Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKonec
03. 06. 2003
2
0
714
Autor
adlaide
Pláču, slzy mi stékají
a vlastně nevím proč
Chci být sama, pryč od lidí
cosi mi říká: skoč.
Skončit život, skončit trápení
tak snadné se to zdá
Nic už pro mne problémem není
když mé tělo padá
taky nevim proč by se tolik pláče, ale je dobře že to umíme ... *Týpka*
Žiletkou do kůže,
jít tam, kam se nemůže,
kde bude věčný klid,
snad ti tam bude líp.
Proletět se bez křídel,
jít tam, kde voda za zřídel,
v nejsladší nektar se mění
a bolesti více není.
Tabletky jež jiné léčí,
tvé tělo se zmítá v křeči,
za chvilku to přejde,
o nic přece nejde.
Malou kulkou, máš-li kliku,
skončí všechno v okamžiku,
v oka mžiku všechno skončí,
nikdo už se nerozloučí.
Dnes každý trochu smutný,
hned ku smrti spěchá,
netuší, zda je to nutný,
ale nemyslí, tak to tak nechá.
Neúcta a bezcennost života,
smrt se na každém rohu směje,
no, je to teď holt novota
a mládí tam rychle spěje.
Tak snad abych to taky zabalil.
(jinak: *T*)
Navždy_Tvůj
04. 06. 2003
No, slyšela jsem, že člověk si to vždycky rozmyslí v okamžiku, kdy skočí.