00:12´ čtvrtek 29. srpen 2002

„Co to je za chlapíka, Corne?“

„Nevim Stewe, znam ho jen od vidění. Musel se teď někdy přistěhovat někam poblíž. Každý den se staví na skleničku, asi po práci, vždycky řekne „prosím“ i „děkuji“ a to tak, že by mu člověk snad i věřil, že to myslí vážně. Prostě jeden dokonale korektní úředníček.“

„Ne, dneska vypadá dost špatně.“

„Jo, asi máš pravdu, teď si objednal další drink. Vo pětku, že je v tom baba.“

„…Amedo, Amedo, proč? Proč právě mě? Proč právě Dwight? Měl jsem mu jednu vrazit. Jsou okamžiky, kdy musí jít sebeovládání stranou. Nebo ne, počkám, až k nim půjdu na oběd a pak to pěkně nad tím plným stolem řeknu Hypolytě nebo ne, ještě líp. Řeknu: Hypolyto, pojď se mnou do ložnice, tvůj muž si už užil s mojí přítelkyní, teď je řada na mě. Jasně to je ono, svedu ji. Ne to je blbost, moc práce a úplně k ničemu. Ta špína mi za to nestojí…“

Přestože jsem se toho večera snažil zcela účelově vyvolat rvačku, připletl se ke mně nějaký chlap, byl docela hubený a určitě starší, ale sílu měl nečekaně velkou. Představil se jako Stewe, řekl, že mě bere domů a tím můj večer v baru skončil. V práci jsem simuloval chřipku a šel jsem se domů vyspat. Večer jsem šel do baru, nechal si zavolat majitele a začal se omlouvat, že vyrovnám případné škody… Beze slova mi donesl účet a pak se rozesmál na celé kolo. Nechápal jsem co se děje, vysvětlil mi, že se včera bavil se mnou i na můj účet. Že se vlastně známe, ale jen pro připomenutí mi dal svou vizitku. Cornelius není zrovna běžné jméno.

3:45´ úterý 14. leden 2003

„Haló Corne, ukradli mi auto. Ano, normálně z před baráku, Spím, jdu na záchod, do ledničky a jak si tak nalévám jahodové mléko do sklenice, sklouzne mi pohled na ulici a co nevidím? Nevidím svoje auto, které jsem sám parkoval.

Ne neměl jsem tam žádné materiály z práce, ty si vždy beru ještě domů, protože, na nich obvykle pracuji ještě před spaním, ale měl jsem tam vybavení na squosh.

Zrovna teď, co jsem si udělal radost a pořídil si ty nové disky z lehkých slitin. Sakra.

Ano, policii už jsem volal, jsou na cestě a zatím mi někdo rozebírá auto na součástky nebo už má nové papíry, barvu i čísla karoserie a motoru.“

Cornel mi řekl ať počkám na policisty a všechno jim pěkně řeknu. Že to vyšetří a vyslechnou každého kdo mohl něco vidět nebo slyšet a že se to auto určitě najde. A když ne, tak že ho mám pojištěné a že mi ho po nezbytných veškerých tahanicích pojišťovna zaplatí. Znělo to jako dobrá, racionální rada od přítele.

Auto se našlo v 7 ráno, na rohu bloku, kde sídlí obvodní komisařství, klíčky byly v zapalování, nebylo poškozené, nic se neztratilo a ani nádrž nebyla prázdná.

6:30´ pondělí 3. únor 2003

Není nad to, když se budíte sami bez budíku. Beru si plavky a hurá si zaplavat. Ještě že jsem se seznámil se Stewem, trénuje plavání – juniory. Tak 5 bazénů a domů na snídani. Od té doby co mi snídani už nepřipravuje Ameda si můžu číst pracovní akta i u snídaně. Chocapic s horkým mlékem je jako pokračování toho nejbáječnějšího snu. Je pravda, že se už pár krát stalo, že se to na dokumentech projevilo, ale taková snídaně prostě stojí za to. Protože den je krásný, i když slunce svítí nad mraky ze kterých prší.

7:49´ neděle 6. říjen 2002

„Nemůžu uvěřit, že tady s tebou jsem! To mám opravdu věřit tomu, že ten člověk zemřel teprve včera a už dnes ty a já stojíme před jeho domem a čekáme až se dostaví dědicové, abys byl první kdo jim nabídne odkup dědictví? To je prostě nechutné, jak se ty můžeš takhle chovat a jak jsi mě vůbec dokázal vytáhnout na takovouhle akci?“

„Kňučíš mi v baru každej den jako štěně, Ameda sem Ameda tam. Potřebuješ jednoduše změnu prostředí. Kdyby´s to kňourání moh´ zopakovat, bylo by to úplně super. Lidi na něco takovýho nejsou od obchodníků zvyklí a měli bysme po starostech. Tohle je jenom první kolo. Prohlídnem si jak to tam vypadá, co by za něco stálo, kdyby toho bylo hodně, možná bych to koupil celý jak to stojí a leží.“

