Ostrov I.

1.6.200? ANEB JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Třikrát hurá, dneska je ten velký den! Ne že by se dělo něco supr významnýho, ale po měsíci plnym klausur, písemek a celoročního testingu vítám příležitost nemuset se aspoň jeden den nic učit! Ini Miloš se totiž plácnul přes kapsu (či spíš na skříňky od klubu rodičů vybral dost peněz aby usoudil že je to nesmysl a v rámci duchovního rozvoje studentů je investoval jinam), takže vyrážíme na okružní plavbu lodí po Vltavě, spojenou s přírodopisným výkladem paní profesorky Čechové. Plavba začíná vesele, v přístavu zjišťujeme že polovina účastníků si hodila áčko, takže na molu postávají žalostné zbytky tříd druhého, třetího a čtvrtého ročníku. Jak si tak prohlížím jednotlivé účastníky našeho ústavu, kteří neměli odvahu to taky zabalit, málem mi vypadnou oči z důlků. Zpráva o slovutnosti akce se asi roznesla i mezi absolventy a tak teď zírám na chechtajícího se Majra, v dobré náladě podporovaného Profousem po boku (a jointem v ruce- inu zelený list)!!! No, Ještěrce to zatím neřeknu, kdoví co by zase vymyslela. Stejně tady ještě není.

Ozve se zahoukání a všichni se hrnou na loď obsadit místa co nejblíž u baru- já tedy u automatu na horkou čokoládu, že :-)? Plavčík už vytahuje lodní můstek když se přihrne Ještěrka. V tu chvíli začínám uvažovat jestli jsem si ráno nenasadila špatný čočky: Za ní se totiž s cédéčkem v ruce a křikem ,, Počkej, to je tvoje, já to nechci (=Andrea by mi nedovolila abych si to nechal)" žene Šnyclík!!! Než si uvědomí co dělá, skáče za Ještěrkou na loď, odkud v tuto chvíli již není návratu.

V podobně veselém duchu se odehrává i zbytek plavby. Paní profesorka se totiž dostavila poněkud společensky unavena, takže z přírodopisu můžeme pozorovat tak maximálně její tělo v zoufalé křeči, ze které jasně vyplývá, co se jí právě honí hlavou (a útrobami). Počasí jí to taky neusnadnilo, kolem poledne se přižene dost velká bouřka, takže Vltava se chová jak rozbouřenej oceán. Teď už jsou zelený i kapitán s plavčíkem a půlka pasažérů. Nikdy bych nevěřila, že zážiju evakuaci na Vltavě, ale je to tak. Kapitán (jeho zelená se změnila na křídově bílou) vydává příkaz do malých loděk( a to jsem si myslela, že jsou tam jen pro okrasu). Samozřejmě situace styl Titanic, lodí je málo, pasažérů moc (i přes poloviční počet zúčastněných). Nastává zmatek a každý se žene k nějaké loďce, aby nebyl mezi těmi, kdo zůstanou na lodi a budou doufat. Já jsem místo našla a teprv když je loďka na vodě koukám po ostatních pasažérech. Je tu Ještěrka a -omylem mi spadne čelist- Profous se Šnyclem a-srdce mi poskočí-Sailor!

Profous je pořád ještě vlivem trávy v dobré náladě, ujímá se tedy kormidlování lodi a po hodině jeho vedení zjišťujeme že nabíráme poněkud zvláštní kurs. Loďka je unášena poněkud divnými proudy a zjišťujeme že Vltava už také není to co bývala. na palubě se strhne hádka: ,,Kams nás to zavez, vole?!" a ,,Co budeme dělat?" Na moje zabrumlání ,,Klid, máme přeci na palubě námořníka" se Ještěrka dá do huronskýho smíchu a ostatní se po mně koukají přinejmenším divně.No nejbližší půlhodinu budu radši mlčet.Stromy na břehu diametrálně změnily podobu,takže místo české lípy na nás mávají holky palmy a cedry na břehu nám také klidu nepřidávají.Atmosféra na lodi začíná houstnout,může za to především konfliktní Profous a jeho neustálé"Já mam hlad!"Z čehož se dá snadno soudit,že osud nás trosečníků je mu lhostejný,jde především o jeho útroby.Snad jediný,kdo si nějak zachoval zdravý rozum,je Sailor,takže navrhuje,abychom někde zakotvili.To se však lehko říká,během krocení Profousova skuhrání a hladu,jsme se totiž stihli dostat(neptejte se mě jak)na otevřené moře.A pevnina nikde.Po hodině plavby na nekonečné vodní pláni,propadáme všichni zoufalství nad zpackaným mládím a jistou smrtí,když tu Profous nevěřícně zvolá"Hele banány!A čerstvý,přímo na palmách!"To už se probereme i my oststní,protože narozdíl od Profouse nás nezajímají palmy,ale to na čem rostou-ZEMĚ.

