Proč se ghembacké děti bojí v noci ven

     V dávných dobách, když ještě Slunce svítilo jemně a opatrně a deště byly úrodné a vlahé, se nikdo nebál vyjít v noci sám ven. Noc byla sametově přívětivá a každého z vesnice zvala na příjemné poklábosení, rušené jen lehounkým větříkem ve větvích starých stromů. Jednou se tak lidé sešli mezi chýšemi a sesedli se do velikého půlkruhu kolem mírného ohně. Byla noc po úplňku a nebe bylo čiré jako hladina studánky. Právě vycházel měsíc a zářil jako oko obrovské sametově černé ryby. Stařešinové si tiše rozprávěli dávné legendy a mladí je zvědavě poslouchali.Když v tom se ozval podivný, stříbrně zvonící hlas:

     "Daimór kchá! Daimor kchá! Kdo mě to volá?!"

     Lidé byli nejdříve zmatení ale pak si uvědomili, co se stalo: starý Twadag vyprávěl o měsíčním seleti Krantovi, a když vyslovil jeho jméno, probudil ho ze sna. Když se vesničané pozorně rozhlédli, opravdu spatřili stříbřitě lesklého tvora, který připomínal hodně vyhladovělé sele. Nikdo z lidí se neměl k odpovědi, a tak sele vykvíklo:

     "Mám hlad, kde jsou oběti? Smíte mě přeci vzbudit jen při prvním novoluní v roce a to mě pak musíte dobře nakrmit!"

     Starý Twadag vstal z podřepu a otočil svou tvář, zbrázděnou tisíci hlubokými rýhami prožitých roků, ke Krantovi. Měsíční sele bylo ohromné, zářilo jako křišťálově čistá voda Jezera snů a vypadalo velmi rozzlobeně. Stařec se rozvážným krokem vydal směrem k zářícímu seleti, a když došel skoro až k němu, pravil:

    "Odpusť mě, hloupému starci, který tak nerozvážně vyslovil tvé jméno. Co od nás žádáš, abychom odčinili svou vinu?"

Krant se ke starému muži obrátil v celé své velkoleposti a pomalým hlasem pravil:

     "Tak jako voda, jenž se vylila ze svých břehů, nemůže být již nikdy vrácena zpět, tak tvá slova navždy zůstanou vyřčena. Tak jako však slunce, které přichází po období deš'tů, vodu požírá, tak si nyní žádám i já: každou noc přineste na Měsíční vrch jedno dítě, které se stane mojí potravou. Budete tak činit, dokud se opět neuložím ke spánku a pokud odmítnete, vaše ženy i všechny vaše krávy budou neplodné."

Twadag se při každém Krantově slově zdál starší a shrbenější. Jeho stařecké roztřesené ruce se vzepjaly k marné prosbě:

     "Krante, prosím Tě, vezmi si mě a ušetři prosím tuto nevinnou vesnici."

     Ale byl slyšet už jen zvonivý zvuk nohou, to jak se sele vzdalovalo k Měsíčnímu vrchu. Twadag se za ním pokusil rozběhnout, ale po několika sázích zakopl o kořen a padl obličejem do sypké vlhké hlíny.Stařec se rozplakal a zaražení vesničané se začali hádat, čí dítě bude obětováno jako první. Nikdo nechtěl přijít o to své, a tak se lidé nakonec dohodli, že dítě bude vybráno pomocí losu. Každé z dětí ve vesnici dalo do koženého vaku jeden ze svých kouzelných amuletů a Twadag měl svýma rukama vedenýma samotným Osudem zvolit ditě, které má v noci zemřít. Los vybral malého Kulíška, syna bojovníka Peguara. Příští noc Kulíška odvedli na Měsíční vrch a ponechali ho svému osudu.

     Na Měsíčním vrchu je hrozivé ticho a tma. Právě vychází měsíc. Odkudsi ze stromu se právě ozvala sova. Tiché dusání na hranici slyšitelnosti je stále zřetelnější. Kulíšek pláče a muži, kteří odcházejí se neodváží ani ohlédnout se nazpět. Po chvíli se za jejich zády ozvalo hlasité prasknutí. Pláč utichl. Muži v hrůze utekli domů.

     A tak to bylo každou noc. Měsíc každou noc vycházel krvavější a krvavější. Ženy v hrůze svíraly drobounké hlavinky svých potomků. Kromě Kulíška už ve vesnici nebyla ani malá Myška, ani Rybářka, ani náčelníkův malý synek Lvíček a mnoho dalších dětí. Vesnice se začínala zvolna měnit v pochmurné, smutné místo bez radosti. Matky, které už o své děti přišly, proklínaly Twadaga a spílaly mu, ten však už jejich nářky neslyšel - zešílel žalem. Jeho vrásčitá tvář se proměnila v jeden nehybný kus skály. Celé dny seděl u ohně a prohlížel si své ruce.

    Když se ale blížilo novoluní Twadag vstal od ohně, a právě když bojovníci měli vylosovat další oběť, zvolal:

    "Zadržte! Při Matce, zadržte tu hrůzu!"

Lidé se na něj překvapeně otočili a Twadag pokračoval:

     "Blíží se novoluní, měsíční sele bude slabé jako žena v šestinedělí! Dnes se sám vydám na Měsíční vrch a učiním všemu trápení konec."

Twadag sebral svou hůl a po chvíli zmizel v temnotě lesa. Okolo ohně se rozhostilo ticho...

     Když Twadag přišel na vrchol Měsíčního vrchu, měsíční sele tam už čekalo. Tázavě si přejelo Twadaga očima a řeklo:

    "Ty? To jsi Ty? Co tady děláš? Tebe nechci. Máš tuhé nechutné maso, málo krve a málo tuku, chci něco šťavnatějšího. Kde je dítě?!"

     A Twadag mu odpověděl:

     "Je schované v této holi. Bylo ještě moc malé, a tak jsme ho museli matce vyříznout z břicha a ukrýt sem."

     Krant přišel zvědavě ke starci, který se pak najednou rozmáchl a překvapivě rychlým pohybem zarazil Krantovi hůl do oka. Potom mu vyrval stříbřitě lesklý tesák a rozpáral s ním Krantovo břicho. Zaskočený ryk měsíčního selete Twadaga udeřil do uší. Zvíře se vzepjalo, vrhlo se na něj a zbylým tesákem mu vyrvalo vnitřnosti z těla.

     Na Měsíčním vrchu leží dvě hromádky masa, ale zítřejší mladý měsíc od halí už jen bílé kosti ohlodané od divoké zvěře a dravých ptáků. Vesničané ráno zjistí, že nad Měsíčním vrchem krouží hejna supů a roznášejí zbytky masa a vnitřností po celé zemi. Zjistí, že měsíční sele Krant při novoluní zahynulo, ale nový měsíc znovu vyjde a s ním se zrodí i nové měsíční sele. Tak jako sílí nový měsíc a po úplňku zase slábne, tak bude měsíční sele dospívat a stárnout, aby nepřerušilo dávný cyklus vznikání a zanikání - života a smrti. Ale ghembacké děti se už navždycky budou bát vyjít ven z chýše, když venku svítí měsíc, a muži už nikdy nevysloví jméno nového měsíčního selete - to proto, aby ho nepřivolali zpátky na zem.