Vzpomínka

Zaplakalo děvčátko nad rozbitým kolenem. On šel tenkrát kolem a bylo mu jí líto. Tak jí začal vyprávět, jak v potůčkách byli raci, jak  na louce luční kvítí, tolik barev, tolik krásy, rozprostřeno, kam jen oko dohlédne. A ten motýl, květinu po květině, hladí svýma sametovýma nožkama, jen okusit a opět poodletět zase jinam. Jak tu tak stojí, ani si nevšiml, že děvčátko mezitím vyrostlo a na něho již dávno zapomnělo.