Pohlazení

Tato kniha, tenhle příběh je mou zpovědí a píši ji s otevřeným srdcem a touhou pomoci všem lidem na celém světě, kteří přišli na tuto planetu, aby se zde naučili a zdokonalili v duchovním vývoji, pochopili sami sebe, poznali, věděli proč se v tomto světě cítí jiní, cizí, osamocení, proč cítí něco jiného než ostatní, jsou otevřenější a dostávají neustále rány od života. Tímto mým vyprávěním bych chtěla vysvětlit všechny tyto jevy jak jsem je prožila od svého dětství a co vše se se mnou dělo v pozdním věku. Mým životním posláním je pomáhat  lidem pochopit sami sebe, proč jsou zde, co mají dělat, aby mohli  život, který si sami zvolili na této planetě prožít ve štěstí, v lásce, zdraví, kráse a harmonii. Toto vše se snažím vyjádřit s otevřeným srdcem, pochopením a velkou láskou k lidstvu a velkou touhou pomoci dnešnímu bolavému světu. Neexistuje jiná pomoc, než že pomohu lidem podívat se do svého nitra, zamyšlením nad sama sebou, nad smyslem života a pochopením těch zákonů, které tu jsou pro každého z nás platné a jediné. Já jsem je pochopila a začala se jimi řídit v tomto životě a tak bych chtěla mou knihou naučit toto i jiné. Cítím, že jsem prošla životem s tvrdými těžkými zkouškami, právě proto, abych mohla tuhle cestu vyšlapat a vše co se naučím, pochopím chci předat ostatním. Mé vědění patří všem, kteří chtějí žít šťastně a rozvíjet v tomto životě svou duši, ale musím říct, že celý náš život je pouze o zdokonalení své duše a pomoci ostatním. Jsme tu proto, abychom si vzájemně pomáhali, učili se a starali se o tuhle planetu, o všechny živočichy žijící tady s námi, vzájemně se těšili a rozdávali radost. Smyslem  mého života se nyní stala neustálá práce na rozvoji své osobnosti, posilování  vnitřní síly a zdokonalování  osobních vlastností, rozvoji  mysli a neustálé obohacování  vědomostí, protože jen tak jsem schopna dávat všem ostatním jen svým osobním příkladem, pochopením a láskou lidem mohu nejvíce pomoci. Dnešní svět a dnešní lidé musejí vidět dobro, lásku a sami pochopit, že tak to jde a funguje, ale každý musí chtít a začít u sebe, jen tam je šance na lepší svět. V každém jedinci, který chce rozvíjet a hledat sám sebe uvnitř. Nejsem žádná spisovatelka a ani netoužím se jí stát. Jsem obyčejná žena, která žije prostý jednoduchý skromný život s velkou láskou v srdci, k lidem, světu a Bohu a touhou pomoci těm, kteří to chtějí. Tento svůj život chci dále žít a  vše vypovědět a vydat ze sebe všechna  má životní moudra, tak jak jsem se je postupně učila a prožívala. Všechny  získané zkušenosti jsem si na vlastní kůži prožila a v tom je smysl, člověk v životě pochopí jen to, co sám prožije a já dnes vím, že takovou životní cestu jsem si sama zvolila před svým narozením, tím vším jsem měla projít, abych postupně všechno vědění začala předávat ostatním a lidstvu. Přišla jsem na tento svět dobrovolně, protože jsem milovala lidstvo a mým osudem a pravým smyslem života je žít pro ostatní, to se snažím a tím naplňuji vše co jsem si před narozením stanovila, jen tak mohu mít klid na duši a spokojenost v tomto životě. Píši tak, jak  mi chodí mé myšlenky, jak to cítím. Snažím se psát pouze srdcem, tak, aby mi bylo rozuměno. Chci říci, že celou cestu životem procházím sama. Učitelem se mi stal právě těžký život a dále už jen pak knihy, které mne učily být silná a spoléhat ve všem jen sama na sebe, zbavit se jakékoli závislosti na druhých, vybudovat si sebevědomí, zbavit se strachu a vymítit obavy ze svého života. Musela jsem se od základu změnit, přetvořit, převychovat, jen tak lze dojít tam kam člověk má a to je najít smysl života, protože když na to člověk přijde, tak zjistí, že je to velmi moc jednoduché, chce to jen žít prostě, skromně, vážit si života, lidí a naší planety, pojmout život jako cestu tímto světem, tak, že jsem zde jen poutníkem s vybraným vychováním, srdcem otevřeným. Přála bych si, aby tato kniha byla pochopena jako návod jak žít čistě a neztratit svůj směr z té správné jediné cesty. Toto jsem prožila, toto je můj návod jak se najít a neztratit a splnit si svůj úkol, který si každý z nás před narozením stanovil. Všichni zde máme od Pána Boha nějaký úkol a máme si vzájemně pomáhat a každý člověk je krásný a chce žít v lásce, klidu a míru. Každý hledá v životě lásku a tu najde uvnitř sebe, všechny dary lásky a vnitřní síly jsou v nás. Začněme hledat a budeme nacházet, protože Bůh je natolik moudrý, že stvořil člověka a světýlko ukryl do jeho srdce, protože si byl jistý, že člověk to bude hledat všude jinde jen ne sám v sobě. Je to jen o nás, ale je třeba chtít a hodně pracovat na rozvoji své osobnosti, ne druhých, ti musejí chtít sami, ale jen na sobě samých, to nás začne naplňovat a otvírat cesty k pochopení a vědění, moudrosti, která je uvnitř každého z nás. Tuto knihu jsem začala psát na přání mé mladé přítelkyně, velmi blízké a krásné, Bohem seslané, aby jsme spolu napsaly tuto knihu  pro všechny lidi na celém světě a především pro ty mladé a dospívající děti, které nejvíc na této planetě potřebují naši lásku, pochopení, podporu a vedení, náš osobní příklad, aby oni mohli naplnit své životy tak,  jak to cítí a chtějí. Především dítě potřebuje vzor, ukázat jak žít, co je správné, jak milovat, jak mít rád, to se potřebuje naučit a bez nás to nedokáže. Dítě musí vidět dobro, lásku, krásu, aby se jeho čistá duše, se kterou se narodilo na tento svět, mohla dále rozvíjet a zůstat stále čistá a tak se jeho život stane krásným, plným radosti a štěstí. Dát jim to co jim patří a to je nechat je žít jejich vlastní životy a jen jim na jejich cestě pomáhat a hlídat, aby nesešli, rozumět jim a milovat je pro ně samé. Tak to cítím, tak to dělám se svými dětmi a oni jsou šťastné a tím naplňují své osudy. Nic nenařizuji, nikoho nepřesvědčuji, jen vyprávím svůj příběh, své pocity s nadějí, že žijí všude na světě lidé, kteří možná díky mému vyprávění poznají a uvědomí si své vlastní pocity a dokáží díky  mým myšlenkám rozpoznat to své co oni možná netuší, že také hledají a snad to pomůže. Malá lavinka, malé semínko, ale mohou z toho vzejít větší a ještě větší laviny a květiny, které obklopí tuhle planetu a budou vydávat ze sebe víc slunce, tepla a čistého vzduchu, aby všichni kolem a všichni co přijdou po nás měli to co mají mít, co je pro každého kdo o to stojí, váží si toho a chce se také starat.

     Narodila jsem se 20. září 1965 ve znamení Panny a určitě jsem byla šťastné dítě, ale bohužel si na své dětství velmi málo pamatuji, znám jen velmi malé střípky mého dětství. Mé vzpomínky jsou na otce, který mě hodně miloval a jak jsem později pochopila, vychovával ze mě hodně sobeckou bytost, byla to taková ta opičí láska, která v životě přináší jen starosti, když vás někdo učí být sobecký a myslet jen na sebe a své pohodlí, nestarat se a pečovat o druhé, nechtít jim rozumět, tímto chci říct, že když se do vás vkládá dobro, zůstává, když zlo, zůstává také a já dnes cítím, že toho horšího, špatnějšího jsem v sobě měla více. Nikdo za to nemůže. Každý si v životě od narození bere jen to co vidí kolem sebe. Vidí-li lásku, je laskavý, hodný, srdečný. Vidí-li zlo, i on se může stát zlým, ale to už není on, to jen okolí a doba v něm vyvolávají tyto pocity, myšlenky. On se jen brání a ve skutečnosti nechce ublížit. Sám neví co se s ním děje. A tak se dnes zamýšlím nad našimi dětmi, oni za to nemohou, že jsme jim připravili dnešní svět, oni chtějí lásku a pochopení, úsměv, radost a pohlazení, to co jim právem náleží. Chtějí to, vím to. Dodnes cítím jak jsem vždycky toužila po někom, kdo mě obejme, kdo mě pohladí a já budu cítit tu opravdovou lásku, pochopení, kdy cítím to srdce, opravdový zájem o člověka, kdy ona dává a nic nechce, protože opravdová láska začíná tam kde oplátkou nic nečekáš. Viděla jsem, že tohle mohou dát jen rodiče, citliví rodiče a já je neměla a nebyl tu nikdo jiný. Připadala jsem si osamělá, nepochopená, ztracená, tolik jsem po tom toužila. To jsem chtěla tolik? Ne, nemyslím, dnes jsem šťastná, že jsem to prožila, protože dnes jsem to dostala a mám to a mohu chápat a vciťovat se do druhých a to mi dává schopnost rozumět lidské duši. Oni nechtějí žít ve světě nákupů, hodování, věčného popíjení a drogování. Chtějí se smát a radovat, ale když to nikde nevidí, všude jen shon, zmatek a nepochopení, pak tomu nerozumění. Jejich dušička se začne zavírat před sebou samým, před svým okolím, před světem. Začnou se za své city stydět a tím se z nich pomalu cit vytrácí a stávají se z nich potupně nevědomě necitliví lidé, kteří neví co se s nimi děje a už vůbec ničemu nerozumí. Kdo jim dá vysvětlení proč se to vše děje? Oni se ale neptají, protože není koho. Dospělý člověk má tolik práce sám se sebou, že už mu nezbývá sil pro ostatní. Má spoustu starostí s obživou, že už málo kdo vnímá svět kolem sebe. Radost a úsměv se pomalu vytrácí a srdce se začínají zavírat. Malé dítě a dospívající mladý člověk do toho všeho spadne a už se v tom veze. Určitě to nechce, ale co má dělat, když nic jiného kolem sebe nevidí. Svět, kde vidíme jen násilí, bolest, strach, nás nemůže naplňovat radostí. A tak radost z obyčejným věcí už dnes není a stává se to něčím neobvyklým. Ale není to tak. Tohle vše k životu patří, ale my jsme nějak už zapomněli na to vše krásné co v nás je a tak trochu jsme ztratili úsměv a cit, lásku, pochopení. Přestali jsme se dívat očima druhých a začali vidět jen svýma, kdy jsme plni bolesti a taky nepochopení a  utápíme se sami v sobě a nejde nám vidět jinak. Tohle jsem prožila, vím o čem mluvím a dalo by se říci, že jsme oběti - obětí. A to je ten řetěz, který se neustále rozvíjí a předává a nelze ho zastavit pokud se každý nezamyslí a neřekne  už dost, tak nechci, chci jinak. Jak to žiji? Co to dělám? - se sebou, s okolím, s přírodou. Co je důležité, jaké hodnoty mám pěstovat, proč tu jsem, jak se mám chovat. Pak může dojít ke změně, kdy já budu chtít se dobrovolně měnit. Je to těžké, hodně těžké, člověk se vzdává postupně spousty všeho, co na sobě má, ale začíná se čistit od nánosu bahna, který si na sebe  za celý svůj dosavadní život, bohužel nevědomky nanosil. Je třeba si to uvědomit a přiznat a to bývá to nejtěžší, ale jak se to přehoupne a přetrpí, přijde vítězství, tak to jde a malá radost stíhá zase větší a přichází do života světýlko, které se časem rozhoří na větší a větší. Ale musí se strašně moc chtít, pak to jde. Myslet, neustále si věřit, chválit a mít trpělivost, pěstovat lásku a učit se pokoře a to je to nejtěžší. Pokora, to znamená, že přijímám vše co mi život nabízí a dává. Je to práce na dlouhé období, ale úspěch je pak dokonalý pocit, hřejivý u srdce.

