Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠpanělsko 2001
Autor
Quarryman
Toto je deník z cesty, kterou jsme s kamarádem podnikly v létě 2001. Věřím, že pro vás bude zdrojem pobavení, snad i poučení a že se nám nebudete moc smát :)...
Pozn.: Nic z toho, co zde píši jsem si nevymyslel, vše se skutečně stalo. Ale jelikož při psaní vycházím především ze svých vlastních vzpomínek, může dojít k jistým nepřesnostem nebo opomenutí při udání časů a vzdáleností. Přesto však ujišťuji čtenáře, že nic nebylo přehnaně zveličeno nebo upraveno. Naše puchýře v tomto případě hovoří za nás.
Jura M.
MOTTO: „Kdo tuto výpravu přežije a zdráv se vrátí, dech zatají při zmínce o těch dnech.“
1. „A ty na mě nečum...“
2. 7. Sraz jsme si dali na nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště v 8:30. Ve stanovenou dobu se skutečně scházíme, oba plni optimismu před nadcházející cestou. Zběžně kontrolujeme, zda máme vše, co budeme potřebovat. Užitečnou se nám zdá být především kartónová deska formátu A4 v průhledné fólii, spolu s několika čistými papíry, na něž hodláme psát jednotlivá cílová místa, abychom tak ušetřili čas sobě i řidičům, kteří kolem nás budou projíždět. Po krátkém rozhodování píšeme na první papír Brno. Nemáme fix, tak slovo pracně malujeme propiskou.
Stavíme se na výpadovku na Brno, kde už jeden stopař stojí, a začínáme. Po chvíli čekání máme úspěch. Mladý muž bere nás, naše batohy i našeho konkurenta do Brna. Cestou si povídáme, je krásné počasí a nálada tudíž dobrá.
Chlápek nás vyhazuje u Brna, ale na blbém místě. Je to na dálnici, stopovat se tady nedá, a tak se vydáváme pěšky najít nějaké vhodné stanoviště. Po asi kilometrovém pochodu scházíme z dálnice k benzínce, kde se silnice z Brna - Slatiny rozdvojuje. Jedna směřuje na Ostravu, druhá na Prahu. Tu právě potřebujeme. Za přítomnosti agronomů a jejich nemístných vtípků začínáme stopovat. Bez úspěchu. Začínáme pochybovat o výhodnosti tohoto místa a po další chvíli nahazujeme batohy a jdeme najít nějakou benzínku na dálnici v našem směru. Po pár kilometrech ji nacházíme, ale účast řidičů je mizivá. Asi po půlhodině jdeme otrávení zpět. Začínáme mít divné tušení, že to stopování nebude až zas tak snadné. Po příchodu k našemu předchozímu stanovišti to zase zkoušíme. Opět bezvýsledně. Radikální rozhodnutí je na snadě, a tak jdeme pěšky na nádraží Brno - Slatina, kde nasedáme na vlak, směrem na brněnské hlavní nádraží. Tady máme nějakou dobu čas, než nám pojede spoj na Prahu, tak si v bufáči naproti nádraží dáváme smažená játra s hranolky a tatarkou. Nic moc, ale obědvat se musí.
Nasedáme na vlak do České Třebové. Aspoň že už jedeme. V České Třebové si kupujeme jízdenku do Prahy s příplatkem pro vlak Eurocity. Jsou to další neplánované náklady, ale co se dá dělat. V Praze si kupujeme jízdenky do Plzně, nasedáme do vlaku a jedeme.
Do Plzně přijíždíme za šera. Nemá smysl teď zkoušet stopovat, tak radši zkusíme najít místo na přespání. Ptáme se lehce přiopilého chlápka a ten nám dává na výběr několik možností. Volíme sídliště Košutka a jeho přilehlou louku. Cestou na tramvaj se stavujeme v McDonaldu, kde si přes značnou Pavlovu nelibost (vzhledem k jeho antiglobalizačnímu smýšlení) dávám něco málo z produktů světoznámé restaurace. Pavel na protest koná jenom velkou potřebu a potom už jdeme na tramvaj. Plzeň se nám jeví skutečně jako hlavní město českého piva. Setkáváme se se spoustou nevrlých opilců (viz nadpis kapitoly) a jinými podivnými individui. Na zmíněné louce stavíme už skoro za tmy stan. Já na radu jistého kamaráda lezu do svého spacáku jenom v trenýrkách, za což platím drkotáním zubů a klepáním kosy nad ránem.
2. „Don´t say Auschwitz!“
3. 7. Ráno vstáváme, balíme stan (přičemž padá za oběť zdrhovadlo obalu, ale nějak si už poradíme) a jdeme na tramvaj, najít výpadovku na Rozvadov. Přesedáme na trolejbus a konečně jsme tam, kde jsme potřebovali. Místo na stopování máme dobré, aut jezdí dost. Problém je, že nás nechcou brát. Začali jsme asi v 7:30 a o hodinu později jsme pořád na tom samém místě. Začínají se objevovat návrhy, abychom do Barcelony jeli autobusem z Prahy. Kolem deváté máme konečně štěstí. Zastavuje šedá lancia a v ní asi třicetiletý Belgičan, který nás bere. Jede zpět do Bruselu a říká, že když chceme do Španělska, musíme především na západ. Bavíme se s ním anglicky a plni nadšení skládáme své věci k němu do auta. Jak zjistíme později, nechali jsme v Plzni „jenom“ mapu Evropy.
Belgičan je fakt dobrý. Cesta rychle ubíhá, pořád si máme o čem povídat. Témata jsou různá. Od kritiky společenského systému, přes závody Formule jedna, po holocaust (napomíná nás, abychom nepoužívali německého výrazu pro Osvětim, viz nadpis kapitoly). Vysazuje nás na benzínce. Tvrdí, že jsme nedaleko Siegen, což se posléze ukáže jako mylné. Ve skutečnosti se nacházíme u Limburgu, asi 20 km od Koblenz, kam se chceme dostat. Něco málo pojíme a postupně zjišťujeme, že chytnout někoho do Koblenz je prakticky nemožné. Taky se objevuje nějaký kluk od nás, který se chlubí, že chytl super stopa do Anglie a zpět, což nás rozhodně nepovzbudí.
