Poslední sbohem

Pravé a skutečné přátelství oceníme až v okamžiku, kdy nás o něj život připraví. A hodnotu věci si uvědomíme v okamžiku kdy o ní přicházíme. Proč to tedy pokaždé tak bolí když o tom vím? Tahle povídka je věnována tomu skutečně nejlepšímu příteli, jakého jsem v životě měl. Provázel mě celým svým životem po dobu patnácti let. Myslím si, že tuhle malou vzpomínku mu dlužím. Omlouvám se, že s tím obtěžuji písmáčky, ale prosím přijměte mé slzy... pokud se mi to povede pošlu do galerie obrázek tvorečka o kterém je řeč..

úvod: Ulice se rozplývaly před zaslzenýma očima. Vše se zdálo tak strašlivě bezcenné, tak prázdné tak... Prostě konec. Jak to říct jinak? Zdravý rozum jasně říkal, že to tak muselo skončit, ale co zmůže rozum proti citu? V okamžicích jako je tento se rozum krčí kdesi v pozadí zahlcen tunami emocí, slzí i jizev. "Ty výkřiky, ...." Nemohu se té myšlenky zbavit. Je to jako noční můra prožívaná ve dne. 1. Toho dne jsem měl odpolední. Třetí třída základní školy. Vyučování skončilo okolo půl sedmé večer.. Byl březen 1985. Ze školy jsem běžel domů. Školní budova je kousek od školy, vidím na ní z okna. Když jsem odemkl dveře do bytu COSI malinkého se přišlo podívat kdo to přišel. Zírali jsme na sebe v němém úžasu. "jééé, co to je??" zeptal jsem se velice inteligentně. Zvířátko, když slyšelo můj hlas s kňučením uteklo.. Věděl jsem co to je, ale potřeboval jsem to slyšet. Sny se naplnily. Přání která byla pouhým snem se náhle stávala skutečností. Ten malý, sotva kilo vážící tvoreček byl pro mne ztělesněním všeho nádherného, všeho po čem jsem toužil. Veškeré samoty v životě bez sourozenců. "no štěňátko"... "pudlíček", povídá maminka. Se zářícíma očima a s radostí jaké jsou schopni snad jenom děti jsem se vidal za tím tvorečkem. Věděl jsem, že musím pomalu, aby se nevyděsil. Malinké zvířátko vrtělo pahýlkem kupírovaného ocásku a s mírnými obavami v černých očičkách se na mě dívalo. Na ten pohled se nedá zapomenout. Proč je mi z něj dnes tak smutno? Je to tak dávno... Chvíle hraní a byli jsme kamarádi. Pravděpodobně oba jsme v tu chvíli věděli, že to je opravdové přátelství na život a na smrt. Přátelství bez zbytečných otázek a přátelství bez výhrad. Když jsem šel spát, vzal jsem si zvířátko k sobě na polštář. Bylo dlouhé jenom asi třicet centimetrů. Věděl jsem, že ho nezalehnu... Maminka neměla sílu mi v tom zabránit. 2. První konec.. Pejsek vyrostl v nádherného trpasličího pudlíka. Dostal jméno Sunny.. Povahově byl velice zvláštní. Naprosto vyvracel veškeré představy o tom jaký by pes měl být. Byl až přehnaně mírumilovný. Chtěl si hrát s kočkama, vránama. Na každý útok reagoval velice překvapeně, jako na něco co naprosto neočekával. Naprosto se neuměl bránit. To také zapříčinilo to co se stalo v létě 1999. Sandulku pokousal vlčák. Čím to, že do dnes slyším křik zraněného tvorečka? Psí tesáky šly přímo do hlavičky.. Sandulka přežil, jen ze šoku dostal první obrovský epileptický záchvat. Doktor na veterině jej jakž takž z nejhoršího dostal, ale pejsek se změnil. Ohluchl. Celé noci nepřítomně chodil bytem. Narážel do stěn. Celý byt jsme proto obložili madracemi aby si ještě víc neublížil. Po několika dnech se začal jeho zdravotní stav zlepšovat. Bůh poslechl mé prosby a dal Sandulkovi ještě trochu času. 3. konec Každá půjčka i ta od toho nejlepšího přítele má svůj datum splatnosti, který je neměnný. Který jednou