podzimní tok času

Zežloutlé listí se téměř neslyšitelně snášelo k zemi. Foukal jemný teplý vítr a všude byl klid. Procházel se po cestě plné opadaného listí a jeho šustění připomínalo jakousi známou melodii.

Najednou se zastavil. Co se to děje? Něco tady není v pořádku? Opravdu, něco je tu špatně. Ale co? cesta je stejná , jako vždycky. Jde stejným tempem jako vždycky. A určitě jde i ve správný čas, ještě nikdy nikam nepřišel pozdě. Pro jistotu se podíval na hodinky. Pak se podíval znovu. A znovu. Pak na ně jenom nevěřícně zíral. Těžko říct, jak dlouho na ně v tu chvíli civěl. Nešlo to odhadnout. Stálo na nich totiž 0:00. A ručičky se nehýbaly. Hodinky tikaly. Počkat, jakto, že na nich bylo 0 hodin, když byly ručičkové? A To byl ten problém místo 12 byla nula. Ale nejen tam. Našel ji i na místě 1,2,3,4… byla na všech číslech. Hodinky zničehonic třikrát rychle za sebou tikly a pak se umlčely. Ale ručička se stále nepohla ani o píď.

Pomalu přestal zírat na hodinky a spustil ruku. Znovu se pořádně rozhlédl kolem sebe. A pak to začal vidět. Drobné trhliny v realitě. Jeden ze stromů měl růžový kmen. Po obloze plul brčálově zelený mrak. Listy javoru měly tvar velikonočních zajíčků. Co se tady k čertu děje?

Nejistým krokem pomalu pokračoval v chůzi a připadal si jako Alenka v Říši divů. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek, ale všechny byly na hony vzdálené racionálnímu vysvětlení této absurdní situace. A to se mu ani trochu nelíbilo.

ŤIK ŤAK ŤIK ŤAK.Probral se. Tedy spíš byl probuzen. Ale kým? Aha, spíš čím. Rozhlédl se kolem sebe a všude po svém pokoji nalezl desítky a desítky budíků. Byly všude - na stole, na židli, na poličce, na podlaze, některé na zdi a na stropě. Moment, jakto, že drží na stropě? Ťik Ťak. Všechny budíky přeskočily o jednu minutu z 0: 00 na 0:00 a hlasitě se rozezvučely. V bizarní změti zvuků zaslechl klasické CRRR, PÍ PÍ PÍ, ale i Jacksona, operní árii a houslový koncert. Zkoprnělý údivem seděl na posteli a přemýšlel, co je tady špatně.

Stál na perónu a z reproduktoru slyšel zpěv jakési veselé a zřejmě i opilé ženy. Otočil se a za sebou uviděl stát asi osmdesátiletou stařenku. Uculila se a poslala mu vzdušnou hubičku. Automaticky ji náznakem ruky chytil a přiložil k srdci. Žena se začala smát zvonivým, jakoby dětským smíchem. Raději se odvrátil, aby se podíval, kdy mu jede vlak. Na informační tabuli stálo, že v 0:00. Podíval se na hodiny, ano musí to tu být každou chvíli, je přesně 0:00. Najednou zapomněl, kam že to vlastně jede. Aha, je on to ale hlupák. Přece do Nekonečna. Nedočkavě se otočil ke kolejím a obklopila ho vlna prudce se valícího vzduchu. Vlak právě projížděl těsně před ním, necelý centimetr před jeho obličejem. Konsternovaně stál a přál si, aby už konečně zastavil. Ale touha nebyla vyslyšena a vlak zmizel stejně rychle jako předchozí. Otočil se zpátky ke stařence, ale na jejím místě stáloasi sedmileté culíkaté děvčátko, které se zvonivě smálo.

Seděl na pláži a před ním se odehrávala neskutečná podívaná. Několik sluncí různých barev střídavě zapadalo a za jeho zády opět vycházelo. Asi nejvíce ho zaujalo to fialové. Ach, jak je příroda pošetilá, pomyslel si. Ani to Slunce se nemůže rozhodnout, co vlastně chce.

Seděl na lavičce v parku. Podíval se na hodinky 0:00. Začíná to být více než divné. Kolem procházel starší muž v baloňáku. Dobrý den pane, prosím vás kolik je hodin? Zeptal se ho s nadějí, že se mu pouze zbláznily hodinky.

0:00

Aha, děkuju pěkně.

Není zač, mladý muži. A nic si z toho nedělejte.

Z čeho?

Z toku času. To se každému občas stane?

Co se každému občas stane?

Že se ztratí v čase a prostoru, že ztratí časovou kontinuitu, že čas běží špatným směrem…A nejhorší to bývá teď, na podzim.

Ono je to běžné?

Jak říkám, každému se to občas stane. A na podzim, když padá listí, to je to vždycky nejhorší.