Oči

  Měsíc ozařoval jeho tvář, kterou zpola zakrývaly zplihlé vlasy - jen sklenička krvavé tekutiny v jeho rozklepané ruce a poloprázdná láhev vína. Nic víc, nic míň. Měsíc rozehrával na stole tajemnou hru stínů démonických těl, zmítajících se v křeči  ...
 Zítra. To slovo jej naplňovalo smutkem, ale i zlostí. Již zítra musí být jinde a žít jinak. Nenáviděl to. V těchto chvílích se jeho duše zmocňovala druhá část, ta část která chtěla proklít zbytek světa, ta část jenž chtěla provádět temné evokační rituály Černé Isis. V mysli mu ječely bolestivé výkřiky umírajících koček a on se tomu všemu jen hořce smál. Zvuk přátel dozníval v temných myšlenkách … a pentagram houpající se na krku se pozvolna otáčel.
 Smrt, život, dobro a zlo se slévalo v jednu odpor nahánějící masu myšlenek směřující k duševní apokalypse. Ano, proč nebýt ten zlý, ten ošklivý chlap v černém plášti jenž se neohlíží na dobro a zlo. Ten, jenž nevidí a neslyší pláč dětí a nářky slabých. Ten, kdo s chutí rozšlápne slabé a nemocné pro svou slávu. Jak libě pro něj zní slova „moc“, „síla“ a „krutost“. V jeho představách se meč zabodával do těl jeho protivníků. Do těl těch, co ho nenechají žít. Žít jeho způsobem, cestou magie a přátelství a lásky. Pomalu zabíjel celý svět, svět peněz a pokrytectví. Svět, který ho nutil být šakalem. Chtěl jim ukázat pravý svět bolesti. Svět démonů, pasoucích se na strachu těl manažerů a generálních ředitelů. Umírající oběti jeho duše skrývaly krutou sílu. Sklenka krvavého vína pomalu stékala krkem a každá kapka byla temnější než kdykoliv předtím. Jedna kapka se oddělila od sklenice a spadla na stůl. Pomalu se roztékala a šířila se jako mor, stále větší část se barvila rudě. Proč by měl být hodný? Kvůli komu? Proč nepustit temnou sílu ven. Proč potlačovat svého ďábla v sobě?
Vtom jej něco vyrušilo z jeho armagedonu. Cítil divný pocit. Již ho jednou zažil. Vzhlédl. Hleděly na něj jiskřivé oči, postavy v dálce. To co říkaly, bylo … nevyslovitelné. Jako mnoho dalších věcí. Dvě laskavé a vnímavé oči bortily temné zdi. Zdi počmárané magickými znaky starých mistrů, obklopených temnými postavami ďáblů jeho zničené mysli. „Proč to dělá? Copak jí za to stojím? Jsem jeden z mnoha, jejichž svět se hroutí.“ To, ale tyto oči nezajímalo. Neodsuzovaly a neposuzovaly. Jen mu ukazovaly jinou cestu. Cestu světla. Do země naděje a smyslu nesmyslů. Kde i malá květina dostala smysl větší než tisíc mágů. Byla to podaná ruka do bahna myšlenek temnějších než sám ďábel. Bez díků a beze slov, se jí také podíval do očí, kde našel odpověď na svoji otázku.
Usmál se a v tu chvíli se oči rozesmály taky. Oba věděli, že teď je zpět, pokořený a zlomený, ale již pevně stojí. Stojí na místě, kde sice neví a není si jist ničím. Přesto tuší, že vždy tu někde budou něčí laskavé oči, pro které stojí za to jít jinou cestou než stezkou temných pánů a že vždy bude bojovat proti světu plného nenávisti a zloby. Stojí to za to. Stojí to zato kvůli mnoha smutným očím, jenž právě třeba popíjejí a přemýšlejí o tom, o čem přemýšlel ještě před chvílí ON. Přemýšlejí a nenacházejí to co našel ON. Klesají a umírají v bažinách nenávisti, nejistoty a strachu.
Zítra se vrací zpět do světa manažerů a generálních ředitelů. Tam, kde nesmí říci, že zná evokační rituál ducha Abramelina. Tam kde nevěří na gnómy a démony a kde víra je jen slovo. Kde se starým pracím moudrých mistrů vysmívají a plivou jim do tváře. Tam kde novodobí Koniášové pálí staré grimoáry. To ho již podruhé nezlomí. Protože VÍ. Ví, že vždy musí hledat Ariadninu niť v bludišti světa a pak bojovat s Minotaurem. Nemusí vyhrát. Ale může opět najít světlo svých očí …

---