Víkend v Moravském krasu

Motto? – I toto! Ale jednu poznámečku přeci jen na úvod učiním. „Co bolí, to přebolí“ se zpívá v jedné písničce, já však pevně doufám, že ta zvláštní bolest, kterou způsobují krásné vzpomínky mne nikdy neopustí a kdyby byla už moc veliká, tak že ji na čas utiší příchozí události vzpomínek příštích.

Víkend v Moravském krasu

 

V jeden klidný, všední, ničím zvláštní čtvrteční podvečer:

„Já se z toho zjevím! Kam jsem to zase dal!?“, marně hledám poslední číslo časopisu Folk & Country, které jsem si ještě ani nepřečetl. „Auuu! Do háje … !“, zaúpěl jsem, neboť nožka zakopla o hromadu starších časopisů při překračování hromady jiné a to pro změnu knih. Není nad to se čas od času pustit do úklidu. Člověk tak mnohdy objeví věci dávno ztracené, i to, co by doma ani nehledal, ale to, co hledá, stejně nikdy nenajde.

„Pavli“, ozval se najednou mámin hlas, „máš telefon – volá Adam“. Netušené věci příští se zvolna začínají dávat do pohybu.

„Ahoj Adame … Do krasu? … Strašně rád! … Auto? To není problém … Zítra!? … Jasně, tak v kolik? … Dobře, díky – zatím se měj, ahoj.“ No páni, takže tenhle víkend strávím se skautama na jejich tábořišti v Moravském krasu. No to je paráda! Už ani nevím, kdy jsem byl naposledy někde venku. A to se považuju za téměř ortodoxního trampa. Ach jo.

Jo a co že to mám vlastně společnýho se skautama? Jak jsem se již zmínil, jsem tramp. Ovšem jeden moudrý muž kdysi řekl, že tramp je vlastně takový divoký skaut. Já si myslím, že měl naprostou pravdu. Myšlenky, názory a cítění proplétající se skautingem jsou jen v trochu jiném hábitu propleteny i trampským hnutím. No a navíc jsem se skautskou organizací přišel i osobně do kontaktu při absolvování Severočeské (záchranářské) lesní školy (zkráceně SELEŠKA). Ale to už je jiný životní příběh. A Adam neboli Žabák (jak zní jeho skautská přezdívka)? Setkal jsem se s ním na Folkové šalině (taková brněnská hudební sešlost příznivců folkové hudby), kde hrál spolu se svým přítelem Pavlem alias Payou. Jsem rád, že jsem se s nimi potkal a stal se jejich kamarádem.

Ale dosti už té nostalgie – já v tom vyprávění pořád někam odbíhám. Takže … kde jsem to vlastně skončil!? Aha, už vím. Víkend v Moravském krasu.

Ráno jsem se stavil pro Adama, tak jak bylo domluveno a společně jsme vyrazili na cestu. První zastávka byla v klubovně pro potřebné vybavení k přežití v prostředí bez výdobytků moderní civilizace. Poprvé jsem ve svých rukou držel sbalené tee-pee a musím přiznat, že jsem se pod jeho tíhou docela i prohnul. Tak, spát máme v čem a teď hurá, po silnicích všech možných tříd a hlavně plných děr, směr tábořiště. Cestou nás tedy čekala ještě jedna zastávka a to na faře pro nezbytné nářadí, jako je pila a sekera.

V cílové rovince (plné zatáček), již za šera, jsme narazili na ostatní kluky. K táborové louce už to nebylo daleko. Za chvíli se na kraji lesa a kolem dřevěné jídelny začaly míhat postavy, mávající baterkami jako světlušky.

Postavit správně tee-pee je, myslím si, docela umění. A stavět ho k tomu ještě skoro po tmě? No, nechci přehánět, ale jsme kluci šikovní. Usazená kostra se pak už rychle překryla plátnem a dovnitř se nanosily  postele stlučené z krajinek a dřevo na oheň. Z vlastních zásob se pak odbyla společná večeře, večerní modlitba a rozloučení v kruhu a za utichajícího hovoru pak postupně všichni usínali.

Ráno se neslo ve znamení nákupu ve vesnici a přípravy snídaně. Tedy ne, že by se někomu chtělo ze spacáku do vcelku sychravého počasí, ale co se dá dělat. Teď se konečně dostávám taky k tomu, proč jsme vlastně tady. Tenhle víkend je totiž pracovní. Máme za úkol vyklidit klest z paseky kousek nad tábořištěm. Takže – jen směle do práce.

