Atrej

Atrej je 15 letý Dopin což je mimozemská rasa v pro nás neznámé Galaxii, je téměř stejně stará jako lidstvo a skoro na stejné technické úrovni. V pozemských měřítkách je ještě školák, protože Dopinové žijí průměrně 100 let, narozdíl od lidí.

Teď se Atrej nudí ač má půl hodiny volného času než přijde jeho spolužačka Gaia. “Zase se nudím, kdybych alespoň věděl jaký je lék na nudu”,říká si v duchu, protože nemá s kým mluvit. “Brácha už ho našel, ale neřekne mi co to je, ani jak na něj mám přijít, však je o deset let starší. Nudit se, nudit se, nutit se... to je nuda to je nuda.” Přešel dvakrát ze svého pokoje do obýváku a zpátky. “Kdyby alespoň pouštěli filmy i přes den a ne jen 1 večer, bral bych snad i špatné filmy a ne jen 1 z 5 různých žánru. Je fakt že jeden si můžeme nahrát, jeden, pouze jeden... Na co je jeden? To už nemusí být žádný. Hele moje kniha” Sundává z police svou papírovou knihu s koženýma deskami. “Za tuhle knihu jsem dal své měsíční kapesné, celé 2 stovky, vždyť výrobní cena není ani desetina, proč je teď prodávají tak draze? Už když vymysleli plastové knihy tak stály jen polovinu a teď se všechno zlevnilo, všichni lidé mají vše co potřebují k životu a jen za zábavu se musí platit..”

Otevírá knihu zhruba v polovině a čte si 2 věty, pak ji zavírá a recituje celou stránku nahlas bez jediného dalšího nahlédnutí. Utírá rukávem poličku a pokládá na ní knihu zpátky na své místo. “Je to sice skvělá kniha, ale proč si je lidi kupují? Já jsem ji přečet alespoň desetkrát, k čemu to je?”

Přechází k šuplíku a vyndává z něho plastovou knihu velikosti A5. “Přečtu si alespoň něco nového” Skáče na svou postel, otevírá knihu a z menu si vybírá knihu, která se mu do knihy nahraje za pár zlomků sekundy. Přeruší ho až líbezný hlas domovního počítače: “Gaia stojí před dveřmi”

“Pojď dál Gaio”

“Ahoj Atreji proč jsi mně pozval?”, s tím vstupuje Gaia do jeho pokoje. Atrej zavírá knihu a vstává z postele: “No za prve jsem se strašně nudil a za druhé chci už vyřešit úkol jaký je lék na nudu.?”

“Když ses nudil cos dělal?”

“Chodil jsem sem a tam, to asi nebude ono,že?”

“Ne, pak jsem o ni přemýšlel, četl si knihu a představoval si tě nahou..”

“Vím že se mnou chceš chodit, ale mi je teprve 16 a tobě jen 15, musíme počkat do 20, však znáš zákony”

“Zatracené zákony, kdo je vůbec vymýšlel? Alespoň jeden polibek..”

“Tak už jsi přišel jaký je lék?”

Atrej se chvíli odmlčel a pak vykřikl: “Už to mám je to činnost, jakákoli činnost je lék na nudu!”

“Tak nakonec jsi na to přišel, ale různé činnosti jsou různě účinné, některé ji můžou i zhoršit”

“Co dělá tvůj otec?”

“Jak tě to teď napadlo?”

“Jen tak , co dělá?”naléhá Atrej.

“Zloděje, proč? Vždyť jsem ti to už jednou říkala.”

“Nenapadlo tě někdy, proč je toto povolání, jak prospívá světu?”

“Filozof, voják, učitel, ti všichni nějak našemu světu prospívají, ale jak mu prospívá zloděj?”

“Tak proč ho Hlavní počítač toleruje? Proč ho nezruší stejně jako dělníky, revizory a podobné profese?”

“Třeba se nějak porouchal ... ale to by byla katastrofa, vždyť všechno řídí,”

“Na to už jsem taky myslel, ale dočetl jsem se že na to má velké množství ochran a že je to nemožné. Dokonce jsem se dočet že všechny Dopiny svým ,způsobem, miluje.”

“Tak proč, vždyť když je chytí tak jdou do vězení stejně jako před počítačem, ještě když si vládli Dopini sami?”

“Asi je zloděj nějaký prověřovatel zabezpečení, stejně jsou všechny tresty o 2 řády slabší. Za co by šel dříve sedět na 10 let teď dostane pouze 10 dní a místo měsíců jsou hodiny...”

“Ale to je zakázané a já se chci stát spisovatelkou a ne zlodějkou..”

“Pokud přesvědčíme Indorany můžeme vejít dovnitř neviditelní”

“Ne”,zavrtí hlavou Atrej, “Nikdo ještě neviděl Indorany, ale co víš o senzorech?”

“Jen to že jsou všude a cítí i to co my nemůžeme”

“Správně, jenže my ještě nejsme na dost vysoké technické úrovni, aby mohl Hlavní počítač všechny sledovat, ani naše molekulové paměti nestačí na její záznam.”

“Že je sem dali Indorani a počítači je jen půjčují, ale oni je plně využívají, stačí si něco pomyslet a vědí to dřív než ty. Určitě vše zaznamenávají do svých pamětí a tam se vejde všechno.”

“A proč jsou teda tak tajemní, když o nich víš všechno?”

“Netvrdím že vím vše,ani zdaleka málo, spíše ještě tisíckrát míň, ale jeden si se mnou hraje a já nevím ani jeho jméno.”