Jdeme pěšky. Procházíme Limburg, potom nějaké další městečko, až nakonec zkoušíme stopovat na nějakém kopci, kde slunce pěkně paří a my jsme zpocení a unavení dvojnásob. Máme štěstí, zastavuje nám chlápek středního věku v mercedesu. Vezme nás sice jenom do další vesnice, ale pánbůh zaplať za ty dary. Odtud pokračujeme zase po svých. Za touto vesnicí opět zkoušíme stopovat. Není to dobré místo, ale po nějaké době nám zastavuje červené volvo. Starší pán se jmenuje Horst a bydlí ve Vallendar, což je v aglomeraci Koblenz, výborně si rozumíme. Říká, že musí první domů, vyřídit nějaký telefonát, a potom, že nás hodí na výpadovku směrem na Saarbrücken. Rozmýšlíme se, jestli jít na benzínku k dálnici nebo pokračovat po státních silnicích. Nakonec zvolíme druhou variantu. Horst bydlí ve vilové čtvrti na kopci. Zve nás dál, my si nabíráme pitnou vodu a umýváme špinavé nohy. On nám mezitím chystá občerstvení. Zdráháme se, ale přijímáme. Je fakt skvělý. Nabízí nám, abychom u něj přespali, ale to zdvořile odmítáme, chceme pokračovat dál. Z nádherného balkónu plného květin máme při svačince super výhled na Koblenz, na Deutsche Ecke, kde se slévají Rýn a Mosel. Horsta hlavně zajímá, za jak dlouho se takto stopem do Španělska dostaneme, tak mu slibujeme, že mu pošleme pohlednici. Po jídle (cca 19:00) nás veze za Koblenz k lesu, kde je dobré místo na stopování. Loučíme se a s novým optimismem v zapadajícím slunci stopujeme. Hned máme štěstí. Mladý kluk v bílém audi. Takový frajírek, ale je fajn. Jede se jen tak projet – milovník rychlosti. Lesem si to fičí 140 – 150 km/h, posloucháme oldies a cesta rychle ubíhá. Nakonec nás vysazuje s tím, že musí zpět do Koblenz, aby stihl rande.
Projeli dvě auta a třetí nás vzalo. Černý opel. Ve předu řidič a spolujezdec, vzadu holka, všechno mladí lidi, jedou někam na diskotéku nebo tak nějak. Mačkáme se, muzika v autě je otřesná, ale zatínáme zuby, hlavní je, že jedeme dál. Vysazují nás v naprosté pustině, jede tady tak jedno auto za pět minut a už je dost pozdě. Není tady ani kde přespat, lesy jsou oplocené, tak jdeme dál. Po cestě to ještě zkoušíme a zastavuje nám starší chlápek v Oplu Astra. Bere nás proto, že je nebezpečné jít a stopovat na takovýchto cestách v šeru, jaké panuje. Bere nás jenom kousek ke křižovatce, kde je stopka a místo na zastavení. Tam chytáme hned následující auto, asi pětatřicetiletého chlápka, který nás veze asi 20 km. On pak pokračuje do Trieru a to my nepotřebujeme. Vystupujeme, on odjíždí a my zjišťujeme, že jsme u něj nechali desku s papíry. Co se dá dělat, naštěstí máme ještě pár prázdných papírů, na které se cílová místa dají psát, jenom se to bude blbě držet. Jsme u křižovatky, je tady nějaký hotel Landhaus Berghof a Saarbrücken je odtud 79 km. Mezi lesem a polem stavíme stan, něco málo sníme a jdeme spát. Tlačí to, ale to je prostě život. Za dnešek jsme ujeli pořádný kus.
3. Dlouhý pochod a Metzovo řešení
4. 7. Je ráno. Balíme stan a kolem sedmé začínáme stopovat. Slunce svítí, ale je zima a fouká. Nemáme štěstí, nikdo nezastavuje. Až nakonec nějaká mladá holka nás bere do nejbližší vesnice, čili asi 3 km. Prý taky kdysi jezdila stopem, to je fajn, ale naši situaci to neřeší. Nějakou dobu to zkoušíme u benzínky Shell, ale bezvýsledně. Pořád se ochlazuje. Už máme na sobě nejteplejší věci, Pavel šusťákovku a já zimní svetr, ale pořád je nám zima, to proto, že fouká studený a silný vítr. Nedá se nic dělat, jdeme pěšky dál. Je to venkov, pole, lesy, kopce. Já jdu první, Pavel druhý. Chvílemi usíná za chůze. Vypínáme mozky, prostě jenom pochodujeme. Na odpočívadle v lese jím druhou konzervu, játra na cibulce, Pavel spí. Pokračujeme dál, pořád lesy, serpentýny a auta nejezdí. Asi deset kilometrů od místa, kde jsme začali šlapat si v nějakém autoservisu nabíráme pitnou vodu a k dálnici je to už jenom pár kiláků.
Nakonec jsme tady. Nájezd na dálnici na Saarbrücken, ušli jsme teda něco přes 15 km. Stopujeme, ale nedaří se, samé kamióny a my jsme otrávení. Už klekáme na kolena a prosebně spínáme ruce. Zastavuje nám asi čtyřicetiletý chlápek v mercedesu. „Sie sind unser Engel.“ Na víc se asi nezmůžeme. Kalí to po dálnici stoosmdesátkou a vysazuje nás v aglomeraci Saarbrückenu. Tady nám zastavuje dodávka a vezou nás zhruba do centra. Máme se ptát na Goldene Bremm.
Tak se ptáme. Každý nám radí, abychom jeli tramvají nebo autobusem, ale odmítáme. Je to přece jenom něco málo přes šest kilometrů a to nás po dnešku nemůže rozházet. Tedy další vysilující pochod. Chvilkama bloudíme, ale vždycky se bez problémů doptáme. Saarbrücken je pěkné město, typicky německé. Chvílemi je to celkem příkré stoupání, pak zase z kopce, většinou se orientujeme podle autobusových zastávek. Přicházíme až k benzínce, která je před hranicí poslední. Chceme jít až na hranici pěšky, ale viděli nás policajti a zatrhli nám to. Musíme tedy zpět na benzínku a někoho stopnout tady. Nabíjíme mobil a nakonec nás bere chlápek v BMW. On jede do Strasbourgu a my musíme na Metz a Nancy, tak nás vyhazuje u místa, kde se platí dálniční poplatky.