 Moje maminka byla nádherná, laskavá a lidé ji měli rádi. Byla také ve znamení Panny tak jako já a můj syn. Její život nebyl lehký a soužití s mým otcem, plném trápení, mělo za následek, že velmi brzy odešla z tohoto světa. Byla mladá a ve svých 46 letech nás opustila, dodnes ji vidím, jak leží na smrtelné posteli, jsem s ní v posledních minutách jejího života,  ona už mě neslyší, nevnímá, ví, že jsem blízko, sedím na její posteli,  pomalu sundávám  všechny cennosti, které má ještě na sobě a ona odchází, pomalu v bolestech opouští tento svět. Dívám se na to a nechápu to, ale nepláči, nebojím se, cítím, že zůstává se mnou. Celé odpoledne jsem sama a přemýšlím, nemohu říci, že jsem smutná, jen nevím co se děje. Jsem ještě dítě, malé čtrnáctileté dítě. Ráno dostávám telegram, je sobota 19. 5. 1979, maminka umřela. Víc si nepamatuji, jen to, že nepláči, jako by mne někdo zavřel a řekl, teď musíš projít něčím co jednou pochopíš, ale nesmíš zahořknout, nesmíš se trápit, život jde dál, ty musíš žít a dokázat spoustu věcí, právě proto, že jsi sama. Teď se to ještě nemůžeš dovědět, ale odpovědi přijdou s časem . Zůstala jsem s otcem a dvěma bratry, uplynuly dva měsíce přišla další zpráva. Byla to má babička, když se jednoho rána 1. září 1979 objevila ve dveřích, slzy v očích a říká jen:“ Jituško, jste sirotci“. Byl to den kdy se můj otec zabil vlastní vinou na motocyklu. A já jsem zase neplakala a nějaká síla ve mně mě táhla dál a říkala - ty musíš teď žít, učit se a dokázat, že i když jsi sirotek,  nejsi špatný člověk, že lidé se na tebe dívají skrze prsty a z výšky, ale ty musíš a chceš dokázat, že  to zvládneš. Život mě hodil do vody a já jsem se učila pomalu plavat. Pravdou je, že  jsem se nikdy nebála a věděla co chci. A tak jsem vystudovala, udělala si maturitu, splnila si sen o své práci, prošla hodně těžkými chvílemi, bolestmi, zklamáním a nepochopením, ale nikdy jsem se nelitovala, nikoho nevinila, nějak jsem cítila, že mí rodiče jsou se mnou, vidí mě a pomáhají. V pozdějším věku jsem tomu hodně začala věřit, ale do svých třiceti tří let jsem nikdy neplakala. Vdala jsem se a žila s rodinou, narodili se mi dvě děti, ale já nebyla šťastná, jako bych něco hledala, ale nevěděla jsem co to má být. Proč nejsem šťastná, co mi chybí. Byla to láska, co jsem postrádala, to je to co v životě hledáme, chceme a máme najít, ale musíme vědět co je to ta LÁSKA. Láska dvou lidí v mládí,  jen zamilovanost, která když se nepěstuje neustálou tolerancí a pochopením jeden pro druhého, tak uvadá až uvadne a zbyde jen zklamání a hořkost, která právě zavírá lidem srdce. A oni už pak nemohou a nechtějí svá srdce znovu otvírat. Rozumím jim, ale já myslím tu pravou vesmírnou lásku, která je v každém z nás, když ji objevíme a necháme ji vzkvétat a růst. Láska to je především porozumění sobě samému, láska k ostatním, ke svému tělu, mysli a duchu, pochopení života a veškerého dění kolem nás. Člověk, který najde v životě odpovědi na své otázky, jen ten dojde vnitřního klidu. A já  je našla, když mi život vrátil zpět můj cit, když ve mně probudil po třiceti třech letech opět lásku a já najednou cítila a začala to zalévat jako semínko na zahrádce. To se musí pomalu pěstovat, starat se o to, pak z toho vzejde krásná rostlina plná života a svěžesti, říká se tomu otevřené srdce plné lásky a porozumění pro ostatní a celý svět, protože život má jen tehdy cenu, žijeme-li ho pro druhé. Bylo nutné zamyslet se nad sebou, jak žiji, co dál. Začátek pochopení sama sebe jsem našla v numerologii, protože datum narození je podle mne velmi důležitým klíčem pro každého, kdo chce najít to své co má a přijít k pravdě a moudrosti. Najednou vstoupilo do mého života něco o čem jsem vůbec nikdy neslyšela, ale co mi bylo blízké, čemu jsem rozuměla. Začala jsem se postupně nacházet a žasla nad pravdou čísel, jak jsem se v nich najednou viděla a strašně chtěla se učit a rozumět nejen sobě, ale i ostatním. Jako by mě někdo otvíral, já začala cítit, vnímat, byly to úžasné nádherné pocity, jako když se otvírá pampeliška na jaře. Bylo to něco zvláštní, ale já strašně toužila po tom novém neznámém. A tak jsem se oddala této vědě čísel lásky. Objevovala jsem stále nové v sobě co mě nabíjelo energií a nutilo mě jít dál a učit se novým věcem, více chápat, rozumět sobě, svému okolí. Začala práce na sobě, kdy je hodně důležité pěstovat sport, který nám přináší radost, dělat věci, z kterých máme potěšení, těšit se z maličkostí a začít pomalu rozdávat tu radost kolem sebe. Ona se nevrací hned a tak je nutné hodně dávat. Starat se o své tělo, zdravěji jíst, hodně pít, myslet na vše, co děláme v každodenních věcech, co je správné, co jsem neměla a co naopak potěšilo mě a ostatní. Nebát se svých vlastních chyb, ty jsou důležité, protože jen na svých chybách jsme schopni učit se uvědomovat a snažit se příště je nedělat. Protože ony zase přijdou ty zkoušky, aby nás vyzkoušely jestli jsme se něco naučili. Jen tak lze jít dál a to je poučit se z vlastních chyb.

A těch bývá v životě strašně moc, ale musí se rozpoznat a vědět o nich a chtít pracovat na jejich odstranění. Poznávám-li, že jsem zhřešil, týmž okamžikem jsem zproštěn viny, neuznám-li to a trvám na svém, je to hřích. Je to nádherný citát z jednoho kalendáře, který říká:“ Udělal jsem chybu, ale ani já nejsem dokonalý, snažím se a jednal jsem podle momentálního vědění, ano uvědomuji si to, asi to tak nemělo být, pokusím se příště jednat lépe, budu se snažit“.  A já jsem těch chyb nadělala tuny, ale žádné z nich nelituji, protože se dnes dokáži na to vše dívat z druhé strany a klást si otázku co mi to přineslo, jak mě to naučilo. Vidím to jako lekce, které mě neustále učily a dnes za ně děkuji, děkuji každý den, že jsem to směla prožít. To byly ty stupně, po kterých se člověk dere kupředu a jak se říká, každé zlo je pro něco dobré. Jen to chce vzít z té pozitivní strany  a zamyslet se nad tím. Proč se mi to stalo. A tak jsem šla a kladla si neustále tyto otázky. Proč jsi udělala tohle, proč přišlo tady to.  Ano, vše co mi v běžném životě přicházelo do cesty, zrcadlilo mé chování, mé nedostatky, mou netrpělivost, lenost, sobeckost a jiné špatné stránky mé povahy. Chtělo to jen pohled na mě, jako stát před zrcadlem a dívat se a mluvit a klást otázky neustále sama sobě.

