Stůl

Rozvrácená rodina, srdce zlomené na milion kousků, vyždímaná peněženka a vypitá lahev té nejlepší whisky co se dala u benzinky sehnat. Tyto čtyři věci ho zavedly až sem. Sem k jeho stolu do jeho neudržované  pracovny. Také ho zavedly až na konec, na konec životní cesty...

Seděl na rozvrzané židli a přemýšlel proč by to neměl ukončit. Vybavoval si své kamrády, kterým nesčetněkrát pomohl. Jeho maska usměvavého energického sebevědomého chlapce byla opravdu perfektní. Chvílema tomu věřil i on sám.  Poslední dny byl neskutečně unavený. Každý den ho vyčerpával jako nikdy dřív. Každý čekal na ty jeho věčné legrácky, úsměvy na každou stranu. Předstíral, že je vše ok, ale jeho maska začínala být čím dál tím težší a težší. Pod tou mohutnou maskou však byla křehká duše. Duše, která léčila jiné duše, ale poslední dobou se nedokázala vypořádat s vlastními šrámy. Poté, co ho opustila jeho životní láska, už nikdy nenašel dost síly na to, aby byl zase jako dřív. Strávil spoustu nocí brečením do polštáře, přemítáním o tom, kde udělal chybu....

Vše se na něho valilo. Už nedokázal nalézt únikovou cestu. Vždy řešil problémy s úsměvem, ale nyní to nešlo... Každý nový den se cítil aspoň o deset let starší. Bylo to těžké. Vždy, když ji znovu potkal, mu bylo do breku. Hrála si s ním hru na lásku, ale nehrála poctivě. Snažil se zapomenout, ale nebylo kdy a kde. Domů se chodil jen vyspat a najíst. Nebavilo ho sedět mezi těma hroznejma oprýskanejma stěnama. Moc mu připomínaly všechny ty životní bolesti.

Ten osudový den v pátek už mu došly síly. Ráno vstal, hladce se oholil, nasedl do svého auta a vydal se na výlet. Měl to být výlet nového začátku, ale byl to výlet úplného konce. Večer, když se vracel domů, zastavil u benzinky, aby doplnil nádrž. Dostal chuť na nějaké dobré pití, tak si koupil lahev toho nejdražšího co tam měli. Přijel domů a začal pomalu popíjet.

Čím víc pil, tím smutnější byl. Pomalu zjišťoval, že život už nemá cenu. Chtěl zavolat nejlepšímu příteli, ale ten to nebral. Už nebyl nikdo, kdo by ho zachránil. Sáhl do šuplíku a vyndal dopisní papír. Začal psát dva dopisy. Jeden rodičům a druhý JÍ.

Dopisy zalepil každý do jedné obálky a vyndal z trezoru revolver. Byl to obyčejný tuctový revolver, co se dá sehnat v kdejakém pochybném krámě. Připravil si také dvě nábojnice. Pro jistotu dvě, vždycky chtěl mít zaručený úspěch. Nabil revolver a najednou mu začal zvonit mobil. Byla to jeho spolužačka. Nikdy předtím mu nevolala. Patřila mezi typ lidí o kterém ani nevíte, že existuje. Nevěděl proč, ale hovor přijmul. Potřeboval se vypovídat a ona mu k tomu dala příležitost. Řekla mu jak moc ji na něm záleží a že by s ním chtěla zajít na večeři. Rozpovídal se. Vše jí vyklopil. Chápala ho, teda aspoň to tak vypadalo. Řekla, že sedne do auta a hned bude u něj. Souhlasil.

Během toho hovoru, (trval jen 96 vteřin, ale jemu připadal jako věčnost) skoro zapomněl na ten revolver. Vždy mu vyčítali, že něco začne a nikdy nedokončí...

Včera večer to dokončil.