Tajemství černé věže

Protože scifi je tu málo, a já ho mám napsanýho dost, tak jsem se sem rozhodl umístit další starší povídku. Ať se Vám líbí včetně toho kontroverzního konce.

Noc, která přišla po třetím dni posledního měsíce pětašedesátého roku krutovlády Damiána III., byla neobyčejně deštivá. Podobnou průtrž mračen nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci. Proudy vody se snášely na Ardenii, jakoby se snažily smýt z ní utrpení a bídu, která lpěla na všech obyvatelích země jako dávné prokletí. Ti však ani v nejmenším netušili, jak osudová je dnešní noc pro ně i pro jejich krále. Přesto toto psí počasí přijímali s jistou dávkou uspokojení. Blesky a hromobití honící se zataženou oblohou jim totiž skýtaly alespoň chabou naději, že dnes do rána nebude nikdo okraden ani zavražděn a ničí dcera nebude znásilněna běsnící královskou gardou. Její členové snad dnes konečně dají přednost jiným způsobům zábavy, než je drancování, již tak dost zubožené země. Avšak zdaleka ne všem, bylo dopřáno prožít klidnou noc. Gerta čekala na dnešní noc devět měsíců. Těšila se na ni tak, jako se každá matka těší na příchod svého prvního potomka. Její dítě si dávalo na čas. Ale dnes jí rytmické stahy dělohy dávaly tušit, že dnešní noc je tou dávno očekávanou. Bude to syn. Určitě to bude syn. Tolik si ho přála. Ani král Damián III. neměl klidné spaní. Bouřku neměl rád. Zvláště pak trvala-li déle než hodinu. To se mu pak do mysli začaly vkrádat pochybnosti, zda se přeci jen nejedná o hněv nebes, který se snáší na jeho korunovanou hlavu. Přestože byl silně pověrčivý a ve dnech kdy měl nepříznivý horoskop raději nevycházel ze své komnaty, takovýmhle věcem nevěřil. Řečem o pomalu, ale jistě meloucích božích mlýnech se jen vysmíval. A to i tehdy, když dal zabít svého bratra Rageze. Toho zachránilo jen to, že se mu včas podařilo zmizet v horách. Pak Damián usedl na jeho trůn a už více než šedesát let o něm neslyšel. To ho trochu uklidňovalo a navíc si byl jist, že pomocí tajemství černé věže si dokáže svou, neprávem nabytou, korunu udržet. Ale přesto byl při každé bouřce poněkud pobledlý a zaražený. Proto dnes usnul až pozdě a celou dobu se na lůžku neklidně převaloval. Náhle se místnost rozjasnila bleskem a vzápětí se celý palác otřásl ohlušujícím hromem. Damián se s trhnutím probudil. Chvěl se po celém těle. Nervózně se posadil na posteli a dal poslat pro svého astrologa Kerna. Ten se dostavil v rekordním čase, s obavou zračící se ve vousaté tváři. „Přejete si, veličenstvo?“ zeptal se s přeuctivou poklonou. „Špatně se mi spí, Kerne,“ vzdychl Damián. „Trápí snad veličenstvo zlé sny ?“ „Zlý sen, Kerne, stále tentýž. A navíc to počasí. Takové nemám rád. Proto jsem si tě dal zavolat. Sestavíš mi horoskop.