rozhlédla po kanceláři, která byla plna psacích stolů, strojů a tabulí sloužících k náčrtkům. Vlastně měl v tomto okamžiku u každého psacího stroje někdo sedět a snášet nějaké příspěvky pro školní noviny „Kachna.“ Také malíři měli sedět u svých stolků a připravovat příští vydání. Doopravdy nebyl kromě Laurie v kanceláři nikdo. Problém spočíval prostě v tom, že venku bylo nádherné počasí.

     Laurie cítila, jak se trubička její propisky rozlomila. Její maminka jí předpovídala, že jednoho dne bude propisku kousat tolik, až se celá rozpadne. A pak jí spadne jeden dlouhý úlomek do pusy a udusí se. Jen maminka může přijít na takové myšlenky, si Laurie vzdychajíc pomyslela.

    Podívala se na hodiny na zdi. Do konce hodiny zbývalo jen pár minut. Nebyl žádny předpis, podle kterého by během volné hodiny někdo musel pracovat v redakci, ale všichni věděli, že „Kachna“ musela být příští týden hotova.Cožpak nemohli ostatní alespoň jednou oželet zmrzlinu, cigarety a opalování, aby alespoň jednou byly školní noviny vydány kdy měly?

     Laurie zastrčila propisku do pořadače a posbírala sešity na příští hodinu. Bylo to beznadějné! Již tři roky patřila do redakce a ani jedno číslo „Kachny“ za tu dobu nevyšlo včas. To, že se teď stala šéfredaktorkou na tom nic nezměnilo. Noviny byly hotové, když ten poslední dokončil svoji práci.

     Laurie zamkla dveře redakce a stoupila na liduprázdnou chodbu. Ještě nezvonilo. Jen na druhém konci chodby bylo vidět pár žáků. Laurie prošla kolem několika dveří, poté zůstala stát před jednou třídou a koukala oknem dovnitř.

    Uvnitř se její nejlepší kamarádka, Amy Smithová, děvče s hustými blonďatými vlasy snažila přežít poslední minuty francouzštiny Mr Gabondiho. To, co za poslední rok na škole nejnudnějšího Amy zažila, byly právě hodiny Mr Gabondiho. Mr Gabondi byl malý, silný muž s tmavými vlasy, který vypadal, že se i za nejchladnějších zimních dní neustále potí.Během vyučování mluvil potichu a natolik monotoně, až to mohlo uspat i snaživé žáky. Ačkoli látka, kterou přednášel nebyla nijak těžká, nemohl se ji nikdo naučit.

     Když viděla, jak se její kamarádka snažila soustředit se na vyučování, pomyslela si, že ji trochu rozveselí. Proto se postavila na okno tak, aby ji viděla pouze Amy a ne též její učitel a udělala na ní úšklebek. Amy si dala ruku přes pusu, aby zabránila hlasitému smíchu. Laurie opět stáhla svůj obličej. Amy se na ní nechtěla dívat, musela pak přece svoji hlavu otočit, aby viděla, co jí zrovna Laurie nabízí. Laurie předvedla svůj známý rybí obličej: Dala uši dopředu, stáhla pusu a otevírala a zavírala ji právě tak, jak to dělá kapr. Amy si dávala velikou námahu, aby se nesmála, až jí vytryskly slzy z očí.

     Laurie bylo jasné, že musela předvést další úšklebek. Dělalo jí to radost pozorovat Amy. Každý by se lehce rozesmál. Kdyby Laurie ještě něco předvedla, spadla by jistě Amy smíchem ze židle mezi stoly, a tak toho nechala. Přesto to Laurie nemohla vydržet. Obrátila se zpátky ke dveřím svými zády, aby zvýšila Amyny napětí.

     Pod dveřmi stál zuřivý Mr Gabondi. Za ním se stávala Amy a její třídy skoro hysterickými. Laurie zavřela pusu. Ale ještě předtím, než mohl Gabondi začít hubovat, zazvonilo. Během toho, co se na Amy Mr Gabondi upřeně díval, šly obě dívky společně pryč. Byly až moc bez dechu, než aby se ještě smály.

Ve třídě, ve které se vyučoval dějepis, se u jednoho projektoru Ben Ross snažil rozchodit jeden film. Byl to již jeho čtvrtý pokus, a stále to nedokázal. Zoufale si projel rukou svými hnědými vlasy. Celý jeho život mu přístroje a myšiny jen tížily: promítače filmů, auta, dokonce benzínky z něj činily neschopného.  

