Smysl života

Pomalu kráčím městem svým,

hluboce ponořen do světa ticha.

O tom, co vědět chci a co už vím

přemýšlím- a všechna naděje je lichá.

Skrz slzy, kterým se můj rozum marně brání,

ano, ten rozum, co čím dál více se mi vzdaluje,

vidím tváře, ty jak by kreslil rozechvělou dlaní

šílený malíř, jenž vlastní krví dávno maluje.

A ten hlas v mysli, zákeřný jak nášlapná mina,

co ovládá mě jak dřevěnou loutku

šeptá "čí je to vlastně vina??"

Pořád dokola. Neschovám se. Ani v těsném koutku.

Teď už mi pomohou jenom mí přátelé,

však žádný z nich tu není, odjeli už domů.

Že já jsem vůbec dnes vstával z té postele

říkám si, když vcházím do stínu stromů.

Nepočítám kolik metrů jsem už ušel,

jsem dítě města, nevím, co mám čekat v lese.

Tolik ponořen do tajů nejenom své duše,

že nevídím ani dravce, co kousek ode mě se vznese.

Pro její tvář bez jediného kazu,

tak sametovou, co jak zralá broskev hebounké má chloupky

nevidím, že stojím na okraji srázu.

Jak bez duše hledím do té tak zlověstné hloubky.

Když nohy mi sjedou a oči zatemní těžký prach

a jen kořeny a kamení brzdí rychlý pád,

na okamžik ovládne mě ten smrtelný strach,

než temnota vše pohltí, tak vím, že jsem přece jenom rád...

Kolem tma a těžká tíseň,

která srdce, duši drtí.

V dáli světlo, tichá píseň...

Zde začíná tunel smrti.

Tak přece jsi, babi, pravdu měla.

Ne já a přátelé, ale právě ty!

Když na mši jsi Ježíši písně pěla...

S úsměvem jsi tudy jistě šla před léty.

Na nohy se pomalu postavit zkusím,

chci brzy už ke světlu dorazit.

K jednomu cíli se teď upnout musím...

Když tu na stěnách rozžehnou se obrazy.

Napravo veškeré dobro vidím,

co pro druhé udělal jsem za svých devatenáct zim.

Nalevo to, za co se stydím,

co omluvit si neumím...

Dokud pravou řadu cítím vedle sebe,

snad pohání mě neviditelná ruka.

Ale když už ztratila se, jak vzdálené je nebe!

Tak nad šílenství horší nese každý krůček muka.

Až u brány ráje končí řada hrůzných obrazů

a já náhle a... pozdě smysl života chápu.

Chci říct všem odpověď na každý z dotazů,

a že přejít každý obraz je těžší, než únik šelmě z drápů.

Vždyť ten, co za života činy maloval mnoho

a vše do galerie hrůzy,

ten v půli cesty padne a nepohne už nohou...

A vrátit se musí zpět a tam...

Tam někde je peklo...

Ten pocit se mi se slzami mísí,

obojí prudce tryská ven!

Vzpomínám, i modlitbu jsem uměl...kdysi...

Nejsem hoden milosti! Zpátky pusť mě jen!

Kousek před koncem padám naposledy,

už rozeznal jsem i mrtvých blízkých tváře!

Zpět do tmy obracím se tedy...

Když změní se barva i intenzita záře...

Probouzím se znova, teď na stole bílém

z úst lékařů čtu "klinická smrt", jen tato dvě slova.

Vím, že to tak není, jsem zpátky v těle milém

a to jen proto, ať můžu začít znova...

Tady na pokoji mi mé zdraví závidí

a já znám smysl života- a to má mnoho kladů...

Dál se již netrápím, co dál? To se uvidí...

Teď musím jít. Prodloužit svou pravou řadu...