O ztraceném světle

             Jednoho dne nevyšlo slunce. Měsíci došel jeho svit a tak se na zemi rozprostřela hrůzostrašná tma. Nenašel se nikdo, kdo by o slunci věděl, kdo by znal, kam se poděla poslední hvězda.

            Děti se začaly moc bát a místo aby si hrály na vojáky či indiány, pouštěly draka nebo pekly brambory, krčily se v koutku u maminky. Dospělí, ač se svůj strach snažili zakrýt sebe víc, se báli stejně, jako děti, překročit práh své chaloupky, protože venku měli příšery, strašidla i duchové svůj karneval, ples a rej. Ježibaby a čarodějnice nepořádaly svůj slet nikoliv jen jednou do roka, ale každý den.

          Občas některá hodně zlá baba proletěla komínem do světnice a pak zase oknem ven. Až jednoho dne do obyčejného domku vlétla komínem malá
čarodějka a uviděla chlapečka, který se jí bál, ale byl zvědavý zároveň.

         Zprvu se na sebe dlouho dívali, až chlapeček trochu zakřiknutě čarodějku pozdravil:

„Ahoj.“ 

Ona pozdrav opětovala a hned se ptala:

„Jak Ti říkají?“

„Vilém“

„Já jsem Evelína, byla jsem zvědavá, jak lidé vypadají a kde bydlí. Mamka mi o vás hodně vyprávěla, že si o nás vymýšlíte různé strašidelné říkačky.“
      Oba se rozpovídali až Vilém čarodějce začal o tom, jak jednoho dne nevyšlo slunce a jak jsou tu teď všichni smutní. Čarodějce bylo najednou smutno také a tak mu darovala malé světýlko a řekla:

„Tady máš ode mne malý dáreček, kouzelnou svíčku. Když ji daruješ tomu, koho máš rád stanou se z ní dvě. Už na nic nečekej a vyraz na cestu! Obejdi všechny chaloupky u vás ve vsi a řekni ostatním, ať udělají totéž co ty. Nemusíš se bát, světýlko tě ochrání a kdyby ti bylo nejhůř, jen si na mne vzpomeň a já ti pomůžu.“

Pak odletěla.

       Vilém se chvíli rozmýšlel, ale nakonec otevřel dveře a vyšel ven. Všechna strašidla mu ustupovala z cesty a za chvíli šel světelný průvod z vesnice do vesnice. Sám pak chodil tak dlouho až obešel celý svět, kde už zase bylo světla jako by svítilo slunce.

       Čarodějnicím se to nelíbilo. Domluvili se s černokněžníky a společně seslali na zemi vichřici s lijákem, aby vítr sfoukl a déšť uhasil všechna
světýlka. Když pohroma skončila, vše bylo opět černé. Vilém rozevřel své dlaně, kde chránil své darované světlo a vzpomněl si na Evelínu. Plamínek ještě plápolal, ale Vilém byl vyčerpaný z cesty a z boje se zlými mocnostmi a tak usnul na mechu pod pařezem na vrchu hory.

       Druhý den ráno, když se probudil, vyšlo slunce.