A pak to přišlo, kdy se mi měl splnit sen. Strašně ráda cestuji a jenom díky mé švagrové, krásné ženě, která vychovává osm dětí, kteří jsou jak andílci- čistí, vychovaní a milující a jejímu muži jsem měla odjet na dovolenou s mým manželem dle výběru a já si vybrala Egypt, tu zemi, po které jsem jen toužila, která mě přitahovala srdcem aniž jsem věděla proč. Dnes to vím a jsem šťastná,  vděčná právě těmto lidem, že mi umožnili vidět jiný svět, aniž by věděli co tím způsobí v mém životě. Tady nastal zlom, tady se mi začal krásně točit svět. Začala jsem objevovat nové věci, o kterých jsem nikdy neslyšela, nepřemýšlela. Tady začala pohádka mého života, opravdová a já ji začala prožívat. Cesta začala v Káhiře, úplně jiný svět, ale mě byl tak blízký, cítila jsem se tam jako doma. Ta jednoduchost a prostota mě úplně okouzlily. Dostali jsme průvodce, který uměl tak krásně česky, byl to mladý chlapec, vstřícný, otevřený a ochotný vyprávět o své zemi, že jsem byla nadšena při každém jeho projevu cestou po Káhiře. Jeli jsme autobusem, sledovala jsem to město plné lidí, aut, smogu a najednou mi tam bylo dobře. Ta zvláštní atmosféra, klid, žádný spěch, všichni jsou přátelští a jak se krásně usmívají a  jsou k sobě tolerantní. Tohle jsem ještě nezažila a tak jsem přemýšlela nad tím jak vlastně žiji  a má touha se prohlubovala dozvědět se něco více o lidech žijících v tak nádherné zemi. Snažila jsem se vnímat vše co mi město nabízelo. Doprava, pro mne znamenala něco úžasného. Žádné značky, žádné semafory, doprava hustá, zvláštní pravidla, vypadalo to jako pořádný zmatek, ale není to tak, je to úžasně promyšlené a je to jen o toleranci jeden k druhému. Když vidíte ty lidičky, jak přecházejí v tom hustém provozu, taxi jim zastaví kdekoli oni chtějí, uvědomíte si tu osobní svobodu, kdy vás nikdo nenutí stát na zastávkách, stresovat se příjezdy a odjezdy. Lidé si jen tak vyjdou na ulici, nasednou a dostanou  všude kam chtějí, kde právě potřebují. Nikdo je nehoní a oni  ani nikam nespěchají. Ano vím, nemají tam  náš blahobyt a vše kolem sebe dokonalé, jenže mají víc,  věčný  klid, pohodu a více radosti v životě, zdraví a lásku. Oni nerozumí nám, ale mi zase jim. Pochopila jsem to právě díky této zemi a dokázala rozumět všem myšlenkám našeho mladého průvodce a když řekl, že o Káhiře se říká, že je nebem nad zemí,  dnes tomu rozumím,  vím co tím myslel. Že je Káhira nejbezpečnější město na světě, je také pravda, to jsem se na vlastní oči přesvědčila. A tak mě tato země učarovala a on mi vyprávěl o životě a já jsem našla prvního člověka, se kterým jsem nacházela poprvé v životě společnou řeč. Hodně mi dal, naučil a tím způsobil, že mě to přitahovalo stále více k poznání této země, země obdařené a milované Bohem, kde je klid, pohoda a harmonie a každý komu je v těchto hladinách dobře se tam rád vrací.  On uměl tolik dávat ze sebe všem lidem, že byl jakýmsi magnetem a všichni toužili být v jeho společnosti. Měl pro každého pochopení, úsměv a jakýsi dar vtřícnosti, to bylo v něm a on to rozdával, kde jen mohl. Člověk ho viděl a cítil z něho tu jeho vnitřní krásu, čistotu duše a mír a tím rozdával teplo všem, co byli v jeho blízkosti. Byl sluníčkem pro mě, jakýmsi světýlkem někde v dálce, které mě postupně táhlo dál a nutilo mě jít hledat to pravé správné. Děkuji dnes, že jsem ho směla potkat a on mi ukázal správný směr v mém životě. Pak jsem se dostala k moři, k Rudému moři. Bylo to tam jako v pohádce, pomalu jsem si zvykala na tu nádheru a klidnou atmosféru, kde mi bylo dobře, aniž bych věděla proč. Rudé moře je pro mne to nejkrásnější, nejčistější a nejkouzelnější místo na světě. Ráda se tam vracím a miluji tu rozlehlost, ty létající racky a věčné slunce, které tam svítí bez mráčku skoro celý rok. Zamilovala jsem si to tam a strašně si přála poznat lidi, ženy, děti a poznat život takové jedné obyčejné rodiny. Bohužel při této mé první návštěvě se mi to nesplnilo. Vrátila jsem se zpět domů s pocity nenaplnění a srdcem volajícím a touze vrátit se tam zase jednou. Neustále mi chodily myšlenky, vzpmínky na Egypt a já plakala a přemýšlela, že se tam opět vrátím, protože hlas ve mě mi něco říkal, to ještě není vše co máš najít, ještě tam na tebe čeká spousta nového poznání a ty se tam vrátíš, neví se kdy, ale vrátíš. A nastala doba, kdy jsem se měla začít hodně učit a to dosti mílovými kroky. Vrátil se mi zpět do života můj bývalý nadřízený, který věděl jak mi pomoci a taky to udělal. Jsem mu za to vděčná a vyjadřuji mu tímto svou hlubokou úctu a lásku za vše co pro mě s takovou obětavostí udělal. S jeho příchodem vstoupilo do mého života něco co tu ještě nebylo. Klid, pochopení, on mi rozuměl, věděl co cítím, prožívám, nabíjel mě takovou energií, ale hlavně mi začal dávat ty správné hodnoty, které jsem v dané době potřebovala, dal mi do ruky další knihy, které byly potřeba, abych se dále poznávala a začala si rozšiřovat své obzory. Jak málo jsem toho věděla, jak jsem byla nevzdělaná, celý dosavadní život jsem nic nečetla a přitom stačilo číst a vnímat, co tam v těch knihách bylo pravdy, moudra, jen se otevřít a chtít naslouchat. A tak jsem měla knihy a hltala každé informace, které ke mně z těchto knih přicházely. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů a začínala jsem se cítit dobře v tomto světě, kdy usedám s knihou v ruce a smím se dovídat stále nové věci a bylo toho tolik nového a krásného. Moje mysl se začala rozvíjet, chápat, poznávat. Bylo mi dobře, začala jsem se cítit šťastnější a spokojenější. On byl ten, který vše spustil a otočil můj život jiným směrem, kdy jsem si plně uvědomila, že chci moc, velmi moc pomáhat lidem k lepšímu životu, ale nevěděla jsem jak a můj vnitřní hlas říkal, zatím se uč, ještě hodně dlouho se musíš učit procházet životními lekcemi, jen tak se naučíš. A až se naučíš jednu věc, můžeš ji opustit a jít dál učit se další věci. Bude toho hodně, bude to tvrdé, ale jen tak prokážeš, že jsi schopná, máš vnitřní sílu a odvahu zvládnout všechny úkoly, které na tebe čekají. Chtěla jsem velmi moc, pro ty všechny kolem mě  a to byla ta hnací síla, víra v úspěch. V té době, kdy jsem měla tu velkou touhu pomáhat jsem věděla o jednom fotbalistovi, který měl problémy a protože jsem znala to sportovní prostředí, kde hraje můj syn co by žáček fotbal, dověděla jsem se o tom co se s ním děje, ale hlavně pro mě důležitou věc a tou bylo, že od čtrnácti let je bez maminky. Najednou jsem přesně věděla co se vněm odehrává, jak by se mu dalo pomoci. Neváhala jsem ani minutu a snažila se najít cestu, jak k němu a moci pro něho něco udělat. Cesta se našla, protože přišli další lidé, kterým záleželo na člověku, aby neupadl a jeho obrovský talent a dar nebyl zhacen a on jako velmi mladý chlapec a nadějný fotbalista mohl jít dál. Věděla jsem přesně co ho trápí a ono to tak bylo. On opravdu trpěl pro ztrátu své maminky, která ho milovala, protože jen u ní se cítil v bezpečí, maminka  už nebyla a on ji hledal, kde se dalo ve svém okolí, ale nenacházel, vím to, znám to. A pak to bolí a člověk se začne ztrácet a dělá chyby, velké chyby, chtěla jsem mu pomoci, cítila jsem co prožívá a to hlavní se podařilo. On zůstal v klubu a hraje dál a to je důležité, každý člověk má cenu a já jsem nikdy nelitovala, že jsem šla a dala tam, kde bylo potřeba. I když se dnes nevidíme a nestýkáme, vím, že je a on jednou přijde na to, proč jsem přišla do jeho života, protože v životě není nic náhoda, chce to jen čas a odpovědi na naše otázky vyvstanou právě tímto časem, kdy je nečekáme a ony najednou přijdou a vše nám vysvětlí. A on tu pomoc potřeboval a tak ji dostal, má krásné srdce a miluje děti, to se pozná a já to směla poznat a pochopit, když jsem ho vzala do rodiny mé švagrové, kde vychovávají osm dětí. Chtěla jsem aby viděl  krásnou rodinu, kde je cítit láska, víra a pocit štěstí a jakéhosi životního naplnění  on měl zájem, nevěděl, že v této rodině mají postižené děvče, oni ji milují a starají se o ni, protože i tyhle děti jsou naše a patří k nám, mají velmi hodně vyvinutý cit a i  když nám to nemohou říct, mají nás rády, chtějí s námi být a nám se někdy těžko je přijímá, ale oni to mají těžší o to víc potřebují naši lásku a péči. Bylo to něco krásného co jsem nepoznala,  přišli jsme do této rodiny, viděl tolik dětí a když přistoupil k naší Leničce a viděl její postižení, vůbec se nepodivil, nebyla v něm žádná známka záchvěvu a řekl jí tak krásně:“ Ahoj princezno.“  A ona se radovala, protože cítila, že jí nikdo neopovrhuje a bere ji jako rovnoprávnou lidskou bytost. Tam jsem to poznala, tohle dokáže málo kdo, tady je krásné srdce, dnes to vím a věděla jsem to i před tím. Prokázal tím svou čistou duši a za to mu dnes děkuji. Na jeho příkladu jsem si ověřila a měla pochopit, že nelze nikomu pomáhat a vstupovat mu do života pokud on o to sám nepožádá. To jsem ale nevěděla a musela se to naučit. Dnes vím víc a dodnes nezapomenu na jeho medailon, který s ním po tom všem natočili a já ho směla vidět u jeho nadřízeného, u ředitele tohoto klubu, s kterým jsem hodně spolupracovala a musím říct, že on pro něho v danou dobu udělal velmi moc. Seděla jsem v jeho kanceláři a dívala se na televizi a měla radost, že to vše dobře dopadlo a to nejkrásnější přišlo když pan ředitel mi říká,: Zachránila jste nejdražší klenot v našem městě, nikdo jiný by to pro toho kluka neudělal.“  A to stačilo a já mohla jít dál s klidným svědomím. Šla jsem a plakala a byla šťastná za něho, za jeho život.  To se musí hodně dávat a tím vyrovnávat, co někdy člověk způsobil, aniž by chtěl, ostatním. A můj vnitřní hlas říkal,: Ano jdeš správně, ale teď bude důležité rovnat účty, to znamená, vzít pozpátku svůj život a zamýšlet se nad vším co  se udělalo, komu ublížilo a tak začít srovnávat.“ To se musí, bez toho to nejde dál, říká se tomu svědomí a na to je potřeba si sáhnout a přiznat, jít a říct, nebát se, že to schytám, protože jen tak se mohu očistit a smazávat postupně vše co jsem si vlastní vinou nadrobila. Bylo to těžké, někdy to trvalo dlouho než jsem si dokázala říci, že tady a tam to nebylo správné. A něco říkalo, tak běž a omluv se, ospravedlň a to se tak nechtělo, bálo se to a něco zase říkalo musíš, zkus to, překonej strach a pak to šlo čím dál tím líp. Až v tom člověk najde zalíbení a naučí se přiznávat své chyby, vidět své nedostatky. Pak už zvládne tuhle látku, kdy já se nedívám co ti ostatní, pak je to vítězství, kdy já vidím právě sebe a své nedostatky, protože každý člověk odráží mé vlastnosti, ty špatné,protože v životě je třeba se učit hodně moc lásce, toleranci, trpělivosti a pokoře.  A tak jsem vlastně přišla na to, že když člověk nedostal to správné vychování v mládí, musí se ho sám začít učit, vytvořit si jakousi svou vlastní disciplínu sám v sobě. To znamená, on je učitelem i žákem zároveň a přistupuje k sobě jako rodič k malému dítěti. My někdy hodně káráme své děti co mají a co ne, jak se to chovají a sami to nemáme zvládlé a po nich to vyžadujeme, po sobě už ne. Tohle jsem dělala hodně dlouho se svými dětmi. Vedla jsem je špatně, dnes to vím, už to nedělám a i ony jsou jiné. Jestliže jim neustále ukazuji na sobě právě to co se nemá, odnášejí si to co na mě vidí. Když hodně křičím, hádám se, pomlouvám a jen neustále kritizuji, vyroste z nich přesně ten stejný obrázek mne. Ano znám to, protože chci svůj klid, posadím dítě před televizi, nemám čas na pohádku, na vyprávění, protože se zaobírám sama sebou. Plním jen to nejnutnější a pak chci mít svůj klid. Dáme jim do ruky telefonní přístroje a odnaučíme je psát dopisy, protože už jsme zapomněli jak jsme to dělávali my když jsme byli v jejich věku. Dáme jim počítače, abychom z nich dostali veškerou chuť na čtení knížek a už vůbec je omezili na pouhé sezení a pohyb se začíná vytrácet. Přidá se k tomu hora dobrého jídla, protože toho je dnes na trhu tolik, že málo kdo odolá a těší se celý den na pojídání všech dobrot kolem něj. A děti začínají tloustnout. Málo pohybu, hodně jídla, to je logické, pro toho kdo to chce vidět. Nechodíme s dětmi do přírody, kde je tolik krásy a energie, tolik bychom jim tam mohli ukázat, vysvětlit a vypěstovat v nich vztah k přírodě, ale to se nechce, když máme velké množství nákupních středisek a našim  dětem  je tam přece dobře, koupíme jim hamburger, nějakou krásnou hračku a ony jsou spokojené, nic jiného neznají. Je to jednodušší a my máme klid. Pijeme, kouříme a děti mezi námi pobíhají a nic se neděje, my máme to své a oni zase své. Jim to připadá samozřejmé, pro ně to je dnešní svět. Není se čemu divit, že převážně mladá generace tolik kouří a pije, kde se to asi naučili, ale vysvětlení je snadné - od nás, kde jinde, jen tam, kde to viděli a to je všude kolem sebe, nic jiného neznají a tudíž je to pro ně samozřejmé. Co vše to však přináší do jejich života, už každý dospělý ať zváží sám. Tohle jsme jim připravili a sami je to naučili. Není se čemu divit, je nutno se jen ptát co se stalo a začít alespoň trošku o těchto věcech přemýšlet. To jsem udělala a změnila absolutní přístup k mým dětem. Přiznala jsem si vše co dělám špatně a začala se jim věnovat tak jak si to zasloužily. Bylo třeba je vést ke sportu a to vlastním příkladem, zajímat se o jejich