Chyby

"NÁŠ ŽIVOT SE TEĎ ZMĚNÍ, zlato", řekl mi otec, když jsem poprvé vstoupila do našeho nového domu.

Ale já si MYSLELA, že se nic nezmění.

Že si nebudu moct vybrat přátele ani určit si místa, kam budu chodit ve svém volném čase.

Mí rodiče vždy říkali, že člověk si musí přátele dlouho a pořádně vybírat, aby se s nimi měl dobře.

Jenže oba si pod pojmem "DOBŘÍ PŘÁTELÉ" představovali lidi jako jsou oni. Zbohatlíky a zazobance.

Proto jsem nikdy neměla kamarády.

S nafoukanými dcerkami a až trapně sebevědomými syny přátel mých rodičů se nedalo mluvit o ničem jiném než o penězích nebo o tom, jak se dostaly na jednu z nejlepších škol díky tomu, že se jejich otec zná s ředitelem a má tolik peněz, že by si mohl celou školu koupit. Nedalo se to nikdy vydržet, a tak jsem si prostě začala budovat odpor k bohatým lidem, lidem jako jsou mí rodiče.

I já byla bohatá, ale nikdy jsem o tom nemluvila. Bála jsem se, že mě někdo odsoudí, stejně jako já odsuzovala své bohaté vrstevníky. Přísahala jsem si, že se bohatým lidem budu v životě vyhýbat.

Místo kam jsme se přistěhovali by se dalo bohužel nazvat "údolí bohatých". Nebyla jsem zvyklá chodit ven. Rodiče mě nechtěli pouštět s lidmi, kteří nejsou z bohaté rodiny. A tak jsem prostě byla pořád doma a starala se o květiny, které jsem měla, protože botanika mě vždy zajímala.

Ani ne týden po přistěhování k nám začali chodit noví přátelé mých rodičů. Samozřejmě zazobanci i se svými rozmazlenými ratolestmi. I když jsem to nenáviděla, dalo se to vydržet. Do mého zamčeného pokoje se nikdy nikdo z návštevníků nedostal.

Jednou jsem ale nezamkla a to byla moje ŽIVOTNÍ chyba.

Přišel za mnou do pokoje jeden ze synů přátel mé matky."Ahoj, můžu dál?"zeptal se

a než jsem mu stačila odpovědět byl uvnitř. "Jsem Tom" představil se a zdvořile natáhl ruku ke mě. "Maria" řekla jsem bez zájmu a také mu podala ruku. Překvapil mě jeho silný stisk. Najednou jsem měla chuť se s Tomem bavit. Byl něčím zajímavý. Chtěla jsem se o něm dozvědět všechno.

Povídali jsme si přes tři hodiny a pořád bylo o čem. Dozvěděla jsem se, že nenávidí výlety s rodiči, že ho nudí chodit s nimi k jejich přátelům, stejně jako mě. Rád maloval a zpíval, měl rád zábavu, připadalo mi, že toho máme tolik společného.

Potom už musel jít, na rozloučenou mě políbil na rty a já měla jasno. Zamilovala jsem se do něj a on do mě taky.

Od té doby jsme se vídali každý den. Chodili jsme do parku, na zmrzlinu, drželi jsme se za ruce a mě vůbec nevadilo, že je z rodiny bohatých lidí, lidí, které jsem tak nenáviděla.

I mí rodiče s ním byli spokojeni, přestože mu bylo devatenáct a mě teprve šestnáct, vždycky totiž tvrdili, že mezi párem by měl být věkový rozdíl maximálně jeden rok.

-

Jednou jsem šla k němu domů na večeři. Když jsem se dozvěděla, že jeho rodiče nejsou doma, překvapilo mě to, ale nevadilo mi to. Po lahodné večeři při svíčkách, jsme se začali líbat a skončili jsme v posteli. Bylo to nádherné, romantické a příjemné.

O to míň příjemné bylo za měsíc zjištění, že čekám dítě. V šestnácti letech budu matkou.

Nevěděla jsem, komu to mám říct, a jestli vůbec někomu. Byla jsem ve stresu. Pořád jsem si říkala, že to nemůže být pravda. Ale byla to pravda. Měla jsem strašný pocit vždy, když jsem byla s Tomem. Chtěla jsem mu to říct, ale nevěděla jsem jak. Pak jsem se ale odhodlala a pověděla jsem mu pravdu. Nevěděla jsem vůbec, jak bude reagovat. Divně se na mě podíval, změřil si mě očima a pak se jemně a soucitně usmál. Řekl mi, že se prostě vezmeme a vychováme NAŠE dítě.

