To byly časy

To byly časy

Byly to věru pěkné časy. Slunce ještě zapadalo za kopce, které byly zelené a plné stromů. Paprsky se prosmýkaly mezi vrcholky. Kdy listí, když dopadalo na zem, se otáčelo ve větru. A pak ho bylo tolik, že jste se v něm mohli válet. A dívat se do korun. A mohli jste po stromech i lézt. Vyhoupnout se na první větev a viset na ní jako opice. Jen tak. Koukat se na lidi v parku jak kolem vás procházejí a dívají se na vás. Někteří jako na blázna. A někteří to chápali, protože se tak kdysi taky houpali. A ti se smáli, nebo aspoň usmívali pod plyšovou kšiltovkou nebo pod vousem. Děti si na vás ukazovaly a schovávaly se za kašnou. Běhaly a pak už si nikoho nevšímaly.

“To byly ty časy, když si ptáci sedali na krmítka a zobali slunečnice přímo pod oknem do kuchyně?”

To byly ony. Obloha byla modrá. Tak nesnesitelně modrá. A byla modrá snad pořád.

Sněžily velké vločky.

“A psi v něm skoro nemohli běhat, kolik ho napadlo.”

A štěkali víc, pamatuješ?

“Měli hlubší hlas a větší uši.”

A paní pošťačka byla hodnější. Vždycky jsem se na ní těšil.

A v létě se skákalo na trampolíně ze staré postele.

“Kdo dál a kdo výš.”

Koupali jsme se ve staré plechové vaně. Kde je jí konec.