Jak se tak pomalu vrství větve do hromad, donesla se k nám zvěst o hotovém obědě. Jaká to senzační zpráva pro znavené dočasné lesní dělníky. Musím uznat, že gulášek neměl chybu. Čas však pádí rychleji než divoký kůň. Po obědě jsme se ještě vrátili k započaté práci a taky drobným hrám a než se kdo nadál, byl tu večer.

Když na to tak vzpomínám, bude to pro mne jistě v mém životě jeden z nezapomenutelných večerů, které jsem kdy prožil.

Pokorně přiznávám, že jsme nechali kluky na pospas osudu (nakonec ať si taky trochu užijou) a vydali se, tedy Racek, Frodo, Žabák a já (já se picnu! Vždyť jsem se ještě ani nepředstavil – nuže, má křestní jména jsou Aleš a Pavel, z toho i má přezdívka Paja) na noční výpravu do neznáma. Tedy ne, že by to tu mí společníci neznali, ale poznávejte něco téměř po tmě a Žabák rezolutně zakázal použít baterky – prý to bude větší zážitek. Šlapali jsme tedy cestou necestou lesem, přes potok, loukou a zase lesem až na jedno z památných míst zdejšího táborového života (o tom by však jistě lépe svedl vyprávět Žabák). Byla tichá, vlahá noc a nad námi nebe poseté perlami hvězd. Z několika návrhů, co podniknout dál, vzešla nakonec taktika „cestou necestou – však někam dojdem“ a nás tak čekala neuvěřitelná cesta kličkování mezi stromy (které jsme spíše tušili než viděli), padání do kaluží na lesních (skoro) cestách či kutálení ze svahu (svázaní dohromady provázkem, abychom se prý vzájemně neztratili, jak tvrdil Žabák – já si myslím, že spíš proto, aby se v tom vezli (a to doslova) všichni společně) a brodění rozmoklou loukou za veselého dohadování, kudy dál.

Byl to příval, vodopád krásných citů sounáležitosti, kamarádství a prosté radosti ze života. Když jsem tak, po jednom z Žabákových ztřeštěných nápadů zatočit se rychle v kruhu, skončil (jako ostatně všichni) na zemi, ve voňavé a sluncem vyhřáté trávě, nechtělo se mi nic, než jen být a má mysl se rozplývala v nekonečnosti vesmíru nad mým tělem. Z té přemíry krásy toho okamžiku se mi chtělo křičet štěstím. Kdyby mě ostatní nepřinutili vstát svým rozhodnutím jít dál, asi bych tam pod těmi blikajícími lucerničkami nočního nebe, jež mnohé naplňují úžasem, ležel dodnes. Jenže bylo na čase se vrátit. Kdo ví, co tam kluci bez nás vyvádějí a jestli ještě vůbec máme kde spát.

Je to možná s podivem, ale cestu zpět jsme našli už bez větších obtíží, snad jen trochu pocuchaní mlazinou, která se nám postavila do cesty. Jak se tak blížíme k tábořišti, napadlo nás kluky překvapit a potichu se připlížit k tee-pee. Proč to koneckonců nepřiznat – taky jsme pořád kluci, kteří se rádi nechají unést dobrodružnou atmosférou indiánského plížení na výzvědy. Nic zvláštního se ovšem nedělo – v tee-pee praskal oheň a kluci se uvnitř potichu dohadovali, kde jsme tak dlouho a jestli náhodou neposloucháme, přikrčení venku za plachtou, jak se spolu baví. Život má někdy zkrátka rád ironii. Myšlenku náhlého přepadu jsme tedy pustili k vodě a vešli normálně dovnitř.

Spát se nám ovšem ještě nechtělo a po (naštěstí) přežité noční výpravě se přihlásil o slovo hlad a tak jsme se svorně pustili do pozdní večeře a veselého přemítání o „nesmrtelnosti chrousta“ a jiných ptákovinách.

Ač oheň vesele plápolal, rozhodl Žabák, že si uděláme brambory v popelu. Po chvíli přemlouvání, že je v ohništi moc velký žár jsme nakonec brambory do ohně nasypali. Čekání na výsledek celé akce ovšem vůbec nebylo jen takové nudné nicnedělání a někteří z nás se málem zadusili smíchy. Spolu s dýmem stoupaly totiž k nočnímu nebi i naše rozličné neskutečné až šílené nápady a hlášky. Kupříkladu Frodův nový recept na bramborovou kaši. A co že je ke kýžené pochoutce zapotřebí? Jedno středně velké a středně hluboké ohniště s rozžhavenými uhlíky a k tomu středně velké množství brambor. Postup je pak zcela jednoduchý. Brambory vložíme do ohniště a rozděláme nad nimi oheň, aby se řádně spálily. Pak vše zalijeme mlíkem a rozšlapeme kvalitními, nejlépe tuzemskými vojenskými kanadami. Těžko identifikovatelná černá, mazlavá hmota pak značí dokonale dokonané dílo.

