Dobrá práce, chlapče!

Pro příznivce sci-fi jeste jedna povídka z doby kdy jsem začínal s psaním. Je to snad úplně první věc kterou jsem napsal. Proto ji prosím berte s rezervou.

V kanceláři Dalida Thorsena bylo dusno. Seděl za stolem, v ruce držel videotelefon a s někým vzrušeně hovořil. Zjevně nešlo o nijak příjemný rozhovor. Čím déle mluvil, tím více se z jeho tváře vytrácela barva. Krůpěje potu mu vyrážely na lysé lebce a slévaly se do groteskních obrazců. Jeho společník seděl tiše za stolem a trpělivě čekal. Jasně věděl, že teď by bylo nejrozumnější sbalit se a zmizet Thorsenovi z očí. Stejně dobře však věděl, že je to nemožné. Proto se mlčky připravoval, jak bude čelit šéfově zlosti. Thorsen zdrceně odložil videotelefon a nezvykle klidně a tiše řekl: „Tak se jim to podařilo. Jistě víte, Mu, co to znamená. Nesmíme otálet už ani okamžik.“ „Ale co chcete dělat, pane ? Vždyť jsme dělali co jsme mohli,“ využil Thorsenova klidu k protestu oslovený. „Vy jste banda ničemů. Ale je jeden člověk, který to dokáže. Marek Brown.“ „Ten detektiv? Ten na to ale nikdy nepřistoupí.“ „To není vaše starost. Přiveďte mi ho sem a o víc se nestarejte. A ještě se postarejte, ať už konečně opraví tu zatracenou klimatizaci.“ * * * Do východu slunce zbývala hodina. Pohyboval jsem se temnými ulicemi a měl jsem zlost. Na všechno a na všechny. Měl jsem namířeno do nejzapadlejší části tohoto sektoru. Jsem blázen. Všichni spí a já se procházím v místech, kde není moc bezpečno ani pro policejní patrolu. To že mě ještě nikdo nepřepadl, je skoro zázrak. Přestože ulice byly liduprázdné, oddechl jsem si, když jsem konečně dorazil k cíli. Na bar Amigos upozorňoval již z dálky neónový poutač. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Sedělo tu jen pár posledních hostů, všichni ve stavu odpovídajícímu této pozdní hodině. Za barem stál zarostlý chlapík, který si mě nedůvěřivě měřil. Přejížděl jsem zrakem ze stolu na stůl a hledal svého přítele. Nebyl tu. To jsem si mohl myslet. Jak typické. Došel jsem až k baru a posadil jsem se na stoličku. „Pivo,“ poručil jsem si. „Tři kredity,“ zabručel barman a podal mi plechovku s pivem. „Vy jste Brown?“ zeptal se. Přikývl jsem. „Mám pro vás vzkaz od Viktora .“ „Co mi vzkazuje?“ „Přijde pozdějc. Máte tady počkat a zatím si něco dát.“ „Tak jo. Přineste mi něco k jídlu,“ souhlasil jsem, neboť můj žaludek se již hodnou dobu hlásil o svá práva. „Co by to mělo být?“ „ To nejdražší. Stone to cvakne,“ využil jsem příležitosti, že můj kamarád je ochoten pustit chlup. Než jsem byl obsloužen, zaobíral jsem se myšlenkou, co tak důležitého mi může Stone chtít, že to nemohlo počkat do rána. Však už se to brzy dozvím. A skutečně. Než jsem snědl přinesené ústřice, do místnosti vstoupil muž v elegantním obleku a hrnul se ke mně. „Marku, příteli. To jsem rád, že tě zase vidím.“ „Já tebe taky, Viktore,“ odpověděl jsem a uchopil jsem jeho nastavenou pravici. „Jak už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy,“ pokračoval ve zdvořilostních frázích. „Tři roky, připomněl jsem. „Naposledy v Aklainu.“ Při vzpomínce na naše poslední setkání mě zamrazilo v zádech. „Máš pravdu. To byly zlaté časy,“ přikyvoval Viktor. „Ty si ale na časy stěžovat nemůžeš,“ upozornil jsem ho poněkud jízlivě. „Slyšel jsem, že jsi dost povýšil.