Zelený čaroděj

V údolí plném rozkvetlých strání a zurčících potůčků leželo město. Na konci údolí bylo vidět vysoké hory se sněhovými čepicemi. A ještě po horami byl les. Temný a chladný, jakoby mtvý. A v tom lese žil zelený čaroděj. A asi tam žil sám, protože v celém lese nebylo vidět nic živého. Lidé ve městě se o les, který ani nebyl z údolí vidět mnoho nestarali. Zato zelený čaroděj si lidí všímal. Čím více se jim dařilo a číl lépe žilo, tím mu bylo hůře. Když byla ve městě slavnost, proměnil čaroděj barevné motýly, kteří létali na loukách okolo města v černé můry. Lidé se lekli a začali se bát. A čaroději bylo lépe. Lidé si časem zvykli, jen už na sebe nebyli tak hodní. Ale čaroději nebylo stále dobře a tak proměnil louky v písčitou krajinu a nechal údolím stále foukat suchý vítr. Lidem se začalo vést špatně a čaroději se přilepšilo. Ale některé lidi obveselovali ve městě umělci a když si na ně čaroděj vzpoměl, bylo mu k nevydržení. Poslal jedovaté štíry, aby všechny umělce zahubili a trápili ostatní lidi. A lidé již ve městě nemohli vydžet. Byli naplněni zlobou k sobě navzájem a začali se střehovat z města. A z města se rychle stávala hromada sutin. Někteří lidé odešli i do lesa a stali se čarodějovými učedníky. Ten je pak posílal do jiných údolí a bylo mu velmi dobře, když slyšel, jak se tam lidem daří spatně.