Kormidelníci na parketách aneb Titanic na pevnině

Spěchám večerní ulicí a snažím se nedýchat protivně sychravý podzimní vzduch. Nejsem sama, ze všech stran je slyšet klapot střevíčků po zámkové dlažbě. Vcházím do prosklených dveří kulturního domu, někdo mi je otvírá a pouští mě dál. Nadechnu se, ta vůně mi připomíná loňský rok, kdy jsem tu stála poprvé, nervózní a přesto nadšená ze své první Prodloužené. Dnes jsem tu však jen jako čestný host. Hlavní hrdiny musíte hledat jinde. Neříkám jim tak pro nic za nic, jen si to zkuste být v jejich kůži. Po pár hodinách, kdy vám taneční mistr spílá do antikulturních barbarů, jelikož nemůžete pochopit, co znamená spojit krok a rytmus, aby vznikl tanec, jste najednou předhozeni do velké arény napospas všem. Mladé dámy se snaží vypadat elegantně, pánové se tváří důstojně, jakoby pobrali všechnu moudrost světa. Přesto se někde v zákulisí za nervozitou a očekáváním ukrývá smích a temperament. Sem tam někdo z rodičů upozorní své chráněnce na to, že šaty jsou vysoukané příliš vysoko nebo že mobilní telefon do sálu rozhodně nepatří. Pánové nikterak neřeší Nerudovu otázku: “Kam s ním?” a rovnou si ho vloží do kapsy saka. Když by náhodou v průběhu večera někdo “naléhavě” volal dá se melodie vyzvánění zamaskovat novým stylem latinskoamerické samby. Po úvodním přivítání se nováčci pouští do ukázek svého umění. Nic si nenamlouvejme, ale rýsuje se zde zajímavý umělecký směr. Páry po sobě vyplašeně pokukují jako králíčci z nor a čekají, kdo udělá osudovou první chybu. Na kursu vše probíhalo podle plánu, jak je tedy možné, že najednou to nejde? Taneční mistr se snaží celou situaci alespoň trochu zmírnit a navádí jako kormidelník ty malé zmatené lodičky dole na parketě. “Á dva tři, dva dva tři.” Sálem proběhne vlna úlevy. Tohle přeci znají. První odvážlivci se pouštějí na svou oficiální plavbu. Blues, waltz, cha-cha, jive…na polku se konečně se svým partnerem odvážím vstoupit na rozbouřenou hladinu. Po začátečních krocích si připadám jako Titanic, snažíme se uhýbat, ale tanečníci jsou vynalézaví a jejich talent, jak člověka zmrzačit se nezapře. Volíme náhradní variantu a ukrýváme se poblíž baru. Když se konečně odvážím zvednout hlavu od podlahy – jistota je jistota a nohy máme jen dvě – registruji poblíž sebe řadu bílých košil. Jestliže před chvílí trpěli při tanci se svými partnerkami, podařilo se mužnému pohlaví uniknout a teď se jako hladoví lvi prodírají k pultu. Cizí hovory by se vnímat neměli, ale když za sebou zaslechnu svého kamaráda, musím se pousmát. Stačilo říci “Mám flek na kravatě.” A maminka, aby nedělal ostudu, mu ji čiperně schová v kabelce. Konečně dosáhl svého, kolem krku už ho nic nesvazuje a bleskurychle mizí v davu. Zahlédnu ho téměř po hodině, kdy v uvolněné náladě flirtuje s nic netušícími dívkami. On přeci nemůže za to, že barmanka hledí na svůj zisk a nikoli na zákon, který povoluje alkohol až po dosažení 18ti let. Večer se chýlí ke svému konci, atmosféra vrcholí a v tanci vytrvávají jen ti nejodolnější. Zbytek se drží svých sklenic, ti šťastnější partnerek. Chystám se k odchodu, ještě jeden dlouhý pohled do sálu. Jako bych se dívala na Hříšný tanec, prvotní zábrany se vypařily a zbyla jen čistá radost z hudby. Ráda vídám šťastné lidi, proto se zde opět shledáme na Věnečku, ještě galantnějším a noblesnějším ukončení celého kursu. Jen slečny, pozor na ten váš….