Temnota Fixtrionu

Hudba mu zněla v uších a pohled měl mírně rozostřený. Zdálo se že veselí nebere konce jako vždy, když byla Slavnost sklizně …

Svět se mu pomalu rozmazával, hudebníci vzdalovali, cítil se nějak divně. Sedl si ke stolu, rozhlédl se kolem sebe, ale ani už nebyl schopný poznat, že jsou kolem nějací lidé …

Probral se v temné, ale dobře zařízené místnosti, šero uvítal, protože měl pocit že se mu každou chvíli rozskočí hlava. Zase usnul …

Když se probudil podruhé, už byl v lepším stavu a tak se posadil a začal se kolem sebe rozhlížet. Byl na měkké posteli s nebesy ze kterých visely fialové sametové závěsy se zlatým vyšíváním. Vpravo stál malý stolek s pohárem plným červeného nápoje a s mísou ovoce, vedle ležela tmavá dřevěná truhla a na ní jeho oblečení. Vlevo od postele byla ohromná skříň, byla ze stejného dřeva jako všechen ostatní nábytek v místnosti a měla těžké železné kování. Více ze svého pohledu neviděl, neboť přední závěs byl zahrnutý.

Už si chtěl zase lehnout a vše si utřídit v hlavě, když v tom přišel k jeho posteli starý muž, na sobě měl jen podivnou kápi a dlouhý plášť převázaný hrubým lněným provazem. Do obličeje mu neviděl, protože stál v předklonu a ven mu visely pouze šedivé vousy.

„Pán si s vámi přeje mluvit,“ řekl tichým hlasem, „až budete moci ihned přijďte do Velkého sálu.“

Zase ho začala bolet hlava, ale i tak vstal, oblékl se a zamířil ke dveřím v čele pokoje.

Když vyšel na chodbu bál se, že zabloudí, ale na konci byly otevřené dveře a u nich stál ten samý člověk, který mu vyřizoval vzkaz. Došel tedy na konec chodby, udělal první krok přes práh dveří a zůstal stát s otevřenou pusou. Octl se v obrovském sálu plném brnění a trofejí, na zdech byly tapiserie vypravující různé příběhy, mnoho příběhů. Uprostřed stál dlouhý dubový stůl, vyleštěný tak, že na něm nebyl vidět sebemenší vryp. Okolo bylo mnoho nádherných polstrovaných křesel, ale ani jedno se v kráse nezadalo mohutnému trůnu postavenému do čela stolu.

Přišel k němu sluha a dovedl ho přibližně doprostřed místnosti.

„Tady je vaše místo,“ řekl stroze a odešel usadit dalšího hosta.

Urun se posadil, nebyl zde sám a stále přicházeli další a další. Rozhlédl se po přítomných a shledal okolo sebe řadu zástupců nejrůznějších povolání. Ale nejvíc jeho pozornost upoutala dívka, sedící naproti němu. Byla velmi mladá, kaštanové vlasy jí spadaly na ramena, oblečena byla ve světle modrých přiléhavých šatech a na krku se jí leskl náhrdelník s přívěškem ve tvaru sokola. Otočila se na něj, usmála se a Uruna začal příjemně svírat žaludek. Už se jí chtěl zeptat na jméno, ale v ten okamžik všichni hosté utichli a otočili se ke dveřím.

Vešel pán domu doprovázen starším mužem v plášti, zřejmě kouzelníkem. Pán domu hrdě došel do čela stolu a stanul před nimi. Byl to muž ve středních letech, dobře stavěný a oděný do kroužkového brnění. Mezi jeho krátkými černými vlasy se objevovali bílé proužky, jeho sebevědomý výraz a četné jizvy napovídaly, že se jedná o statečného válečníka zoceleného mnoha bitvami.

„Jsem Erelom, pán této pevnosti,“ řekl silným hlasem, „vítám vás a chci upozornit, aby nedošlo k omylu, že jste mými hosty a nikoli vězni, takže můžete kdykoli odejít.“ Erelom se posadil a začal mluvit kouzelník:

„I já vás vítám jsem zdejší nevyšší mág Bermaid, nejdříve bych se chtěl omluvit za vaše přenesení do tohoto hradu,“ v sále to zašumělo, „nejspíše vás bude zajímat, proč jste vlastně tady.“ Odmlčel se a svlažil své hrdlo napitím z poháru, který stál před ním. „Asi mi nebudete věřit, ale došlo k tomu nejhoršímu, čeho jsme se obávali, celý náš svět Fixtrion, tak jak ho znáte, se řítí do záhuby.“ V sále bylo ticho.

