Těm z vás

Vy všichni mi dáváte křídla. Pro vás za mě, pro mě od vás, za mě od vás, pro vás o vás. O něm pro vás. To nejhorší se smíchalo s tím nejlepším. Byla jsem značně inidsponována, když jsem to psala, ale jako indispozici to nedám, aby to bylo pro všechny. Najdete se tam? Je vás tam hodně a vlastně všichni. :-) A kdo je on, tím se netrapte. To tam je jen pro mě.

A on? Je věčné prokletí, které vláčím s sebou v kapsičce s pírkem jedné básničky. Znova si řeknu: Začněme od Adamma. Ale co Eva? Eva se oblékla, sedí pod sluncem a čeká na bílý strom se svým stínem. Už není s Adamem a svět divný obrátky nabral. Táhnu to za sebou, jak železnou kouli a Eva je Jana a Jana je Marcela a Marcela byla Natálií a Natálii zmuchlám a spálím v popelníku, jen jeho se nikdy nezbavím, už jsem se s ním narodila a musím to trpět. Jak zmuchlat sto kilo křemene a spálit ho kdekoliv? Čtu tajný úsměvy na rodinných plakátech. Denně se ptám ktorá, ktorá má právo žiť. Obě dvě s ním plazí se cestou z ostrých hran oblázků. Kouzelný čaroděj poslal pár hvězdných nitek, však o mlhavou zeď věčnosti na tříšť se rozbily. Příteli obleč si brnění, ať o mě se nezbiješ, až napadne tě chránit mě před zlými draky. Soukromně pahnětím po něčem, co je pro mě, co může nabídnout třeba jen anonymní rozhovor. Jednou větou uzavře mojí jednu kapitolu, zbaví mě schizofrenních postojů a strach z pískového medvěda, který zdá se být těžce pádný. A blondýna v kanadách přeje mi dobrý den zažehnávající pro dnešek jeden výprask. Ty si to neudělala? Tu máš! Prásk! Prásk! Sousede co mu to vyvádíš? A vůně tymiánů k večeru nejsilnější tak silně se dotýká, že na chvíli nevzpomenu si, proč skládám do sebe obří miniatury, proč ta socha vlastně chtěla žít, proč pro dnešek teletem se zase stávám. Kyvadlina říká: Jen rána je krok vpřed, když oplatku ti dává a rýmem tě zasypává, jak šašek dvorní, co chce zůstat unaven. Sprintem tisknu boty do marastu mojí doby, nesnáším ho, to mi věř, ještě peřiny a nohy od stolu. Zapnu ten kufr? Roztáhnu křídla jinotajů darovaných Laděnce a vznesu se až tam, kde chtěla jsem vždycky spát, kde prohání se vánek mezi tančícími andílky s bosýma nohama, kde skřítci se ukrývají pod májí z modrých listů, kde malý chlapec utírá své slzy a člověkem se stává, a jeho matky mu lásku neupřou. Tam on nemůže dosáhnout z hranice pekla žehnoucího, kde v prach se už nikdy nesmí obrátit.

---