„Jsi cynik Corne. Já jsem Ti asi nerozuměl úplně přesně, ty jsi si mě sem vzal, abych Ti pomohl zapůsobit na ty lidi zdrcené žalem, abys víc vydělal? Tenhle týden prostě musí být sen. To jinak nemůže být možné, že já takhle žiji.“

Z auta, které zastavilo hned za Cornovým, vystoupil manželský pár, tak kolem 55 let, oba již značně obtloustlí, oblečení nic moc, on kulhal a asi dost kouřil, cigarety z něj byly cítit na několik kroků. Ona se ten pach zřejmě snažila přerazit lacinou konvalinkovou voňavkou. Vypadali spíš zaraženě a možná trochu naštvaně, jako by jim někdo zkazil naschvál celý víkend. Z celé té čtveřice jsem byl asi nejzdrcenější já a to ještě ne kvůli nebožtíkovi. Ovšem v okamžiku kdy jsem kondoloval té paní, byl jsem asi velmi přesvědčivý, protože se rozplakala. Můj nový známý Cornelius se s nimi poměrně rychle dohodnul, že se specializuje na odkup pozůstalostí a že se s nimi půjdeme podívat do bytu mrtvého. Vypadalo to tam jak v jezevčí noře. Jen chyběly kořeny trčící ze stěn. Dřevěný nábytek tak z roku 1930 o němž se Cornelius vyjádřil jako o špatném palivovém dříví, obsah knihovny - klasická literatura, že jsou brikety. Nakonec se dohodl s dědici na tom, že pokud nebude dědictví předlužené a oni jej přijmou, celé je od nich koupí vyjma elektrospotřebičů, které byly starší, ale plně funkční a tak si je dědici chtěli ponechat. Později se mělo ukázat že o nábytek byl po renovaci slušný zájem a knihy si Cornel ponechal.

11:00´ neděle 6. leden 2002

Nedělní oběd, asi nejoblíbenější část týdne. Seznámil jsem se se sousedy, manželi Dwightem a Hypolytou. On, zaneprázdněný muž s brýlemi s kostěnou obroučkou, pracuje pro evropskou komisi, má na starosti metrologoii a ona něžná, křehce působící zrzka je v domácnosti. Mají čtyři děti, tři kluky a holku.

Na první oběd mě pozvala ona, byl jsem v domě nový a několikrát jsem jí potkal během dne, kdy jsem se nastěhovával. Druhý den se už objevil Dwight, jestli nepotřebuji s něčím pomoci. Byl připravený na vše, s sebou přinesl lahev Tullamore dew. Ani mě moc nepřekvapilo, že oba pracujeme ve stejném komplexu, to asi všichni tady ve čtvrti, ale byl jsem rád, že se profesně vůbec nepotkáme, vyhnu se tak možné ošemetné situaci.

Do nedělních obědů jsem se postupně zamiloval, jako bych byl bratrancem z venkova. Přestože byl oběd plánován na 12.00 chodíval jsem dřív, abych si pohrál s dětmi. Zakázali mi je rozmazlovat a nosit jim sladkosti. Hypolyta byla výborná kuchařka, po pracovním týdnu, kdy jsem byl zvyklý na bezvadnou a proto poněkud unifikovanou služební stravu, mi každá její odchylka od této normy připadla jako dotek domova. Po obědě vycházka do parku nebo vyjížďka autem za město, káva, zákusek. Nic nemohlo být lepší než nedělní oběd.

12:15´ neděle 6. říjen 2002

„Ahoj Paule, co je s tebou? Je neděle oběd pomalu na stole a ty nikde. Jsi nemocný, co je s tebou?“

Ahoj Hypolyto, nejsem nemocný, ale bolí mě srdce. Rozešel jsem se s Amedou, promiň ale nemám teď na jídlo ani pomyšlení. Zbytečně bych Vás u oběda obtěžoval svou mizernou náladou. Asi se teď nějaký čas nebudeme stýkat, budu se s tím muset srovnat a na to potřebuji být sám.

„Takže nepřijde ani Ameda?“

Řekla, že jí je to líto, ale že mi rozumí a že kdykoli můžu zazvonit a přijít jen tak i v týdnu. Kdyby jsi jen věděla milá Hypolito, proč už k Vám nikdy nepříjdu na oběd. Určitě se mi bude stýskat. po dětech, tobě i tvém jahodovém koláči Možná, že mi někdy porozumíš víc než by Ti bylo milé. Kéž ten okamžik pro tebe nikdy nepřijde. Zdáš se být tak šťastná.

Co jsem jí neřekl, ani v duchu je, že už se na nic nemůžu spolehnout, má dívka i mí nejbližší přátelé stojí ode mne dál než náhodní chodci dole na ulici. Najednou nic nedává smysl. To jsem si totiž uvědomil až za chvíli.