V životě sem nevyvinula takovou sportovní aktivitu,jako při pádlování k tomu malinkému kousku pevniny na modromodrym oceánu.Modrou mam normálně velmi ráda(koneckonců je to moje Rybí přirozenost),ale už sem tu neměnící se barvu obzoru začala nenávidět!Stanout na jemnym žlutým písku a pozorovat pestrobarevnou vegetaci je ted pro oči blaho!

Po počáteční euforiii ze štastného přistání si opět všichni začínáme uvědomovat naši beznadějnou situaci trosečníků na malinkatém ostrově v jakémsi světovém oceánu,kam ani newíme jak sme se dostali.Jak však Šnyclík správně poznamenává ve snaze nás povzbudit(bože,kde se v něm ta síla bere?!),být na ostrově takhle  malým má i své výhody.Například se nemusíme bát nějakejch obrovskejch predátorů styl lev,protožr z jednoho konce ostrůvku je krásně vidět na druhej břeh a žádnej lev by se tady neschoval.Nato ovšem Prófa pohotově oponuje,že z jeho pohledu to teda moc velká výhra není,ztrácíme tím totiž prý výbornou možnost obživy.Po spatření jezírka s krokodýlem,ale poněkud změní názor a o možnosti obživy už nepadne ani slovo.

Slunce se pomalu kloní k obzoru,takže ti praktičtější z nás(výjmečně sem mezi nimi i já)se začínají zajímat kde a jak strávíme dnešní noc.Na pohotové narážky některých zůčastněných(žejo,Profous a Šnycl)není brána zřetel a po zavrhnutí možnosti vyčplhat na palmy,se jako jediné možné východisko jeví zbudování jakýchsi chatiček.Ti línější z nás(opět jsem mezi nimi:-D)se do díla moc nehrnou a tak nakonec první chatičku začínají stavět Profous(za příslib bohaté odměny v podobě chutné večeře)a Sailor z čiré rezignace nad svým osudem.Abych jen tak neseděla vydávám se připravit Prófovi tu hostinu. Je pravda, že každý z nás stačil z lodi vzít svůj batůžek se zbytky zásob, ovšem zastávám názor, že bychom je měli nechat na horší časy, a tak se vydáván čerpat z přírodních zásob našeho nového bydliště. Po nakrájení několika banánů ajiného exotického ovoce(výborná příležitost vyzkoušet zda je jedlý) si nejsem jistá, zda bude stavitelova chuť uspokojena, a tak ještě zalovím v jeho batohu, abych mu stravu obohatila. Najdu štangli uheráku... No co se dá dělat. O podivnosti kombinace nakonec uvažovat nestihnu, mezitím se totiž setmělo a další stavba není možná, takže se přihrne Prófa a žádá odměnu. Je pravda, že ve tmě nevidí co přesně snědl, takže jsem pochválena za neobvyklou a výraznou chuť a pasována na prozatimního kuchaře.

Pánové bohužel stihli postavit pouze jedno bydlo, takže se nás tam dnešní noc bude mačkat všech pět. Ještěrka však správně poznamená, že lepší než nic. Po napínavém dni usínám jak špalek a ignoruju Sailorova kolena pod mojí hlavou a Ještěrčinu hlavinu na břiše. Zdají se mi podivné sny ale nic nemůže být podivnější než nás pět trosečníků na tomhle ostrově... Už se těšim na zítřek!

Zapsala Tina