Pravda

Podíval se na podlahu. Zdálo se mu, že se mírně vlní, ale to bylo asi tím, že skoro dva dny nespal a měl v sobě tolik alkoholu, že by to stačilo na zabití dvaceti abstinentů. V hlavě se mu teď honila spousta nových věcí, nevěděl nad čím přemýšlet dřív. Chtěl toho spoustu, ale ničeho nedosáhl. "Tak jo" řekl si a pomalu vstal aby náhodou neupadl a vydal se směrem k ní. Nebyl to vztah, který by si zasloužil hvězdičku, možná spíš jeden černý puntík, ale klapalo to. Jen kdyby on nebyl takový jaký je a ona byla trochu někým jiným, možná by to klapalo ještě lépe a hlasitěji. jenže tak to nebylo. "Pojď si skočit" řekl jí a sám se zastyděl nad tím jak to řekl. Vyznělo to dost hloupě, protože zrovna začali hrát Hrábě... Po této "dost populární" písničce vstala a šla někam, kam i pánové chodí raději sami. Za chvíli se vrátila a zrovna včas, protože pro ni Honza objednal Korny, a to bylo její... PO chvíli, která by se dala nazvat běsněním na parketu se unavená náruč odevzdala jemu a spustil Ozzy a jeho Mama I´m coming home. Co dodat? No snad jen to, že se na parketu chovali slušněji než někteří, no zas až tolik ne. Máte svoji fantasii? Tak ji spusťte na plné obrátky... Po pár písničkách si DJ (nevím jestli se tomu, kdo obstarává hudbu dá říkat na takovéhle kalbě DJ, možná by ho to urazilo) Takže ten chlápek v koženým saku si řekl dost a dal tam pro změnu Korny. A pak to následovalo v rychlém sledu po sobě. Deep Purple, Nirvana, Black Sabbath, Sepultura, Limp Bizkit ... Ještě pár takovejch sérií a mohli by všem odšroubovat hlavu, protože by na nic nebyla. A najednou tu byli tři hodiny. Tato hodina je tou nejzrádnější v celém tak naprosto úžasném večeru. Možná by to všem normálním lidem přišlo divné, ale "u nás se to nosí" - takže si každý šel trochu odpočinout. Na vzduch a tak. Honza si šel obstarat krabičku cigaret, když ji potkal, byla to jeho stará dobrá kamarádka Věra. No a to se nemělo stát... Nabídla mu kusovku. Vzal si a dal se s ní do hovoru. Najednou začal cítit, že když o tom tak přemýšlí, tak že mu vlastně dává Jana najevo, že ten jejich vztah je něco více než přátelství, ale není to zase něco víc, není to na pevnější vztah. A co tedy ona? Co vlastně o ní ví? Moc ne, i když ji zná už dlouho. Už si nedokázal vzpomenout kdy ji viděl naposledy takhle veselou. Dobře se bavila a jejich rozhovor nebral konce. Najednou to věděl, chtěl ji a ona to tušila, jen mu nechtěla pomoc, protože, no zkrátka, že o ní hodně věcí nevěděl. Ale co vlastně chtěl? A najednou nevěděl, hlava se točí, slzejí oči a on se ocitl sám, venku na studené zami a povídal si sám se sebou. Věděl co říká, věděl co chce, ale nedokázal to si to pustit k tělu natož aby to někomu řekl. To byla jeho chyba, velká a osudová chyba. Za ním se otevřely dveře a vyšla Věra. "Co Ty tady tak sám?" zeptala se ho. "Nech mě" sykl Honza a šel zpět dovnitř. Pochopil snad, že nemůže mít co chce, že nemůže chtít, že nemůže být, že to vlastně nemá cenu, že život je jen shoda náhod, kterým se nedá pomoc, že jsme jen jakýmsi nutným zlem, že i když moc chceme, tak záleží i někde na něčem jiném. Věděl, že neví nic. Věděl co chce, ale nedokázal by to, protože na jeho straně byla pravda...

---