problémy, mluvit s nimi, aby cítily zájem a nebály se otevřít, získaly důvěru a věděly, že se mají kdykoliv, budou-li to potřebovat, na koho obrátit. Muselo přestat nadávání, ponižování, v tom ubíjíte všechny jejich krásné vlastnosti, které pak nemohou rozvíjet. Uvědomila jsem si, že každý je osobnost a nikdo není dokonalý, někdo lepší ve sportu a jiný zase v matematice. Jejich osobnost se musí rozvíjet a my máme za úkol najít a rozpoznat co máme právě v nich probouzet a co naopak v nich utlumovat. Každé dítě je jiné  nemůžeme  je tudíž srovnávat ani k nikomu přirovnávat. Je jen na nás jak je vychováme a co z nich vyroste, pak sklidíme co jsme zaseli. A zaseli-li jsme dobře, sklidíme jejich úctu a lásku a tím se nám vrátí vše co jsme vydali. Zasejeme-li špatně, i když ne úmyslně, bohužel se nám to vrátí, protože o tom je život, co vydáš, vrátí se ti zpět. Není to hned, ale čas ukáže a vyměří. A když jsem na to přišla, tak jsem to změnila, mé dceři, kterou jsem dříve hodně ponižovala a tím jsem způsobila, že z ní rostla nesebevědomá dívka plná strachu, aby zase něco neudělala špatně, jsem se musela omluvit a vše jí začít za ta léta vynahrazovat. A dílo se podařilo, dnes je z ní za rok mladá dospívající dívka zdravého sebevědomí, plná zájmů a koníčků, bez jakýchkoliv myšlenek na alkohol, cigarety a chození na diskotéky. Tohle jsme už dávno vyřešily, kdy správným přístupem a vysvětlením se mé děti dokáží dívat na tyhle zkoušky jako na něco co do jejich života nepatří, protože ony chtějí něco dokázat a tohle by je brzdilo, jen by ztrácely čas, protože je učím být sami sebou, na nikoho se nespoléhat, jen sám na sebe, pak mi ani nikdo nemůže ublížit, když já si zvládnu vše sám. A tak dostaly prostor aby se mohly postupně učit to co budou v životě potřebovat. Starat se o sebe, nakupovat, vařit, vést domácnost, umět pečovat o druhé a myslet na druhé, učíme se být skromnější v jídle, protože je lepší být zvyklý na míň než víc, učíme se úctě k věcem a vážit si všeho co nám přijde do cesty. A ony chtějí a jak je to naplňuje pocitem sebevědomí, když je tohle vše necháme dělat. Ale chce to hodně trpělivosti, to je snad v životě nejdůležitější, se učit. Je to dřina, ale dá se zvládnout. A tím se učím já, jak být trpělivá a ukládám to i do dětí. Mají teď větší pocit zodpovědnosti za své činy, rozvíjí se jim myšlení, protože je učím přemýšlet, starat se o své věci a nečekat až jim někdo něco udělá. Není jiná cesta, než že je nechám postupně pomalu si to vše zkoušet, učit aby jednou mohly vstoupit do života jako sebevědomí lidé beze strachu a obav jak to zvládnou. Učím je jak si věřit a rozvíjet sám sebe, vedu je v lásce ke knihám, přírodě, zvířatům. Všímáme si spousty krásným věcí na tomto světě jako je slunce, měsíc a hvězdy. Pěstuji v nich pokoru, lásku, vedu je ke spolehlivosti, tu považuji za velmi důležitou vlastnost člověka. A ono se to daří a děti se mění a máme všichni radost a jsme šťastni, já se nebojím, že jednou budou lapeni do víru právě toho světa, kde ostatní hledají co nemají doma ve své rodině u svých rodičů a to je svět  alkoholu, cigaret a drog. Oni by nám nikam neutíkaly, jen kdyby mohli být s námi. My jim rozuměli a měli pro ně čas a tak plnily my co máme a oni nám to vraceli svými činy, svou láskou a vděčností. Proč to má každý, tak jak to má, to ať zváží on sám. Každý má svůj život, každý je svým strůjcem štěstí. Nikdo za to nemůže a určitě to tak nechce, ale naděje tu je a to je ta podstata, každý si na to své musí přijít sám, ale většinou se to děje až přijde bolest a trápení tady dochází k přeměně člověka, kdy on se sám začne měnit nedostatkem a utrpením. Můžeme to změnit je to na každém z nás. Já chtěla a změnila si svůj život a mám krásnou spokojenou rodinu, kde každý má své místo a každý se tam rád vrací. Přeji všem, aby oni našli toto krásné, to pravé štěstí  a pochopili, že všechno štěstí je v našich dětech, ve zdraví a lásce, klidu a harmonii, po které každý člověk touží, má to mít, má to hledat, má to najít, ale jen když chce on sám dobrovolně. Nikdy není pozdě začít znovu, podívat se na vše jinak a přemýšlet, zastavit se z toho věčného honění za blahobytem a rozhlídnout se kolik je krásy všude kolem nás. Dát si šanci, my jim a oni zase nám. Chtít si porozumět a najít opět společnou řeč, každý z nás má nějaké dary a ty je třeba rozvíjet a předávat dál, aby mohly sloužit a dělat radost . Žít radostí a znovu nacházet ty hřejivé pocity, které člověka naplňují když vidí plody své práce. A tak jsem na to přišla. Život mne dohonil a ukázal jak mám žít a co mám dělat. Dal mi děti, které jsou tu proto, aby ony v určité části našeho života přinášely tu správnou radost, stávaly se z nich svéprávné lidské bytosti a tak jsme všichni společně mohli dávat jeden druhému co mu patří. Dnes mé děti vidí kolem sebe jen to pěkné a když pak vyjdou a vidí zlé a  špatné, přijdou a povídáme, já vysvětluji a učím je tomu všemu chápat a rozumět. A pokud duše dítěte zůstává stále čistá, tak oni rozumějí tomu krásnému co je obklopuje, vidí stromy, cítí slunce a zpěv ptáků. Jen se podívejme na ty své malé jak někdy žasneme kolik toho ví a jaké mají báječné myšlenky, používají fantazii a cit. To vše je krásné a přirozené a chce to rozvíjet v těch dětech, dávat jim šance, aby to hezké z nich mohlo jít ven a tak dělat radost všem ostatním. Dítě má úsměv a úsměv je dar, kterým nás obklopí příjemno na duši. Když tohle necháme v  dětech růst, zůstane to, ale my někdy máme málo trpělivosti jim rozumět, jejich temperament a vrozená inteligence nás někdy obtěžuje, jejich zvědavost a smysl pro hledání toho nového a oni chtějí stále něco zkoumat, ale my už nemáme na to, to vše s nimi prožívat, protože jsme zavaleni povinnostmi a starostmi v běžném životě. Valí se toho na nás velmi moc. Práce, domácnost, vše co nás obklopuje, to věčné shánění a nakupování, protože to co vidím vše jaksi chci. Ale musím to mít, je to tak nutné k životu. Vždyť se uhoním a uštvu a ani mi to nedělá radost. Můžu mít dnes spousty krásných věcí, aut, dovolených, oblečení, jídla, všeho hojnost, ale jsem  šťastný. Kdo mě pochválí, kdo potěší a řekne něco pěkného, toho lidského co zahřeje. Není to, už je toho málo, protože všechny tyhle věci nás pohltily a začaly nás vlastnit právě tím, že je tak moc chceme a nemůžeme bez nich být. Náš život se tím stává stále horším, kdy se potýkáme se spoustou problémů vytvořených právě tímto uspěchaným životem. Ale pozor, nese to a ponese to sebou zase jen velmi moc starostí, kdy najednou uvidím, že je na světě více nemocí, obezita se  stává, právě u dětí, pomalu civilizační chorobou a co je nejhorší, alkohol, drogy a cigarety začaly ty naše děti nejvíce ohrožovat a nás tohle vše naplňuje strachem, protože nikdo z nás to nechce, chceme pro ně krásné žití, zdraví a radost. I ony už dnes jsou víc nemocné jak dříve bývalo, jejich pleť se stává horší a oni se kvůli tomu trápí, nikdo jim neřekne proč to je a oni chtějí mít tváře krásné a pleť sametovou. Nevědí, že vše si člověk způsobuje sám svým přístupem k životu, svým stravováním, špatným myšlením, stresem a rozčilováním, přemýšlením o druhých a tak si nemá čas uvědomit, že tohle vše, ty nemoci, jak se cítím, jak vypadám, jsou pouze a jen naše vnitřní problémy. Jestli se nezačínají řešit, narůstají a rostou až se někde projeví a bývá to nejčastěji v nemoci, kdy právě tímto nám život chce ukázat a donutit nás zamyslet se co je v našem životě špatně. A pak se člověk začne zamýšlet, ale jen tehdy je-li k tomu donucen. Není to škoda když i já, každý jedinec při trošce snahy rozumět životu, mohu mít to co chci a co každému patří. Být šťastný, zdravý, trošku víc spokojenější. Není to tak těžké, jen přijít na to proč tu jsem, co mám dělat a plnit a když cítím vnitřní klid jsem spokojený a vyrovnaný,  to je správně ano tady  jdu tou správnou cestou a dělám to co mám. Protože je jedno staré moudro, člověk má tělo, mysl a duši a naše oči jsou zrcadlem do duše a naše pleť je odrazem naší duše. A podle toho se víc pozná a každý to může mít, jen přijít na to jak se to má a chtít, strašně moc chtít, protože když jen trošku zjistíte, že to tak jde a funguje, začnete věřit, už se toho nevzdáte a budete to chtít čím dál víc, protože vás to bude jaksi naplňovat, budete se cítit líp a prožívat stále lepší pocity k sobě i k ostatním. Rozšíří se vám váš vnitřní zrak a vy najednou uvidíte tu krásu v přírodě, uslyšíte zpěv ptáků a bude vám krásně, začnete vidět to pravé co má člověk na světě vidět. Najednou pocítíte tu vesmírnou sílu a energii, všude kde jen jste schopni dohlédnout, stanete se životaschopnější, méně vyčerpaní ze všech těch technických věcí, které nás obklopují, berou nám energii z těla a vysávají nám vše co v nás ještě je. Protože neustále negativní jevy jak z televize, rádia na nás dopadá jako bumerang, protože v nás to co slyšíme vytváří zlost, zlobu, někdy i nenávist, ale to hlavní je, že začínáme mít strach, vždyť všude je tolik násilí, bolesti, tragédií a utrpení a my v tom žijeme denně a nic hezkého už k nám neproniká. Je to vše negativní a my čekáme kdy přijde něco pozitivního, z čeho budeme mít radost, kdy se nám zlepší život, kdo nám co dá. Nikdo nám nic nedá, protože to nejde, to co chceme si můžeme dát jen my sami sobě. Začněme přemýšlet o sobě, o všem co se kolem nás děje a hlavně proč se to děje a kdo to způsobil. To je důležité, vyřešit tyhle otázky, pak je naděje na lepší svět. A odpověď je v každém z nás, uvnitř v našem životě, v našich otázkách sami sobě. Je to jednoduché, pro mne dnes už ano. Ale cesta k tomu byla dlouhá, těžká, jako když si představíte kamenitou cestu, po které jdete a všude v každém okamžiku na vás čeká nějaké úskalí, zkouška, překážka. A vy ji úspěšně zdoláte a vyřešíte.  Jde se dál, čím výš, tím těžší zkouška. Ale už se nevzdáváte, v dáli je světlo a to vás táhne dál a když se otočíte zpět, tam je tma a tam už nechci, tak co mi zbývá, sebrat sílu a jít, jít za tím světlem, tak hřejivým, ono vás žene a vcucává do sebe takovou silou, že cesta zpátky už není možná. A když to vše překonáte, vydržíte s vírou,že jednou to někomu pomůže najít to své, zlepšit si život, navrátit zdraví, tak to chcete, chcete jít a vše vystát, vytrpět a udělat pro ty co chtějí a jdou po vás. Chtěla jsem tak moc, to mě naplňovalo, v tom jsem se cítila dobře, už pro ty děti a víru v lepší svět, bez zloby, nenávisti, nemocí a zbytečného umírání. Pro všechny lidičky z celého světa, pro ty mé blízké okolo mě, pro mé vrstevníky, kteří mají děti jako já a my kdysi společně prožívali ty radosti z jejich narození, kdy oni jsou dnes ve věku dospívání a my jim nerozumíme, pro ty všechny mé krásné lidičky v Egyptě, které miluji a ctím, za to co mi v životě dali, jak mi ukázali jaká mám být a jaké hodnoty vyznávat. Ano, tihle mí přátele pro mne vykonali tolik dobrého a vůbec nevěděli co vše se pak bude dít. Ale díky za to vše, že jsem to směla prožít a na vlastní kůži vyzkoušet, jen tak dnes mohu vám všem, kteří chcete a čtete tyto řádky, vám všem to předat s láskou, nadějí a vírou, že pokud se podaří pochopit, najít se a zlepšit si tím svůj život, pak i můj život má smysl. A tak jsem dál šla sama a pomalu začínala potkávat lidičky, které cítily jako já a naše myšlení se sbližovalo. Do života se mi vrátili mí bývalí přátele, jsou to manželé a já měla někoho s kým jsem o tom všem mohla vyprávět, mohla vyměňovat své poznatky, své zkušenosti. I tohle nebyla náhoda, právě díky nim jsem přišla k tomu nejdůležitějšímu a to byla kniha, série knih, které mě měly předat ten základ všeho poznání, objevení moudra a já díky příběhu jednoho malého chlapce našla sama sebe a uvědomila si svůj úkol a životní záměr. Až na něm jsem byla schopna to víc pochopit, tolik štěstí mi přinesl, život měl těžký, ale děkuji za něj, že ho vytrpěl a tímto předal v knize pro nás to co zde máme najít. Věděl od malička co musí a byl celý život sám a dokázal to a tím nám přispěl ke zlepšení našich životů. A tak to je, jeden předává druhému. A já dnes mohu číst toto svému synovi a ukazovat mu na tomto příběhu to pravé, správné, morální a vést ho tím správným směrem. Neustále mu připomínat, že jeho život je ve srovnání s tímto chlapcem jak procházka růžovým sadem a ho to obohacuje, vím to, pozoruji ho a on se snaží být dobrý, zdokonalovat se, být soběstačný a podobat se mu. Právě v tom vidím smysl, kdy člověk potřebuje vzor, který mu ukazuje to správné. A tak jsem šťastná, že to mohu dát svým dětem, vidím je jak jsou v pohodě bez trápení a problémů. Nechodím s nimi po obchodech, ani jim nekupuji drahé věci. Jsem jen s nimi, učím je, chodíme sportovat, plavat, víc číst a míň sledovat televizi, zabavit je a jim se to líbí. Neotupuje se jim mysl a jejich životní energie jim vzrůstá. Dnes vlastně vidím, že mi život dal šanci se to sama naučit. A já zase musím dát šanci jim ať se to naučí sami. Nechávám je, jen sleduji, nic  nepřikazuji, nechávám je rozhodovat, jen poradím a ostatní je na nich. Jsou svobodné, bez jakýchkoliv mých ambicí na jejich život. Oni si vybírají co chtějí dělat, oni se rozhodují. Je to jen na nich, já jen vysvětluji a pokud neslyší mé rady, je nutno je nechat projít jejich vlastní zkušeností, jen