Kožlany

Zažili jste lásku na první pohled? To se prostě jen podíváte a víte, že je to ono. Že všechno je tak, jak má být. Že nechcete nic měnit, protože všechno do sebe zapadá. Milovat člověk může cokoli. Rodiče, muže, děti, vzácné předměty, ale i auto, peníze...Také krajinu a to je případ, o kterém teď chci psát.

             To místo se nachází asi dva kilometry za obcí Kožlany, v bývalém okrese Rakovník.

V srdci té mé zamilované krajinky je palouk, na kterém stojí 8 chat. Ta jedna je naše. Za pěkného počasí se velmi ráda vydávám na procházku do okolí. Kamenitá cesta plná výmolů míjí starý mlýn, který je upraven na hotel a restauraci. Blížím se k potoku, té stříbřitě modré stužce, kterou je ovázán ten dar, který od přírody s radostí přijímám. Nebude zadarmo, musím prokázat trochu fyzické zdatnosti a šikovnosti. To když opatrně ťapkám po klouzajícím kmeni, abych se dostala na druhou stranu  do míst, kde vládnou lesní víly a hejkalové, jak tvrdím každý večer svým dětem.

            Jen co ucítím zase pevnou půdu pod nohama, čeká mě výstup po skále. Kameny jsou ostré a rády uvězňují lidské nohy do svých pastí. Já však nežehrám a tak jsem po chvíli odměněna měkounkým koberečkem, který svou tučnost dovádí k dokonalosti prachového polštáře. Já však ještě odolávám. Vím, že můj posed je ještě dále. Vpravo si všímám  obrovských jam, přemýšlím o jejich původu a vzpomínám na podzimní úrodu hub, kterou skrývaly. Vžívám se do kůže kamzíka a pokouším se také tak ladně poskakovat stále výše po skalách. Sebekriticky přiznávám, že díky obrovským balvanům mi do té zvířeci ladnosti cosi chybí. Zastavuji se, zvedám hlavu a poprvé tajím dech. Údolí pode mnou se začíná otevírat, je vidět přes smíšený les do dálky. Horizont se vlní Křivoklátskou vrchovinou, aby se tam někde  v dálce  opět propadl ke korytu Berounky. Cítím zvláštní pouto rodné země, to hluboké vlastenectví  tak běžné našim předkům a tak vzácné naší generaci. Vnímám téměř pravítkovou rovnost vzrostlých borovic, trojúhelníkovou pravidelnost zdravých smrků, věčně třepotající se listy osik. Prodírám se ostružiním, jehož háčky mi chytají kalhoty. Bitvu o oděv vyhrávám a mířím dále na vrchol. Dotýkám se studených kamenů, rozpukané kůry stromů, nadýchaného  mechu, jemné trávy i píchajících bodláků. V nose mě šimrá vůně tlejícího listí a směsice lesních bylin. 

            Konečně vidím zde zabloudilý jalovec, ten můj navigační bod a s potěšením konstatuji, že křeslo pro mne, nyní vládkyni údolí,  je měkce vystláno a tak usedám, aby koncert mohl začít. Tiším tlukot svého srdce, k ouvertuře nastupují sýkorky a pěnkavy. Předhánějí se v technice trylků a výšce tónů svých koloraturních sopránů. Hlas sojky působí jako výkřik Její pastorkyně a datel svou neochvějnou pravidelností udává tempo i rytmus.

            Smíšené stromy obou stran údolí, které se svažují k potoku zvučí bohatou polyfonií. Hledám v té směsici tónů něco, co nepatří stromům.. Rozpoznávám potok, jak na své cestě naráží na kameny, spadané větve i břehy. I náš trkač srovnal rytmus s datlem. Sbor dětských hlasů a štěkot našeho psa je tam v dáli u naší chaty nyní smíšeným sborem, ukrytým v zákulisí. Být tak Janáčkem!

Ten sbor mě láká domů a tak se spouštím po skále, šum se ztišuje, na síle nabírají hlasy a radostné poskakování a cákání vody v potoce. Dívám se nahoru vlevo, abych pozdravila smějící se obrovskou gorilu, která hlídá náš klid. Vstupuji do věčně temného lesa, který kupodivu nepůsobí hrozivě, ale spíše klidně jako mořská hlubina. Pluji tam neslyšně a jako velká muréna kličkuji mezi silnými kmeny stromů až k neobyčejnému místu, které je tvořeno třemi kruhy z  bílých kamenů. Jakoby se nad nimi vznášel oblak mystična. Nevím  proč tu jsou ani kdo je vytvořil. Září jako pověstné bílé koně na yorkshirských křídových skalách. Zde jsou však v černé zemi vrostlé bílé,  asi 10 cm velké  kameny, vzdálené přibližně 20 cm do průměru jednoho metru. Z myšlenek o původu mě vytrhují hlasy. Opouštím toto místo a mířím k tůňce, mému zrcátku. Usmívám se na sebe, na celý svět, který se v té vodní hladině odráží, lovím suchý list a nabita jsem připravena čelit nárokům čtyřlenné rodiny.

            Jsem šťastna v tom nádherném koutku naší země vědoma si toho, že není jediný. A to je dobře. Je totiž jen na nás, kde se usadíme a kde budeme čerpat energii. Ona je totiž všude. Jen mít otevřené smysly a chtít vnímat..