Hyperion

John Keats leží v loži, ví o blízkosti smrti stejně jako přednedávnem milovaná matka, milovaný bratr. Ostatně povolání lékaře, v uvozovkách postupů medicíny doby, přináší dostatek vhledu statistiky k soustavnému přehodnocování naděje. John Keats, sám, přes přítomnost přítele Severna, sám, totiž bez slečny Brownové, hraje před oponou prostěradel mimický melodram pro uhel druha v umění, jenž dělí čas umírání v úhlech kresby. Znalost těch obrázků z Říma bude zřejmě z jeho blahovůle nesmrtelná.

John Keats vytřel všecku barvu Británie, jak mu prošla zřítelnicemi, do řádek listů a když již nebylo co spatřit, když nebylo už vůle k usměrnění ohnisek rozostřených čoček vhledu, zvolili mu přátelé, vybrala mu vlast, dovolenou v Římě, aby jim neumíral doma, na očích (nechtěli-li pootočit zrak, přemístili předmět křečovitých dojmů do prostor periferních vidění). Řím k tomu nebyl špatnou volbou. V nejmenším přivedl básníka blíž inspiraci. Kde jinde umřít než ve zřídle svých vizí.

John Keats neměl, za života, dostatek sil k naplnění spokojenosti prosté existence. Nenašel dostatek přesvědčení k výkonu řemesla? Básníkům těžko se uspává pacient hlubokými doušky nejlacinější pálenky a dívat se pak do očí zpitého nemocného před amputací končetiny není k zapomenutí. Přijdete z práce domů, po těžkém dni vynesete do zahrady houpací křeslo, uvaříte čaje a napíšete jednu z nejněžnějších básní anglické literatury, Ódu na Slavíka. Dostihnou-li případ komplikace a vy nezmůžete nic proti sepsi vztahu k Fanny, která vás miluje stejně jako vy ji, sednete za sychravého večera ke krbu a napíšete Lamiu. A v dalších chvílích vám přijde pravdivá jen krása vašich představ – Krása je pravda/pravda krása je; a i zde naleznete stálý atribut poetických slov, inspiraci řeckou vázou (Óda na řeckou vázu), antikou, útěk do minulosti a sotva jen to.

Největší Keatsovou prací je Hyperion, bezesporu. Fatalismem čpící zápas Titánů o přežití jej přitahoval stále silněji, aby nakonec došel ztvárnění, i když neúplného. Hyperion je fragmentem, není dokončen, a přemýšlíme-li nad aspekty času, jak je předkládá, dotváří svou neuzavřeností příjemně rozpolcený dojem. Neuzavřenost tak předkládá, může-li něco, co není, aktivně působit, škálu možných rezultátů a v napětí jejich potencionalit hraje dnešní době naladěné tónům teorií chaosu.

Starověký čas je dán jistojistě charakterem společnosti. Zemědělec sleduje předjarní chování přírody, čeká na záplavy, nebo jen na vláhu, a nadejde-li vhodný čas, zaseje, zasadí. Pak péče o úrodu, sklizeň, zima - vegetační klid. Čas koloběhu, věčné, neměnné střídání ročních dob, pravidelné cykly měsíce v lůně noci a ženy. Slavnosti jara, slavnosti léta, slavnosti podzimu. Lidem té doby není třeba tikotu rafijí; novoty přesných měřidel dne přijímají nelibě; až později podlehnou. A do toho pantheon bohů v anarchii mnohosti a překrývání (synkretického), posun od Titánů k Olympanům. Náznak změny, pohybu vpřed; úprava chodu v aparátu se zaseklou dlouhohrající deskou. Boj, který musí nutně skončit vítězstvím mladší strany. Vždyť i Titáni měli otce a matku. Posun od jedné ke třetí; s čekáním na čtvrtou?

Křesťanský eschatologický čas, který Keats pomíjí, proto ta ruka dotýkající se římské zdi, vyjde z antických mystérií, z náznaků monoteizmu slunečních bohů a samozřejmě i z kreativity Otců. Protiká své čekání na Antikrista a pak přijde Keats a vzpomene si na antiku a její bohy, aby moderní době zvěstoval evangelium evoluce, která je v proměnách božských sestav zakleta. Básnící jsou porodní báby reality; vidí to, co musí být. Slova jsou krásná, tedy pravdivá, jsou to náboje ve zbrani pravdy a básníci jsou ostřelovači. Již před Darwinem víme o výběru druhů. Jen dnes zdá se nám po jasných slovech Einsteinů a již méně sdělných hypotézách "novofyziků" problém složitějším. Keatsova a Darwinova slova jsou tak v cestě času povídání o čase posledním pevným bodem nádherné jistoty.

Dějiny umění samozřejmě vědí, jak jednoduše zdůvodnit Keatsovo zacílení v hledání námětu. To, že používá antické prvky, souvisí s dobou klasicismu, který, mimo jiné, okupuje evropské dvory. Napoleon ví, jaké umění je hodno stát se médiem jeho majestátu, pro obdiv zítřka. Angličtí gentlemani naproti tomu, po hrůzách Napoleonových vojsk v sesterských republikách, mimo jiné, směrují sympatiemi jinam. A pak po Napoleonovi přijde romantismus. A John Keats je uskřípnut v tom sváru jednoduše časem svého žití. Časem kdy múza klasicismu pozvedajíc na obranu dórský sloup odolává naposled lítici romantismu, jež máchá zažehnutou růží s ocelovými hroty něhy sváru. Je to vysvětlení schematizované, v mnoha bodech účelově ohlazené a v posledku nepravdivé. Pravdu naleznete, s Keatsem, ve čtení krásy jeho veršů; alespoň tak se mi ...