Tady je to marné. Nikdo nezastaví a na odpočívadle je jenom pár aut. Jedno má pražskou espézetku, tak na něj zkusíme počkat. Po čtvrt hodině je jasné, že majitel nepřijde a auto samo na druhý pohled vypadá, že tu stojí už nějaký ten pátek. Zkoušíme se ptát mladé holky, ale jednak neumí jazyk a jednak nemá zájem. Nakonec nás bere mladý kluk ve starém VW Golfu. Jede do Metze a prý umí „a little“ anglicky. V tuto chvíli ještě nevíme, že když Francouz řekne, že mluví anglicky „a little“, znamená to, že když budeme mluvit pomalu a používat jednoduché věty, možná pochopí, co se mu snažíme říct. O tom, že by sám mluvil, nemůže být řeč. Vysazuje nás v centru a posílá na nájezd na dálnici směrem na Nancy.
Tak jo. Problém je v tom, že když přijdeme k nejbližší ceduli, ta oznamuje Paris a Verdun. Tedy jsme ztraceni. Ptáme se na cestu jedné ženské, nejspíš jediné Francouzsky, která umí dobře anglicky. Ta nám vysvětluje cestu, ale stejně bloudíme. Ptáme se dalších lidí, ale všichni jenom „a little“. Nakonec jsme nájezd našli. Je to v centru města, nikdo nezastavuje a už je pozdě odpoledne. Tak se jdeme zkusit zeptat na policii, kde je nejlepší místo na stopování na Nancy. Prakticky nám nepomohli, jsme tam, kde jsme byli. Jenom nám řekli, že stopovat ve městě se ve Francii smí.
Když už to trvá hodně dlouho, uchylujeme se k poslednímu zoufalému řešení. Na papír nakreslíme obrázky, které mají znamenat, že dáme deset marek tomu, kdo nás hodí na první benzínku na dálnici směrem na Nancy. Zvoníme u nejbližšího domu. Tady to ale nevyjde. Babka je milá a chce si pokecat, ale vzájemně si nerozumíme. Jdeme tedy do druhého domu, kde si na dvoře dělají tři rodinky piknik. Tam nás nakonec pochopí (jedna ženská mluví „ein bisschen“ německy). Neodvezou nás na benzínku na dálnici, je to moc daleko, ale do centra k jinému, lepšímu nájezdu.
Tady nakonec máme štěstí. Zastavuje nám (nejspíš) mulat se psem - pudlem, který jede do Nancy. Je to vysokoškolský profesor, učí elektrotechniku nebo něco podobného, říká, že v Nancy přespí a druhý den jede do Lyonu. Necháváme se vysadit na odpočívadle před Nancy a jsme šťastní. Stavíme stan, večeříme a já se dávám do řeči se skupinkou Španělů – tiráků, kteří jedou do Španělska. Možná by nás někdo mohl svézt, ale je to marné, buď nemají místo nebo mají zákaz od zaměstnavatele. Nevadí, dobře jsme si pokecali a jdeme spát. Snad se zítra dostaneme konečně do Španělska.
4. Prasata v žitě
5. 7. Budíme se jako obvykle kolem 7:00. Provádíme hygienu, balíme stan a věci a jdeme to zkoušet. Ze začátku nám nepřeje štěstí. Odjeli kamioňáci, další auta jsou většinou plná. Mladý pár slíbí, že bude o naší prosbě uvažovat, zatímco si dají kafe. Nějaký chlápek říká, že nás sveze. Paráda. Chystáme si věci, ale než se vzpamatujeme, chlápek je v čudu. Prostě se vypařil, zdrhl, je to pěkný parchant. Nevadí, zkoušíme to dál. Ptáme se mladého páru s Peugeotem 206. Nemají moc místa, ale po chvilce přemlouvání nás vezmou. Jedou do Montpellier, ale v Dijonu hodlají nakoupit láhve s vínem, které jim má zabrat celý zadek, tak nás vyhodí před Dijonem. Sedíme vzadu s batohama na klínech a jsme rádi, že zase jedeme. Ta holka to pěkně kalí, takže jsme za chvilku na odpočívadle před Dijonem.
Je to tu velké. Benzínka, parkoviště, restaurace, kavárna, směnárna a bůhví co ještě. Všechno samozřejmě čisté a upravené. Líbí se nám tady taky proto, že je tu hodně lidí. Já jdu proměnit dvacet marek na franky, abychom si mohli koupit chleba a ještě jednu flašku vody. Trvá to, ale za chvilku už mám franky a jdu do obchodu. Pavel to mezitím zkouší na benzínce a má štěstí. Chytl pro nás super stop. Postarší pár Holanďanů ve Fordu Galaxy s karavanem. Jedou na Costa Brava do Španělska a vezmou nás prý až do Figueres. Tak to je super. Skládáme si věci do auta. Holanďan nám říká, že každý den ujedou jenom 500 km a dost. Nevadí, hlavně, že zítra už budeme ve Španělsku. Ještě chcou zajít na kávu a zvou nás taky. Zdráháme se, ale jdeme. Jsou moc milí a srdeční. Platí za nás kávu a vyrážíme. V autě je samozřejmě klima a i dost prostoru, takže cesta je pohodlná a rychle utíká, i když jedeme celkem pomalu.
Holanďan je kuřák, říká, že jenom trochu, ale kouří jeden doutník za druhým. Bavíme se s nimi anglicky. Sice nejsou žádní experti, nicméně na domluvu to bohatě stačí. Nemají s sebou žádné peníze, jenom kreditky. Jinak je to styl „co je naše, to je vaše“. Po několika desítkách kilometrů zastavují u dalšího odpočívadla a zvou nás na oběd. „You must eat.“ Opakují to pořád dokola. Znovu se zdráháme, ale nakonec podléháme. Chceme si to zaplatit, ale trvají na tom, že platí oni. Dáváme si kuře s hranolky, nějaké saláty a pití. Začínáme si připadat jako prasata v žitě. Jenom máme strach, aby se nám takové cestování moc nezalíbilo. Po obědě se jede dál.
Holanďani se snaží dodržet svou zásadu „pět set a dost“, ale přejeli jsme výjezd k jednomu kempu, tak jedeme dál. Poblíž Montpellier sjíždíme z dálnice, motáme se po dědinkách a hledáme kemp. Párkrát se vracíme, otáčet se s karavanem je celkem sranda, a nakonec s pomocí místní policie přijíždíme do kempu. Holanďani za nás platí nocleh a my jdeme do sprchy. Ze sprchy vycházíme úplné noví lidé. Vaříme si polévku, zveme i Holanďany, ale odmítají s tím, že večer jedí jenom suchý chleba. Jinak nám nabízí všechno. Elektrické zásuvky na dobití mobilů, ledničku na vychlazení slivovice. Po večeři sedíme, popíjíme slivovicu, Holanďan vytahuje super francouzský koňak, klábosíme, super večer.
