Klíčovou dírkou. Část druhá.

Klíčovou dírkou

Část druhá

…oko přilepené jak k hledáčku dalekohledu, prokládané občasným polknutím v suchých a žhavých ústech, čte a vrývá atmosféru do oběhu mých žil. Lehké kapičky rosy vysrážené na mém čele jsou přitahovány do oné místnosti. Smysly se předhánějí o sladký trůn, strach rozechvívá základy v těle, cítím se jak po sto letech v cele! Slyším v tichém poryvu větru lidské hlasy cukrované svůdnou vůní neřesti. Zpocené dlaně žmoulající klíč, neposedně poletují a s neutišitelnou energií touží odemknout dvéře do antického chrámu, který se zrcadlí v žhnoucích očích. Rozměrný a ponurý sál, kam si slunce namáčí pouze několik paprsků, chladí již na pohled kombinací černého a bílého mramoru. V temných koutech místnosti, tam, kde se nedostane sluneční déšť, vlají ohnivé plameny pochodní a svící. Ženy útočí svým půvabem na samotné bohyně a muži, jako výšivková dekorační nit, zdůrazňují soustředěnou krásu. Jsou oděny v rouchu své doby, bílá barva nevinnosti na jemně obnažených tělech převládá. A já se zrychlujícím dechem, pozoruji zmiňovanou hru klíčovou dírkou. Jako divé zvíře, uvězněné před lesní oázou hledám drahokam, který mne dokáže zhypnotizovat, není to však jednoduché, protože všichni zúčastnění bez výjimky mají zahalenou tvář karnevalovou decentní maskou, z které vystupují oči, jako dorozumívací nástroj. Ne, ne, bráním se voláním svůdnosti, ale již předem vím, že tento boj s vášnivou drogou nemohu vyhrát. Vsouvám klíč a po bleskurychlém otočení, popadám kliku dveří. Vstupuji do sálu, nikoho jsem však svým příchodem nevyrušil, kromě stráže u vchodu, která mi dala v ruku masku. Nasazuji jí a zakrývám třetinu rozpáleného obličeje. Proplétám se mezi hloučky líbezných lidských bytostí a hříšnost mi prosakuje z mých očí. Rozdávám a přijímám úsměvy, za kterými se ukrývá výzva, hladím vzduchem konce jemných šatů a sám vdechuji onu horkost. Z podnosu beru sklenku červeného moku, ochutnávám, ach ten výtečný buket, hladí mé pohárky na omámeném jazyku. A mysl se začíná vnořovat do světa bez hranic, touha se stává mojí paní a já jejím věrným otrokem. Procházím a vnímám okolní krásu, stoupám do nejvyšších hor. A hle, tam v přítmí je žena, jejíchž rty vyzývají svojí nenápadnou pěkností, kdo by nešel slepě za tím andělem? Stvořil Bůh něco krásnějšího než-li ženu?

    A tak otevírám své ústa pro slova, jenž okořením odvážným polibkem, v kruhu bezvědomí začínám vlát, jak záclona při otevřeném okně do noční oblohy! Doteky se přidávají do melodické cesty, stoupám výš a výš a zvědavost chce odkrýt masku, avšak toto je zakázáno. Ale já vím, já cítím kdo se ukrývá pod leskle třpytivým zahalením. Je to ona?!

      Za zvuků vášně padají šaty, čas se ztrácí, mám jej kolik chci, rozhlížím z vrcholu na božskou přírodu, vlasy, jak stéblo trávy hladí nahé torzo, prsty, jak sluneční paprsky rozpalují kůži ze sametu. Závrať a křičící srdce, bubnují do rytmu souznění, jsem spalován a unášen za obzory našich světů, jsem na louce plné medových květů, jsem v nebi s anděly, narostly mi křídla, jsem a budu? Nechci se probudit!