ZKRATOVITÉ JEDNÁNÍ

INSPIRACÍ MĚ BYLA PODOBNÁ UDÁLOST, KTERÁ SE ODEHRÁLA V 80 LETECH 20. STOLETÍ. ČÁST PRVNÍ

Poručík Jeff Harris seděl strnule za stolem a hleděl na majora Clarka Davidsona, který svíral v rukách desky, ve kterých měl jeden list papíru.

„Je mi líto, pane poručíku, ale lékařská zpráva hovoří jasně. Váš psychický stav vám znemožňuje další působení v armádě.“

„Jsem naprosto v pořádku. V poslední době toho na mě bylo nějak moc a tak jsem to trochu nezvládal.“

„Plně vás chápu, ale váš stav se může zhoršit a to by pak mohlo vést k úplnému vašemu zhroucení. A to nemůžeme riskovat.“

„Ty léky co mi dal ten doktor, mi určitě pomůžou. Tak proč bych měl odejít. Bude to určitě v pořádku!“

„Pane poručíku. Nemůžete řídit tank a být pod vlivem nějakých léků. To si musíte uvědomit.“

„To ale pro mě znamená úplný konec. Jsem přeci dobrý. Otec i děda také sloužili v armádě. Co budu dělat? Vy mi ničíte kariéru!“

„Prosím, abyste se uklidnil!“

„Co vy byste dělal, pane majore, na mém místě? Byl byste v klidu? Určitě ne!“

„Snažil bych si zachovat chladnou hlavu. Jinak vás plně chápu…“

„Nic nechápete!“¨

„To stačí! Nařizuji vám týdenní dovolenou a pak uvidíme co dál.“

„Už jste mě odepsal. Sám jste říkal, že v armádě musím skončit!“

„Dejte si odchod! A ta dovolená je rozkazem!“ vyhrkl prudce major, kterému už došla trpělivost. A oba se skoro současně vztyčili. Chvíli si hleděli zpříma do očí.

„To vám nikdy nezapomenu!“

„Odejděte!“

„Provedu!“ řekl a v očích se mu zračila nenávist. Pak se na podpatcích otočil a rázně vykročil ke dveřím, které prudce otevřel. Demonstrativně je za sebou zabouchl. Poté vykročil chodbou a v sobě pociťoval bublající vztek. Uviděl odpadkový koš a pravou nohou do něho prudce kopl. Skoro prázdný koš opsal ve vzduchu velký oblouk a vysypalo se z něj několik papírků. Po jeho dopadu do koše opět kopl a ten se za velkého rachotu skutálel schodech.

Za okamžik seběhl schody. Prošel další chodbou a vyšel ven. Vztek v něm doslova bublal. Nervózně si zapálil cigaretu. Očima přejel budovy kasáren. Zvykl si na ně a na vše, co s vojenským životem souvisí. To vše náhle mělo být minulostí. Ne! To se nesmí stát. On je v pořádku. Nějaký major mu přece nestopne kariéru!

Vztek s ním pořádně zacloumal, když uviděl vycházet majora ze dveří budovy. Zabodl do něho na dálku zrak. Prudkým pohybem ruky zahodil cigaretu a na zemi na ní dupl. Vyfoukl cigaretový kouř a pocítil, jak se ho zmocňuje na plno vztek. Měl pocit, jako by se s ním vše zatočilo.

Major nasedl do svého automobilu a rozjel se směrem k bráně. On se rozeběhl na opačnou stranu. Rychle doběhl k zaparkovaným tankům v podlouhlém stavení. U nich bylo několik mechaniků a zbrojířů, kteří tanky připravovali na příští den, kdy mělo začít cvičení.

„Je v tomhle tanku ostrá munice a palivo?“ zeptal se ostře jednoho mechanika.

„Ano pane,“ dostalo se mu odpovědi.

Ve zlomku vteřiny naskočil na pancíř a otevřeným poklopem vlezl do nitra tanku. Než se mechanici vzpamatovali, nastartoval tank a prudce s ním vyjel. Překvapení mechanici se na sebe nevěřícně podívali.

„Kariéru si nenechám nikým zničit!“ pomyslel si a zvýšil rychlost tanku. Projel kolem dvou budov a poté se stočil k bráně. Průzorem uviděl několik zmatených vojáků. Strážný vyběhl ze strážnice a začal zuřivě gestikulovat rukama. Nezastavil se. Jel přímo k závoře. Dva vojáci před jedoucím tankem uskočili. Vzápětí nato prorazil závoru a vjel na silnici. Otevřel poklop a vykoukl z něho. V dálce vpravo uviděl vzdalující se auto, ve kterém seděl major. To se však zastavilo, protože před ním byla kolona automobilů. Za okamžik jel po silnici stejným směrem.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

---