Za tmy jdeme spát. Stan nestavíme, jednak je to na betonově tvrdé půdě nemožné, jednak je natolik horko, že to nepovažujeme za nutné. Tak ho jenom rozprostřeme. Holanďani říkají, že bude v noci pršet, ale my doufáme v opak. Přesto nám nabízejí, že kdyby pršelo, máme zaklepat na okno karavanu a oni nám otevřou auto, abychom měli kde spát.
Přes veškeré naděje jsme nuceni v noci klepat na okno karavanu. Holanďani jsou okamžitě venku a otvírají nám auto. Já do rána dospím coby skrčenec, ale v suchu. Pavel odmítá a zůstává venku. Snad se nerozmočí.
5. Viva Espaňa!
6. 7. Po dešti ani památka. Jenom nějaké věci, které jsme v noci zapomněli schovat do auta, ručníky a hadr, jsou trochu vlhké. Pomáháme Holanďanům zbalit, zapřáhnout karavan, a vyrážíme na cestu. Dnes bychom měli dojet do Španělska. Včerejší bloudění je minulostí, nájezd na dálnici nacházíme bez problémů. První věc, kterou na dálnici děláme, je najít odpočívadlo s restaurací. Tak trochu tušíme, že období „v žitě“ ještě nekončí. „You must eat“, tak jdeme. Je to nějaká známá francouzská snídaňová restaurace, síť je prý po celé Francii. Něco jako McDonald´s v Americe. Je to na druhé straně dálnice, kam se dostáváme nadchodem.
Princip je opět stejný. Nabrat si co chceme, kolik chceme a Holanďani zaplatí. Už jsme se trochu otrkali, ale přesto následujeme jejich příkladu a pouze s jednou výjimkou si nedáváme to, co oni. Necháváme si připravit speciální talíř s volskými oky, párečky, slaninou, opečeným chlebem a ještě něčím, co připomíná malé bramboráčky. Zapíjíme kávou a džusem. Krom toho je tu různé francouzské pečivo, marmelády, prostě paráda.
Po snídani jedeme dál. Posloucháme CDčka, které jsme si vybrali včera v kempu, Holanďan kouří svoje doutníky a Holanďanka nám neustále nabízí speciální větrové bonbóny, které prý hoří jako tuhý líh. Cesta ubíhá rychle. Až moc rychle. Ani se nenadějeme a jsme na hranicích se Španělskem. Konečně. Je to dobrý pocit, být tam, kde jsme být chtěli. Kousek za přechodem ještě zastavujeme, jdeme na záchod a na kolu, a kupujeme ještě jednu flašku vody (platí pochopitelně Holanďanova kreditka).
Jedeme do Figueres. Holanďani kvůli nám sjíždějí z dálnice a vezou nás do centra. Tam je opouštíme. Je to smutné loučení, „v žitě“ se nám líbilo. Ale nejsme u babičky na prázdninách, jsme tu za dobrodružstvím. Takže řekneme „goodbye“ a jdeme najít autobusové nádraží. Musíme se doptat, protože značení je mizerné. Ale obyvatelé jsou příjemní. Taky se ptáme, kterým směrem a jak daleko je Cadaqués, náš cíl. Asi kolem druhé hodiny odpoledne nacházíme autobusák a zjišťujeme, že autobus do Cadaqués jede až něco po páté, a taky že (jelikož jsme ve Španělsku) všude v tuto dobu panuje siesta. Z banky nás vyhodili, směnárny jsou zavřené a nemáme kde vyměnit peníze.
I přes velké horko zkoušíme asi tři čtvrtě hodiny stopovat ve směru na Cadaqués, ale bezvýsledně. Alespoň jsme našli směnárenskou budku, kde měli otevřené, takže jsme při pesetách. Jdeme zpět na autobusák a počkáme do pěti. Do Cadaqués to stojí 540 pts. (na koruny zhruba děleno pěti). Jedeme klimatizovaným autobusem super krajinou. Jsou tu Pyreneje, spousta serpentýn a trochu se to tu podobá Řecku nebo Chorvatsku. Až těsně před Cadaqués dostává krajina nepěkný ráz, kopce jsou spálené nějakým požárem, stromy ožehlé a působící depresivně.
Po šesté hodině odpolední přijíždíme do Cadaqués. Máme se setkat s mojí spolužačkou Markétou, která tu je přes prázdniny coby au-pair, a měla by nám být k dispozici. Posíláme jí SMS, ale čekat na zastávce se nám nechce. Tak jdeme směrem k pláži. Zkusíme najít ulici Riba Pitxot, ale najít konkrétní dům je, jak už nám psala Markéta, nemožné, protože Calle Riba Pitxot se táhne podél celého pobřeží Cadaqués. Nakonec se setkáváme. Markéta je pěkně opálená, což je, vzhledem k počasí a poloze města, pochopitelné. Domlouváme se, že zajdeme na večeři, projdeme se a přespat můžeme u ní. Ona má teď ještě nějakou práci, tak nám jenom donese pitnou vodu a nechá nás na pláži.
Tady si vaříme jídlo, klábosíme a neúspěšně se snažíme pozvat děcka ze sousedství k ochutnání. Za chvilku je Markéta tady, jdeme s ní domů, tam si dáváme batohy, seznamujeme se s její hostitelskou rodinou a jdeme do restaurace. Je to nějaká italská restaurace u pobřeží, takže budou buď těstoviny nebo pizza. Tentokrát platí Markéta. Dáváme si gazpacho, typickou španělskou studenou polévku z rozmixované zeleniny, já si dávám pizzu s mořskými plody a Markéta s Pavlem nějaké pasta. Následuje zmrzlina a vše zapíjíme vínem.
Po večeři se ještě jdeme projít. Markéta nám říká, kde co je, potřebujeme hlavně internetovou kavárnu. Chvilku posedíme u moře a povídáme si, a potom jdeme k Markétě domů. Mohli bychom spát na dvoře, je to tam útulné, ale nakonec si rozbalíme spacáky v Markétině pokoji. Alespoň nějaká iluze domova.
6. „...it was the first time that we met...“
7. 7. Ráno (cca 10:00) se balíme, loučíme, necháváme Markétě za nocleh a večeři poloprázdnou (nebo poloplnou) pleskačku slivovice a jdeme do města. Naše kroky směřují nejprve do internetové kavárny. Platí se 100 pts. za deset minut, což je dost, ale nedá se nic dělat. Z internetové kavárny jdeme shánět pohledy. Po jejich napsání a hození do schránky jdeme na autobusovou stanici zjistit, kdy jede autobus zpět do Figueres.