“ „Jistě,“ uklonil se znovu Kern. Toho se bál. Bylo veřejným tajemstvím, že Damián má panickou hrůzu, že se vyplní jedna povídačka, která koluje mezi lidmi. Říká se v ní, že se najde osvoboditel, který odhalí tajemství černé věže, připraví Damiána o moc a sám se ujme vlády nad Ardenií. Za sebe by Kern řekl, že tu povídačku rozšiřuje Ragez, jestli je ovšem ještě naživu, aby zkazil králi klidné spaní. Nahlas by se to ovšem říci neodvážil. Bylo to příliš citlivé téma a byl to právě on, kdo měl za úkol zbavit se Rageze. Proto nebylo radno jeho jméno vyslovovat příliš nahlas a příliš často. Mohlo by se stát, že by si král zchladil žáhu na něm. Proto teď, nechce-li na sebe přivolat panovníkův hněv, bude muset sestavit horoskop přesně podle králových představ. Bude muset až do svítání králi vyprávět, že jeho pozice je zcela neotřesitelná a tajemství černé věže neodhalitelné nikomu nepovolanému. Navíc bude nutné vysvětlit mu, že hvězdná konstalace je přímo neuvěřitelně příznivá pro dlouho chystaný krok. Tedy pro další zvýšení daní. Je zajímavé, že kdykoli o tom král slyšel o poznání se mu zvedla nálada. Ještě dříve než bude moci jít astrolog dospat, vylíčí velmi příznivou konjunkci planet Tensia a Scyla. Snad teprve pak bude propuštěn. Kern nebyl dobrý astrolog, nebo tu noc hvězdy lhaly. Ať tak či onak, Damián neměl nejmenší tušení, že právě ve chvíli kdy se zájmem nahlíží do toho nejpříznivějšího horoskopu, přichází v porodních bolestech na svět ten, kterého by se měl bát víc než pouhé bouřky. Neměl o tom nejmenší tušení a když k ránu usínal hrál mu na tváři spokojený úsměv. Hvězdy mlčely. Tu noc se Gerta dočkala. Byla to dlouhá a vyčerpávající noc, ale byla šťastná. Nad ránem se poprvé nadechl vzduchu její syn a dal křikem najevo, že je důvod k radosti. Když ho uviděla poprvé rozplakala se štěstím. Ani ona však nevěděla, koho to dnes, za doprovodu hromobití přivedla na svět. Tu noc se zrodila legenda. * * * Prvních deset let Badiánova života se nijak nelišilo od života jeho vrstevníků. Společně s nimi si hrál, učil se lovit zvěř a bojovat. Brzy však začal vnímavý chlapec ostatní převyšovat svou bystrostí, obratností a silou. Tento bezstarostný způsob života však neměl dlouhého trvání. V jednom zimním pochmurném podvečeru vtrhla do vesnice královská garda a v obydlích pokojných obyvatel se rozpoutalo peklo. Vojáci vraždili muže, znásilňovali ženy, odvlékali děti a zabíjeli dobytek. Gerta duchapřítomně popadla svého chlapce a snažila se uprchnout do lesa. Snad by se jí to i podařilo, nebýt nešťastného klopýtnutí o práh, které jí připravilo o rozhodující vteřiny. Než se jí podařilo znovu získat ztracenou rovnováhu, vrhl se na ni voják stojící poblíž, popadl ji za vlasy a smýkl jí na zem. Gerta jen tak tak stačila pustit chlapce a bránit si obličej. Badián stál jako přikovaný, neschopen pohybu. Bez hnutí, s vytřeštěnými zraky, sledoval hrůzné divadlo, jehož hlavní protagonistkou se nedobrovolně stala jeho matka. „Utíkej, Badiáne, utíkej pryč!“ křičela na něho Gerta, dokud ji gardistova okovaná bota neumlčela. Teprve potom se chlapci podařilo pohnout se z místa a rozběhnout se k lesu. Běžel, jak jen je schopen běžet desetiletý hoch. Přestože už dávno neslyšel z vesnice bojový ryk, ani na okamžik nepolevil ze šíleného tempa. Až teprve po půl hodině si dovolil přepych odpočinku. Zastavil se a začal se bezradně rozhlížet. Byl sám. V lese, ve kterém se mělo každou chvíli setmět. Oděn jen do lehké košile, vhodné možná k vyhřátému krbu, ale určitě ne do zimní noci. Byl sám. Vydán na pospas mrazu a divé zvěři. Ale děti Ardeňanů