Ostrov

Ohnivý kotouč slunce se pomalu schovává v klidné vodě, která obklopuje můj ostrov. Končí další dlouhý den, který jsem strávil v samotě a který byl plný různých úvah. Proč jsem vlastně tady? Jak dlouho tu ještě budu? To všechno jsou otázky, které mi letí hlavou každý den. NA tomto ostrově jsem už asi měsíc a stále nevím proč. Jídla i pití mám všude dostatek, avšak to je vše. Náhlé ostřihnutí od reality a techniky. Zpočátku jsem byl zoufalý.

„Proč právě já??“, ptal jsem se každé ráno a přemýšlel, jestli mě vůbec někdo postrádá. V hlavě se mi míhají všichni ti které jsme znal. Rodiče, sestra, známí. Proč mě nikdo nepostrádá. Nebo mě postrádají a nemohou najít. Jak je člověk sám, když nemá možnost komunikace. Chybí mi každá věc, na kterou jsem si rychle zvykl. Co mám dělat celý dlouhý den? Ostrůvek je maličký a mám ho prošlý snad celý. Jak se asi cítil Robinzon. No jo ale on měl přece Pátka. Nebyl zhýčkán technikou. Vždyť když si vezmu sebe, tak bez mobilního telefonu bych se asi ani nevzbudil. Teď je jedno v kolik vstávám. Nemám nic co by mě budilo.

Stejně tak televize. Každý večer jsme před ní usedal a nechával jsem na programu jakým způsobem mě zabaví. Na co se asi dívají doma teď? Je to horror, nebo nějaký dokument. Mají o mě strach.

Najednou vidím v dálce bod. Maličký až tomu přestávám věřit. Je to možné. Blíží se moje záchrana? Rychle začínám snášet větve a běžím k ohýnku, který udržuji již celou dobu mého nedobrovolného pobytu na ostrově. Nedobrovolného?? Vždyť si nemůžu stěžovat. Základní věci nutné k přežití mám. A to že mi tady chybí mobil nebo televize? To přece není důvod proč jsem na světě.

Najednou sedím u hromady větví připravených na oheň, kterým bych na sebe upozornil a přemýšlím. Je to vlastně hrozně divný. Za celou dobu mě nenapadlo, že bych se zamyslel nad tímhle. Ale ona je to vlastně pravda. Vždyť já jsem už vážně neměl čas ani na sebe. Natož abych se potěšil se svými blízkými. Kdy jsme naposled byl s u kamaráda, se kterým jsme se kdysi vídali denně. Teď mě napadá, že mě třeba ani nikdo nepostrádá. Vždyť mě někdy neviděli celý týden a nikomu jsem nechyběl.

Zamyslel jsem se. Přišel jsem na to, že jsem si měl všímat přátel a známých.