Autobus jede až po druhé hodině, tak jdeme na pláž. Tam se chvilku válíme a užíváme sluníčka. Kolem jedné jdeme zpět, vaříme si jedny z posledních čínských polévek a ve dvě hodiny jedeme autobusem zpátky do Figueres. Tady nacházíme výpadovku na Barcelonu a zkoušíme stopovat. Po nějaké době nám zastavuje asi čtyřicetiletá žena s Opelem Corsa, která jede do Barcelony. Prý jezdí každý den z Barcelony do Figueres a zpět za prací.
Za chvilku jsme v Barceloně. Španělka nám vtlouká do hlavy, co všechno musíme v Barceloně vidět a vyhazuje nás v centru u Gaudího Casa Batlló. Jsme rádi a slibujeme jí, že si památky projdeme. Nejdřív vyrazíme po Pg. Grácia směrem k pláži, kde bychom mohli najít místo na přespání. Barcelona je krásné, pro turisty asi ideální, město. Cestou k pláži si procházíme třídu La Rambla a ještě nějaké památky. U moře to vypadá se spaním bledě, tak jdeme zpět. Dostáváme se až na hlavní třídu Avenida Diagonal a jdeme po ní přes celou Barcelonu směrem na západ. Je to dlouhá štreka a nevíme, kde končí. Zkusíme najít místo na stopování směrem na Lleidu, jelikož se nám Barcelona, coby místo pro hledání práce, nezdá zrovna vhodná, a navíc tu jsou všechny nápisy v katalánštině a my chceme čistou španělštinu.
Takže cílem je Zaragoza, vzdálená tři sta kilometrů. Šlapeme dál, chvilku bloudíme a hledáme státní silnici A-II. Občas narazíme na ukazatele, které se zase ztrácí, takže A-dvojku začínáme považovat za přelud, či mýtus. Z centra Barcelony přicházíme do přilehlých (snobských) vesniček a pokračujeme v pochodu. Konec je v nedohlednu a začíná se stmívat. Jsme utahaní a všechno nás bolí. Ale jdeme dál, najít tu prokletou A-dvojku, kde bychom mohli stopovat.
Kolem půlnoci se ukládáme ke spánku na nějakém hnusném místě kousek od železniční trati. Vypadá to jako staveniště, parcela je zarostlá planým ovsem, bodláky a jiným plevelem, všude odpadky a komáři. Španělsko se nám přestává líbit.
7. V království, kde mají líné pavouky
8. 7. Jelikož jsme včera opět nestavěli stan, jsme pokousaní od komárů, ale musíme pokračovat v pochodu. Po dalších asi třech nebo čtyřech kilometrech nacházíme kýženou výpadovku, ale na chycení stopa to nevypadá. Je to tady nějaká průmyslová zóna, jenom továrny, dálnice, silnice, koleje a nikde nikdo. Přesto zkoušíme stopovat.
Po 45 minutách marného stopování jdeme zase o kus dál. Aut jezdí málo a většinou si to hasí dost rychle, takže to vypadá beznadějně. Ale nakonec máme štěstí a zastavuje nám manželský pár v terénním Opelu Frontera. Jedou až do Madridu a do Zaragozy nás vezmou. Dobře se mi s nimi povídá, probíráme všechna možná témata a Pavel jako obvykle během jízdy spí.
Cesta z Pyrenejí mění ráz velmi rychle. Přibývá vegetace, půda má místy úplně šedou barvu a hory jsou mnohem mírnější a pozvolnější. Před Zaragozou je to ale zase skoro pustá step, sem tam kaktus.
Nechali jsme se vysadit v centru. Jsou tu zbytky opevnění z dob římského císaře Augusta, kdy bylo město založeno. Zkoušíme si v hotelu vyptat dobití mobilu, ale museli bychom si prý najmout pokoj a na to nemáme finance.
Více méně nám zatím všechno vychází, až na drobný problém: nemáme jídlo ani práci. Je neděle, a tak to s tím hledáním práce vidíme celkem bledě. Nejdřív jdeme najít místo na přespání. Při nejhorším v parku u řeky. Tady chvilku odpočíváme. Strašně nás otravují mouchy, mají tady asi neobyčejně líné pavouky (viz nadpis kapitoly).
Zkoušíme najít práci. Ptáme se lidí přímo na ulici, ale je to marné. Nikdo o ničem neví, jediné, co nám poradili, je opatřit si inzeráty z novin a zkusit to přes ně. Jdeme směrem ven ze Zaragozy, zkusíme najít nějakou benzínku, kde by se snad dalo umývat okna a zkusit si vydělat tak. U Shell se seznamujeme s holkou u pokladny a ta nám dává zdarma noviny s inzeráty. S umýváním oken to vypadá bledě, každý tu jede s autem rovnou do myčky. Zbytek odpoledne trávíme za jedním činžákem, kde taky jíme jedny z posledních zásob co máme. Aspoň že jsme koupily nějaké bagety za 100 pts.
Jdeme najít místo na přespání. Nacházíme ho u řeky, celkem se to tady dá, ani tu není moc odpadků, rozhodně lepší než včera. Kousek odtud je sídliště, ale snad na nás nikdo policajty nezavolá. Vybrali jsme pár inzerátů, na které zítra zkusíme zavolat.
8. V kraji mrtvého muže...
9. 7. Je pondělí. Vstáváme a jdeme do centra najít nějakou restauraci VIP na Plaza Aragón, kde podle inzerátů hledají pomocnou sílu pro číšníky. Místo jsme našli. Je to obrovský a pěkně luxusní hotel. Při pohledu na naše oblečení a špinavé smrdící osoby, nic pro nás. Navíc nám řekli, že co se týče práce, můžeme přijít v jednu hodinu. Tak dlouho se nám tady tvrdnout nechce.
Nacházíme telefonní automat a zkoušíme volat na nějaká čísla z inzerátů. Mělo by se jednat o nějaké uklízečské práce, roznášení letáků a něco podobného. Naházeli jsme tam dost peněz a všechno nadarmo. Všude se ozývají záznamníky (až mnohem, mnohem později nás napadne, že to bude možná tím, že je teprve osm hodin ráno). Jsme pěkně otrávení a přestává nás to tu bavit. Navíc si Pavel vzpomněl, že v Lloret de Mar na Costa Brava je nějaký jeho známý, který by nám možná mohl pomoct nějakou práci sehnat. Takže zpět na Barcelonu. Na dálnici to jde blbě, tak hledáme státní silnici N-II, ta taky vede do Barcelony. Cestou na benzínce kupujeme mapu Španělska, protože tu Markétinu jsme ztratili.
