TAKÉ SE PERETE SE ZRCADLEM?

        Když časně po ránu zrcadlo selže, tak si potichu říkám: „Jsem to já, opravdu já?“ Opuchlé, nateklé oči… hmmm… asi nelže, „Jsem to já?“ Tak ani nevím, proč mi mojí rozkošnou hlavinkou letí, co mě to zas popadlo, ta hrůza, „Jsem to já, nebo prázdný rám?“ Co když v něm vidím jen to, co se ve mně odráží. Co když mě každý, jak se kdekomu jen zlíbí, mě jen tak popadne a na špagátek uváže? „Jsem vůbec tak silná, jsem to vůbec já?“

A co když upadne na zem, zbude jen střepů hromada?

Co když se také tak chladem lesknu a při vysokých teplotách varu prasknu?

Snad nejsem také tak příšerně tvrdá! Přeci po mě nesklouzne všechno, jak po střípkách sklouzává štěstí! Co když také kdejaký záblesk odrážím? Řekni, a nestávám se pro druhé také často bolem? A co špína a nečistoty? Také je ze mě každý rychle umyje?Dá se na mě vůbec dívat? Nebo mě každý raději rozbije…?!

PS: „Hmmm, fuj, Ty jsi ale ošklivá. Neznám Tě, ale umyji Tě….“