Poklepal na plastovou knihu a otevřenou ji ukazuje Gaie. Je v ní obrázek výbuch jaderné elektrárny. “Vzpomínáš si jak vybuchla elektrárna? Nezabránili tomu, ale mohli. Místo toho odstranili radiaci aby mohlo být okolí znova zastavěno, asi jsou tu jen jako pozorovatelé. Jak ho jen přesvědčit?”

“Myslíš s tou neviditelností? To skutečně nevim”

Minutu mlčky přemýšlí a Atrej něco vymyslel: “Indorane!!! Pokud nás nezneviditelníš, budeme vás pomlouvat.”

Atrej teď už naštvaný: “Ty z........ I....... já ti zničím senzory..” (jakou bůh je schopen nadávky nahradit tečkami)

Atrej i s Gaiou se stávají zcela průhlední.

“Gaio já tě nevidím, jsi tu?” pronáší Atrej znepokojeně.

“Podej mi ruku ať se neztratíme”

“Pozor dveře”

Atrej otevírá dveře a vycházejí ven.

“Víš co? Teď se rozdělíme, chvíli si budeme vychutnávat neviditelnost a za půl hodiny se sejdeme u našeho stánku.”

“Dobře, tak za půl hodiny”, s tím se spolu rozlučují.

Atrej se rozhlíží a najde svůj cíl. Je to 40 letá Dopinka a za ní jdoucí neznámy Dopin. Atrej je potichu doběhne a ´plesk´ Dopinku po zadku, ta se okamžitě otáčí a opakuje stejný zvuk na tváři nechápajícího Dopina, který se zastavuje a zůstává stát a jen zírá na záda odcházející Dopinky.

Atrej se baví dál a pomalu jde směrem ke stánku, cestou zdraví všechny kolemjdoucí, kteří se ohlížejí, otáčejí a můžou si vykroutit krk, ale stejně nevidí, kdo je zdraví.

Po cestě se ještě zastavuje ve školní sprše, ve které ještě nikdy nebyl, když byla plně funkční, ač chtěl už mnohokrát. Staví se do rohu a dává si pozor (ač je těžké se soustředit) aby do něj nějaká jeho spolužačka nevrazila, ani ho neodhalilo nic válejícího se po zemi. (spodní prádlo, voda, ..)

“Už deset minut, kde ses flákal?”

“To určitě”

“No jen jsem se trochu bavil, dáme si něco na zub?”

Atrej přechází k okýnku a objednává: “Dvakrát třináctku”

Příjemná prodavačka s úsměvem na tváři se vykláni s očekáváním že uvidí dítě, ale kde nic, tu nic.

“Dvě třináctky prosím.”

Podavačka vykuluje oči a zasouvá se zpátky “Já už mám slyšiny, musím si zajít za svým terapeutem”

“Tak už ji netrap a pojď”

“Dobře, ať nám neuteče ta elektrárna”

Po celou zbývající cestu je nikdo nepozdraví a hodně Dopinum zamotávají hlavu. Takhle přichází až před elektrárnu: “Co teď?”

“Půjdeme přímo dovnitř a pokud do nikoho nevrazíme, nikdo nás ani nezaregistruje”

Vchází do budovy elektrárny, přes turniket a dvoje obyčejné dveře se dostávají lehce, na otevření dveří na speciální kódovou kartu musí deset minut čekat než přichází technik v bílém plášti. Prohlíží si úpravu plutonia, jeho obohacováni, funkční reaktor (ne že by se nějak lišil od vypnutého, ale už jen ten pocit, že se zde vyrábí 1GW elektřiny a tepla ještě více),radioaktivní nádrže s vyhořelým palivem a když se konečně po způsobení virtuální havárie dostali do nejstřeženější budovy, uvnitř vidí kouli do které vede spousta tlustých kabelu, ale díky vyvěšené tabuli, která tam z nějakého podivného důvodu visí, čtou:

Zde je dar Indoranů Starmanova Baterie, vejde se do ní téměř nekonečno energie a je zde k uchováváni přebytků. Je to část elektrické bytosti tvořené ultravodičem. NEHASTE VODOU. NEURÁŽEJTE STARMANA.

Atrej šeptá Gai: “Nevíš co je ultra vodič?”

“Jo nedávno jsme se o tom učili, je to vodič, který má pro napětí obrovský odpor a pro proud malý”

“Ale to je přece nemožné”

“Tak jsme taky reagovali, ale jak vidíš takhle to funguje a asi ještě dlouho nezjistíme proč”

“Pojďme už domů, mám hlad”

Jejich rozhovor přilákal strážného a díky němu se bez problému dostávají pryč z jaderné elektrárny.

Doma: “Tak Indorane už nás můžeš znova zviditelnit”

“Říkal jsem ať nás ty z........ b....... vrátíš zpátky do viditelné podoby”

“Gaio zkus něco vymyslet”

“Gaio, kde jsi?” s panikou hledá svou kamarádku po bytě až ji nakonec najde a oddechne si.: “Gaio nestraš mě, proč jsi se neozvala?”

Cítí jak ho Gaia táhne k jeho posteli: “Ale teď není na to nálada, přestaň blbnout”

Vidí jak se jeho obrazovkový hrot ztrácí a v tom mu to dochází. “Takže se nemůžeme asi slyšet” , po chvíli se hrot znova objeví, atrej se podívá na obrazovku a na ní nic není, proto zkusí taky něco napsat, pak se displej otočí a na ruce, kterou se drží s Gaiou cítí prstem nakreslený znak “?”

Táhne ji za sebou ven, přichází k prvnímu Dopinovi a: “Pane slyšíte mně?”

Nic, Dopin se ani nehnul. “Dopytle tak tohle je trest za to že jsem mu nadával, jak dlouho to bude trvat? snad ne celý život...”