Jdeme z centra Zaragozy (jako vždy) pěšky směrem ke státní výpadovce N-II směrem na Barcelonu. Začíná pršet, zkoušíme stopovat, ale bezvýsledně, tak jdeme dál. Další vesnička se jmenuje Alfinden. Pršet přestalo a slunce zase sálá. Máme puchýře, ale nemá smysl fňukat. Jdeme naprostou pustinou. Vypadá to tu jako někde na hranicích Texasu a Mexika. Kaktusy, poušť a v dálce hory. Jak tak pořád jdeme, po cestě narážíme na další a další stopy smrti. Mrtví brouci, sršni, ještěrky a hadi, ptáci, kteří padli horkem, žízní a vysílení. Začíná nám připadat, že nás čeká stejný osud.
Dostali jsme se do další průmyslové zóny. Na benzínce nám řekli, že stopovat tady nemá smysl, každý, kdo tudy jede, jede do práce v některé ze zdejších továren. To je teda pěkné. Takže jdeme dál. Jako projev dobré vůle nás nějaký Alžířan bere pár kilometrů, ale stejně jako ostatní jede do práce a navíc neumí moc dobře španělsky.
Asi čtrnáct kilometrů od Zargozy je Alfajarín. To je vesnička, která opět vyvolává iluzi Divokého Západu. Malebná, s malými domky a náměstíčkem do tvaru čtverce. Chvilku odpočíváme a chceme jít dál, ale není kam. Tady je nájezd na dálnici do Léridy (Lleidy), odtud už není kam jít. Chvilkama prší a nejedou tu žádná auta, která by nás svezla. Uvažujeme o Metzově řešení. V nejvyšším stádiu zoufalství nám zastavuje černoch ve starém peugeotu, jede do Léridy a sveze nás. Je z Konga a španělsky neumí skoro vůbec. Poslouchá africkou muziku a kalí to tak, že máme pocit, že se ta kára musí každou chvilku rozsypat.
Ve městě Fraga nás vysazuje u autobusového nádraží, jede navštívit bratra a za hodinu nás tu opět vyzvedne a pojedeme do Léridy. Hodinu čekáme, zase prší. Po hodině je černoch tady a my jedeme dál. V Léridě nás vysazuje u autobusového nádraží. Loučíme se a jdeme najít nájezd na dálnici na Barcelonu, ale to je zabité, protože dálnice prostě Léridou projíždí a místo na stop tu není. Tak jdeme pěšky směrem z Léridy po státní silnici. S přestávkami pořád prší. Slabý déšť, ale je zima, tak nic příjemného. Zkoušíme to chvilku u benzínky, ale bezvýsledně. Zase jdeme pěšky.
Už jsme za Léridou a pořád jdeme. Další průmyslová zóna a pořád jdeme. Už je noc a pořád jdeme. Asi v jedenáct přicházíme k benzínce, jsme od Léridy asi sedm kilometrů. Tady přespíme. Pumpařce to nevadí.
9. Všichni tady zemřeme
10. 7. Budíme se do mlhy, husté jako mléko. Nedokážeme si představit, jak v takovéto mlze budeme stopovat. Ale než se zbalíme a pojíme čokoládové tyčinky koupené na benzínce (jídlo nám už prakticky došlo), mlha je pryč a pařák nás nemine. Jdeme další asi tři kilometry a nacházíme ideální místo pro stopování. Je tu rovinka, malé odpočívadélko, před nájezdem na dálnici a jezdí tu jedno auto za druhým.
V klidu si vaříme čaj a začínáme stopovat. Je asi 10:00. Střídáme se po patnácti minutách, ale nikdo nezastavuje. Po hodině už jsme hodně rozladění. Kdyby bylo kam jít, asi bychom šli, ale není. V poledne jsme pořád na tom samém místě a slunce praží. Jsme zoufalí a naštvaní. Zkouším si dát ruku na šátek a předstírat zranění v domnění, že vzbudím soucit, ale marně. Po třech hodinách stopování jsme na dně (viz nadpis kapitoly). Procvičili jsme si všechny nadávky, které známe. Jsme znechuceni Španělskem a španělskou lhostejností. Kašleme na Costa Brava a Pavlova známého, kašleme na všechno, chceme domů.
Pochodujeme zpět do Léridy. Dáme pesety co máme za autobus, hlavně, ať už jsme pryč. Je horko, jsme unavení, frustrovaní a aby toho nebylo málo, objevuje se ponorková nemoc a máme mezi sebou roztržku. Věděli jsme, že to přijde a pokoušeli jsme se obrnit, ale pod tlakem okolností nás ponorková nemoc dostala. Chvilku spolu nemluvíme, ale naštěstí to brzo vyprchá.
Autobus do Barcelony je klimatizovaný a stojí 2190 pts. Na autobusovém nádraží v Barceloně máme tři čtvrtě hodiny čas, než nám pojede autobus do Figueres. Odtamtud už budeme stopovat. Hodláme se zbavit peset, já si tady kupuji typické místní pečivo. Je to bašta a aspoň trochu to zvedlo náladu.
Pozdě odpoledne jsme ve Figueres. Jdeme do hypermarketu (k „mušketýrům“), kde kupuji zásoby na cestu a něco málo pro rodinu (sangría a citrónová marmeláda, aby mi věřili, že jsem byl ve Španělsku), abych se zbavil zbytku peset. Pak jdeme za Figueres, kde u jednoho hostelu přespíme. Pavel vaří čaj, já jdu nabít mobil na benzínku.
Uléháme na louce kousek od silnice. Před spaním si povídáme a fantazírujeme o jídle. Pavel si po příjezdu domů nechá uvařit segedínský guláš, já se těším na palačinky a na rajskou omáčku s knedlíkem. Bavíme se o pečivu a vzájemně si dáváme recepty, radíme si, jak který pokrm vylepšit atd. Na otázku, jestli dává do bramboráků uzeninu, Pavel už neodpovídá. Po chvilce usínám i já.
10. Bolševici!
11. 7. Ráno si vaříme polévku, balíme se a zkoušíme stopovat. Nadarmo. Jdeme kousek pěšky a zase to hodinku a půl zkoušíme. Nic. Jezdí tu spousta cizinců, mnohdy mají prázdné auta, nedokážeme pochopit, proč nám nikdo nezastavuje. Rozmrzelost se opět mění ve vztek. Pavel všem nadává do bolševiků (viz nadpis kapitoly), já používám trochu hrubší výrazy. Nedá se nic dělat, jdeme pěšky. K hranicím do Jonquery to je dvaadvacet kilometrů a slunce neúprosně sálá.
