Mosty

     Letím. Jak krásný pocit naplňuje moje srdce. Proudí okolo mě čistý vzduch. Nikde ani živáčka. Ale hleďme. Orel. Nádherné zvíře. Jak silná má křídla. Pohupuje jimi ve větru a hledá kořist. Chytí ji nemilosrdnými drápy a nikdy ji už nepustí. Krásná je matka příroda. Její koloběh je fascinující. Slabší jedinci ustupují silnějším.

     Padám. Moje srdce se naplňuje úzkostí. Po čistém vzduchu ani památky. Cítím pouze pražský smog. Splaškový oder mě zmáhá a sotva mohu dýchat. Všude poletuje mnoho ohavného hmyzu. Ach ne, holub. Jak odporný pták se ke mně přibližuje. Plný špíny. Život je tak nespravedlivý. Proč musí slabší ustoupit silnějším…

     Vzlétám. Rozhlížím se okolo sebe. Vše je krásné. Obestírá mě dokonalý kolorit barev, slyším božský zpěv. Exaltovaně hledím chvíli napravo, tuhle zas nalevo. Nemohu se vynadívat. Tolik krásy. Pryč je má deziluze. Už nemám strach ze světa, ze života. Ani trochu nelituji anomálie, pro kterou jsem se rozhodl. Letím stále výš. Míjím svůj most a dole, na špinavé dlažbě, vidím nehybně ležet tělo, které mi ještě donedávna patřilo. Má duše stoupá ke hvězdám…