     Nikdy si nedokázal vysvětlit, proč byl v tomto ohledu tak nešikovný a když šlo o něco řemeslnického, či ručního, přenechával to Christy, jeho ženě. Na Gordon High School vyučovala zpěv a hudební výchovu, a doma byla za všechno zodpovědná, co se týkalo práce. Občas s úsměvem prohodila, že když Benovi řekne, aby vyměnil žárovku, že ji zašrouboval správně, načež on většinou odpověděl, že trošku přehání. Během svého života vyměnil již mnoho žárovek,

a pokud si může vzpomenout, tak se mu rozbily jen dvě.

     Během jeho působení na Gordon High School – Ben a Christy tam vyučovali dva roky – se mu podařilo, že nemusel předvádět svoji nešikovnost. Každopádně, co bylo na jeho pověsti dosti zřetelné, bylo to, že byl mladý schopný učitel. Benovo žáci často říkali, že je natolik při věci,

a že se na látce natolik podílí a do ní vžívá, až nebylo možné nebýt látkou zaujatý. Byl prostě „nakažlivý,“ říkali a mínili tím, že je skutečně dokázal oslovit.

     Ostatní učitelé byli ve věci Ben Ross různých názorů. Na některé udělal svou energií, nasazením a kreativitou opravdový dojem. Říkali, že zprostředkovává svým žákům zcela nové pohledy na věc a ukazuje jim dle možností praktické aspekty dějin důležité pro dnešní dobu. Jestliže se projednávaly politické systémy, rozdělil třídu do politických stran. Jestliže se mluvilo o nějakém důležitém soudním jednání, nechal udělat z žáků žalobce, obhájce, svědky a soudce. Jiní učitelé byli skeptičtější. Někteří tvrdili, že je prostě moc mladý, naivní a příliš horlivý; za pár let se uklidní a bude s žáky jednat „správným“ způsobem – mnoho čtení, týdenní zkoušení, referáty. Jiní jen říkali něco v tom smyslu, jakože se jim nelíbí, že ve třídě nenosí oblek a kravatu a někteří kolegové prostě přiznali, že mu závidí.

     Jestliže bylo něco, co zcela jistě žádný učitel nezáviděl, tak to byla prostá neschopnost zacházej s projektory. Jak jen chytrý chtít chtěl: Teď se škrábal v hlavě a pozoroval bezradně cosi na přístroji. Během několika minut musela přijít jedna z tříd vyšších ročníků a již před týdny si předsevzal jim pustit tento film.Proč vlastně nepatřilo ke studiu učitelů vyučování zacházení s projektorem?

     Ross smotal film zpět. Zcela jistě v této třídě byl nějaký video-audio kouzelník, který by tu věc dokázal rychlostí blesku přivést do chodu.Šel zpět ke svému stolku a uchopil hromádku domácích prací, které chtěl dát žákům předtím, než se podívají na film.

     Ty známky se daly předpovídat, povídal si Ben při procházení třídou. Laurie Saunders

a Amy Smith měli jako obvykle jejich výbornou, pak byl široký průměr a dvě nepodařené práce: ta jedna Briana Ammona, fotbalisty první třídy – zdál se být špatným žákem, ačkoli Ben věděl, že je dostatečně inteligentní nato, aby mohl dosáhnout lepšího. Druhý nezdar pocházel od Roberta Bilingse,  nejhloupějšího žáka třídy. Ross vrtěl hlavou.Tento Robert Bilings byl skutečný problém.

Zvonilo na konec hodiny. Ben slyšel Ben uslyšel bouchnutí dveří. Bylo podivuhodné, jak žáci vždy bleskurychle opustili třídu a na začátek další hodiny přicházeli šnečím tempem. Shrnuto, byl Ben přesvědčen, že dnešní High School byla pro žáky mnohem příjemnější než za jeho časů. Ale bylo mnohé, co mu vadilo. To byla například úplná lhostejnost žáků, co se týkalo příchodů do hodin. Mnohdy šlo pět nebo dokonce deset drahocenných minut vniveč, než přišel poslední žák do hodiny. Dříve se na žáka učitel velice zlobil, když nebyl na svém místě ani po druhém zazvonění.

      Druhý problém byly domácí úkoly. Žáci prostě už neměli žádnou chuť se tím zdržovat. Jestli se jim vyhrožovalo se špatnými známkami nebo s tím, že zůstanou po škole, jim bylo jedno. Domácí úkoly se staly takzvanou dobrovolnou činností. Jeden žák z deváté třídy mu nedávno řekl:

                                                        > Ano, jistě, Pane Ross, já vím,   _            že domácí úkoly jsou důležité; ale mé 

_                      sociální kontakty jsou  

_                              koneckonců přednější.<

Ben se tiše pro sebe smál. Sociální kontakty! První žáci přicházeli do třídy. Ross uviděl Davida Collinse, velikého, dobře vypadajícího chlapce, který patřil k nejlepším hráčů fotbalového mužstva. Mimo jiné to byl přítel Laurie Saunders.

