Poslední den minulosti

 

Poslední den minulosti

 

Otevřeli se dveře a do malé ložnice s jednou velkou postelí a skříní vtrhla Monika ve svých rudých šatech. Z okna strhla závěsy a sluneční paprsky okamžitě zaútočili na Augustýna, který stále ležel v posteli. Jakmile se Monika objevila v ložnici, Augustýn zavřel oči a předstíral spánek. -Nedělej, že spíš, je poledne. Slyšel Augustýn Moniku a jakmile se dotkly sluneční paprsky jeho tváře, zakryl si dekou celý obličej.

-Spím. Ozvalo se z pod deky, ale Monika dělala, že neslyší a stejně rychle jako přišla i odešla. Když se opět zavřely dveře, Augustýn odkryl deku a dlaní si přejel po černých, krátkých, kudrnatých vlasech. Vypadal jako čert po fámu.

-Poledne. Zíval sám pro sebe Augustýn, když vstal z postele. Přešel k oknu a vzhlédl k vymetenému nebi  bez mraků. Aniž by si cokoli myslel nebo jasně uvědomoval, přešel k zrcadlu a chvíli na sebe jen tak vyplazoval jazyk nebo dělal kyselé obličeje. Teprve potom se oblékl a vykoukl znova z okna. -Zase hezky. Zaklínal modrou oblohu -No dobrá.

Otevřel dveře z ložnice proběhl malou kuchyňkou kolem Moniky a doslova běžel na půdu. Schody bral po dvou a ve tváři měl výraz nejvyššího zaujetí pro svůj náhlý nápad.

-Kam letíš? Otočila se za ním Monika

-Na půdu. Křičel Augustýn a už bral za kliku podkrovního pokoje s jedinou almarou, která tu zbyla po dědovi. Celá zaprášená, bez pavučin, stála naproti vikýři, jako by čekala než si jí nějaký potrhlý sběratel nábytku odveze. Augustýn otevřel almaru, z níž na něj koukal vetchý černý oblek. Hned ho strhl z ramínka a vyprášil z něj nános šedého prachu. Letmo si ho přiložil k tělu, jestli mu sedne, když uznal že ano, vzal ho v podpaždí a naposledy se rozhlédl po prázdném pokoji. Pod almarou zahlédl starý dobrý kufr, který se neschoval jeho pozornosti. Augustýn po něm hmátl a jako ubohý zlodějíček běžel ze schodiště dolů.

-Kam jdeš? Zeptala se čím dál víc zvědavá Monika a s úsměvem na tváři sledovala, co se bude dál dít. Augustýn se ale nezastavil, jen se za Monikou krátce ohlédl, aby ji mohl odpověděl a běžel dál zpátky do ložnice

-Jdu se zabít. Skočím ze skály. Ozvalo se už skoro z ložnice. Monika se na chvíli zastavila, ale hned nato se jí po tváři rozlil opět její roztomilý úsměv a s lžící v ruce se vrátila k polévce na plotně.

Augustýn ze sebe chvatně sundal své seprané džínsy a obyčejné triko. Oblékl se do starého kvádra po dědovi, které mu bylo přece jen trochu malé, na pravém rameni bylo už dokonce roztržené. To však Augustýnovi vůbec nevadilo, stejně jako mu nevadil rozbitý zip u kalhot. Od jeho plánu ho nemohla odradit taková nicotnost jako od myší prožraná díra v saku.

-Budeš ještě obědvat miláčku? Nakoukla Monika do ložnice, zrovna když si Augustýn vázal kravatu.

-Jo, ne, nevím. Odpovídal roztržitě Augustýn, kterému se nedařil uzel na kravatě.-Nevíš, jak se váže kravata? Nezajímal ani na okamžik Augustýna oběd. Měl před sebou daleko závažnější cíl, po kterém už bude jedno, jestli byl najedený nebo ne. Stačilo, že měl pnou hlavu příprav, natož aby se staral o to, jestli chce jíst.

Monika nakonec přistoupila k Augustýnovi, rozmotala na kravatě nepovedený uzel a sama na sobě začala před zrcadlem nacvičovat vázání kravaty. Augustýn se trochu uklidnil, sedl si na postel a pozoroval Moniku, jak se šikovně snaží uvázat kravatu. Jeho pohled sklouzl a zůstal viset na pasu Moniky. Z pod jejích rudých šatů na Augustýna prosvítala bílá tanga, která se náhle vzedmula k výskoku, doprovázena božským výkřikem á la.

Také Augustýn okamžitě vyskočil z postele a jeho ruce už sundavaly kravatu z Moničina krku.