naučil těžký život houževnatosti a odvaze. Proto se Badián neposadil a nezačal plakat, ale hrdě se napřímil a vyrazil na sever, kde tušil další vesnici. Ten den neměl chlapec štěstí. V hlubokých lesích Ardenie se skrývají četná nebezpečí, kterým se lidé naučili čelit. Avšak jen málokdo se nezačne chvět strachy před vyslovením jména nejstrašnějšího tvora žijícího na Ardenii - gorzy. Nikdo přesně neví jak gorza vypadá. Protože ještě se nenašel nikdo, kdo by mohl o setkání s ní vyprávět ostatním. Přesto, když se před ním vynořila obludná postava, Badián ani na okamžik nezapochyboval s kým má tu čest. Zůstal stát ochromen hrůzou. Sledoval, jak se k němu gorza přibližuje. Jak z široké tlamy vyčnívají mohutné tesáky, sápající se na něho. Gorza temně vrčela a výhružně mrskala ocasem posetým ostrými ostny. Utíkej, hučelo Badiánovi v hlavě, ale nohy se odmítaly podvolit a učinit byť i jediný pohyb. Gorza stále otálela s útokem. Konečně se Badiánovi podařilo přinutit neposlušné údy k pohybu a rozběhnout se k nejbližšímu stromu, v jehož koruně se rozhodl hledat spásu. V tom okamžiku přišel útok. Gorza zdvihla šupinatou tlapu a z ní se vymrštilo dlouhé tenké chapadlo, které se omotalo chlapci kolem krku a začalo si ho přitahovat blíže k smrtícím tesákům. Když už se Badián loučil s životem, gorza bolestivě zavila a uvolnila smrtonosné objetí. Ze zad jí trčel oštěp. Rázem na chlapce zapomněla a obrátila svou pozornost k novému nepříteli. Ten však na nic nečekal a předešel ji v útoku. V jeho rukou se zablýskala čepel meče, který pronikl gorze hluboko do těla. Druhým mocným výpadem ji oddělil hlavu od trupu. Obrovité tělo se bezmocně zhroutilo k zemi a tryskající krev zkropila vyděšeného Badiána, který byl právě v posledním okamžiku vyrván z osidel smrti. Obdivně si prohlížel svého zachránce. Ten otřel meč o ležící bestii, zasunul ho do pochvy u pasu a suše poznamenal: „Pamatuj si, Badiáne, že před gorzou nikdy nesmíš utíkat! Nemůže tě vidět dokud se nepohneš.“ „Kdo jste ?“ vyhrkl Badián. Neznámý se sklonil nad gorzou a dýkou odřízl kus ocasu. Uložil ho do torny, kterou si hodil přes rameno a poznamenal: „Bude dobrý k večeři! Jmenuji se Ragez - šermíř.“ „To není možné,“ vzdychl tiše Badián. „Vždycky jsem si myslel, že to jsou jenom povídačky. Nikdy jsem jim nevěřil.“ „Chyba, Badiáne, máš věřit povídačkám a legendám. Dozvěděl by ses tak mnoho užitečného.“ „Tak ta legenda o tom, že existujete nelhala?“ „Jak vidíš. Ale to můžeme vyřešit až cestou. Teď musíme pryč. Rychle, dříve než se ještě více ochladí,“ rozhodl Ragez, když viděl jak se chlapec chvěje. „Pojď se mnou.“ Uchopil ho za ruku a vedl ho hlouběji do lesa. Nešli dlouho. Než stihl Badián vylíčit všechny podrobnosti dnešního večera, dorazili k pěkně vyhřátému srubu. Když se trochu zahřáli, Ragez připravil chutnou pečínku z ocasu, který si přinesl ze zabité gorzy. „Tumáš, dej si,“ pobídl Badiána. „Kdo jí maso z gorzy, bude stejně silný jako ona.“ „Jak je vůbec možné, že zabijete gorzu pouhým mečem?“ vyzvídal klučina mezi hltavými sousty. „Brzy to taky dokážeš chlapče, a mnohem víc.“ „A jak to, že mě vůbec znáte?