Pochod je neskutečný. Nohy nás děsně bolí, máme puchýře a otlaky, mozek vypíná, ale pochodujeme dál. Už ani nezkoušíme stopovat. Konečně jsme na hranicích. Taky jsme na dně se silami. Prošli jsme hranice, ale nestopli nic. Tak se vracíme zpět a na benzínce odpočíváme zatímco se nabíjí mobily. Za chvilku se zkoušíme ptát, jestli by nás někdo nesvezl. Je tady Brit s Jeepem, má celý zadek volný, ale je to haj.. a vůbec se s námi nemíní bavit. Nakonec přemlouváme mladého Francouze s vínovým Peugeotem 306, aby nás hodil za hranice. Říkal, že umí anglicky, ale neřekl ani slovo. Navíc má v autě naprosto otřesnou muziku, ze které je nám na blití, takže jsme skoro rádi, když nás vysazuje na nájezdu na dálnici, u místa, kde se platí poplatky. Stopovat se tady nedá, musíme dál.
O kus dál nás bere mladá holandská rodinka aspoň na nejbližší odpočívadlo s benzínkou. Jsou super. Strašně milí a obětaví. Vzadu mají malého kluka a plno hraček, a přesto nás tam namačkali. Na benzínce se s nimi loučíme, malému dáváme samolepky s dinosaury, které jsme našli v balíčku ovesných lupínků. Jak málo stačí ke štěstí.
Tady se umýváme, čistíme zuby a měníme trička, ať vypadáme trochu k světu. Zkoušíme to dál. Jedna Francouzska umí dobře anglicky, ale jede jiným směrem. Ale dostáváme geniální nápad a prosíme ji, aby nám napsala francouzsky větu „Jsme dva čeští studenti, vracíme se do Čech, mohli byste nás vzít na sever, směrem na Montpellier ® Lyon ® Dijon ® německé hranice? Děkujeme.“ To byl super tah. Teď už se Francouzi nebudou moct vymlouvat na neznalost cizích jazyků. Naše nálada jde strmě nahoru.
Máme štěstí, super stop. Němec v Opelu Astra. Umí skvěle anglicky, parádně se s ním povídá. Je prý manažerem v druhé největší loďařské firmě v Německu a anglicky se naučil v Karibiku. Zajíždí si kvůli nám a vysazuje nás v Narbonne.
Tady nás bere mladý Francouz v dodávce s vodou. Bere nás k Montpellier. Tady máme zase super stop. Dva skvělí Italové v malé Corse. Jeden z nich, Andrea, mluví španělsky. Ten druhý, Stefano, jenom francouzsky. Taky si kvůli nám dělají zajížďku, vysazují nás v Nimes. Jsou strašně srdeční, to je poznat i na způsobu podávání ruky při loučení.
Už je večer a benzínka je pustá. Nakonec objevujeme dva kluky, Čechy z Liberce, ve Felícii. Cestují jenom tak po Francii, právě mají namířeno do Avignonu. Tak nás berou na další odpočívadlo. Aspoň si máme s kým pokecat česky. Na odpočívadle ale nic není, jenom parkoviště a záchody. To už byla lepší ta pustá benzínka. Jsme rozmrzelí a dáváme to na sobě znát, takže ti dva slibují, že nás zítra vezmou do Orange. Přespíme tady. Děláme si fajn večer, liberečáci nás zvou na večeři, dělají kolínka s masem. Pak sedíme, klábosíme, popíjíme náš kalvádos a jejich víno. Potom jdeme spát. Stan už jsme nestavěli ani nepamatuju a dnes ho taky jenom rozprostřeme. V noci je trochu zima.
11. On the road again
12. 7. Než se ti dva dosyta vyspí, nasnídají a zbalí, je čtvrt na jedenáct. Ještě jsme se zkoušeli ptát dvou Belgičanů, byli fajn, ale nevzali nás, takže jedeme dál s liberečákama.
Ti dva nás vyhodili u Orange na dost blbém místě, jsou to pěkní debilové, ale kdo to mohl tušit. Je to u placení poplatků, stopovat tu nejde a navíc jedou všechny auta na Marseille. Kousek od nás zastavuje nějaký podnikatel v super renaultu. Kvůli nám to ale určitě není. Nevadí, za zkoušku nic nedáme, tak se ho zeptáme. A máme štěstí, přestože umí anglicky „a little“, bere nás do Lyonu. Auto je faktu super, má GPS a je maximálně komfortní. Francouz poslouchá příjemnou muziku, takže jediné, co nám trochu vadí je přebuzená klimatizace, dobré tak na angínu.
Vysazuje nás na benzínce v Lyonu, tady obědváme, já nám kupuju ještě čokoládové tyčinky a Pavel nějaké zmrzlinové ovocné antiperle Solero. To potěší, protože jako vždy je velké horko.
Trvá to jenom chvilku a máme zase štěstí. Německý pár v BMW. Jedou do Švýcarska, takže nás berou přes celou Francii až do Mulhouse, odtud je to k německým hranicím co by kamenem dohodil. Tady chvilku tvrdneme, navíc začíná pršet, ale nakonec jsme přeci jenom přemluvili dva Němce v Golfu, aby nás vzali přes hranice. Vypadají jako nějací fašouni a taky se tak chovají, chcou vidět naše pasy, jsou arogantní a vezmou nás maximálně na první benzínku za hranicemi. Hranicemi počínaje už pořádně prší, to je poznat, že se blížíme domů.
Jsme na benzínce před Freiburgem. Nabíjíme Pavlův mobil. Už se pomalu stmívá. Potkáváme tady dva pražáky v audi. Mají zadek volný a jedou do Prahy. Pořád se ale ošívají a vymlouvají. Nabízíme jim flašku kalvádosu, když nás vezmou, ale jsou to haj..... nechutní a takových se nehodláme doprošovat. Značíme si jejich espézetku a až to auto někdy potkáme, obtáhneme ho korunou.
Zkoušíme to dál. A zase máme štěstí. Cítíme, že se nám vrací všechny ty pochody, strádání a hladovění, které jsme si doposud prožili, v dobré obrácené. Berou nás dva super kluci. Jeden je Němec a druhý původem Srb. Připadáme si, jako bychom se znali léta. Oni jedou taky ze Španělska, plánovali tam být tři měsíce a po čtyřech dnech jedou domů. To nás ještě víc sblížilo. Bavíme se s nimi anglicky.