“ „Nestěžuji si. Nedáš si ještě něco k pití ?“ odváděl rychle řeč jinam. „Ne dík, myslím, že jsem ti tu už tak udělal dost velkou sekeru. Taky nemám času nazbyt. Takže spusť pohádku o tom, proč jsi mě sem pozval,“ přešel jsem k jádru problému. „Dobře, nebudu chodit kolem horké kaše. Mám pro tebe práci,“ řekl Viktor. „Pro mě?“ podivil jsem se. „No tak spusť.“ „Chci, aby ses vrátil!“ „Díky, nemám zájem.“ ochladl jsem. Taky mi došlo, proč to tak spěchalo. „Neblázni, Marku. Máš jedinečnou příležitost. Zapomeň na Aklain, zapomeň na systém Beta a vrať se.“ „Nepřichází v úvahu!“ „Nezajímá tě ani kolik nabízím?“ snažil se mě přesvědčit. „Ne, já jsem už skončil. A ty to víš,“ trval jsem na svém. „Pcha, řečičky. Lovec jednou, lovec do smrti.“ „Možná, ale já se nevrátím. Mám už toho dost a jsem rád, že je to pryč.“ „Máš pro to nějaký důvod? Vždyť jsi nejlepší.“ nechápavě kroutil hlavou. „Jistě,“ přikývl jsem. „A směl bych ho znát?“ „Co takhle osobní důvody.“ „Jak tedy myslíš,“ protáhl zklamaně tvář. „Ale kdyby sis to náhodou rozmyslel, tak ta nabídka platí pořád. Lidi jako ty budu vždycky potřebovat. A věř mi, dostal bys tolik, že si to tím svým čmucháním nevyděláš za celý život. Seženeš mě na tomhle čísle,“ dodal a podával mi navštívenku. „Díky Viktore. Rád jsem tě viděl.“ „Já tebe taky. A nezlob se, že jsem tě sem vytáhl.“ omluvil se a rychle odešel. * * * Když jsem vyšel na ulici, začalo hustě pršet. Zachumlal jsem se do kabátu, zvedl si límec a vyrazil do nepohody. Přestože ulice byly prázdné, měl jsem dojem, že mě někdo sleduje. Kdykoli jsem se však otočil, stál jsem tam sám a mým jediným společníkem byl zapadající měsíc. Rychle jsem kráčel ztemnělými ulicemi. Když vtom se ze stínu přede mnou vynořila postava. Zvýšil jsem pozornost. Něco tu nehraje. Jasně, je to android. Já přece poznám androida na sto honů. Ruka se mi sesunula k pistoli. Vzpomněl jsem si na Viktora. Lovec jednou, lovec do smrti. Má pravdu. Je to už tak dávno, ale je to ve mně. Musel jsem se pousmát. Je sám. Jeden přece nemůže být nebezpečný. Jen jsem na to pomyslel, začali se objevovat další a další postavy, které mě obklopily ze všech stran. Na okamžik jsem propadl panice. Přepadli mě. Je jich kolem deseti, většinou androidi. Učinně použít pistoli bylo vyloučeno. Jedinou naději na únik, skýtala temná ulička na levé straně. Nezaváhal jsem ani na okamžik. Dobře mířeným hákem jsem poslal k zemi robota, který mi stál v cestě a vyrazil jsem. Stačí proběhnout dvacet metrů a jsem zachráněn. Když jsem však urazil asi polovinu této vzdálenosti, zablokovalo ústí ulice černé vozidlo. Byl jsem v pasti. Horečně jsem nutil svůj mozek k činnosti. Z vozu vystoupil muž, ve vysokých kožených botách a kabátu ze stejného materiálu. Přestože byla téměř tma, měl na očích tmavé brýle. Z pod klobouku mu trčely mastné, zrzavé vlasy. Podíval se na mě a skřehotavým hlasem mě oslovil. „No tak, Browne, nedělejte hlouposti a dejte sem tu hračku. Ještě si ublížíte. Nemáte nejmenší šanci uniknout.“ Chtě, nechtě, jsem musel uznat, že má pravdu. Proto jsem jemu odevzdal pistoli a sebe osudu. „Nastupte si!“ zavelel zrzoun. Nezbylo mi než poslechnout. Nastoupil jsem a se mnou ještě tři androidi. Jeli jsme městem a hlavou mi vířilo závratnou rychlostí milion otázek. Kdo to může být? Proč mě ještě nezabili? Asi po deseti minutách jsem se rozhodl prolomit mlčení. „Co jste, k čertu, zač?