“ Napadlo Badiána. „Znám tě. Jednou přijde doba, kdy tě bude znát každý. „Slyšel jsem o vás vyprávět,“ začal kluk z jiné strany. „Prý jste se měl stát králem. Je to pravda?“ „Je,“ přikývl Ragez. „Měl jsem být králem, ale Damián se mě pokusil zbavit. Abych si zachránil život, musel jsem prchnout do hor. Nevadí mi to. Nestojím totiž o moc, ale Damiánova tiranie musí skončit. Nebude to lehké, jeho chrání tajemství černé věže. Zná víc věcí než obyčejní lidé a proto je ovládá. Má mocnější zbraně než oni a proto se mu nelze otevřeně postavit.“ „Co je vůbec v té věži,“ zajímal se Badián. „Říká se, že je to brána do pekla.“ „Ne! Nikdo přesně neví, kde se černá věž vzala. Ale otevírá se jen jednou za tři oběhy na několik dní. Pak je možné do ní vstoupit a dozvědět se něco z jejího tajemství. Jen ten kdo to dokáže, může zastavit Damiánovo běsnění. Ty to dokážeš, Badiáne, ty vstoupíš do černé věže a pochopíš v čem je Damiánova síla i jak jí čelit. Ty se staneš králem.“ * * * Šest let se Badián cvičil v boji s mečem. Šest let trvalo než se stal nejsilnějším z Ardeňanů. Šest let trvalo než byl Ragez spokojen. Po šesti letech byl Badián připraven na cestu. V den svých šestnáctých narozenin vyrazil. Vydal se na cestu plnou nástrah a nebezpečí, vyzbrojen jen novým mečem, dýkou a svou odvahou. Ragez ho doprovázel. Šli čtyřicet dní než dorazili do královského města Teluru. Panoramatu Teluru dominovala černá věž, která se vypínala nad obrovským komplexem Damiánova hradu a vrhala stín, který přímo symbolizoval bídu a utrpení obyvatel země. K hradbám města se přiblížily až po setmění. Kryti tmou se plížili opuštěnými ulicemi. Velmi obezřetně, aby se nesrazili s hlídkujícími gardisty, postupovali k Damiánovu sídlu. Podařilo se jim nepozorovaně proklouznout, kolem málo obezřetných stráží, na rozlehlé nádvoří hradu. Pod Ragezovým vedením postupovali k černé věži. Do nočního ticha se náhle rozezněly kroky. Oba přátelé se tak tak stihli ukrýt do stínu. Přes nádvoří spěchal muž. * * * Astrolog Kern neměl poslední dobou klidné spaní. S hvězdami nebylo něco v pořádku. Jasně věděl, že se k něčemu schyluje. Proto ho celé noci trýznila otázka, má-li Damiánovi prozradit co říkají horoskopy a vystavit se tak královu hněvu. Kern věděl, že upadnout ve vladařovu nemilost je velmi nebezpečné, a až příliš to zavání hladomornou, ne-li přímo šibenicí. Avšak to co poslední dobou ukazovaly hvězdy, jednoznačně předvídalo vývoj událostí natolik překotný, že se rozhodl hned zítra Damiána seznámit s jeho posledním horoskopem. S tímto rozhodnutím se Kern uložil ke spánku. Následující noc však nepatřila k těm klidně prospaným. Kolem Půlnoci ho probudil vzkaz od krále. Astrolog Kern se má okamžitě dostavit k jeho veličenstvu. To nevypadalo dobře. Co může Damián chtít, že to nevydrží do rána? Chce vstoupit do černé věže a nebo má zase jen špatnou náladu? Ať si zvyká. Jestli je pravda, co říkají hvězdy, bude ji mít brzo ještě horší. Až sem dospěl Kern při svých úvahách cestou přes nádvoří. Pak tok jeho myšlenek násilně přerušil prudký úder do hlavy, který mu zasadil Badián, ukrytý v černi noci. Když Kern za chvíli znovu procitl k vědomí, první co slyšel byl hlas, který si přál dávno zapomenout. „Dobrá práce, Badiáne. Měli jsme štěstí. Dostali jsme toho pravého.