„Davide,“ řekl Ross, „dokázal bys rozchodit tento projektor?“

„Ano, zcela jistě“ odpověděl David

.Během toho, co Ross přihlížel, si David klekl vedle přístroje a pustil se do práce. Po pár sekundách vložil film. Ben mu s úsměvem poděkoval. Robert Billings se dovlekl do třídy, silný hoch, kterému neustále visela košile z kalhot a který si zcela jasně nikdy ráno nedal tu námahu se ráno učesat. „Podíváme se na ten film?“ zeptal se, když viděl projektor.

„Ne, blbečku“ ,řekl Brad, který velice rád Roberta buzeroval. „Pan Ross prostě jen rád sestavuje filmové projektory.“ „To stačí, Brade!“ řekl přísně Ben.

Mezitím přišlo dostatek žáků, aby mohl Ross začít rozdávat práce. „Poslouchejte!“ řekl hlasitě. „Tady jsou vaše práce z minulého týdne. Všeobecně se dá říci, že jste nepracovali špatně.“ Procházel mezi lavicemi sem a tam a jednotlivě rozdával práce. „Ale musím vás ještě jednou důrazně varovat. Některé z těchto prací vypadají skutečně nepořádně.“ Zvedl pár listů do výšky. „Tady například. Je skutečně nutné srolovávat okraje?“

Třída se zasmála a někdo se zeptal: „Komu to vlastně patří?“ „to není tvoje věc“ Ben narovnal listy a rozdával dále. „Od nynějška budu u nepořádných prací automaticky zhoršovat známku. Kdo udělal příliš mnoho chyb nebo příliš hodně škrtal, ten začne od znovu přepíše svůj text pořádně, než ho odevzdá. Rozuměli jste?“

Někteří žáci souhlasili. Jiní již nedávali pozor, co říká. Ben šel dopředu a spustil promítací plátno. V tomto pololetí to bylo již po třetí, co musel mluvit o naškrabaných a hnusných pracích.

Téma hodiny byla 2.světová válka a film, který Ben Ross ten den pouštěl vypravoval o nelidskostech, které dělali nacisté v koncentračních táborech. Žáci viděli muže a ženy, kteří byli tak vyhladovělí a vyzáblí, až se zdálo, že se skládají pouze z kůže a kostí.

     Ben tento a podobné filmy již mnohokrát viděl. Přesto pohled těchto bezohledných, nelidských krutostí ho stále zděšoval. Během toho, co běžel tento film, říkal třídě: „Co tady vidíte, se odehrával  

v Německu mezi lety 1933 – 1945. Je to dílo člověka jménem Adolf Hitler, bývalého natěrače, který se po první světové válce dal na politiku. Německo bylo v této válce poraženo, nová vláda byla ještě slabá, tisíce lidí byly bez domova, hladovějící a bez práce.

     Tato situace nabízela Hitlerovi možnost rychle vystoupnout s nacistickou stranou. Vštěpoval lidem, že židé jsou ničitelé všech kultur a němci jsou příslušníci nějaké vyšší rasy. Dnes víme, že Hitler byl psychopat. Roku 1923 byl kvůli jeho politickým aktivitám zavřen, přesto roku 1933 převzala jeho strana vládu v Německu.“

Ben se na chvilku odmlčel, aby se žáci mohli plně koncentrovat na film. Viděli teď plynové komory a lidské maso, které bylo používáno místo dřeva. Ještě žijící těla měla za úkol narovnávat ostatní před zraky lidí SS. Ben cítil, že se mu začíná dělat blbě. Jak bylo možné, že nějaký člověk mohl nutit jiného k takové práci?

     Žákům řekl: „V těchto táborech smrti se odehrávalo to, co Hitler nazýval > vyřešení otázky židů<. Ale každý – nejen židé – se mohli dostat do těchto táborů, pokud nebyl nacisty označen jako schopný vojenské služby, aby náležel do <vrchní rasy>. V celé východní Evropě byly tyto tábory. Následně vykonávali tvrdou práci, hladověli, byli mučeni, a když už nemohli vykonávat práci, skončili v plynové komoře.“ Ben chvilku mlčel, než připojil: „Očekávání života zajatců v táborech obsahoval dvě stě sedmdesát dnů. Mnozí nepřežili ani týden.