“ „To je nezajímavé,“ odvětil sladce zrzoun. Šel mi na nervy. Dostat se tak k noži, to by viděl tanec. „Co mi chcete?“ snažil jsem se udržovat konverzaci, zatímco má ruka mířila k místům, kde jsem měl ukryt svůj nůž. „Všechno se včas dozvíte,“ dostalo se mi strohé odpovědi. „A teď dobrou noc!“ Ostrá bolest mi projela nohou, když mi jehla pronikla do stehna. Pak už jsem jen cítil, jak se mi nějaké anestetikum rozlévá do žil. Kolem mě se rozprostřela neproniknutelná clona bezvědomí. * * * „Skvělá práce, Mu. Šlo to hladce?“ slyšel jsem z veliké dálky nepříjemný hlas. „Ano. Celkem nedělal potíže, pane,“ odpověděl druhý hlas, který mi zněl nějak povědomě. S námahou jsem otevřel oči. Ležel jsem v malé místnosti bez oken, chabě osvětlené jedinou žárovkou, poblikávající u stropu. Hlava mě bolela a hučelo mi v uších. Nade mnou se skláněli dva muži. V jednom z nich jsem poznal zrzavého únosce. Druhý byl asi o hlavu menší a dvakrát tak tlustý. Kolem krku měl uvázaný černý šátek, který ostře kontrastoval s jeho bledou tváří. „Vida, už se probudil,“ zaregistroval. „Nepřibližujte se k němu,“ varoval ho zrzavý Mu. „Mohl by být nebezpečný.“ „Žádný strach. Bude rozumný. Nic jiného mu taky nezbývá. Nemám pravdu, pane Browne?“ teprve teď jsem si všiml, že jsem pevně připoután ke stolu, na němž jsem ležel. „Co jste zač?“ zeptal jsem se. „Jen pomalu, vy se na mě nepamatujete?“ usmíval se tlusťoch. „Nikdy jsem vás neviděl. Co mi chcete?“ „Já se na vás pamatuji dobře. Vy jste Marek Brown. Pracoval jste jako lovec androidů u firmy Cybernetics Maschinery Ltd. Odtud jste před třemi roky odešel bez udání důvodu. Od té doby jste na volné noze. Převážně se živíte jako soukromý detektiv. Co vás k tomu vede, se můžeme jen dohadovat. Já osobně si myslím, že hlavní příčina je v tom nedorozumění v Aklainu.“ „Tomu vy říkáte nedorozumění,“ zařval jsem. „To byla sprostá vražda, do který nás zatáhli.“ „Uklidněte se. Nepřivezli jsme vás sem proto, aby jsme vytahovali na světlo dávno mrtvou historii.“ „Tak proč teda? A jak vůbec toho o mně tolik víte?“ „Jmenuji se Dalid Thorsen. Říká vám to něco?“ Thorsen, Thorsen, vrtalo mi hlavou. „Dělal jste ve výzkumu u Cybernetics,“ vzpoměl jsem si. „Věděl jsem že si vzpomenete.“ „Co mi chcete?“ „Mám pro vás práci.“ „To jste mohl říct hned a ušetřili bychom čas oba. Nemám zájem,“ odsekl jsem. „Neukvapujte se, Browne, nejdřív vám vysvětlím, o co jde. Před pár lety jsem skutečně pracoval ve výzkumu, a objevil jsem novou technologii, na výrobu robota na biologické bázi. Šlo o převratný objev na poli kybernetiky. Ti roboti měli, proti klasickým androidům, mnohem vyšší inteligenci a další výrazná zlepšení. Ale bohužel, s jejich vývojem byla spojena celá řada problémů. Pak jsem musel od firmy odejít a ten projekt mi ukradli. A pokračovali v něm sami. Ti pitomci si ale vůbec neuvědomují, jak je to nebezpečné. V současné době není možné, u tohoto systému, udržet pod kontrolou, biologickou složku. To by mohlo mít za následek, že po čase by se mohly u těchto robotů začít projevovat emoce jako agresivita, nebo touha po moci. Bohužel se jim již podařilo sestavit prototyp. Ten je potřeba zlikvidovat. Problém je v tom, že my se k němu nemůžeme dostat. Ale to je přesně vaše parketa. Vy ho zlikvidujete, dostanete za to dobře zaplaceno a rozejdeme se jako nejlepší přátelé. Co tomu říkáte?