“ To už se Kern díval do Ragezovi tváře. „Proboha, tak hvězdy nelhaly.“ zasténal. „Jak vidíš, Kerne. Rád tě zase vidím. Jak se máš po všech těch letech.“ „Proč jsi se vracel Ragezi? Musí ti být jasné, že se odsud živý nedostaneš.“ „To se ještě uvidí. Ale teď mě dobře poslouchej. Kdy bude možné vstoupit do černé věže?“ zeptal se Ragez důrazně. „Neřeknu ti nic. Ani kdyby....,“ snažil se bránit Kern. Ale hrot meče, který mu Badián přiložil k hrdlu, byl dostatečně výmluvným argumentem, který ho přivedl k rozumu. „Od včerejší noci po pět dní bude vchod otevřen.“ „Vidíš jak ti to jde,“ pochválil ho Ragez. „Přesně, jak jsem předpokládal,“ liboval si. Možná že by ještě něco doplnil, ale zaslechl, jak se přibližují kroky hlídkujících gardistů. Po Badiánově příkladu se přitiskl ke stěně a výmluvným gestem naznačil Kernovi, co ho potká v případě, že by se rozhodl páchat nepravosti. Hlídka prošla bez povšimnutí. Tehdy udělal Badián osudovou chybu a poněkud uvolnil stisk Kernova hrdla. Ten, nehledě na nebezpečí které mu hrozilo, výkřikem upozornil vzdalujícího se gardistu. Ragez ho silným kopnutím umlčel, ale bylo už pozdě. Nezbyl čas ani proklát hrdlo proradného astrologa. Gardista se zastavil a místo pronásledování uchopil hůl, kterou měl přes rameno a ukázal s ní na Rageze. Nádvořím se rozezněl hrom. Z hole vyšlehl blesk a Ragez se sesul k zemi. Badián se vrhl na vojáka. Dýka se mihla vzduchem a pronikla hluboko do gardistova srdce. Pak se Badián sklonil nad Ragezem. Byl mrtev. Nebyl čas na smutek. Nebyl čas na slzy za nejlepšího přítele. Nezbylo než utéct. Utíkat pryč, dříve než dorazí další vojáci přilákáni hlukem souboje. A Badián uměl utíkat. Kern který se až dosud krčil v koutě a ani nedýchal strachy, aby ho náhodou nepotkal stejný osud jako hlídkujícího vojáka, se teď už cítil na tolik v bezpečí, že za vzdalujícím se Badiánem nenávistně vyštěkl: „Jen si běž. Naše gorzy si s tebou poradí.“ * * * Badián se přiblížil k černé věži. Čněla do výšky. Obrovská a nedostupná. Mystická stavba v jejímž tajemství vězí klíč k cestě ke svobodě Ardenie. Podaří se mu proniknout až dovnitř? Co uvidí? Co je tím tajemstvím, které znají jen králové? Rozluští onu záhadu, která již stála život tolik lidí? To byly otázky, které táhly Badiánovi hlavou, když opatrně postupoval podél věže a hledal vchod. Dost spěchal. Chtěl se dostat dovnitř dříve, než se mu na paty pověsí armáda, kterou na něj již jistě poštval Kern. Měl ho hned probodnout, ničemu! Badiánovy nastražené smysly zaregistrovaly tichý šramot. Než se stihl otočit a připravit k obraně, kolem jeho těla se omotala dlouhá chapadla. Okamžitě věděl, kolik uhodilo. Jen jeden tvor útočí tímto způsobem. Mladík se s ním nesetkal poprvé. Ale dnes se nerozechvěl strachy a neodevzdal se truchlivému osudu. Vůbec necítil strach. Jen se podivil, že se tak mohutné zvíře jako je gorza, dokáže pohybovat tak tiše. Dlouho se však podobnými úvahami nezabýval. V posledním okamžiku se mu podařilo uvolnit jednu ruku z drtící smyčky a dosáhnout na dýku. Pomocí ní si uvolnil i druhou paži a zmocnil se meče. Pak se začala karta