Jarní balada

Probouzím se, já krásná dáma,

čas je jedna dlouhá vteřina.

Je tu někdo? Nebo jsem tu sama?

Ten pocit mrazí, víc, než moje peřina.

Ticho. Tma však nekonečná není.

Naději mám...Snad ten pocit není mylný.

Tam nahoře je někde světlo denní

"musím výš!" volá hlas, co víc než já je silný.

Tělo mé jak kousek dřeva zdá se,

příroda je ocelová pružina.

Vzhůru stoupám, teď o kousek zase!

Živou mízou plní se má dužina.

Okvětní lístky barvy nejčistšího sněhu,

co jistě brzy Slunci ustoupí,

pomalu se rozvíjí, tu krásu a něhu

si nikdo u nikoho nekoupí...

Vyhrála jsem! Moji hlavu

teplé světlo něžně hladí.

Rozhlížím se- kdo zřel slávu?

Ten boj, co tu kvítek svádí?

Čekám až vykouknou mé sestry,

až sněhu vláda skončí docela.

S ostatními květy kobereček pestrý

naše velká rodina udělá...

Těším se na první liščí mládě,

až čichnout si tu přijde zvědavě!

Taky spatřit chci tu třeba malé hádě

až poplazí se s matkou po trávě...

Konečně přichází někdo strží-

člověk! Ten krásu mou zhodnotí!

Už taky rozpoznám, že v ruce drží...

Foťák! Mám trému! On si mě asi vyfotí...!

Jak moc se snažil, ten kvítek nevinný

vypadat nádherně- a toužil taky,

pro tuto chvíli být královnou planiny,

okouzlit člověka, Slunce i ptáky.

Člověk jde zamyšlen, neví si sám rady,

neumí opravit batoh svůj zlámaný.

Rozdrtí rostlinku podpatkem kanady

a kvítek umírá v bolesti, zklamaný...

Přec ale vycítí okamžik bolestný

a k ní se obrátí jeho tvář stará.

Na ní se rozlije úsměv tak bezelstný...

"Hle, první sněženka! Poselství jara!"