“ ukončil svůj monolog. „Jak jim chcete zabránit, aby si nevytvořili nové modely?“ zeptal jsem se posměšně. „To je vyloučeno. Chybí jim totiž dokumentace základního procesoru, který jsem vytvořil já. Další modely může sestrojit jen jiný robot. To znamená, že není vůbec žádná kontrola nad jejich počtem. Proto to tak spěchá. Nevíme, jestli už se mu podařilo sestrojit další kusy a nebo ne.“ „Samozřejmě vám nevěřím ani slovo. Co je to za nesmysl. Jak, nemáme možnost kontroly nad jejich počtem? Androida pozná přece každý.“ „Podívejte se, Browne, vy jste odborník, a přesto ho vždycky nepoznáte.“ „To není pravda. Já poznám androida bezpečně,“ tvrdil jsem s jistotou. „Myslíte? Tak mi dovolte, abych vám opět připomenul tu nepříjemnost před třemi lety,“ řekl a na jeho tváři se rozlil vítězný úsměv. „Dobře víte, že to bylo v systému Beta. Tam je antigravitační pole tak silné, že nelze použít žádný běžný způsob identifikace,“ zrudl jsem vzteky. „No dobře, ale tenhle nový typ nelze rozeznat od člověka. Navenek se chovají úplně stejně. Plynule mluví, potí se, když je zraníte, tak krvácejí. Jediný možný způsob identifikace je, že po určité době provozu, jim jsou z úst cítit hořké mandle. Je to známka docházejících zdrojů.“ „Vy jste paranoik. Větší snůšku nesmyslů jsem v životě neslyšel. Nezbývá mi než opakovat:’ Nemám zájem’,“ trval jsem na svém. „Podívejte se, Browne, mě vůbec nezáleží na tom, čemu věříte, nebo co si, k čertu, myslíte. Vy prostě uděláte, co vám říkám a hotovo,“ viditelně ztrácel trpělivost. „Obávám se, že z toho nic nebude,“ bavil jsem se jeho zlostí. „Tušil jsem, že k tomu budete mít tento postoj. Mám pro vás překvapení. Mu, ukaž prosím, panu Brownovi, jak milou tu máme návštěvu,“ otočil se k zrzounovi, který až dosud stál stranou, jako kdyby se ho celá záležitost netýkala. Teď odešel. Když se znovu otevřely dveře, objevilo se v nich pojízdné křeslo, na kterém se bezmocně zmítala Pamela. „Vy svině!“ Chtěl jsem vyskočit, ale napjaté řetězy mě donutily opět bezmocně klesnout. „Marku, zachraň mě,“ volala zoufale Pamela. „Ty hajzle, Jestli se jí něco stane..“ lapal jsem po dechu. „Nestane, pokud ovšem budete rozumný. Všechno záleží jen a jen na vás. A taky na tom jestli se dohodneme. Dohodneme se?“ Mlčky jsem přikývl. „Výborně. Tady máte zbraň a objekt k likvidaci. Vždycky jste tak bral zakázky, nemám pravdu?“ zeptal se a položil na stůl pistoli a fotografii. Bez zájmu jsem se na ni podíval a to co jsem viděl, mě definitivně přesvědčilo o tom, že dnešní den je na špatná překvapení obzvlášť bohatý. Z fotografie se na mě dívala usměvavá tvář Viktora Stonea. „Co je zas tohle?“ zasténal jsem. „To je objekt k likvidaci,“ zněla strohá odpověď. „Hovno! To není objekt likvidace. To je Stone,“ řval jsem. „Špatná zpráva, Browne. Stone je již rok mrtvý.“ „Lžete! Včera jsem s ním mluvil.“ „Musím vás zklamat. Jeho tělo použili pro výrobu nového modelu. Potřebovali, aby měl vlastnosti lovce. Pusťte ho z hlavy a udělejte, co vám říkám. Jinak svou přítelkyni, uvidíte příště už jen v kusech.“ Němě jsem přikývl. „Kolik na to budete potřebovat času?“ „Já nevím, to záleží na okolnostech,“ zaváhal jsem. „Máte na to osmačtyřicet hodin.