Tik v pravém víčku

Sedím, hovím si ve vypolstrované sedačce tramvaje při jízdě do centra Prahy. Sluníčko svítí a vypadá to na další příjemně strávený den. Tedy… znáte to. Takové myšlenky máte vždy do chvíle, než se něco přiho… Ááách, co to bylo? Pravé očko mi zamrklo tak rychle, až mě to zabolelo. A znova. No tohle, říkám si. Co se to děje?

Jeden čas jsem trpěl tikem v levé části tváře. Povím vám, že to bylo pěkně nepříjemné. Krom toho, že se mi vůbec nelíbila ztráta kontroly nad jedním z několika stovek mých svalů, to mělo negativní dopad i na moji psychiku. Snaha vést se mnou v té době jakýkoliv smysluplný hovor k ničemu nevedla, protože já se nedokázal soustředit na nic jiného než moji poskakující tvář. Vzpomínka na tohle několik týdnů trvající utrpení se mi vybavila hned, jakmile jsem zjistil, že moje dnešní ochromení má stejnou příčinu…

Mé víčko se zbláznilo. Rytmicky poskakovalo sem a tam a já s tím nemohl nic dělat. Promnutí oka nepomohlo, stejně tak jakákoliv snaha ovládat jeho chování urputným soustředěním se. PŘESTAŇ SKÁKAT… PŘESTAŇ SKÁKAT Ne, nic. Moment, na chvilku to přestalo… Minutka, dvě… Snad to bude dobrý… … Ne, tak nebude. Chytnul jsem se za oko a jal se ho pořádně mnout. Slečna sedící na protější sedačce si všimla mého zápasu a se zájmem mě začala sledovat. Maličko se mi začíná rosit čelo. Marně vzpomínám na všechny zázračné protikové metody, na které jsem před lety přišel… Jasně! Dýchat zhluboka! Nadechuji se až na samé dno mých plic… výdech, nádech. Pravou ruku mám na oku a jemně si jej masíruji. Mého funění si všimla sousedka – starší paní po levici. Ne, opravdu nejsem astmatik BÁBO, říkám si v duchu a začínám proklínat dnešní den…

Slečna odnaproti se už nevěnuje ničemu jinému než nově objevené zábavě – mně. Jakmile si sundám ruku z oka, tik se opět objeví. Potutelně se usmívá, ne teď už si kouše rty. Nejspíš proto, aby nevyprskla smíchy. Sadistka, to bude nejspíš nějaká budoucí patoložka.

Tři zastávky do cíle. Doufám, že to nějak přežiju. Na trapasy jsem nikdy nebyl moc dobře stavěný. Má pubertální fanynka mě nepřestává sledovat, když tu najednou vyplazuje šíleně dlouhý hadí jazyk… Tak moment, říkám si. Tady něco nehraje… Probouzím se… Ježíšimarjááá, on to byl jenom sen… ………………… TIK TIK TIK