obracet. Mocným rozmáchnutím zbavil gorzu chapadel a sebe smrtících pout. To však byl jen pouhý začátek. Ještě zdaleka neměl vyhráno. Pustil se s gorzou do nerovného souboje, ve kterém by podle všech zvyklostí a pravidel musel podlehnout hned v prvním kole. Leč Badián se rozhodl nerespektovat vžité obyčeje a po vyčerpávajícím zápase se mu podařil mocný výpad proti gorzině krku. Gorza zaváhala. Jen na kratičký okamžik. Badián ho bezezbytku využil a gorzina hlava se mu snesla k nohám. Vzpomněl si na Rageze. Měl by ze svého žáka radost. Teď však nebyl čas na melancholii. Musel rychle pryč. Badián zasunul meč zpět do pochvy, otočil se a strnul. Za ním se zvedala další gorza. Tentokrát to však byl takový exemplář, že ve srovnání s ním vypadala ta, co ležela mrtvá na zemi, jako čerstvě vylíhnuté štěně. Badián pochopil, že tady s mečem nic nesvede. Hlavou mu prolétla, v krátké době již podruhé, vzpomínka na Rageze. Na jejich první setkání. Na první větu, kterou od něj uslyšel: „Pamatuj si, Badiáne, gorza tě nevidí dokud se nepohneš.“ Ta věta mu teď vířila hlavou a zablokovala neposlušné údy, které se chtěli dát na zkázonosný útěk. Strnul, v nepřirozené poloze, uprostřed pohybu. Gorza viditelně zaváhala. Temně vrčela a vyčkávala, jista si svou obětí. Napětí se stupňovalo. Badiánovi svaly unavené předchozím bojem začaly brzy protestovat. On však dobře věděl, že sebenepatrnější pohyb ho může prozradit. Ale stejně dobře věděl, že už dlouho bez hnutí nevydrží. Gorza byla stále neklidnější. Badián si marně lámal hlavu, kudy ven z této nezáviděníhodné situace. Ta se znenadání vyřešila sama. Spíše ji vyřešil gardista, který se dal příliš zlákat odměnou, vypsanou na Badiánovu hlavu a zapomněl na dodržení bezpečné zóny kolem černé věže. Vynořil se na scéně a poskytl tak gorze již netrpělivě očekávaný cíl, na kterém si okamžitě zchladila své krvelačné choutky. Teprve teď se dal Badián na ústup. Rozhodl se zatím zmizet. Již pochopil, že tudy se do věže pravděpodobně nedostane a neměl nejmenší chuť hrát si se strážnými gorzami na slepou bábu. Proto se mu zdál mnohem přijatelnější dokonce i tak šílený nápad jako proniknout do černé věže vchodem, který, jak byl přesvědčen, vede přímo z paláce. Věděl sice, že leze přímo do jámy lvové, ale nakonec si řekl: „Nu, Badiáne, pod svícnem bývá tma. Uvidí se tedy, bude-li tak velká, že tě v ní přehlédnou gardisté, prahnoucí po odměně za tvou hlavu. Ve chvíli, kdy se vplížil do paláce, poznal, že to nebyl dobrý nápad. Dovnitř se dostal oknem po úzké římse. Hned vedle okna stála hlídka. Přestože zbavit se jí bylo pro Badiána dílem okamžiku, neobešlo se to bez hluku, který ho prozradil. Dříve než se do místnosti nahrnuly další vojáci, podařilo se mu naštěstí nenápadně zmizet. Vydal se nekonečným labyrintem chodeb, ve kterém brzy ztratil orientaci. Jeho pronásledovatelé na sebe nenechali dlouho čekat. Badián slyšel dusot jejich těžkých bot, který se rozléhal palácem a posílen ozvěnou vytvářel iluzi, že vojáků je alespoň dvakrát víc. Badián toho nedbal a marně se snažil zorientovat. Když se mu to konečně podařilo, poznal, že udělal nenapravitelnou chybu a padl do léčky. Příliš pozdě pochopil, že