“ „Vy jste se zbláznil. Za dva dny se to nedá zvládnout.“ „Jsem si jistý, že vy to zvládnete. Víme, že jste nejlepší. Konečně proto jsme si vás vybrali.“ „To jsem měl tedy štěstí,“ procedil jsem skrz zuby. „Buďte bez obav. Dobře se vám odměníme.“ „Už se nemůžu dočkat.“ „Dost řečí,“ uzavřel Thorsen diskusi. „Teď vás převezeme, kam si řeknete, a ostatní je na vás.“ „Tak mi alespoň řekněte, kde ho najdu?“ „To už je váš problém. Kam chcete odvézt?“ odbyl mě. „Ke mně do bytu,“ určil jsem. „Pamatujte si, Browne, že bezpečnost vaší přítelkyně je zcela ve vašich rukách. Mu zůstane s vámi, před vaším domem. Bude mě podrobně telefonicky informovat. Kdyby náhodou neinformoval, budu to považovat za znamení, že jste odstoupil od naší dohody.“ Během tohoto proslovu přistoupil až těsně ke mně a jehla mi znovu pronikla do svalu. Za okamžik jsem se opět upadl do bezvědomí. * * * Probudila mě strašná žízeň. Malátně jsem došel k lednici a otevřel si pivo. Pak jsem si v koupelně vylil na hlavu pár litrů studené vody. To mě vzpamatovalo. Alespoň tak, že jsem byl schopen začít rozvažovat svoji situaci. Vůbec to nevypadalo dobře. Dokud mají Pamelu, nemůžu dělat nic jiného, než je poslechnout. Čert ho vem, toho tlusťocha. Jak se jenom jmenuje? Todirmen? Ne, Thorsen, vzpomněl jsem si. Jasně Thorsen, ten bastard. Jednou mu ukážu. Bude litovat, že kdy zkřížil cestu Markovi Brownovi. Jestli ale něco udělá Pamele, tak... Rychle jsem zapudil tyto chmurné myšlenky a soustředil se na to, co budu muset udělat. Na vraždu svého přítele. Sám jsem se divil, že mě tento fakt vůbec nevzrušuje. Že na to myslím stejně klidně, jako na to, co si dám k večeři. Vysypal jsem na stůl kapsy. Začal jsem jejich obsah přehrabovat, až jsem našel to, co jsem hledal. Kartičku s Viktorovým kontaktním číslem. Sáhl jsem po videotelefonu, naťukal jsem devět číslic a chvíli poslouchal vyzváněcí tón. Za pár vteřin se monitor rozzářil a bylo vidět sympatickou slečnu, která chvatně sklízela z pracovního stolu lak na nehty. „Co si přejete?“ Zeptala se líbezně. „Chci mluvit s panem Stonem!“ „Máte objednaný hovor?“ Pokračovala ve výslechu. Dokonalá sekretářka. „Ne. Řekněte mu, že volá Brown, a že to spěchá. Jsem si jistý, že se mnou bude chtít mluvit.“ „Uvidím, co pro vás můžu udělat,“ řekla a odhalila perfektní zuby. Místo ní se na obrazovce objevily záběry z nejmodernější stanice na Siriusu. Ty byly posléze vystřídány překvapenou tváří Viktora Stonea. „Marku, co se děje? Tebe bych nečekal.“ „Máš pro mě ještě tu práci?“ „Jo, jasně, Ale říkal jsi, že nemáš zájem.“ „Situace se změnila. Rozmyslel jsem si to,“ snažil jsem se ho odbýt, protože ze všeho nejmíň jsem teď potřeboval, aby se mě začal na něco vyptávat. „Kecáš, ty jen tak pronic, zanic názory neměníš. Tak co v tom vězí?“ „Kšefty nejdou. Potřebuju ty prachy.“ „Tak dobře. Kdy chceš nastoupit?“ rezignoval na další dotazy. „Okamžitě!“ vyhrkl jsem rychleji, než jsem měl původně v úmyslu. „Dobře, přijď zítra ráno ke mně.“ „Dřív by to nešlo?“ Smlouval jsem zklamaně. „Nešlo,“ odbyl mě. Když viděl, jak jsem protáhl obličej, přátelsky dodal: „Klid Marku, práce není zajíc, neuteče.“ Sám se zasmál svému vtipu. „Nebo to do rána nevydržíš?“ „Ale jo,“ smířil jsem se s osudem. „Trefíš sem?“ „Poradím si.“ „Tak tedy, ráno nashledanou.