Asi ve třetině cesty mezi Freiburgem a Karlsruhe si vzpomínáme na mobil, zapomenutý na benzínce. Kluci to s naprostou samozřejmostí otáčí a jede se pro něj. Po cestě si vykládáme vtipy a oni nám na displeji kamery pouští, co nafilmovali na španělském pobřeží. Mobil máme a jedeme zase správným směrem. Za Karlsruhe nás kluci vysazují na benzínce, měníme si e-mailové adresy, dáváme jim kalvádos a určitě zůstaneme v kontaktu. Dát kalvádos dvěma super Němcům nám připadá lepší, než ho dát dvěma debilním pražákům.
Už je noc a měli bychom přemýšlet, kde přespíme, ale to, jak rychle směřujeme domů a jak rychle jsme dneska sehnali stopy, nás žene kupředu. A zase máme štěstí. Je tady Polák ve starém audi. Jede do Olomouce a vezme nás pod podmínkou, že jeden z nás pojede s ním a druhý s jeho kamarádem v dodávce, aby neusnuli. Souhlasíme.
Já jedu v dodávce se starším Stanislawem a Pavel jede v audi. Zase se uvidíme asi až u nás. Cesta je dost nepříjemná. Prší, je zima a hnusný provoz. Snažím se s Polákem konverzovat, aby byl vzhůru, ale mám co dělat, abych sám neusnul. Po nějaké době podléhám únavě a doufám, že se nevybouráme. Ale Stanislaw to zvládá a když už nemůže, tak asi ve tři ráno zastavuje na odpočívadle, abychom se prospali. Snažím se najít pohodlnou polohu a během chvilky spím. Pavel určitě taky.
12. Konečně doma!!!
13. 7. Kolem sedmé se pokoušíme vzbudit kolegu v audi a po jistém úsilí se nám to daří, takže jedeme dál. Pořád prší a je zima, ale hřeje mě vědomí, že se blížíme domů. Polák říká, že takto jezdí každý týden. Jedou dva dodávkou do Německa, tam koupí v bazaru auto, dovezou ho domů, opraví a prodají do Ruska. On sám je automechanik. Ale konverzace brzo hasne, taky proto, že se snažím dospat něco z předešlé noci.
Pavel chvilku řídí jejich audi, jinak v kontaktu nejsme. Později se mi svěřuje, že jeho společník předešlou noc na volantu skoro spal, a že to byl tak trochu zázrak, že nenabourali. Provoz je strašný, potkáváme v krátkém úseku dvě autonehody, obě nejspíš vlivem deště a nepozornosti řidičů. Pršet přestává až na rakouských hranicích. V celém Rakousku svítí slunce. Vyhýbáme se Vídni a kolem poledne jsme na rakousko-českých hranicích. Je to nádherný pocit a lhal bych, kdybych řekl, že jsem neuronil slzu dojetí. Dojem nedokáže pokazit ani fakt, že jsme byli svědky toho, jak se podplácejí čeští celníci. Jsme šťastní a jsme doma. Nebojím se to při nejbližší příležitosti vykřičet do světa a políbit rodnou hroudu.
Za Znojmem děláme zastávku na oběd a na pivo. Poláci jsou rádi, že auto převezli, tak za nás platí. Trochu nám to připomíná naše období „v žitě“. Jedeme na Brno, kde se jako na potvoru porouchalo audi. Zatímco mladý jede s dodávkou do města koupit vlečné lano, Stanislaw se pouští do opravy jenom tak se šroubovákem. A zlaté polské motoristické ručičky slaví úspěch. Auto funguje, takže jedeme dál. Za chvilku jsme v Olomouci, kde se s oběma loučíme. Byl to náš nejdelší stop, i když s Holanďany, Horstem nebo oběma mladými Němci se to dá jen těžko srovnat. Ale účel světí prostředky, a v tomto případě jsou oba Poláci svatí.
Je to neskutečný pocit. Mnohem silnější než únava, puchýře a bolavá záda. Po nedávné ponorce není ani stopy, vesele pochodujeme Olomoucí, klábosíme a rekapitulujeme. Jsem tak šťastný, že jenom s úsměvem přikyvuji starým babkám před McDonaldem a jejich jízlivým poznámkám o nezdravých hamburgerech, které jsou drahé a kterých se stejně nenajím, zatímco se nacpávám Big Macem a ovocnou taštičkou. Pavel je samozřejmě antiglobalista a odmítá se u McDonald´s byť jen posadit. Popohání mě na nádraží, abychom stihli vlak. Po tom, co jsme nachodili by bylo směšné teď použít tramvaj. Já se telefonicky spojuji se svým otcem a domlouváme se, že nás v Přerově vyzvedne.
Kupujeme se jízdenky do Přerova, kde máme chvilku čas, tak si dáváme nanuky. Asi za dvacet minut je můj otec tady, nakládá nás a veze až Domů. East or west, home is best.
Závěr:
Plánovali jsme ve Španělsku strávit dva měsíce a snad si i vydělat nějaké peníze. Přestože se nám nic z toho nesplnilo, nehodnotíme naši výpravu ani v nejmenším negativně.
Byla to obrovská zkušenost a škola života, která se jinak získat nedá. Potkali jsme spoustu skvělých lidí, poznali zajímavá i historická místa. Strádání a problémy nás zocelily psychicky. Na zpáteční cestě jsme se zdokonalili v technice stopování a objevili jsme spoustu zajímavých fíglů (francouzská věta, ptát se na benzínkách, vytipovat si auta podle státních poznávacích značek, vykašlat se na postávání u silnice s kartónovou cedulí, Metzovo řešení atd.). Pro mě osobně tato cesta znamenala také nový pohled na stopování vůbec. Do té doby jsem stopaře a stopařky spíše přehlížel a bral jenom výjimečně (pokud byly dostatečně přitažlivé). Po návratu se ještě nestalo, abych někam jel, měl volné místo a trochu slušně vypadajícího stopaře, byť na krátký úsek cesty, nevzal.
Doufám, že toto vyprávění bylo aspoň trochu zajímavé, zábavné a pro ty, co se chystají něco podobného podniknout, snad i poučné. Nám s Pavlem, kteří jsme celé dobrodružství prožili, přežili a ve zdraví se vrátili, se ještě dlouho bude tajit dech při zmínce o těch dnech (viz motto).
Jura M.