„A v kolik ráno jede vrak?“ ozvalo se z rohu.

„Titanic přistavujou v osum hodin.“ zazněla Žabákova trefná odpověď na přeřeknutí, které ovšem není tak daleko od pravdy.

„Nad těma bramborama to tedy pěkně žhne“, vylétla mi myšlenka nahlas z úst.

„Brambory mají dobrou výhřevnost“, ozval se někdo z boku. „Mohli bychom příště koupit celej pytel.“

„Už slyším, jak se nás bude prodavačka ptát – a na co, chlapci, na co?“ „Na topení.“

„Nepodíváme se, jestli už jsou? Ty brambory.“ položil kdosi zpoza ohně docela zásadní otázku. No, musím uznat, že byly! Tedy ne, že by byly úplně spálený, to ne, právě naopak (až na sporé výjimky) byly vážně senzační, no vážně, prostě super pochoutka (doufám, že touhle poznámkou jsem si to u Žabáka vyžehlil). Všichni si vesele pochutnávali, tedy až na Kaprála. Ten, zabalenej až po uši ve spacáku, si klidně podřimoval. Už ani nevím, kdo se to vlastně ozval: „Dáme mu taky bramboru.“ Všichni jsme se toho hned chytli.

„Kaprále, na, Kaprále, vem si.“ Kaprálova hlava na nás koukala trochu nechápavě.

„To je na jídlo.“

„Když je člověk rozespalej, tak má zkraty!“ pronesl Frodo moudře.

„Aby sis to nedal pod paži jako teploměr!“

„Máme málo dřeva“, zazněla poznámka, hodnotící naši (ne)připravenost na dlouhý večer.

„Hodíme tam Duba!“

„Co!?“ ozval se dotyčný.

„No, Dub seš a dřevo taky, ne?“

„Já jsem se zahřál, nejdem něco zahrát?“ zeptal se Uzel.

Faktem je, že spát se nám opravdu ještě nechtělo. No, a taky volání přírody … Takže jsme se postupně vysoukali z tee-pee ven. Nebe bylo krásně jasné, jen několik obláčků po něm plulo nepatrnou rychlostí. Stál jsem vedle Froda a díval se na zářící měsíc.

„Ten mráček, co letí kolem měsíce je pěknej, co?“ zeptal jsem se.

„Hmmm, na měsíci někdo hulí.“ No, typicky Frodovská odpověď.

Mráček ovšem zmizel, zvedl se totiž trochu vítr a my se zadívali na kymácející se stromy na pokraji lesa. Jejich vrzání znělo téměř strašidelně. Ovšem inspirovalo nás k vymyšlení nové hádanky (slabší povahy upozorňuju, že jde o humor takzvaně černý). Tedy - co mu asi před smrtí projelo hlavou? – Smrková větev.

S přiletěvším větrem se citelně ochladilo a tak jsem se obrátil na Froda: „Oni jsou zase vevnitř, jdem jim poupravit názory.“ (Filosofický duch s námi zkrátka děsně cloumal.)

„Jasně, demokraticky na bázi konzultace“ odpověděl mi Frodo.

„Hmm, konzultace, pak inzultace“ rozvíjel jsem úvahu. Ovšem Frodo ji završil nepřekonatelnou tečkou: „Konzultace, inzultace a kremace.“

Nakonec s myšlenkou, že by nebylo marný podojit mléčnou dráhu jsme se opět vrátili do poněkud teplejšího klima uvnitř tee-pee. Čas se zvolna ponachýlil a všechny nás postupně zatlačil do našich spacáčků a říše snů.

Ráno, po bohaté snídani nastal čas balení. Zabalit torny, sundat a poskládat plachtu, rozložit kostru a uklidit tyče, vyčistit louku, nahodit batohy na záda a vyrazit zpět k domovu. Já a Žabák jsme se rozloučili s ostatními, popřáli jim šťastnou cestu, nasedli do auta a vyrazili směrem na Brno.

 

P.S. Všechny dotčené osoby, zmíněné v této povídce upozorňuju, že jsem s velkou chutí využil (až na autentické proslovy) autorské licence (nebo jak se tomu vlastně říká) a to, přiznávám, hlavně z toho důvodu, že má paměť je děsně děravá. Zato mám bujnou fantazii.

---