nastane, byť bychom si to nechtěli připustit. Od září 1999 byl Sandulka v pořádku. Jen neslyšel. Kupodivu však si z toho nic nedělal. Byl velice veselý a nikdo mu jeho věk nehádal. To bylo o důvod víc, proč jsme si mysleli, že situace je neměnná. Alespoň prozatím. Začátkem února 2000 však přišel blesk z čistého nebe.. Další záchvat.. V noci. Dlouhý a těžký. Malé tělíčko se kroutilo v bolestivých křečích. Z krku vycházel chrapot, oči se zakalily. Na veterinární klinice pomohla až několikátá silná injekce. Pak Sandulka usnul. Druhého dne se probudil a opakovala se situace, kterou už jsme jednou zažili. Nepoznával nás, bloudil po bytě. Padal, neměl sílu se udržet na nožičkách. Jeho vždy tak nádherné oči se pokryly stínem bolesti a smutku. Nebyly to již tytéž oči. Bylo vidět to utrpení. Tři dny byl stav skoro neměnný. Pak přišly další záchvaty. Byly krátké, ale bylo jich mnoho. Snad každých deset minut jeden. Tak proběhla celá noc. Noc beze spánku, noc plná bolesti a zoufalství. Na veterinární klinice se pan doktor chvilku na Sandulku díval a pak povídá: "Víte, mohu mu dát injekci, ale pravděpodobně Vás tu budu mít o den později znova. Nemyslíte si, že by si ten pejsek zasloužil abychom ho zbavili trápení?" Podvědomě jsem tušil, že tato otázka přijde, ale připraven jsem na ní nebyl. Dá se vůbec na něco podobného připravit? Viděl jsem oči svého pejska. Maminka se zeptala: "Jak dlouho to bude trvat?" "Nebudou to ani minuty, budou to sekundy...", povídá veterinář. Bylo vidět, že kdyby znal lepší řešení, ani na vteřinku by neváhal. Jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaká jsem v životě dělal. Hra na Boha. Rozhodování o bytí, či nebytí, o životě a smrti. Může na to mít člověk sílu? Tehdy teprve ně mě dolehla tíha zodpovědnosti. Pokud někdo věnuje celý svůj život nám, má právo včas zemřít? Máme právo o jeho smrti rozhodnout? Musíme!!! ... Doktor si přichystal injekční jehlu a dvě náplně do ní. Sandulka jako by věděl co ho čeká začal výt. Ale jak! Bylo to příšerné! Veškeré zoufalství, bezmocnost, touha žít bez síly tuto touhu naplnit. Strach, odevzdání. Při napíchnutí jehly se vytí změnilo, jako kdyby se proměnilo v dětský pláč. Byl to spíše takový velice bolestný štěkot. Trhal uši. Přes slzy jsem nic neviděl, a přesto jsem musel Sandulku držet. Byla to moje povinnost vůči němu. Za všechnu lásku, kterou jsem od něj za celý jeho život dostal. Byla to naprosto všechna láska, jakou mohlo jeho psí srdíčko dát. Mohl by snad člověk dostat víc??? Existuje něco, čím by takovou bezmeznou lásku mohl splatit? Sandulka bojoval o život. Bylo vidět jak se z toho mála zbývajících sil snaží vybojovat svůj marný boj. Boj ve kterém nikdy nikdo nezvítězil. Poté začal kvílivý štěkot utichat. Hlavička mu pomalu klesla na mojí ruku a dech utichl. Jak jsem se dostal domů nevím. Před očima mi běžel film. Film ve kterém jsem viděl všechny krásné okamžiky s tím zvířátkem. Doma byl najednou všude. Na křesle na kterém rád lehával. U mističky s jídlem, ze které už se nikdy nenají. Dokonce u odpadkového koše, který vždycky tak rád roztahal po celém bytě, když jsme ho nechali doma samotného. Z pod stolu kam se poté schoval aby se vyhnul trestu. Nemohl jsme vidět žádného pudlíka.. Zejména né v barvě APRICOT. Ztratil jsem kamaráda.. Jediného skutečného jakého jsem kdy měl. Nejlepšího a nejčistšího tvorečka jakého jsem kdy znal. Už zase ty slzy....

---