-Paráda. Řekl Augustýn sám sobě do zrcadla, ale hned také uznal, že se ona kravata vůbec k obleku nehodí, ale co mohl v té chvíli dělat, když žádnou jinou neměl a let v obleku bez kravaty se mu vůbec nelíbil.

-Co boty. Přerušila Monika Augustýnovo prohlížení v zrcadle.

-No jo co boty? Nemám žádný boty. Sandále budou stačit. Mávnul Augustýn rukou a přistoupil ke kufru. Otevřel obě přezky a stáhl z kufru dva kožené pásy, které měli držet kufr pevně zavřený, když byl plný. V kufru ale leželo jen množství prachu, hlíny a plesnivých novin. Augustýn všechno vyklepal z okna na zápraží domu a jen skrz zuby procedil, že ten kufr strašně smrdí.

-Co do něj chceš dát? Zeptala se Monika, která stála mimo hlavní děj opřená o dveře a její oči pečlivě pozorovaly všechno, co Augustýn dělá.

-Všechno lásko. Dám do něj všechno, co mám. Peníze, oblečení, knihy, fotky, zápisky ... Augustýn otevřel skříň a začal na kufr házet svá trička, kalhoty, trenýrky a ponožky. Potom si klekl pod postel a začal vytahovat některé knihy -Sbalil bych si i tebe, kdyby ses mi vešla do kufru... ozýval se z pod postele stále tentýž nepřerušený monolog - Dej mi aspoň ty svoje tanga, co máš na sobě?

-Ale?

-Prosím? Sepjal Augustýn obě ruce a po kolenou klopýtal k Monice

-Jsou moje.

-Prosím

-Ne ne a neee

-Moc prosím, když tě nemůžu dát do kufru celou, chci mít z tebe aspoň kousek. Nedal se Augustýn, přestal se plazit, ale zůstal před Monikou stále na kolenou. -Můžeš chtít vlas, proč chceš zrovna moje kalhotky?

-Vlas? Máš jich tisíce, vlasy nechci. Změnil Augustýn prosebný tón v lehce pohrdavý a se vší pravděpodobností to vypadalo, že se zvedne a otočí se ke kufru. Obrátila i Monika. Podívala se na Augustýna a se smíchem zopakovala své á la, tentokrát už s kalhotkami v ruce. Hodila je přímo na hlavu klečícího Augustýna, který s radostí ve tváři oznámil světu, že teď už má všechno. Tanga přistály doprostřed kufru mezi ponožky knihy a propocená trika. Za chvíli je už nebylo vidět, jak se Augustýn snažil všechno nacpat do kufru. Monika se posadila na víko kufru, aby ho mohl Augustýn vůbec zavřít, ale nakonec se jim to přece podařilo. 

-Teď už můžu vyrazit... vydal ze sebe lehce zpocený Augustýn. -Nedáš si oběd? Zeptala se Monika.

-Smrt nečeká. Odpověděl vážně a možná trochu famfaronsky Augustýn a svezl se z postele na dřevěnou podlahu. -To je smůla, zrovna jsem dovařila. A svezla se i Monika z kufru vedle Augustýna na podlahu.

-Měl jsem začít kouřit. Přerušil Augustýn hrobové ticho. Určitě bych teď vypadal s cigaretou líp než bez ní.

-A já? Jak bych vypadala s cigaretou?

-Kdybys kouřila bez kalhotek, vypadala by jsi jako kurva. Zasmál se krátce Augustýn a podíval se na Moniku. Krátce ji políbil na ústa a odhrnul pramen vlasů, který ji přepadl přes čelo. Počkal než se Monika zasměje a hned poté vyskočil a vzal těžký kufr do ruky.

-Půjdu s tebou! Zavolala  Monika na Augustýna, který ale na nic nečekal. Doslova vyběhl na zápraží malého domku a zrezavělou brankou se vydal k prašné cestě, která se táhla až na vysoký zelený kopec, který byl z jedné strany utnutý drsnou skálou a hlubokou roklí. Po pár krocích si Augustýn uvědomil, jaké je venku nehorázné vedro. Položil kufr na zem a úprkem se vrátil do domu pro klobouk.  

-Dneska je strašně hezky! Vysvětlil Augustýn, proč se vrátil pro klobouk.

Augustýn téměř běžel, když zvedal kufr. Poklusem, tak aby byl vždy o pár kroků před Monikou, vyrazil vpřed, ale kufr byl příliš těžký a velký, a tak se Monika celkem pohodlně zavěsila po boku Augustýna.