Rodiče souhlasili, k mému překvapení neřekli, že jsem pitomá ani že mě varovali, i když mě nikdy nevarovali, neřekli ani, že už mě nechtějí za dceru nebo že nám nedají ani část jejich majetku. Dokonce s námi začali připravovat svatbu.

Týden na to jsme se s Tomem vzali a já se snad poprvé v životě cítila opravdu šťastná, poprvé a v mém dosavadním životě naposled. Říkala jsem si, že mám svého muže, budu mít své dítě, budu mít svou rodinu a SVŮJ život.

S Tomem jsme se přestěhovali do jiného města, do jeho domu.

Měl tam spoustu přátel a já nikoho. Nemohla jsem se vidět se svými rodiči, protože od nás bydleli moc daleko a řidičák jsem neměla.Nikdy jsem si nedovedla představit, že se budu takhle nudit. Tom šel vždy brzy ráno na nějakou pracovní schůzku a vracel se až pozdě večer. Někdy přišel na oběd a pak zase odešel, třeba s přáteli. Nikdy mě nepředstavil. Když jsem navrhla, že bychom si mohli někam vyrazit, vždy to nějak zamluvil nebo řekl, že nemá čas.

Nechápala jsem co se děje, dřív ke mně byl tak milý a hodný a teď tohle.

Nevím co se se mnou tenkrát stalo, ale měla jsem pocit, že nejsem pro Toma dost dobrá.

Njednou mi připadalo, že 57 kilo je na mou výšku 170 centimetrů moc, a chtěla jsem zhubnout. Udělala jsem to jednoduše, přestala jsem jíst. Nenapadlo mě, že to může uškodit mému dítěti, ale to byl jen začátek.

Bez jídla jsem se nudila mnohem víc, než kdykoli předtím. Vždycky jsem strávila vařením alespoň dvě hodiny. Teď jsem nedělala nic. A v tu chvíli jsem udělala ještě větší chybu, než když jsem přestala jíst.

Prostě jsem si jednou otevřela láhev vodky, kterou jsme měli s Tomem v minibaru. Bylo to poprvé co jsem pila vodku. Nejdřív jsem jen ochutnala. Nalila jsem si do malé sklenky trošku té průsvitné tekutiny.

Nebyla nijak zvlášť dobrá, ale rychle jsem se i po tak malé sklence opila a měla jsem chuť na další.

Vypila jsem půl lahve, pak jsem usnula. Probudila jsem se k ránu, Tom ještě nebyl doma, nevím, co by dělal, kdyby mě našel, jak sedím u stolu a piju vodku. Rychle jsem uklidila láhev a šla si lehnout.

Běhěm deseti minut se Tom vrátil domů. Myslel si ,že už spím a já se neprozradila. Pak jsem usnula a probudila se až kolem desáté ráno. Tom byl samozřejmě už pryč. Začala jsem si vyčítat, co jsem udělala, nikdy jsem nepila a teď když čekám dítě se takhle opiju. Výčitky ale přešly ve strach, jestli jsem nepřibrala. 52 kilo, shodila jsem 5 kilo během týdne, brzy budu štíhlá, říkala jsem si pořád, jenže jsem měla strašný hlad. Za ten týden jsem snědla asi čtyři jogurty, a dva krajíce celozrnného chleba.

Za to jsem ale vypila asi dvacet litrů ovocné šťávy, bez cukru, samozřejmě. Jenže dnes ráno jsem neměla chuť na limonádu nebo šťávu a ani na vodu. Vzala jsem si whisky, ta mi chutnala ještě víc než vodka.

Tentokrát, už jsem se tak rychle neopila. Mohla jsem vypít tak litr a půl, pak se mi začala motat hlava a omdlela jsem....

Když jsem se probudila, byla jsem v nemocnici. Chtěla jsem zavolat doktora, ale nezmohla jsem se ani na jedno slovíčko, protože se mi zamotala hlava a chtělo se mi zvracet. Za chvíli jsem uslyšela na chodbě kroky. Podle hlasu jsem poznala Toma.

Mluvil s nějakým mužem, nejspíš doktorem. "Jak je na tom?" slyšela jsem Tomův starostlivý hlas.

"Zvládne to, ale to dítě to nepřežilo!" odvětil se smutkem doktor na Tomovu otázku.

Vyhrkly mi slzy. Bylo mi jasné, že jsem zabila svoje dítě, vlastně NAŠE dítě. Začala jsem se dusit a během dvou sekund byl u mně doktor. Dal mi injekci a dusivý kašel ustal. Došlo mu, že jsem ho slyšela a řekl, že za mnou pošle Toma. Ještě pořád se mi do očí valily nové a nové slzy.

Tom vešel do malého pokoje, bylo vidět, že brečel, přesto měl vážný výraz.