16:32´ sobota 28. prosinec 2002

„Stewe dík, že jsi mě vytáhnul na tenhle squoshový turnaj, lístky tě musely stát jmění, protože jak do toho ty chlapi tlučou, to je prostě k neuvěření, že to jsou skuteční lidé a ne nějaká videohra. To já hraji, ale na tohle prostě nemám.“

„Hm“

„Věděl jsi, že kurt na squosh byl i na Titanicu? Jak můžeš být tak nezaujatý, když se díváš na hru, kde se snoubí rychlý úsudek a řádná kondička, nemluvě o tom, že jsi tu podívanou zaplatil i mě.“

„Tam dole je mladý muž, kterého jsem jako dorostence trénoval. Byl to docela slušný kraulař, ale byli i lepší a to byl problém. Neposlal jsem ho párkrát na závody, zčásti proto, že neměl na umístění a z části proto, aby se chtěl zlepšit. Obvinil mě, že jsem ho ve sprchách osahával. Kolotoč otázek vyšetřovatelů, rodičů i nadřízených i přátel bych nepřál zažít nikomu. Byla to zatěžkávací zkouška i pro mé manželství. Vše se nakonec vysvětlilo, ale žena se se mnou za dva roky od té události rozvedla. Nechtěl jsem se vzdát trénování. Na to mám plavání moc rád. Netuším kde se tady bere.“

18:07´ úterý 22. březen 2002

„Spěchám, spěchám, musím vyzvednout Amedu. Těším se na ni, na ten její něžný úsměv, na to jak ji obejmu a přitisknu k sobě. Jak se prohne, aby se naše těla dotýkala co možná nejvíc. Určitě ucítím její parfém, až se k ní nakloním a pošeptám jí do ucha jak moc mi celý den chyběla a jak na ni myslím kudy chodím. Život je skvělý, když ho trávíte po boku s někým jako je Ameda. Dnešní večer bude určitě prima jdeme na společnou večeři s Dwightem a Hypolytou, stůl jsem zarezervoval na 19.00. Určitě se to povede, na hlídání mají dvě vysokoškolačky až do půlnoci. Ale tak dlouho to jistě nepotrvá, nevydržel bych se tak dlouho, dotýkat Amedy jen cudně a navíc přes šaty.“

20:36´ sobota 14. prosinec 2002

„Hej, Corne, můžeš na chvilku? Zavolej policii, teď jsem zaslechl nějaké lidi, jak se baví o tom, že si jdou koupit nějaké drogy. Ty snad strpíš ve svém baru něco takového?

Ne, drogy prodávají Ti dva kluci co vysedávají v autě před barem a vypadaj u toho jako tajný policajti na sledovačce.“

„To má být vtipný?“

„Ne to je pravda.“

„Ty jsi mi právě klidným hlasem oznámil, že drogy tady uvnitř nejsou, ale venku, to že jsou k mání. Tobě to snad přijde normální. Zavolej tu policii nebo to udělám sám.“

„Neumíš si Paule představit, s kým vším jsem musel jednat, s čím vším jsem musel souhlasit aby neseděli a nedělali ty svoje kšefty u mě v baru. Neumíš si představit jako moc dovedou být lidi z tý branže přesvědčivý. Takže je Ti doufám jasný, že nikdo, ani ty, žádnou policii volat nebude, protože taký telefonáty škoděj´ zdraví.“

21:48´ středa 28. srpen 2002

Volala Ameda, že toho má dnes v práci moc a že se nebudeme moci sejít. Zůstal jsem kvůli tomu také o něco déle v práci a šel ji trochu rozptýlit. Je to skoro kilometr v chodbách, kde prý už několik lidí zemřelo hlady, když zabloudili. V automatu jsem jí koupil Kit-kat a šlo se. Na oddělení už nikdo nebyl, nevypadalo to že se na něčem horečnatě pracuje. Šel jsem rovnou do její pracovny a to jsem radši neměl dělat. Protože jsem tam vtrhnul jak velká voda s úsměvem na rtech. Koutky úst mi zůstaly nahoře, ale moje nálada se propadla nejméně o 1000 stupňů a návštěva očního mi přišla jako nejlepší možné řešení. Ameda byla zrovna v nelepším s... …Dwightem!!! Chvilku jsem na ně tupě zíral a pak se otočil a vypotácel se z její pracovny. V okamžiku byl u mě Dwight a říkal něco v tom smyslu ať se to nedozví Hypolyta. Vůbec jsem ho nevnímal, myslel jsem jen na to, že mu v žádném případě nesmím jednu vrazit, ani do něj strčit, všude na volně přístupných místech jsou průmyslové kamery a to by soudní spor by byl to poslední, co by se mi k takové události hodilo. S pověstí násilníka, který nezvládá své emoce, bych tady asi moc dlouho nevydržel.

Protože člověk není stavěný na to aby přežil ve zdraví takových 24 hodin, děje se vše postupně. Ale ani to nestačí. Člověk se potřebuje o někoho opřít, když se prohýbá pod tlakem okolností a potřebuje se někoho přidržet, když se vznáší do oblak. Ten kdo má pár přátel, nemusí se ničeho na světě, bát. Ani na takovém který se neustále mění a i když přátelé nejsou nikdy dokonalí.