Kolik mi toho uteklo

Kolik mi toho uteklo, kolik se ještě ztratí?

Komu by to mělo vadit víc než mě, a nevadí.

Cizí svět mi vánek chystá.

Kolem lázně starých ledovců.

Něco schází mi a nic nezbývá.

Kdo se se mnou na mě podívá?

Podívá do studně bezedné,

kde je moje tělo letmo hozené?

A vše je mírně smutné,

schované v sněhobílém davu. Hmmm…

Letmo mi stíhá noha nohu, líně a mlčky střídají svůj pohyb. Není to bůhví jaká noc. Sněhové vločky lehounce padají do toho bílého ticha občas s nimi vítr víc zatočí, že by mi nahnal i dvě, tři do očí. Na víčkách studí a usmívá pod smetáčkem řas. Co než to krásné nic mi zbývá?? Ne tak často se mi stává, že jen tak bez příčiny jedné prosincové studené noci, roztrhám se na kusy a nechám je jak vločky z papíru, točit se sněhem ve víru………………

Kdepak je to místo kam se mi chtělo právě jít?

Usmíváš se a pak smutně koukáš, díváš se jak odcházím, na rok co zmizel a tiše na něj vzpomínáš. Šourám se ve sněhu a nemyslím vůbec na nic a přitom se mi všechno honí hlavou. Držte mě, šeptám, jinak se rozletím, do skrýše mrazu poletím. Na dřevěnou kostru, kam jinak správně patřit by měla, svou kůži páskou přilepím. Ve větru, dešti, kam budu chtít si s tebou kdy chci poletím.

Ztrácí se, kam se mi chtělo jít, všude se jen válí nálada, tak jako stáří na mě ťuká za mlada. Lechtá mě nejdelší noc a možná ruku na mě drží, co nikam výš mě nepustí.

Nenechám víno zteplat.

Nenechám cvrčka píseň dohrát.

Nikdo, nic mi není dost dobré a tak si říkám….

Jóó, líně se plazím světem bez nástrah.

A ty si myslíš, že mě něco někdy musí zastavit.

Jenže, já nenechám zkazit vteřiny a nevěřím,

Že to co bylo, se nějak vrátí a tak si myslím, že tě asi záhy ztratím a líně se šourám sněhem v nočním tichu, to je ten démon, co svádí mě k hříchu a ty se bojíš! Ty se ostýcháš!

Je večer, vrní hudba, víno teče stružkou ohnivou a přece nemáš lásko, šanci jedinou, točit se pod kůží, si s děvkou nevinou………….

Ať nebyl si první, pátý, co se mnou sbíral perly ze dna, může za to jen má láska neposedná.