Tvůrčí sprcha

Snídám. Rozespale zírám na namazaný chleba. Je pět hodin ráno. Svítá a místnost je tichá, celý dům spí. Hledím přes dlouhý stůl na protější dveře. Nad nimi polonahý Kristus hledí na mě svýma přivřenýma očima. Cesta na věčnost, cesta k osvobození. Dívám se na šálek s čajem. Tam kdesi na dně leží rozpuštěný cukr. Tam kdesi na dně života i já ležím pod skladkým čajem toho, co jsem dokázal. Sladký nápoj, jímž jsem sladil život mým známým a kamarádům. Ne, ještě nejsem na konci téhle cesty, ale už myslím na finiš. Je to zmatené.

 Snídám. Venku svítá. Ulice je prázdná, jen sousedka spěchá do práce. U chodníku auta. Po noci zase přijde ráno, po smutku nadšení, po zklamání naděje, po spánku probuzení. Jednou se probudit do toho světa kdesi mimo. Ve věčnosti. Pak budu hledět na tento svět jako na tuto ulici. Bude to zajímavé. Teď je to zmatené..

 Snídám. Už zase polykám další sousto namazaného chleba. Připadá mi jako život s osudem. Namazaný jako přesně nalinkovaný papír. Je takový, jak nám byl namazán a teď ho pomalu ukusujeme a vychutnáváme. Někdo pomalu, někdo rychle, někdo ve spěchu, jiný naráz. Je to zmatené.