“ Usmál se na mě a přerušil spojení. Ovládl jsem se, abych nepraštil sluchátkem o zem. „Nazdar!“ Procedil jsem vztekle mezi zuby. Nezbývá mi než počkat do zítřka. Vypil jsem ještě jedno pivo a lehl jsem si do postele. Hlavou mi vířily myšlenky ve zmateném chumlu. Musím zabít. Potom myšlenka na Pamelu, mou jedinou lásku. Musím znovu zabíjet. Tentokrát svého přítele. Zabiju ho, aby mohla Pamela žít. Zabiju muže, se kterým se znám již od dětství, a já to udělám. Udělám to kvůli Pamele. Kdyby to nebyl alespoň Viktor. Byl se mnou i tenkrát před třemi lety. Zítra ho zabiju... Najednou mi všechno připadalo tak dávno a tak daleko. Hlavou mi vířilo, Viktor, Pamela, Aklain. Usnul jsem. * * * „ ...Pozor, pozor. Vyhlašuji pohotovost druhého stupně,“ upozorňoval komunikační systém Aklainské základny. „Marku, to je pro vás.“ „Co se děje?“ „Tři androidi se pokoušejí o únik z bezpečnostní zóny,“ oznamoval hlas ve sluchátkách. „Kde jsou teď?“ „V jižní části sektoru V3.“ Přepnul jsem radar do režimu vyhledávání. “Už je máme. Za pět minut jsme u nich.“ „Dejte si pozor. Patrně jsou ozbrojeni.“ „Žádný strach. My to zvládneme.“ „Nezdá se ti, že těch ozbrojenejch robotů je čím dál víc?“ otočil se na mě Viktor. „Možná máš pravdu. Jako kdyby začínaly myslet.“ Než mi stačil odpovědět, dorazili jsme k cíli. Zaujal jsem pozici, odkud jsem měl nejlepší výhled, připravil jsem si zbraň a čekal. „Za chvíli je tam máte,“ slyšel jsem ze sluchátek. Teď se objevili. Soustředil jsem se, prst na spoušti se lehce pohnul a laserový paprsek zasáhl plným výkonem jednoho robota. Druhého stihl stejný osud z Viktorovi zbraně. Jejich oči potemněly, těla sebou škubavě trhla. Byli zlikvidovaní. „Dobrá práce, chlapče,“ ozval se hlas mého šéfa. „Pozor, jeden nám proklouzl,“ oznamoval mi vzrušeným hlasem Stone. „Jak to, nikoho jsem neviděl,“ nechápal jsem. „Snaží se proklouznout systémem beta.“ „Jdu za ním,“ rozhodl jsem se rychle, neboť představa, že budeme muset pátrat po uprchlíkovi mimo naši dimenzi, mě nijak nenadchla. „Nesmíme ho ztratit.“ „Marku, pozor, na betě můžeš použít pistoli pouze na dvacetiprocentní výkon. Musíš se dostat až těsně k němu.“ připomínal mi šéf. „Vím, hlavně ať se tam nikdo nemotá. Víte, že se tam nedá nikdo poznat. Nerad bych někomu něco udělal.“ „Buď bez starosti. Je to tam čistý.“ „Viktore, drž se ode mě patnáct stupňů.“ „Spolehni se, už mám jeho souřadnice.“ „Já taky. Tak ať to vyjde.“ připravil jsem se na prostup mimoprostorem. Na svém opasku jsem nastavil souřadnice přesunu a stiskl jsem příslušný spínač. V systému beta jsem se vynořil těsně vedle objektu, který by v našem prostoru měl tvar androida. Stáhnul jsem výkon pistole na dvacet procent, zamířil jsem a vypálil. Prostor se otřásl, a pak se to stalo. Z androida, nebo spíše z toho, co jsem až dosud za androida považoval, vytryskl mohutný proud krve, která ulpívala na mém oděvu. „Dobrá práce, chlapče,“ slyšel jsem vzdálený hlas. Na význam těch slov jsem se však nedovedl soustředit. Ani na nic jiného, co se kolem mě dělo. Mou mysl zcela zavalila jediná myšlenka. Natolik šokující, že jsem se jí zdráhal uvěřit. Zabil jsem člověka..... * * * Druhý den ráno v půl osmé jsem stál před důvěrně známou budovou Cybernetics Maschinery. Než jsem vstoupil dovnitř, zahlédl jsem, jak se za protějším rohem krčil zrzavý Mu. Vešel jsem do vestibulu