ta jim dá to správné, ta je poučí, tu si zažijí. Bez toho to nejde, musí se to vyzkoušet, ošahat, sžít se s tím. Bez toho to nelze pochopit. Protože tím vším jsem prošla a teď vím, že bez toho to nejde. A mě nejvíce pomohly právě knihy. V každé je něco a každý si sám vybere co potřebuje. Stačí jít, dívat se, sledovat, vybírat a třídit informace, které k nám přicházejí. A mě, jak život šel, tak ke mně vždy a v dobrou dobu, kdy jsem to nejvíce potřebovala, přicházela ta správná kniha a správná informace, která mi dala to co jsem potřebovala dále ke svému vývoji. Základ považuji v knize, která mě právě učila jak se mít ráda, být silná a trénovat svou mysl, rozvíjet a upevňovat. Byla to denodenní práce, kdy člověk musí pracovat na přeměně svého negativního myšlení v pozitivní. Kdy ty špatné myšlenky, které chodí a trápí nás, ale my je nechceme, musíme sami přeměňovat na dobré a láskyplné. Je to těžké, hodně těžké, ale chce to čas, vytrvalost a pak to přijde, že člověk postupně začíná myslet jinak, víc pozitivněji. Začíná se víc obracet do sebe a mluvit se sebou. Jak to zase myslím, co jsem udělal špatně, proč se to takhle vrátilo. A dnes vím, že bez tohoto základu vnitřní práce na sobě se člověk daleko neposune. Dnes všem radím, kup si tuhle knihu a jestli ji pochopíš a zvládneš tu práci, máš vyhráno, bude ti líp. Je to jen o tobě, protože tohle se za nikoho nedá udělat, to musí jednotlivec sám. Žít svůj život, žít svou víru. A každý má tu svou, které věří a nikdo nemá právo mu ji brát. Nikoho nesoudím, nikoho za nic nekritizuji, On má své úkoly a své podmínky k žití a já jsem tu proto, abych pomohla je-li třeba, ne abych ublížila. Každý má své důvody proč zde tak žije, každý se svobodně rozhodl a druhý nemá právo se vměšovat do jeho života, protože pak nastane to co musí, vzniká nedorozumění, ubližování a bolest, neporozumění a někdy i nenávist. A není to potřeba, můžeme mít všichni krásné vztahy, jen když si budeme hledět sami sebe a ostatní necháme žít tak, jak oni sami chtějí, protože kdo ví, třeba tak musejí a my bychom jim zbytečně brali jejich lekce, které mají zase oni nachystané na té své životní cestě. A můj život šel dál, byl čím dál šťastnější, spokojenější, stával se  ze mě stále víc a víc vyrovnanější,  klidnější člověk. Vím, mé okolí to asi hodně překvapovalo, kdy z nervózní, povrchní ženy se stává něco klidného a spokojeného, kdy první pohled toto vysílá. Ale bylo to tak, já získávala neustálou prací na sobě svůj vnitřní mír, jistou pohodu na duši, zavládl mír v srdci. Jinak jsem se na vše dovedla podívat a tak i to teplo a krásno mohlo jít ze mne ven mezi ty ostatní. Dávala jsem jen lásku, pochopení a oni si na to pomalu zvykli a čím dál častěji přicházeli a cítili to teplo, pochopení a zase se rádi vraceli když zjistili, že to mohou mít a nikdo za to po nich nic nechce. To je to dávat lásku, dávám, ale nechci ji vracet, nestojím o vděčnost, protože vím, že to nejde. Kdo to nemá, nemůže to dát. A když po něm vyžadujete něco co nemá a nemůže dát, obklopujete ho svou neustálou energií a on pak nemůže rozvíjet to své, krásné co má. Tak je to s dospělým, dítětem, s každou lidskou bytostí. Můj syn od malička toužil po pejskovi a já se tomu vždy bránila při představě, že mi to vezme mé pohodlí a přidělá starosti. Ale se změnami mého myšlení na svůj život a mou osobní proměnou jsem i toto směla vidět jinak. Naléhal asi před rokem tak moc a já už rozuměla té jeho dětské dušičce a prvně cítila jak moc potřebuje toho malého zvířecího tvorečka, kterého může hladit, učit a vychovávat a který mu zase naopak bude dávat to co jeho dušička tolik v jeho věku potřebuje a to je láska, ta věrná, kdy váš pejsek vycítí každou bolest ve vás a stojí pevně v každé chvíli při vás, aby člověk nebyl sám když už nikdo není, kdo by nás chápal, hladil a naslouchal. A tak dnes říkám, za to, že jsi byl trpělivý kluk, tak to přišlo a když jsem ho jednou poslala pro štěňátko, které nechtěli jeho majitelé, byl šťastný a svítil jak sluníčko. Přinesl ho domů a to ještě nikdo z nás netušil co tento pejsek způsobí v naší rodině. S ním přišlo víc štěstí, radosti a harmonie do naší rodiny, našich vztahů. Měli jsme něco na starost a jak dnes vidím, pro mé děti to bylo to nejlepší co je mohlo potkat. To nebyla hračka, ale malý tvoreček, o kterého bylo nutné se starat, jinak by zhynul. A oni se to postupně učili, jak né první já se nakrmím, ale musím dát pejskovi, on sám nemůže. Já ráno vstanu a nemyslím co já, jak se budu celý den mít a jen odpočívat a lenošit. Je tu pejsek a ten potřebuje jít ven, proběhnout se a vyvenčit . Musí se mi chtít, protože já jsem ho dobrovolně chtěl a když už je u mě, je mou povinností se starat, aby on byl spokojený, byl vychovaný, hodný, nikomu neublížil, protože žádný pes není zlý, to jen jeho pán na něho přenese svou povahu a on přebírá to zlé od lidí. Oni také chtějí žít s námi, protože nikdy vás nikdo nemá rád víc než váš pes. Kdo to zažil, ten to pochopí. Je to radost když je na to ten správný pohled a když se to pozná a pochopí, co nám takový psík dokáže dát a jak nás taky může krásně vychovat, je to vzácný pocit a pro mé děti je toto to nejlepší. Oni se nikde nezdržují, necourají, protože doma je RONY a ten už je od rána sám a jak mu asi je celý den sám. Vžijme se do sebe, taky nejsme rádi sami a oni spěchají, jejich soucit je žene za tím co na ně doma čeká. Ano, čeká je tam láska, radost a oni to ví a nemají potřebu nikam chodit, jediné na co se těší je být zase doma s pejskem, mámou a tátou, tam je bezpečí, to je ten přístav, který potřebují, ten bezpečný, který je vždy ochrání před úskalím života, které na ně venku za dveřmi jejich domova čeká. A když doma mají pochopení pro jejich problémy, s kterými se v dospívání musí poprat, tak to je to vítězství, tak to zvládnou a vstoupí do života s čistým štítem a my jsme ti, kteří je na to připravili a pomohli a to je zase pro nás ta pravá odměna. Oni se nám už nevzdálí a vždy se k nám vrátí a budou s námi až zase my budeme staří a budeme potřebovat jejich pomoc, oni to vrátí. Věřme jim a oni budou zase nám a jednou to pochopí co jsme se snažili jim dát a ocení ty pravé hodnoty, ale nemůže to být hned, všechno má svůj vyměřený čas. Pojďme a zamysleme se jak to máme my se svými dětmi, pojďme si porozumět, nepředávejme tu štafetu dál. Jinak to bude neustále začarovaný kruh, který se bude stále více prohlubovat, až zbude jen bolest, trápení a nemoc. Odpusťme sobě to co jsme si nastřádali, protože i my jsme přebrali tohle dědictví, ale už nemusíme toto šířit dál. Můžeme to zastavit a to tak, že postupně začneme vidět a otvírat svá srdce. Můj život šel dál, stále bylo co objevovat, stále co učit.  A pak přišla ta radost, můj bratr tak chtěl do Egypta a nebyl nikdo, kdo by jel s ním. Sehnal velmi levný zájezd, cenově dostupný a já něco málo měla našetřené tudíž jsem souhlasila a po roce jsem se tam opět vrátila s takovou radostí v srdci, že to ani nejde vypovědět. Bydleli jsme v malém skromném hotelu přímo u cesty a kousek opodál bylo moře. To moje, kouzelné, čisté, průhledné. Lidé nás tak rádi viděli, starali se o nás, chtěli být s námi. Já jsem jim rozuměla a bylo mi tam dobře. Každý den jsem chodila na pláž ,kde jsme skoro celý pobyt zůstávali sami, lidí tam moc nebylo. To byl klid, jen moře šumí, vlny se rozlévají do stran, slunce hřeje, písek pálí a sůl štípe. Jen ten racek se sem tam ozve a říká:“ Jsem také tady, létám a žiji a je mi krásně, jsem svobodný a volný.“  A tak se člověk zamyslí jaké to asi je být tak ptákem a umět létat. A to sedíte na pobřeží a tam v dáli pluje loď, velká, bílá a na tom modrém moři se to tak krásně vyjímá a vy přemýšlíte kam asi pluje, co veze, kdy se vrátí. Ona zahouká a zmizí v dáli. Jen vlny, které rozvířila k vám pomalu doplouvají  je vám krásně v oněch místech, čistotě, cítíte tu božskou energii, kterou každým nádechem vdechujete a s výdechem zase odchází ta, co už nepotřebujete. Byl to můj sen, pro mne pohádka, kterou smím jednou za rok prožít. Není jiného místa kam bych se chtěla vracet, tam je to moje, to jsem si zamilovala. A štěstí mi přálo a já směla po roce opět spatřit, toho vzácného pro mne,  mladého průvodce, který mi tolik dal. Stali jsme se přáteli a shledání po roce bylo úžasné, srdečné a opravdové. Vyprávěli jsme se o svých životech, co jsme za ten rok prožili a bylo nám krásně. Naše setkání bylo jen na krátko, na pár hodin, ale já byla šťastná, že jsem ho viděla, protože pak odjel se svou skupinou na Asuán a už jsme se nesetkali po dobu mého pobytu. On cestoval po Egyptě a já objevovala to nové co mi ta místa nabízela. A bylo toho tolik, té nádhery, nových lidí a zážitků. Zajímala jsem se o veškerý život, ten obyčejný a chodila mezi lidi, dívala se na děti, ženy  všechno co bylo k vidění. Má touha poznat egyptskou rodinu byla silná  věřila jsem, že se to podaří, nevěděla jsem jak, ale věřila. Jednoho dne na večer jsem se chtěla podívat na západ slunce a za naším hotelem byly hromady sutin, vypadalo to jako kopec, myslela jsem, že když vylezu nahoru, uvidím ten toužebný západ slunce. Ćekalo mě překvapení, domy, kde právě bydleli ti lidé, o kterých jsem snila. Seděla jsem a dívala se na ně, jak žijí, děti si hráli i oni si mě všimli ze střechy svého domu ,mávali  na mě, volali,  já  zase na ně a najednou  volali:“ Pojď za námi!“ Měla jsem  tu odvahu, hlavně touhu je poznat, že jsem přijala jejich pozvání.  Bylo to něco nového, šla jsem a nevěděla co mě čeká. Byly přátelští, přítulní, plní starosti a pozvali mě k nim domů. To jsem chtěla, po tom toužila, vidět jak bydlí, jak se chovají, jak přemýšlí. Zamilovala jsem si je a snad i oni mne. Je to rodina, kde žijí všichni pohromadě, rodiče, děti, vnoučata je z nich cítit, že se mají hodně rádi. Jedna jejich dcera je vdaná má dva chlapce, tak ta mi moc přirostla k srdci. Byla jsem v její blízkosti a cítila tu přitažlivost i ona to cítila, jsme jak dva magnety, které se přitahují. Pozvali mě příští den a já zase šla za nimi. Vzala jsem všechny dárky, které vždy vozím sebou pro případ, že někoho potkám a oni měli radost a jejich děti měli radost. Společně jsme se vyfotili, pozvali mě na příště na večeři, kterou jsem bohužel kvůli jazykovým problémům nestihla. Oni mysleli v neděli a já zase v pondělí, rozloučili jsme se  a já slíbila, že je zase navštívím jak to bude možné. A čekaly mne další krásy a poznání a jednou na večer jsem potkala člověka, který tak krásně uměl česky. Začali jsme si povídat, o jeho práci, byl  povoláním průvodce, vyprávěl mi o jeho rodině a já se dověděla, že dlouhou dobu studoval v Česku  vzal si českou ženu, bydlí v Káhiře s ní  a dvěma dětmi. A pak se přidali další lidé, bylo nás víc a měli jsme si o čem povídat, byla mezi nimi i Jana Paulová se svou dcerou Anežkou, které se Egypt moc líbil. Přiletěly jsme spolu stejným letadlem a tak jsem se toho večera ocitla já v hotelu těchto lidí na společném večerním posezení. Chtěli mi ukázat loď, malou, kouzelnou lodičku, co dělala výlety po moři  pro turisty na celý týden, strava byla jen co moře dalo a to pouze ryby. Jak mi to bylo sympatické, ráda bych to chtěla prožít, moře, slunce,  klid  od hluku aut a všedních starostí, kdy není nikam úniku, kolem dokola je jen moře, samá voda. Ráno vstanete a můžete lenošit, žádné vaření a čekáte co vám moře přichystá a vaše tělo je blažené, má konečně pro sebe dovolenou. Vstoupili  jsme na loď jen tak si ji prohlédnout, byla krásná malá romantická, pár kajutek, něco z ní vyzařovalo, teplo, pohoda, přátelství a vstřícnost to bylo ono co jsem cítila. Netušila jsem jakého krásného dalšího člověka potkám. Ano Egypt Vás neustále něčím okouzlí, překvapí ukáže. Majitel lodičky byl velmi pohostinný, přívětivý, laskavý člověk, když nás uviděl, nechtěl abychom odešli, chtěl s námi vypít čaj, jak je tam zvykem, toužil si povídat, obohatit se o něco nového.  Byl tak otevřený, poctivý, obětavý, že právě na něm  jsem si uvědomovala, ano takového  člověka jsem ještě nepotkala . Jak je možné, že myslí  přesně jako já, překvapilo  mě to úplně zaskočilo. Opravdu byl myšlením stejně jako já. Ta absolutní myšlenková souhra, kdy jeden ví co ten druhý myslí, potřebuje. Dal mi mnoho, on byl ten, který mi dále otevřel oči, abych lépe  viděla. Dnes děkuji, že mi ho Bůh poslal do cesty a nejvíc děkuji tomu, kdo ho takhle vychoval, výchova je důležitá pro každého jedince a on ji dostal od svého otce, protože maminka mu umřela, když mu bylo čtvrnáct let, právě jako mě. Ano rozumím si dnes s lidmi, s nimiž mě spojuje stejný osud, stejné bolesti a trápení. Jak jsem zjistila, dělájí z nás naše těžké zkoušky právě ty silné jedince, hlavně máme v sobě hodně rozvinutý cit, to nám dává možnost vcitovat se do problémů druhých rozumět jim, chápat a umět naslouchat. Přinesl mi víc světla do života, ukázal více pravdy a zase mě někam posunul. Za to mu patří můj dík a dík otci, který jsem vyjádřila v dopise, měla jsem  silnou potřebu vyjádřit své hluboké poděkování. A tak nedávno putoval můj dopis do  Egypta a s ním láska těmto lidem a víra v to, že dojde kam má a budou ho číst právě ti co mají a právem si to zaslouží. Jsou to tyto věty, kde vyjadřuji co cítím, že je správné -

