Jak se pan radní naučil skromnosti

Už od rána byl pan radní nesvůj. Měl pocit viny – a vzápětí si ji nepřipouštěl. Chtěl věci vyjasnit – zároveň se bál o nich mluvit. A nejhorší bylo, že jemu, vyhlášenému labužníkovi a znalci olomouckých tvarůžků, už nechutnalo. Kdo ví, jak strašný je pocit naprosté nechuti ke všemu a ke všem, dá mi za pravdu, že byl nejvyšší čas něco dělat. A tak si toho rána dal malou stopečku koňaku (otřásl se přitom, ovšem nikoli blahem jako jindy), vstoupil do místnosti a řekl zaškrceným hlasem: “Takhle to dál nejde, pánové!” Pánové vzhlédli od lejster a kdosi prohodil: “Jo, chřipka, chřipka je ošklivá věc. Měl byste to vyležet, pane radní, vždyť vám není skoro rozumět.” ...

...pokračování

“Máte pravdu,” podíval se na všechny zvláštně zadumaným výrazem. “Snad se tu beze mne pár dní obejdete.” S těmito slovy se otočil, máchnul rukou na pozdrav a zmizel ve dveřích. Hlasité bouchnutí a pak už jen utichající dusot na schodišti. Kráčel sám jen se svým stínem podivně ztichlou ulicí. Čemu by se také mohl divit, když si všichni obyvatelé městečka právě pochutnávají na šťavnatých řízcích a nikoho ani nenapadne vystrčit hlavu ven, aby se někam pachtil. Za zády zaslechl kostelní hodiny, právě odbily poledne. Zabočil do vedlejší uličky, písek mu zakřupal pod nohama a do ucpaného nosu, na jehož konci se co chvíli objevila mokrá kapička, ho uhodila nevábná vůně linoucí se z prostor závodní kuchyně. S odporem zasunul hlavu hlouběji do kabátu. Nikdy bych tam nemohl vkročit, proběhlo mu hlavou a vzpomněl si na lákavě vyhlížející talíř pikantních jednohubek. Zklamaně si povzdechl. “Stejně nemám vůbec chuť,” zašeptal jen tak do větru.

U domovních vrat se na malinký okamžik zastavil, aby se mohl pokochat výlohou vyhlášeného pekařství, které měl přímo v sousedství. Ale ani pletence a franzouské sýrové rohlíčky ho dnes nedokázaly potěšit. Jak stoupal k bytu, byl čím dál tím otrávenější. Vždyť kromě jídla ho na světě nic tolik netěšilo, snad jeho malý syn Kubík mu dokázal dělat podobnou radost. Dveře nebyly zamčené, proto šouravým krokem vstoupil do předsíně a v šeru si jen matně rozpomínal, kde dnes ráno zanechal své pohodlné bačkory. Nakonec odešel bos. Zamířil si to rovnou do kuchyně, kde ho s veselým úsměvem na tváři vítala jeho žena. Ale dnes pro ni nenašel líbezné slůvko, jen se pokřiveně usmál a na její dotaz, proč se vrací tak brzy, odvětil, že mu nebylo dobře. Ženin výraz se z radostného změnil na ustaraný, okamžitě se k němu přitočila a položila mu ruku na čelo. “Vždyť ty celý hoříš,” skoro vykřikla. Nedbajíc jeho protestů rozestlala postel. Jak byl pan radní ve svém úřadě vážený, své ženě doma nikdy neodporoval. Na její pokyn se převlékl do pyžama a zavrtal se až po bradu do prachových peřin. Půl hodiny se jen tak převaloval, ale úleva nepřicházela. Chtěl vstát, ale ženin bedlivý pohled ho vždy včas přikoval zpět na lůžko.

