Taťjaně

Dne 11.5.2003

Drahá Taťjano,

Zavřu-li oči, stojíte tu přede mnou ve vší své kráse, důstojnosti a ušlechtilosti. Věděla jste dobře jaká máte být a byla jste taková. Znám Vás, Vy však neznáte mě, tak dovolte alespoň, abych Vám napsala, i když nejsem na takové výši jako Vy, ale doufám, protože znáte krutost osudu, který si s lidmi zahrává jako proud řeky s oblázky, že mě vyslechnete.

Dívám se znovu na Vaši lásku k Oněginovi, omluvte prosím, že to tu píši tak otevřeně, ale musím říci, že to byl ten nejčistší cit, který jsem směla kdy poznat. Myslím na verše, které jste psala v dopise, na Oněginův chlad a hloupou bezohlednost. Na to, jak jste doufala a přála si. Na Vaše zklamání a na to, jak jste jej přijala … tak mlčky a pokorně. Nevím, zda zůstat celý život s někým, koho nemilujete je správná volba, ale Vy víte sama nejlépe, jak to má být. V dnešním světě se již zapomíná na hodnoty důvěry, úcty a na sílu toho, když si někoho do hloubi duše vážíte, když je to více Váš přítel a teprve časem v něm rozpoznáte plnohodnotného partnera, který Vás v ničem nezradí. Pomalu se to všechno z našich životů vytrácí a nikdo není schopen říci, co je důležité.

Kdybych já nyní stála na Vašem místě, vím, co bych udělala a také vím, že by to nebylo tak ušlechtilé jako Vaše volba.

Morální zákony, tato dvě slova dnes zní neuvěřitelně cize a mnohým jsou snad již jen pro smích. Ale ve Vás stále žijí. S nádechem vůně zatuchlých knih a ve vánku, který si pohrává se záclonou ve Vašem pokoji. Vím, trápily Vás zlé sny a mohl za to Oněgin a Vy jste ho milovala, do úmoru… A potom jste byla ochotna se s ním rozloučit. Stala jste se spořádanou a společností obdivovanou manželkou muže daleko staršího než jste byla Vy. A v době, kdy jste si snad myslela, že se již nic nemůže změnit, se tu objevil. Viděl Vás, vzpomněl si, pochopil a konečně po letech se probudil z ledové dřímoty. Teď je to on, kdo píše milostné dopisy, kdo nemůže spát a Vy to víte, možná to cítíte stejně. Nakonec Vám klečí u nohou …situace, ve které by každá žena poklesla v kolenou, zhroutila se mu do náruče, všechno bezmyšlenkovitě odpustila, opustila svůj dosavadní život a vrhla se do víru „nicnetušení“ a nevědomosti, co přinese zítřek… Ale Vy jste byla neoblomná a velice dobře jste věděla, kde je Vaše místo, co jste slíbila před Bohem a před lidmi. Všechno jste mu řekla i to, že přišel pozdě. A pak jste mu dala sbohem. Vaše druhé a poslední. Přetrhla jste možná pouta, která se probrala z mrákot. A tady je onen rozdíl mezi Vámi a nynějším světem a mnou. Ve Vaší morálně správné volbě. Dnes se každý vrhá po hlavě za tím, co cítí, co si myslí, že cítí nebo co chce cítit. Skočí a ve většině případů si zlomí vaz…

Obdivuji Vás, Taťjano, Vaši vůli a schopnost rozlišovat správné věci od nesprávných. Ale jedno se nezmění, i když jste mi vkročila do myšlenek a stala se jejich neoddělitelnou součástí, nezmění se má volba dalšího kroku, na kterém záleží budoucí život.

Raději si zlomím vaz, spálím všechny prsty a budu žít až do konce života na ostří nože, než abych zašlapala všechno do země, udusala poslední doutnající jiskru. A pokud to jednou udělám, napíši Vám, ale nebude to tentýž člověk, co pošle tento dopis, ale torzo citů, oprášená vzpomínka na něco, čemu se možná říkalo morálka a o berlích se belhající touha po lásce… V tu chvíli ale už dávno nebudu žít.

Sbohem má drahá Taťjano a doufám, že až Vám napíši znovu, budu to stále ještě já…

                                    S nekončícím obdivem

                                                                        -Nina-