Můj běh Terryho Foxe

Jednoho dne, už si ani nevzpomínám, kdy to bylo, jsem se rozhodl, že přispěji na dobrou věc. Peněz sice nikdy není dost, ale musíte si uvědomit, že jsou lidé, kteří mají ještě míň, a kteří potřebují peníze ještě mnohem více, než vy. Těm jsem se však rozhodl to nedat.
Když už se rozhodnete přispět na dobrou věc, musíte nad tím nejdříve přemýšlet. Já jsem také přemýšlel. Musí to být něco, kde na jedné straně přispějete a na té druhé se vám to zase vrátí zpátky. Já se rozhodl pro běh Terryho Foxe. Přispíváte tam dobrovolným startovným, což ani nemusí být až tak moc, nakoupíte si trička do zásoby, nějakou tu čelenku a ještě si zaběháte pro zdraví. A kdybych náhodou někdy dostal rakovinu, zasloužím se už nyní o svou záchranu v budoucnu.
V den konání jsem přišel na start a zaplatil vstupné. Pořadatel se na mně díval dost divně, když má mince dopadla do papírového lože, ale namítat nic nemohl. Také jsem si zakoupil trička a čelenky, ale jelikož jsem neměl žádnou tašku, ani batoh a na místě nic takového neměli, nezbylo mi nic jiného, než si vše na sebe navléknout.
Nyní, se značným odstupem si již začínám uvědomovat, že jsem asi vypadal jaksi podivně a můj plán nenápadně přispět na dobrou věc utrpěl drobné šrámy, trhlinky a pukliny, ale co? Každý jsme nějaký. V ten den bylo totiž dvacet stupňů ve stínu a odspoda se po mém svalnatém těle začal rozlévat pot, což mi den značně znepříjemnilo.
Bylo mi strašné vedro a tekutiny v mém těle docházely svižným tempem. Zakoupil jsem si tedy jeden a půl litru minerální vody a všechnu ji vypil. Pak jsem se zařadil do zástupu běžců, čekajících až se na ně dostane řada. Běhalo se totiž po skupinkách, aby si ve velké skupině běžci nepřekáželi a nepošlapali se.
Zástup se plížil kupředu jen zvolna. Ale čekání se vyplatila a také já jsem mohl vyběhnout na trať a přeřadit se z čekajících mezi běžící. Taky mě to čekání už přestalo bavit a chtěl jsem se dostat už konečně domů a sundat ze sebe ta propocená trička. A taky abych se mohl vyčůrat.
Nasadil jsem tedy hned ze začátku ostré tempo, ale vedro bylo nesnesitelné a značně mne udolávalo. A navíc se proti mně zvedl závan větru a molekuly vzduchu mne srážely více a více na kolena. Bušily mi do tváře a do hrudi. Připadal jsem si jako boxer před vyhlášením svého vlastního knock-outu.
Já však na ně nedbal a prorážel jsem jejich hradbu jako si ledoborec razí cestu arktickými vodami. V tom však se země zachvěla a vyrazily z ní oživlé kořeny, které svázaly mé nohy svým pevným sevřením a přidržely mne, než mně větve stejných stromů srazily k zemi.
Mezitím, co jsem zápasil s větrem a zlobou lesa a jeho stromů, předběhlo mne několik profesionálních běžců, ale jinak jsem všem jednoznačně unikal, jelikož daleko za mnou jsem nikoho neviděl.
Běh byl skutečně velmi vyčerpávající a trať byla dlouhá a náročná. Tehda jsem si myslel, že jsem si měl raději vybrat nějakou méně náročnou a o pár kilometrů kratší. Nyní si ale myslím, že bych ji zvládl znovu a ne jen jednou.
Běžel jsem dlouho a už jsem skoro přestával doufat, tě někdy dohlédnu až do cíle. Pak se to však stalo. Vběhl jsem do zatáčky a přede mnou se objevila cílová rovinka. Nasadil jsem opět své triumfální tempo a v očekávání ovací jsem zamířil přímo k cíli. Má očekávání se však ukázala lichá. Bouřivý potlesk nikde. Ověnčení vítězů taktéž v nedohlednu. Nikdo už tam totiž nebyl. Všichni odešli. Jen jediný osamělý muž balil do auta zbytky cíle. Podivil se, když mě uviděl: „Co tady ještě děláte, člověče? Vy jste taky jeden z těch běžců? Jak dlouhou trať jste běžel?“
Podal jsem mu lístek, který mi dali na startu. „Dva kilometry. To jste tam usnul, nebo co?“
Byl bych se s ním hádal, nebo ho i zmlátil za tu troufalost, ale chtělo se mi čůrat. Zalezl jsem tedy do křoví. Měl jsem si možná zajít na veřejné záchodky a zaplatit tam pět korun českých, ale neudělal jsem to. Vlastně by to bylo i levnější, protože ten policista ode mě dostal pět set korun českých, ale o tom co by, kdyby je marné se dohadovat.

---