jde chodbou, která se v oblouku vrací zpět. Gardisté se teď k němu blížili z obou stran. Byl v pasti. Zastavil se a připravil se k boji. Lacino svou kůži neprodá. Bylo ale nad slunce jasnější, že proti tak velké přesile nemá sebemenší šanci. Je sice pravda, že dokáže přemoci gorzu, ale nesmí zapomínat, že gardisté mají ty ďábelské hole, schopné usmrtit člověka na dálku. Rychle zahnal tyto myšlenky a pozdvihl meč. Každým okamžikem se nepřátelé musejí vynořit na konci chodby. Aby měl krytá záda, opřel se o stěnu. Ta pod ním znenadání povolila a odkryl se tajný průchod. Uslyšel tichý hlas: „Tudy, Badiáne!“ Pak ho čísi ruka zatáhla dovnitř a dveře se zase s tichým klapnutím proměnily v neprostupnou monolitickou hmotu. * * * Zatím, přesně jak Badián předpokládal, Kern nezahálel. Bleskurychle zburcoval ozbrojence a sám se konečně dostavil ke králi. Ten ho přijal s neskrývaným rozhořčením. „Vyspinkáno, pane astrologu?“ zeptal se jízlivě. „Čekám tady na tebe celou věčnost.“ „Křivdíte mi, pane. Spěchal jsem za vámi. Ale mám pro vás špatné zprávy,“ bránil se Kern. To krále rozzuřilo. Ze všeho nejmíň teď potřeboval slyšet špatné zprávy. „Co tím myslíš, špatné zprávy?“ Astrolog poznal, že budou potíže. Nejraději by se sebral a odešel, dokud se Damián neuklidní. Nedalo se však nic dělat. Proto se připravil na nejhorší a bez okolků uvedl krále do obrazu. „Do hradu pronikli vetřelci, pane. Pokoušeli se vstoupit do černé věže.“ Králova reakce překonala všechna očekávání. Zrudl tak, že se Kern obával o jeho zdraví. Pak zařval: „Kdo se opovážil? Co to bylo za červa?“ Kern neměl na vybranou. Musel s pravdou ven. „Byl to Ragez a mladík jménem Badián.“ Damiánova barva přešla ještě více do nachova. „Jak je to možné, ty tupče? Měl jsi přece za úkol Rageze zlikvidovat. A ty sis ho nechal pláchnout do hor. Měl jsem tě dát popravit už dávno. Naštěstí se to dá ještě napravit.“ Teď pro změnu, zbledl Kern. „Ale pane, není třeba se znepokojovat,“ blekotal. „Stráže byly bdělé. Ragez vás už v nejmenším nemůže ohrozit. Už nežije.“ Chvíli trvalo, než král strávil tuto poslední informaci. To poskytlo astrologovi čas dát si dohromady další řeč. „Naposledy jste z černé věže přinesl našim vojákům mocnou zbraň. Proti ní nemá šanci ani deset šermířů jako byl Ragez.“ „Jsi pitomec, Kerne. Vůbec nevíš, že naše nové pušky jsou pouhou hračkou ve srovnání s tím, co se lze naučit v černé věži. Kdyby se někomu podařilo projít jí, lehce by mě mohl porazit i s celou mojí armádou. Mluvil jsi o tom, že byli dva,“ odbočil náhle panovník. „Co se stalo s tím druhým?“ „Utekl. Přímo do ochranné zóny,“ dodal vítězoslavně Kern. „Kdo by se dokázal ubránit našim strážným gorzám?“ „Pitomče,“ rozzuřil se zase již poměrně klidný král. „Například Ragez by to dokázal.“ „Ale ten je přeci mrtvý,“ chabě namítal astrolog. „Mohl ho to naučit,“ odbyl ho Damián. „Musíme ihned do věže. Projdu jí a až se vrátím, budu na něj připraven.“ „Ale pane, od posledního návratu ještě neuplynulo potřebných šest oběhů a tak...“ „Mlč!“ Přerušil ho vládce. „Okamžitě jdeme. Vstoupím do věže hned teď!