Vážený pane,

Ráda bych Vám vyjádřila svůj obdiv a úctu za Vašeho syna, kterého jsem poznala na své cestě životem. Dokázal jste vychovat velmi krásného, čestného, poctivého a moudrého muže a to se v dnešním světě moc nevidí.  Ve svých čtrnácti letech jsem přišla o oba mé rodiče a tak jdu životem sama. Můj život byl těžký, plný zkoušek, ale dnes jsem šťastná žena, protože jsem díky této cestě došla k poznáni sama sebe a pochopení smyslu života a to díky Vašemu synovi a Vaší krásné zemi, kterou miluji a ráda navštěvuji. Studuji Egypt a zajímám se o vše co je spojené s Vaší zemí. Věřím, že jste člověk, který mi porozumí. Tímto Vám chci poděkovat za Vašeho syna, nepotkat ho ve svém životě, nikdy bych nenašla správný směr, vnitřní mír, klid duše a Boha uvnitř. Cítím, že jste velmi moudrý muž a rozumíte životu a toto jste předal svému synovi, on má dar lásky a vnitřní síly a toto je potřeba dát dál všem lidem, kteří to potřebují. Všechny dary jsou od Boha uvnitř nás a my musíme toto vrátit zpět naším životem, čistotou, pomocí tomuto světu, který je dnes plný bolesti a utrpení. Snažím se celou svou duší toto předávat dál svým osobním příkladem. Děkuji Vám pane ještě jednou za Vašeho syna, který mi ukázal tu správnou cestu životem. Vážím si ho a je to první člověk v mém životě, který má vlastnosti jako já. Přeji Vám a Vaší rodině hodně krásných chvil a radosti ve vašem životě a děkuji Vám za své štěstí.