Ani nevěděl, že usnul, ale do jeho podvědomí se vloudil příjemný sen. Zdálo se mu, že sedí u obrovského stolu a stačí jen natáhnout ruku, aby se dotkl a vzápětí ochutnal ty nejdelikatesnější věci, které se mu tu tak podbízí. “Co se děje,” rozhněval se, když se mu obraz před očima začal rozplývat. Žena s ním cloumala ze strany na stranu: “Připravila jsem večeři, zajisté ti bude chutnat.” Pan radní si přes sebe přehodil župan a usedl společně s netrpělivým synkem ke stolu. Za chvíli už měli před sebou plné kouřící talíře nakládaného masa a domácích knedlíků. Kubík neváhal ani okamžik a pustil se do jídla, až kolem jeho uličnické hlavy omáčka stříkala na všechny strany. Pan radní jen zabodl vidličku do knedlíku a zamyšleně se díval, jak se pohupuje ze strany na stranu. “Nemám hlad, promiň,” omluvil se ženě a odsunul talíř na délku ruky před sebe.

A takhle to šlo den za dnem, byl podrážděný, pohádal se se ženou a v posteli s ním teď polehával jen jejich mourovatý kocour. Pořád se vrtěl a peřina se mu co chvíli svezla na stranu. Nenácházel klidu, v noci poslouchal tikot hodin na zdi a ve dne, darmo mluvit. Za čtyři dny byl však na nohou. Sice malátných a roztřesených, ale začal se poohlížet po něčem, čím by ukojil svůj žaludek ozývající se podivným škrundáním. Byl z něj na rozpacích, nebyl zvyklý, aby nejedl víc než 3 hodiny. Ani nechtěl pomyslet, co by se stalo, kdyby byl nemocný déle. Už teď se s dětinskou radostí těšil na kousek dobré paštiky.

Ukrojil si pořádný kus, který objevil v lednici a už už ho vkládal do úst, když se mu ruka sama od sebe zastavila. “Jak je možné, že mám hlad, ale ústa jsou podivně prázdná s hořkou chutí?” Podíval se na sebe do malého zrcadla pod oknem, měl ztmavlé kruhy pod očima a celkově působila jeho vizáž bídně. “Jdu do práce,” houkl na ženu a aniž by čekal na odpověď, chvatně se oblékl a vyběhl ven.

“Ach jak je zase krásně na čerstvém vzduchu.” Jde to samou cestou, již tak důvěrně zná. Ano, ještě dva bloky, jedna zatáčka. “A je to tu zas!” Tentokrát mu ale vůně z jídelny nepřipadá nijak odpudivá. Ba co víc, cítí, jak se mu v ústech začínají sbíhat sliny. Co to jen může být? Neodolá a zvědavě nahlédne dovnitř místnosti. Uvnitř sedí pár ošuntělých dělníků. Pan radní překoná svůj ostych a jde k výdejnímu okénku. Žena za pultem mu nalévá horkou polévku a přikládá bílý, veskrze obyčejný rohlík. “Šest osmdesát,” zašveholí. Pan radní ji podá desetikorunu: “S drobnými se nezdržujte.” Je zcela zahleděn do talíře, opatrně ho jako klenot pokládá na upatlaný stůl. Nikterak mu nevadí, že nemá své naleštěné příbory, ale jen obyčejnou hliníkovou lžíci. Ponoří ji do horké hmoty a poprvé ochutná. “Hmmm, výtečné...,” zabrblá si a pustí se do jídla.

Za půl hodiny už se ulicí nevleče zadumaný muž, ale svižným krokem tu kráčí ten velevážený občan města zpět do svého úřadu. Pln radostného veselí rozrazí dveře a bez pozdravu všem oznámí: “Takhle to dál nejde pánové! Ode dneška změníme jídelníček, nevěřili byste, jak vám to může prospět.” Všichni na sebe jen překvapeně zírali a krčili rameny, když před nimi ale příští den o poledni přistavil pan radní kotlík obyčejné, prosté česnečky, nikdo na jeho nápad neřekl ani slovo. Tak je ta báječná vůně ohromila.