“ Rozhodl a postrčil ho ze dveří. * * * Badián stál uprostřed malé, spoře osvětlené místnosti. Překvapeně zíral na svého zachránce. Před ním stála žena, které ani léta nic neubrala z její oslnivé krásy. Badián ji poznal okamžitě, přestože ji neviděl již řadu let. Byla to Gerta. „Matko, kde ses tu vzala?“ nechápal Badián. „Tenkrát v noci, mě vojáci odvlekli a zachránilo mě, že si mě Kern vybral pro své potěšení,“ líčila Gerta mezi vzlyky dojetí. „Zabiju, toho bídáka,“ sliboval Badián. „Na to bude čas později,“ krotila ho Gerta. „Teď mi ale řekni jak jsi dokázal uniknout strážným gorzám.“ „Jednu jsem zabil. A té druhé jsem s trochou štěstí utekl.“ „Ty dokážeš přemoci gorzu,“ vydechla Gerta a v jejích očích se objevil záblesk mateřské pýchy. Badián ledabyle přikývl. „Potřebuju se dostat do černé věže. Můžeš mi pomoct?“ Ta otázka vrátila Gertu do reality. „Jistě, ale musíme spěchat. Slyšela jsem Kerna, jak hovoří s králem. Když se Damián dozvěděl, že jsi tady, rozhodl se projít věží a uzavřít ti tak cestu. Musíme se tam dostat dříve než on!“ Dovedla ho k dalším dveřím. Tiše je otevřela a vyhlédla na chodbu. Byl čistý vzduch. Vyšli z místnosti a dali se na cestu k černé věži. Přálo jim štěstí. Nikoho nepotkali a dostali se bezpečně až k temné stěně. „Máme štěstí, jsme tu první,“ oddechla si Gerta. Pak se dotkla stěny, která se poslušně otevřela a objevil se vchod do černé věže. Vstoupili dovnitř. Konečně se Badián dočkal. Měl tajemsví které hledal na dosah. Stáli uprostřed kulaté místnosti. Vzduch se tetelil, nabit energií. Příchozí cítili jemné vibrace a mravenčení na kůži. Bylo slyšet hluboký a tichý brum. Uprostřed věže byl na zemi vidět velký kruh. Bylo přímo cítit obrovské množství energie která jím prostupovala. Badián náhle pochopil, že musí projít tím kruhem, aby vyrval věži její tajemství. Co ho však čeká, až překročí tu magickou hranici, netušil. Pozná, jedná-li se o bránu do pekla. Pocítil zvláštní napětí. Na okamžik zaváhal. Jen na okamžik. Pak už věděl, že ho nic nezastaví. Má tajemství černé věže na dosah. Nic ho nezastaví. Ani jeho strach, ani Damián, ani Kern, kteří se objevili ve dveřích. Pochopí to tajemství a stane se králem. Pak učinil Badián ten rozhodující krok. Vstoupil do kruhu. Zatočila se mu hlava. Jakoby z veliké dálky slyšel Damiánovu výhrůžku: „Ještě nemáš vyhráno, Badiáne. Až přijde tvůj čas, ty se vrátíš. Pak ti ukážu, kdo je tady králem.“ Ta věta pomalu zanikala v dálce. Badián měl pocit, že se propadá. Někam hodně hluboko a hodně rychle. Ještě rychleji a rychleji. Pak na okamžik ztratil vědomí. Jen na okamžik. Když se znovu probral, ležel na zemi. Hučelo mu v uších a točila se mu hlava. Pomalu otevřel oči. Kolem něho spěchalo několik lidí. V hlavě mu zvolna doznívala ozvěna Damiánovi hrozby a mísila se s hlukem přijíždějící tramvaje. Ne, nemá z Damiána strach. Pochopil tajemství černé věže a má dost času připravit se na nadcházející boj. Bude to tvrdý boj, ale Badián bude připraven a určitě zvítězí. Má přeci na přípravu celý život. „Nepotřebujete nějak pomoct?“ zastavilo se u něho mladé děvče. Zvyknu si tu rychle, napadlo Badiána. „Ne, je to v pořádku. Nic mi není,“ odpověděl jsem. Namáhavě jsem vstal a vykročil jsem hlavní třídou. Plzeň 13.11.1996

---