Cítím totiž velmi moc, že chci a musím poděkovat v této knize všem lidem, které jsem potkávala a oni my předali to co měli, protože na své pouti předává jeden druhému. Stačí to rozpoznat, uvědomit si kdo mi co dal a naopak komu to zase druhou stranou vrátím. A oni dali a teď zase já dávám zpět. Je to ve mně a už to zůstane. Dlouho budované, postavené na těch správných pevných základech, pro všechny, kteří chtějí a požádají. Schylovalo se pomalu ke konci mého pobytu a tak poslední večer patřil nákupu pro mé milované doma, kteří na mne čekají. Těšila jsem se celý den na procházku, naposledy tím městem, kde je mi dobře a naposledy zajít mezi lidi a uvidět co ještě mám. Bylo to zvláštní. Toužila jsem poznat egyptský  kostel, vidět ho, jak to tam vypadá, protože mešita je pro cizince nepřístupná. Sním ji také vidět, ale vím, že tam mě nepustí. Jejich kostel je velmi prostý, celý ze dřeva, jen obrázky svatých mužů na stěnách. Šla jsem tam společně s bratrem a jedním průvodcem z hotelu, ten uměl česky a  já tak mohla dostávat více informací o všem co bylo kolem, o zemi, o lidech. Bylo to nádherné, všude jsem cítila tolik energie, naplnovalo mě to štěstím a radostí. Stalo se to co jsem vůbec nečekala, když  při východu z brány kostela  vidím auto,  uvnitř seděl jejich nejvyšší duchovní,  oni ho tam velmi uctívají. Měla jsem takovou radost, že i toto smím zažít a spatřit, on se mě podíval a vzniklo něco, kdy cítíte určitou přtažlivost a my si začali povídat, dali se spolu do přátelského rozhovoru. Odkud jsem, jak se mi líbí jejich zem. Bylo to spontánní a příjemné. Měla jsem takovou radost z toho setkání, že jsem při loučení tohoto muže pohladila po jeho vousu. Najednou všichni ,co byli poblíž, jako by zkameněli. Nevěděla jsem co se děje, proč se tak dívají. A náš průvodce jen říká:“ To nesmíš, svatého muže se u nás nesmí nikdo dotknout. Jsi první žena, která to udělala. V naší zemi by si to nikdo nedovolil.“ To jsem nechtěla, to jsem nevěděla a začala jsem se moc omlouvat. Ale on se nezlobil, usmál se a říká:“ Žádný problém, nedělejte si starosti.“ Dodnes se vypráví v Hurghádě, v mém maličkém hotelu tahle příhoda, která všechny, kdo ji slyšeli, úžasně pobavila. A tak říkali:“ Vešla jsi do historie Hurghády jako žena, která se dotkla našeho svatého duchovního.“ Tak tam asi nějak patřím. Protože kdo jednou zažije, že se vrátí, kde ho srdce táhne, těší se a čeká až to letadlo dopadne na zem a on zase uvidí tu nádhernou zemi a v tom ho vítá měsíc,který zapadá a na druhé straně slunce, které zrovna vychází. Vy je vidíte současně, tu nádhernou zář, to spojení,  jeden jde spát a druhému začíná den, kdy na jedné straně zeměkoule začíná den a na druhé mají zase noc. Je to kouzelné vidět to, zažít to, cítit to. Bylo mi dovoleno spatřit v Egyptě ten malý půlměsíc a u něho třpytící maličkou hvězdičku, to co mají arabské země ve znaku. Spatřila jsem tu nádheru jen jednou, bylo to něco kouzelného, kdy si připadáte jako v pohádce a  necháte se jí  unášet alespoň na chvíli jako by někdo chtěl za odměnu vám toto dát. Pohádka končí a já se vracím domů. Zase musíme pracovat, učit se a přijmout běžný náš život. Ale já vždycky když se vrátím, tak ještě dlouho teskním,  vzpomínám a i tentokrát jsem to zase, jako vždy, oplakala. Můj syn mi rozumí. Je se mnou v těchto chvílích a ptá se:“ Proč pláčeš maminko? Víš já mám ráda tu zemi a tak je mi smutno. Měla jsi tam ještě zůstat - nemohla mám vás tady, kdo by se o vás staral. Ale já bych to zvládl, maminko, jen když ty by jsi byla šťastná.“ To stačilo, já věděla, že zas přijde čas i když nevím kdy, ale opět Egypt spatřím. A tak můj syn vždycky říká:“ Jednou  budu velký, chtěl bych  být fotbalista, pokud se sen splní, ty můžeš do Egypta, kdykoli budeš chtít. Já se budu snažit a když to půjde založím ligu v Egyptě a budu vychovávat malé Ronaldy.“ Není to hezké? A já mu věřím, že se to podaří a že se mu splní sen, on miluje fotbal a má dar vnitřní lásky a síly. A já to vím a pěstuji to v něm. A také to, že jsem dělala spousty chyb a když si dnes uvědomím co bych z nich udělala a vychovala, tak ten dnešní pocit štěstí se nedá ani vypovědět. Ohlédnu se zpět na svůj život a vidím dřinu, ale pro ně bych to šla znovu, oni za to stojí, mám je ráda a chci žít jen pro ty naše děti, moje dvě a všechny další v celém světě. Protože jim rozumím a vím co se s nimi děje právě v tom věku, kdy oni potřebují aby tu někdo byl, chápal a rozuměl. To stačí, zbytek, tu práci, která na každého čeká, už pak jsou schopni zvládnout sami. Bude to rok co ke mě přišla Miška. Přišla jednoho dne, jen tak venku, já tam seděla,  ona si dala odvahu a přišla si popovídat a jen díky tomu, že věděla, že navštěvuji Egypt. Ten nás spojil, protože i ji táhla tato země už dosti dlouho. Zajímala ji a tak četla knížky, hledala ,kde se dalo. Hltala každou informaci o  zemi s tak bohatou kulturou a dědictvím pravdy a vědění. Cítila přesně jako já, že ji tam něco táhne a touží se tam podívat. A já vím, že pokud to bude v mé moci, pomohu jí, ať vidí co vidět má, ať prožije to co prožít má.  Vím jaké to je, znám ten pocit, kdy chcete a ona se tak chce učit a  cestovat a přinášet další poznání, nejen pro sebe, ale i pro ostatní mladé lidi, pro její vrstevníky. Věděla jsem přesně, proč, co se s ní děje. A když mi začala vyprávět jak si připadá divná v tom světě, ve kterém žije, rozuměla jsem a poslouchala, chápala. Ona říká:“ Já ale nechci chodit po restauracích, na diskotéky, kouřit a pít, ale co mám dělat když všichni to dělají. Já se pak odlišuji a cítím se méněcenná.“ Jak jsem  se v ní viděla, jak jsem s ní cítila. „Ne, děvče,“ já tě v tom nenechám.“Pokusím se ti pomoci i když sama ještě nevím přesně jak.“ Vysvětlila jsem jí spoustu věcí a ona tak krásně chápala, až to bylo neuvěřitelné jak přesně rozuměla mým myšlenkám. A tak dostala knihu s tím, že pokud chce, ať zkusí, ať čte, ať přemýšlí. A ona zase přišla, chtěla se učit a věřit. Staly se z nás přítelkyně, kdy jedna podporuje druhou. Kdy jedna ví, že ta druhá jí rozumí, spoléhá  a ona nezklame. Obohacovaly jsme se vzájemně, její myšlení se stávalo lepší a lepší, postupně se z ní stávala sebevědomá, krásná, oduševnělá, mladá dáma. Její povaha se začala měnit, stávala se spolehlivější, pracovala sama na sobě. Už nepotřebovala číst, stačily jí ty chvíle, kdy já jsem jí předávala to, co právem měla dostat. Byla jako já, tolik jsem se v ní viděla a když si vzpomenu na ten pocit, když poprvé přišla a ve mně něco říkalo:“ Už nejsi sama, je tu také někdo kdo ti rozumí,“ tak to tak bylo a vše se časem vyplnilo. Jsme pořád spolu, každá na své cestě, ale máme se, a to je důležité, najít takové lidi, kteří vás nezklamou a vy jim můžete věřit. A zvládly jsme to, ona je dnes šťastná, našla si svůj smysl života, ví co chce v životě dělat a dokázat to a to období kdy na ni čeká tolik těžkých zkoušek může nyní procházet bez obav, že ji cokoli pohltí a ublíží. Jen v jednom ji jaksi nedovedu pomoci a to věřím, že spraví čas. Ona se strašně moc bojí pavouků a já jí říkám:“ Proč se jich tak bojíš? Máš takovou panickou hrůzu“ a ona mi vysvětluje, „ víš když jsem byla malá tak jsem se jich strašně moc bála. A můj otec když nějakého našel doma, tak mě strašil ,že ho po mě hodí a já se ještě víc děsila.“ Ano, tam se to stalo, kdy dítěti plném strachu máme pomoci ukázat to zvíře a říci:“ Neboj, vždyť on ti neublíží, podívej jak je malý a bezbranný, copak by to dokázal?“ A dítě se odváží jednou, podruhé a strach se pomalu vytrácí. Děje-li se to naopak, vytváří se trvalé následky na dítěti a ono si to pak odnáší do dospělosti a zůstává to vněm celý život. A tak se dopouštíme chyb na svých dětech, kdy oni nevědí proč a my ač nechceme úmyslně ublížit dítěti,  to vlastně takhle děláme. Sami do nich ukládáme tyto pocity strachu, ponížení a oni si pak nevěří a bojí se cokoli dělat a to co se děje potom ať každý přemýšlí sám. Na první setkání s Martinou nikdy nezapomenu. Jednou ve fitcentru, kde chodím se svou dcerou cvičit, cvičí i mladé děvče a pořád se usmívá a je příjemná, vyzařuje z ní jakási pohoda a klid. Je spokojená, skromná, tak málo toho potřebuje k životu. Miluje cvičení stejně jako já, naplňuje ji to, dělá sebevědomou. Daly jsme se do řeči a když se rozpovídala co ji trápí, už jsem věděla opět jak jí správně pomoci  a stačila rada, pár povzbuzujících slov, pár myšlenek a ona už sama věděla co má dělat. A zůstala a kdykoli cítila, že potřebuje pomoc, popovídat si nebo s něčím poradit přišla,  to stačilo. Dnes je šťastná, máme se moc rády. Tolik jsme si vzájemně předaly a naučily. Ale o tom nejdůležitějším jsem ještě nepsala. Je to o Haničce, která se mnou je od začátku. Ona už je  dospělá a tak nepotřebovala ode mne nic jiného než že byla, poslouchala, sledovala mou cestu, byla mi jakýmsi zpovědníkem, vždy ochotným a spolehlivým, věrným a to mi dávalo sílu. Společně jsme se učily, četly stejné knihy, ale každá máme jiný směr. Ona byla od začátku tak snaživá a chtěla a pracovala na sobě jako já, tvrdě a proto jsme spolu neustále udržovaly tempo a udržujeme dodnes. Ona a její manžel jsou od začátku se mnou a tak, za tak poctivé a obětavé lidičky je třeba poděkovat. A tak vám děkuji, že jste mi věřili a byli se mnou, snad i vám jsem vnesla trošku světla do Vašich životů a tím zasela to semínko, které jednou sklíčí a vyroste pod paprsky slunce a bude toto šířit dál pro všechny ostatní co jsou tu s námi, vedle nás a chtějí kousek toho tepla a štěstí co my máme a rádi dáme. A my dáme, vím to. Stačí se trošku otevřít a najít to dobré v každém z nás. Před rokem jsem slyšela o adopci dětí z východních zemí a neváhala, probrala to s rodinou, vysvětlila jsem jim, jak je důležité pomoci těmto dětem, aby mohly získat základní vzdělání, to co je pro naše děti už běžnou záležitostí. Popovídali jsme si o tom a já jim ukázala,že když člověk chce a trošku sleví ze svého pohodlí, omezí se v jídle a uskromní se ve své spotřebě, najde ty prostředky, které pak můžeme dát  právě těmto dětem. Není to nic těžkého, stačí jen chtít a zamyslet se. Ta radost, když vám přijde dopis od toho dítěte, jak je šťastné, že může chodit do školy, vzdělávat se a tím později získat slušné zaměstnání, vlastně si uvědomíte jak málo stačí pomoci někomu zlepšit jeho vlastní život. A tak k nám srdcem patří i toto indické děvčátko, šťastné a spokojené ve svém studiu a my jí to přejeme, vždyť toto právo má mít každý obyvatel této planety. Cítila jsem jakousi morální povinnost pomoci a naplňuje mne to dnes radostí a dobrým pocitem. Děkuji mé rodině, že mě v tom podpořili a mají ji stejně rádi jako já.

