Obraz

OBRAZ
Bůh se nudil.
Stvořil tedy malíře,aby mu namaloval svět.
Svět,který vznikl pod malířovýma rukama na nekonečném plátně vesmíru,byl pompézní,barevný a snový.
Malíř vykreslil obrysy  ptáků,hadů a savců,
barvami zachytil vůni a pestrost květin,
vdechnul perspektivu do veškerého lidského krásna,ženě dal cit imprese,
muži sílu kubismu,
a pak celý obraz nafixoval životem.
Malíř zemřel.
Nesourodá mozaika světa zůstala.
Bůh neumí malovat.
Barva se rozpíjí bouří hněvu a vášně,
kontury jasné mizí pod vedením dobře načasovaného podvodu,
symetrie krásna se vychyluje do podivného surrealismu nepochopení a nesmyslnosti,
vidina zániku,blednutí barev
a jejich slévání v krvavě rudou.
Žena je přecitlivělá a muž svou sílu zneužil.
Malíř je mrtev a obraz neví,co je život.
Z něj,z plátna,zpod rámu,marně se snažícího zachránit hodnoty obrazu,
hledíme na Boha,my,namalovaní
a ptáme se ho:
„Když umíš stvořit malíře,proč nestvoříš také restaurátora?“