budovy. Na informačním panelu jsem si nechal vypsat, kde najdu kancelář Viktora Stonea. Dozvěděl jsem se, že jeho kancelář je ve čtyřicátém osmém patře, oddělení F. Prošel jsem kolem nápisu ,vstup se zbraní zakázán’. Měl jsem trochu obavy, zda se mi podaří pronést pistoli snímačem. Ukázalo se však, že tyto starosti byly zcela zbytečné, protože Thorsen mě vybavil skutečně dobře. Bez problémů jsem prošel kolem ostrahy a dostal jsem se až k sekretářce, se kterou jsem mluvil už včera po telefonu. „Co si přejete prosím?“ „Jdu k panu Stoneovi.“ „Jste objednán?“ Přikývl jsem. „Tak tu počkejte,“ řekla a odešla do vedlejší místnosti. Cestou jsem mohl ocenit její krásné, dlouhé nohy. Stone má vkus, to se mu musí nechat. „Můžete jít dál, pane Browne,“ ukazovala mi cestu. „Dáte si něco k pití?“ nabízela ochotně. „Ne, děkuji. Zdržím se jen chvilku,“ odmítl jsem. Naposledy jsem pohledem změřil její nohy a pak jsem vstoupil do místnosti. To už se ke mě hrnul Stone. „Vítám tě, Marku. Posaď se,“ vybídl mě. „Tak o co jde?“ „Máš hezkou sekretářku,“ odváděl jsem řeč jinam. „Jo, říkají mi, že jsem staromódní, že dneska už mají všichni automaty, ale mě se to líbí. Tak proč jsi přišel?“ nedal se odbýt. „Zavzpomínat na staré dobré časy,“ řekl jsem, přestože to bylo to poslední, co jsem si v té chvíli přál. „A taky se zeptat, co je to za práci.“ „Tak poslouchej, mám kšeft speciálně pro tebe. Potřebuji vypátrat jednoho chlapa.“ „Najednou je ti čmuchal dobrej, co?“ smál jsem se nahlas a pro sebe jsem dodal: za chvíli už nebudeš potřebovat vypátrat vůbec nikoho. „Tak co vezmeš to?“ „Možná, kdo je to?“ Stone beze slova vytáhl fotografii. Tiše jsem hvízdl. Na fotografii jsem jasně poznal Dalida Thorsena. „Znáš ho?“ zeptal se mě Viktor. „Trochu.“ „Vezmeš to?“ „Jo, najdu ho. Ale tebe se to už netýká.“ „Co tím myslíš?“ „Hned to pochopíš,“ řekl jsem a sáhl jsem po pistoli. „Marku, nedělej to.“ „Ale ano,“ zamířil jsem mu na hlavu. „Poslal tě Thorsen?“ Přikývl jsem. „Kolik ti zaplatil?“ „Dáš mi dvakrát tolik? Nebo snad třikrát?“ zeptal jsem se ironicky. „Má Pamelu a nepustí ji, dokud budeš naživu. To ale nebude dlouho trvat,“ dodal jsem. „Chápu. Ale myslíš, že ji pak pustí?“ „To už není tvoje starost.“ „Nepustí ji. Můžeš mi věřit. Ty nevíš, kdo je Dalid Thorsen. Vzpomeň si na Aklain. „To mi už nikdy nepřipomínej. To sem nepatří.“ Otřásl jsem se. „Mýlíš se, Marku. Thorsen je za to zodpovědný. Ten chlap, co jsi ho dostal, byl jeho podřízenej. Objevil převratnou technologii a Thorsen mu ji ukradl. Pak se ho potřeboval zbavit, a tak počkal až nastane zmatek a donutil ho proniknout do bety a nás na něj poslal. Když jsem se to dozvěděl, chtěl jsem mu to oplatit, ale od firmy ho vyrazily a ztratil se mi. Nemůžu ho najít, protože je někde zalezlej a nevystrčí palici. To mu ovšem nebrání v tom, aby se mě snažil zlikvidovat. Tak nakonec na mě poslal tebe.“ Ukončil svůj proslov. Pevněji jsem uchopil pistoli a zamířil mu přesně doprostřed čela. „Marku, uvědom si, jakej je to hajzl. Musíš se rozhodnout, na čí straně vlastně jsi,“oslovil mě znovu Viktor. Jeho hlas zněl až neuvěřitelně klidně. Ano, musím se rozhodnout. Musím se teď správně rozhodnout. Rozhodnu se. Vzpomněl jsem si na Pamelu. Prosila mě, abych ji zachránil. Zachráním tě, miláčku. Ruka s pistolí se přestala chvět. Zaváhal jsem jen na okamžik. * * * Rychlým krokem jsem opustil budovu. Pohledem jsem slídil po ulici a hledal Mua. Seděl ve voze u protějšího chodníku. Rychle jsem k němu nastoupil. „Jeď!