Píše se den 20. září 2002, moje třicáté sedmé narozeniny, stále nemohu věřit, že jsem v Cairo. Ano, je to pravda, sedím na Mokatamu, tom nejvyšším místě nad Cairo, kde dohlédnete na celé toto rozlehlé město. Přímo před vámi se tyčí ty proslulé, tolik lákavé a záhadné pyramidy, kdy pohled na ně ve vás vyvolává úžasný klid, příliv energie a jen se zamýšlíte nad  úžasnou silou, kterou v sobě mají, člověk žasne nad vidící nádherou vytvořenou lidskou rukou strašně dávno pro nás všechny co jsme přišli na tento svět. Děkuji, že mi bylo dovoleno tyto divy shlédnout v mém životě, právě ony mě tolik zaujaly, probudily a daly mnohé ze sebe, ukázaly proč jsou zde s námi. Je v nich ukryto hodně tajemství a myslím, ta země, které patří je na ně právem hrdá a střeží je, to je dobře, poklady si máme chránit, ty dary pro lidstvo vytvořené kdysi dávno pro všechny generace co se narodily a narodí a budou rodit stále.  Sedíte a vnímáte příjemnou  atmosféru, neuvěřitelnou, nepopsatelnou. To se musí vidět a cítit. Slunce je tak blízko před vámi, že máte pocit, že se ho můžete dotknout. Stačí natáhnout ruku, pocítit to teplo a je vám dobře, cítíte úžasný příliv energie. Slunce je život, bez něj je smutno a s ním je náš život radostnější. Je vám moc dobře, sedíte a necháte se unášet a najednou vidíte jak pomaličku to sluníčko zachází a ukládá se ke spánku a když se otočíte, nad vámi je měsíc, zářivý a on zase střídá to sluníčko a tady vidíte vjednom okamžiku, den střídá noc. Byl to dárek pro mne od mých přátel. Jak málo stačilo, já byla šťastná a oni žasli ,že tak málo někomu stačí ke štěstí. I své Rudé moře jsem opět spatřila a vychutnávala si tu božskou klidnou energii, krásu všech rostlin, zpěv ptáků a létajících racků. To slané moře, co čistí mou pleť i duši a slunce hřeje každým okamžikem, vy ho přijímáte do sebe jako svůj dech. Návštěva mé rodiny,  to bylo něco kouzelného. Shledání opět po roce kdy oni si jen tak jsou doma a najednou k nim přijdete, oni vás poznají a nevěří, že jste na ně nezapomněla a vrátila se k nim. Byli jsme šťastní při tom shledání, jako by to bylo včera. Ukazovali mi fotky, které jsme společně pořídili a dárky co pořád měli ode mne schované. Povídali jsme si, usmívali se na sebe a vzájemně prožívali tu radost. A ta co jsme si tak blízké, tak ta sedí a dívá se, moc toho neříká jen řekne:“ I MISS YOU,“ chyběla jsi nám. „I ty mě jsi chyběla, tolik jsem tě a tvou rodinu chtěla vidět,“ Příští večer jsme strávili všichni spolu a bylo nám dobře. Jak jsem byla šťastná, když jsem volala svému příteli, tomu průvodci z mé první návštěvy Egypta a on mě chtěl vidět a pozval mě do svého bytu v HURGHADE,  kde bydlel společně se svou přítelkyní. To jsem ještě nevěděla co mne tam čeká. Bylo to děvče, české děvče, mladinké, příjemné, tak ochotné ve styku s cizí osobou, že jsem se až podivila. S tím jsem se ještě nesetkala. Ona to ví, jak moc mi v životě pomohla, ona je dar z nebes, jak já dnes říkám. To co ona dokázala a dokáže je dnes vzácností a já ti dnes Ilonko za to děkuji. Naše setkání s Ahmedem bylo opravdové, cítila jsem se s nimi jako doma se svými dětmi. Hodně jsme si povídaly a já se dověděla spousty zajímavostí a informací pro mne a můj život. Oba dva jsou průvodci Egyptem a já jim to moc přeji, mají práci, která je baví a tím přináší pocit uspokojení.  To vše se pak odráží v dalším životě a oni si to zaslouží. Kdo se snaží a chce se učit, vzdělávat a rozvíjet,  má šanci dojít ke svým cílům, splnit si své sny. Jsou to velmi stateční lidé, ochotni pomoci a vzdát se toho svého pro ty druhé co právě potřebují pomoc. Vrátila jsem se domů plná dojmů a zážitků, obohacená spoustou informací a krásných dárků, se kterými jsem se podělila s přáteli  co Egypt nenavštívili, neviděli. Chtěla jsem aby i oni měli kousek toho teplého, tajemného pro štěstí. Egypt mám ráda a toužím ho kdykoli, dá-li Bůh, navštěvovat, je to země plná kouzel, pohádek a moudra. Toho je tam moc ukryto, pro mne a pro všechny co ho chtějí najít. Mám tě ráda Egypte, mám vás ráda lidičky co máte to štěstí a žijete v místě, kde slunce svítí celý rok a jak já říkám, je to země obdařená Bohem. Vážím si těch míst, všeho co nabízejí a ukazují tomu kdo má otevřené oči a srdce  ten správný směr.

Pro ty naše děti to stojí za to, trošku se zamyslet nad sebou samým, nad svým dětstvím, nad svými rodiči. Co nás učili a vštěpovali, vím, okolí a doba je jiná, těžko se to chápe, ale když si nepomůžeme sami, tak nikdo jiný to za nás neudělá. Spousty věcí je ohrožuje, tolik závislostí je ničí, my se jen díváme a nejsme schopni s tím nic udělat. Protože naše honba za tím mít se líp nás nutí stále víc a víc, už nemáme v tom denním shonu čas se zamyslet nad vším co se kolem nás děje, proč se to děje. Vztahy se nám zhoršují, jsme vyčerpaní, unavení, otrávení a z  toho vyplývá, že už není místo na nic hezkého a teplého. A naše děti tím trpí, nerozumějí, tak se utíkají někam, kde je jim dobře, co je alespoň trošku uspokojuje, cítí klid. Nevědí jak je to ničí na zdraví, na duši. V tom nenajdou to co hledají, to je jen uvnitř nás. A my se pak trápíme, když to dítě do toho spadne, nevíme si rady. Cesta ven je pak hodně dlouhá, bolestná pro nás všechny, když každý chce být šťastný, spokojený, žít radosti, překypovat zdravím, ale na to se musí přijít jak a proto jsme zde, abychom se zamysleli a v životě toto hledali, každý jednotlivě, každý to své co má.

Vzpomeňte tu naši krásnou pohádku o Pyšné princezně. Tu snad miluje každý, kdo ji zná. Kolik je v ní moudra, kolik pravdy. Stačí se zaposlouchat do těch vět, nechat unášet tou dobou. Ona byla pyšná, ale né vlastní vinou, udělali to z ní, vychovali jí tak, tak jako nás někdo vychoval, předal, my jsme v tom a přesto každý cítí, že to není ono, to co by chtěl ,v tom se nám nelíbí. Přišel princ a připomněl jí to krásnou písničkou, to stačilo, princezna se rozpomněla, našla se a už zůstala. Můj hlas uvnitř mi říká, bež, když víš, připomeň to všem na celém světě, všem co chtějí naslouchat, pouhým vyprávěním, jen tak něžně, jemně připomeň, ať se mohou i oni rozpomenout, najít cit, srdce, cítit lásku, opět pocítit to pravé štěstí, které za peníze nikdo nemůže mít.  

Toto vám předávám, protože co já získám darem nepatří jen mě, nýbrž všem ostatním. Našla jsem v sobě tu odvahu, sílu, přiznat a napsat vám to všem. Je to má zpověď, mé přiznání, to mi dává nyní ten správný klid uvnitř. Končí tím jedna etapa mého života a začíná další, určitě stále krásnější, s novým poznáním a věděním, pro všechny lidičky a naše dětičky co chtějí žít líp, chtějí lepší, čistší, radostnější svět nejen pro sebe, ale i pro ty co se narodí po nás. Nazvala jsem tuto knihu “POHLAZENÍ“, to co mi celý život chybělo a já záviděla všem co to měli a nevážili si toho. Život mě fackoval ,kde se dalo, za to dnes děkuji, každý den děkuji, že mě tímto vychovával a na konci za to vše co mi vzal, tak na tom samém konci mi to dál. To toužebné, hřejivé „POHLAZENÍ“. A jestli to ode mne chcete a můžete přijmout, tak já vám to zase předávám dál a i vy můžete toto šířit mezi všechny co to potřebují, čekají na to a mají to mít. Tu radost, štěstí a světlo uvnitř nás. A když jsem na to všechno přišla byla má touha silná předat to dál, ale to nejde. Člověk nesmí druhého ovlivnit, hledala jsem způsob - jak - a snad na mém osobním příkladu i vy budete schopni vidět sami sebe a své děti. Moje touha pomoci byla  silná, nechci Vás v tom nechat a kdo mi rozumí ať je šťastný jako já, mé děti a všichni blízko mě. Ať tento život, který tu žijeme, prožijeme tak jak máme, ve zdraví, lásce, pohodě, kdy jeden si uvědomuje, že je tu právě pro toho druhého. Nestyďme se za své city, patří k nám, patří to k lidskému bytí, tak jako chléb nutný k obživě, tak jako voda důležitá pro náš život, tak jako dech, bez  kterého nebylo by žití, tak jako spánek, bez kterého nabylo by síly na další den, další zkoušky co na nás čekají, protože život je jen o učení všeho nového co život nabízí a co k nám samo přichází každou chvíli, v každém přítomném okamžiku našeho života. Všichni chceme cítit lásku, aby nás lidé měli rádi a my mohli mít ten dobrý pocit ze sebe sama. To, že to tak není stojí za zamyšlení a věřte mi, kdo na to přijde, rád se zasměje jak je to jednoduché, prosté, kdy mohu mít vše, lásku, štěstí, zdraví a radost z žití na této planetě. Hledat a chtít, pracovat a rozumět, tolerovat a odpouštět, milovat a dávat to krásné co je uvnitř každého z nás. Je to tam, jen se vrátit do těch dětských let, vzpomenout na to malé dítě a vrátit se k němu, starat se o něho, pečovat, protože co si nedám sám sobě, to mi bohužel není schopen dát nikdo jiný, když sám to nemá. Vraťme se do dětských let, kdy nám bylo dobře, krásně, bezstarostně, pokusme se to zase chtít a přijít na to, jak já, každý jedinec, opět mohu toto vše znovu prožívat.

Napsání této knihy mi trvalo deset dní, těch slov, které vám chci předat. Líbí.li se vám mé čtení, jsem ráda, buďte šťastní a ať vás hladí kdykoli to budete potřebovat.

Není nic krásnějšího než usednout s knihou v ruce, která mi dává právě to co vždy potřebuji, ukazuje jak a co dál. Miluji knihy a díky všem co pro mne napsali to správné, já to v pravou chvíli dostala, mohla přečíst, vstřebat a pro vás teď zpracovat a vypovědět.

Dnes už nepláči, že mí rodiče umřeli, už vím proč a tak zavládl v mém srdci mír a klid a dostala jsem odpovědi na své otázky a svůj život vidím jinak, tak nějak z výšky,  velkého nadhledu, kdy se jeden dokáže zamyslet, protože už chápe proč to tak vše mělo a muselo být.

A tak pomalu končím s touto knihou, tímto mým vyprávěním. Bylo mi krásně a je mi krásně, vydala jsem ze sebe ospravedlnění za můj dosavadní život, za mou změnu, která přišla a já musela odejít do ústraní, všechno potřebné najít a nastoupit ten správný směr pro vás, kteří chcete jít stejnou cestou, cítit to samé a chtít dobro pro všechny lidi na celém světě. Tímto splácím svůj dluh všem, kterým jsem určitě nikdy nechtěla vědomě ublížit, podávám vysvětlení všem, kteří po celou dobu bylo blízko vedle mě a asi moc nechápali mou proměnu a zárověň jim chci poděkovat, že mi pomáhali, postupně se měnili se mnou, dávali mi  potřebnou sílu a víru v dobro, že se mi vše podaří. Poděkování patří rovněž mému manželovi, který mi velmi pomohl a já mohla žít tak jak jsem musela, jinak bych nemohla dojít tam, kam  jsem věděla, že musím a to bylo naučit se jak pomáhat správně a jít dál. A tak kdo může ať pochopí, kdo může ať odpustí a kdo chce ať se přidá. V jednotě je síla a ty naše děti za to stojí. Já teď musím dál, pro ty děti, sama s velkou láskou jít dál, jsem tu pro všechny kdo o to stojí, chtějí a přijdou.

Mám vás ráda a miluji Boha uvnitř sebe.