Cesta se nezačala ani zvedat a Augustýn vypadal jako by šel v bouřce. Uřícený bojoval s prašnou cestou bez stínu. Čím dál častěji si přehazoval kufr z jedné ruky do druhé a soustřeďoval se jen na svůj dech. Když byli asi tak v půlce cesty, Augustýn se konečně zastavil. Dál nemohl -Ty tvoje kalhotky jsou strašně těžký, kdo se s nimi má tahat nahoru! Neměl jsem je tam dávat. Řekl unavený Augustýn a hodil kufr před sebe jako by ho chtěl hodit, až na vrchol kopce.

Monika Augustýna nešetřila. Se smíchem proběhla kolem něj a vyrazila zeleným svahem přímo nahoru. Augustýn se za ní chvíli díval, zhluboka oddechoval a prázdnou dlaní si stíral z čela pot. Potom udělal pár kroků k pohozenému kufru, zvedl ho a vydal se za Monikou.

Monika dorazila na kopec s předstihem a do rukou natrhala pár květin. -Proč sebou táhneš tolik věcí? Zeptala se Monika, když konečně zahlédla Augustýnův klobouk, jak se pomalu zvedá ze stráně. S kufrem naloženým různými zbytečnostmi a v omšelém saku ji Augustýn připadal jak Sysifos v den své svatby

-Tohle je návrat k pravěkým tradicím tribalismu. Když někdo umřel, položilo ho do hrobu s jeho věcmi. Jestli mám dnes umřít, chci si vzít sebou taky svý věci. Chci se stát pravěkým člověkem na prahu třetího tisíciletí.

-Proč chceš vlastně umřít Augustýne? Zeptala se Monika a pohledem se věnovala své kytici, z níž otrhávala některé květy, které se jí nelíbily.

-Protože neumím žít! Posadil se Augustýn na kufr: „Mám pocit, že jsem bestie, zvíře, obyčejný hmyz. Život je příliš krásný nato, abych se jen flákal nebo mu jen tupě přihlížel. Co jsem dokázal a co můžu dokázat?

-To jsou jen slova, všechno není jen černý. Namítla Monika.

-Nelituju jediného dne, který jsem prožil. Lituju sebe, že jsem nedokázal té kráse přijít na kloub.

Augustýn vstal z kufru a nasadil Monice svůj klobouk na hlavu -Jdeme.

Tentokrát už šel Augustýn tři kroky před Monikou, která začala z květu kopretiny otrhávat lístky a rozpočítávat, jestli Augustýn skočí nebo ne. -Skočí neskočí skočí neskočí skočí neskočí! Odhodila Monika na závěr prázdný žlutý knoflík kopretiny za sebe a radostí vyskočila.

-Počítej znovu. Neobtěžoval se Augustýn ani otočit na Moniku, když slyšel, co ji vyšlo.

-Skočí neskočí skočí neskočí skočí neskočí skočí neskočí! Zase vyšlo, že neskočíš? Řekla Monika, jako by si už nevěděla rady, jak má zařídit, aby jí příště vyšlo, že skočí.

Konečně se zastavila na kraji prudkého svahu nebo spíš kamenné rokle. Oba se dívali dolů a odhadovali, jak vysoko jsou a jak dlouho bude Augustýn padat.

-Mám závrať. Připomněl Augustýn svou slabost a raději udělal dva kroky zpátky.

-Budeš muset zavřít oči. Radila Monika Augustýnovi, jak se nejlépe zbavit strachu z výšek. Augustýn zavřel oči. Chvíli je držel křečovitě zavřené, jako by se pokoušel víčky vtlačit oči hluboko do hlavy. Poté to celé vzdal a otevřel oči s tím, že má závrať i z představy, jak jsou vysoko. Sklonil se nad kufrem a uvolnil dva kožené pásy, které bránily chatrnému zámku, aby nepovolil.

-Hadry, knihy, zápisky, fotky. Prohraboval se Augustýn v kufru. Pak položil poslední věc zpátky do kufru a přiklopil na ní vrchní část kufru. Teď už se nesnažil kufr zase zavřít. Vzal ho do obou rukou a přehodil ho přes okraj strže. -Pryč s tebou! Pryč s minulostí! Pryč se vším! Křičel za kufrem z něhož okamžitě vypadávali všechny věci.

-Pryč s květinami! Přidala se Monika a hodila za kufrem kytici, kterou do té doby stále sbírala.

-Pryč se vším! Křičel Augustýn a vzal Monice z hlavy klobouk, který hned nakopl před sebe. -Není to krása!? Nevím co, ale krásný to je určitě. Smál se Augustýn a jeho závrať zmizela.  

---