“ zavelel jsem rázně a umlčel tak jeho snahu o protesty. Bez řečí se rozjel a odbočil za roh. Projel dva bloky a řítil se dál. „Tady zastav,“ poručil jsem, když jsme se dostali ke hlavní třídě. „Vyřiď Thorsenovi, že já jsem svou práci udělal. Takže ho čekám dneska ve tři u Alfréda. A jestli s ním nebude Pamela, tak ať si mě nepřeje.“ „Chceš snad vyhrožovat?“ začal rudnout Mu vzteky. „Říkej si tomu jak chceš, ale ať je tam přesně.“ zabouchl jsem dveře a zmizel v davu. * * * Bar u Alfréda leží na hlavní třídě, která spojuje severní sektor se severozápadním. Bar je rozdělen do jakýchsi boxů, vzájemně od sebe oddělených přepážkami, které chrání soukromí hostů. Byl jsem tam už od půl třetí. Vybral jsem si box, ze kterého bylo vidět nejen na vstupní dveře, ale i oknem na ulici. Jak ubíhal čas, moje nervozita stále stoupala. Co když nepřijde a Pamele se něco stane. Hlodal červ pochybností. Snažil jsem si ukrátit čas sledováním zpráv na protější telestěně. „...přerušeny dodávky platiny ze Siriusu. K dalším zprávám. Dnes ráno byl neznámým pachatelem brutálně zavražděn, hlavní konstruktér firmy Cybernetics Maschinery Ltd., Viktor Stone. K vraždě došlo v jeho vlastní kanceláři. Všechny další okolnosti jsou předmětem šetření.“ „Dobrá práce, chlapče. Věděl jsem, že mě nezklamete,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil. Stál tam Thorsen a podával mi ruku. Hodiny nad jeho hlavou ukazovali právě tři hodiny. „Kde je Pamela?“ dělal jsem, že nastavenou ruku nevidím. „Uklidněte se.“ „Já jsem naprosto klidný. Udělal jsem, co jste chtěl. Tak ji pusťte a nemáme se víc o čem bavit.“ „Nebojte se, nic se jí nestane.“ „Kde je?“ opakoval jsem výhružně svoji otázku. „Venku v autě. Až odtud vyjdu, tak ji pustíme. Tady máte číslo účtu, na kterém je odměna za vaší práci.“ „Co si vůbec myslíte, že si nechám zaplatit za vraždu kamaráda?“ bouchl jsem vztekle do stolu. „Jak myslíte, Ale já své sliby plním,“ řekl a na stůl položil kreditní kartu. „Za chvíli tu máte slečnu v pořádku zpátky,“ řekl mi na rozloučenou. „Ještě jednou mi zkřížíš cestu, tak tě oddělám, ty hajzle.“ Křikl jsem za ním. Otočil se od dveří a řekl: „Je mi líto, že jsem vás k tomu musel donutit. Ale nikdo jiný by se k němu nedostal.“ Pak vyšel na ulici, dal Muovi znamení a nastoupil do auta, které se odjíždělo pryč. Jako stín se za ním rozjelo, nenápadné, černé vozidlo. Na jeho místě teď stála Pamela a rozběhla se směrem k budově. „Dobrá práce, chlapče,“ řekl Viktor, který vyšel ze sousedního boxu. „Věděl jsem, že na to skočí a vyleze. To zabraly ty zprávy v televizi. Pro moje lidi teď už nebude problém zlikvidovat ho. Rozhodl jsi se správně, Marku,“ dodal přesvědčivě. „A nechceš se přece jen vrátit?“ „Ani náhodou, už jsem ti jednou říkal, že nemám zájem.“ Odpověděl jsem rozhodně. „Škoda, ale teď mě omluv. Musím ještě něco vyřídit. A ty se měj. Buď zdráv,“ řekl a odešel stejně jako Thorsen. Stál jsem a díval jsem se za ním, dokud se mi neztratil z dohledu. Nemohl jsem odtrhnout oči od místa, kde mi zmizel. Stále jsem cítil jeho dech na své tváři. Stále jsem cítil hořké mandle. Plzeň 26. 3.1996

---