Mlčky jsem se dívala, jak jde k mé posteli. Sedl si na židli a podíval se na mne. "Zažádal jsem o rozvod, doufám, že je ti jasné proč". Udělalo se mi ještě hůř. Asi to na mě poznal, chytil mě za ruku.

"Zabila jsi NAŠE dítě, zabila jsi ho, nemůžu ti odpustit, prostě nemůžu." Nezmohla jsem se ke svému ospravedlnění, nedokázala jsem mu říct, že je to jeho vina, že jsem začala pít, protože se mnou nebyl doma. Nedokázala jsem mu popsat, jak hrožně jsem se cítila každý den, kdy jsem byla sama.

Zvedl se, "Doufám, že už tě nikdy neuvidím, tvým rodičům jsem nevolal, a nebudu, řekni jim co chceš." Pak odešel.

Když mě pustili z nemocnice, vážila jsem 46 kilo. Teprve teď jsem si uvědomila, jak vychrtlá jsem.

Nedalo se ale nic dělat. Vůbec jsem se nedokázala pořádně najíst. Snědla jsem jeden rohlík a připadalo mi, že jsem se přejedla.

Vybrala jsem si z banky nějaké peníze, koupila jsem si malý byt a doufala, že se všechno zlepší.

Jenže jsem měla chuť na alkohol a cigaraty. Začala jsem kouřit. Připadalo mi, že cigarety mě zbaví stresu, kouřila jsem pořád víc a víc.

Čtyři krabičky denně mi připadali moc málo, a tak jsem zkusila marihuanu. V místě, kde jsem bydlela, nebyl problém ji sehnat. Vybudovala jsem si těžkou závislost, a když mi byla i marihuana málo, zkusila jsem i tvrdší drogy. Nejdřív jsem je "šňupala" a pak jsem si je píchala přímo do žil.

Peněz mi začalo ubývat. Prodala jsem svůj byt a nevím proč, ale napadlo mě navštívit svoje rodiče.

Neřekla jsem jim o ničem. Mysleli si ,že žiju s Tomem a už brzy se nám narodí dítě.

Nepřemýšlela jsem nad tím, že by si mohli všimnout rozpíchaných žil na mých rukách. Prostě jsem tam přijela, než jsem zazvonila na zvonek píchla jsem si dávku heroinu "na posilnění"

"Mario, jsem tak ráda že tě vidím" Přivítala mě matka, když mě uviděla za dveřmi. "Už se vám to narodilo. Je to kluk?" zřejmě si všimla že jsem "trochu" hubená, na to abych ještě čekala dítě.

"Asi si's to vyložila špatně mami.." začala jsem a její úsměv se změnil v nechápavý výraz.

Vyzvala mě ať jdu dál. Posadila jsem se na pohovku a všechno jí vylíčila. Všechno, až na to, že beru drogy. I když jí to vyrazilo dech, a není divu, zdála se chápavější než Tom. Nabídla mi, ať zůstanu u nich, jak dlouho budu chtít. Byla to pro mě příležitost. Neměla jsem kde bydlet a nemusela jsem zůstat na ulici.

U rodičů jsem byla spokojená. Měla jsem si s kým povídat, měla jsem peníze na heroin, měla jsem i soukromí. Ani jeden z nich si nevšiml, jak hubená jsem, vážila jsem už jenom 41 kilo. Začaly mi padat vlasy, lámaly se mi nehty a čím dál častěji se mi motala hlava. Za další týden jsem vážila už jen 38 kilo.

38 kilo na 170 centimetrů mé výšky. Začalo se mi přitěžovat po každé dávce heroinu...

Muselo se to stát a stalo se to, jednou jsem prostě omdlela...

Už podruhé za jeden rok jsem se probírala v nemocnici. Jenže tentokrát jsem nebyla sama, byli tam se mnou oba rodiče. Bylo mi jasné, že o mé drogové závislosti věděli. Museli to vědět, řekli jim to.

Byli zdrceni, oba. Nechápali to, nechápali, že jsem jim nic neřekla, nechápali, že to na mě nepoznali.

Zaplatili mi léčení a každý týden za mnou chodí. Po půl roce tady v léčebně drogově závislých jsem přibrala z 34 kilo které jsem měla po odchodu z nemocnice, na báječných 52 kilo. Brzy už mě pustí, nevím kam půjdu, jestli mí rodiče budou chtít, abych s nimi bydlela, jestli mi budou věřit. Nevím vůbec nic......

Tenkrát jsem si slíbila, že si nikdy nic nezačnu s bohatými lidmi a porušila jsem to. Nikdy už neporuším slib, který dám sobě, nebo někomu jinému. Jednou se mi to vymstilo. I když mám ještě celý život před sebou, na to co se mi stalo, nikdy nezapomenu.......................