„Celý ostrov Isnadel,“ pokračoval čaroděj, „mobilizuje své síly a uskutečňuje přípravy k útoku. Jak jsme to zjistili ? V Kronice Fixtrionu je předpověď velké války a zničení lidstva …“

„V jaké kronice ?“ ozvalo se z druhé strany místnosti.

„Kronika Fixtrionu je velká kniha, která tu byla ještě před příchodem lidí a dokonce i elfů. Nalezli ji elfští mágové v jeskyni, nad kterou potom postavili Velkou Magickou věž. Nikdo si nedovede vysvětlit kde se tam ta kniha vzala, ale jisté je, že ti co ji vyrobili museli být mnohem inteligentnější než nynější národy. Do této knihy se samy od sebe, slovo po slovu zapisují největší události dějící se na Fixtrionu,“ odmlčel se, „ ale abych dokončil příběh. Po zjištění tohoto varování v Kronice jem byl pověřen, radou čarodějů, návštěvou Věštce ve Skalpinských horách. Ten mi řekl jména vás všech co jste tady a řekl že vy, respektive někteří z vás, jste jediní kteří mohou zabránit největšímu krveprolití v dějinách Fixtrionu.“

Přetrvávalo hrobové ticho, Urun tomu pořád nechtěl věřit, ale věděl, že se musí pokusit o vše co mu řeknou.

„Kde to vůbec jsme ?“ vyšlo najednou z jeho úst, ale náhle si uvědomil jaká to byla nevychovanost.

Erelom zase vstal: „Jste na hradě Velern jižně od města Borotoru.“

„A proč by jsme vám měli věřit ?“ ozvalo se vedle něj.

„Nic jiného vám nezbývá, nemáme sice žádné důkazy, ale jak jsem již řekl, můžete kdykoli odejít,“ řekl pán domu. Potom se narovnal a nasadil na tvář úsměv jako kdyby zrovna vypravoval nějaký vtip: „Ale nyní jezte a pijte, s plným břichem se přemýšlí lépe.“

Nato se rozrazily dveře a do síně vešli sluhové s tácy plnýmy jídla a konvicemi s vínem, pivem a medovinou.

Když je Pán vyzval k jídlu, Urun se rychle otočil na místo, kde předtím seděla ona krásná dívka, jenomže její židle byla prázdná. Postavil se a rozhlížel kolem sebe, jí však nenašel. Vzal si tedy do ruky pohár s vínem z rychle zaplněného stolu a šel se seznámit s nějakými lidmi okolo. Zamířil do rohu místnosti k hloučku asi pěti osob. Když došel až k nim, vyprávěl zrovna starší rytíř nějaký příběh.

„… pak jsem se rozjel. Obra jsem viděl přes špičku svého kopí, ale v tom obr vytrhl stoletý dub a hodil mi ho do cesty, můj kůň vyskočil, ale zapletl se nohama do větví a já vylétl ze sedla. Když jsem dopadl na zem, oba obři se nade mnou sklonili, …“

„Oba obři ? Neříkal jsi, že byl jeden ?“ ozval se vysoký hlas patřící hobitovi, který stál naproti Urunovi.

„Jeden dva, jaký je v tom rozdíl.“ odvětil přerušený rytíř.

Společnost stojící okolo se zasmála a začala se rozcházet.

„Počkejte, ještě jsem vám neřekl to nejlepší,“ zlobil se rytíř, když viděl jak se ostatní vzdalují.

Urun také vykročil pryč, ale za ním se ozval ten pisklavý hlásek, který slyšel před chvílí.

„Počkej,“ řekl hobit, Urun se otočil, „ nechceš společnost v tomto poněkud chaotickém dýchánku? Březivoj jméno mé, jsem hobit, jak sis jistě stačil všimnout, a povoláním alchymista.“

„Rád tě uvítám, jsem Urun, princ Largoský.“

„Ó, vaše veličenstvo,“ vypískl hobit a poklonil se.

„ Neříkej mi tak, nemám to rád, stačí Urune.“ Potom se celý večer potulovali po místnosti spolu. Tu jedli, tu se s někým bavili a když se všichni začali rozcházet, dali si dobrou noc a šli do svých pokojů.

Když se Urun probudil, zprudka se posadil a udiveně se začal rozhlížet kolem sebe. Chvíli mu trvalo než se rozkoukal a vzpomněl si na zajímavé události předchozího dne. V místnosti se nic nezměnilo, jen místo jeho šatů, leželo na truhle kroužkové brnění. Princ se rozhodl, že vstane, ale v tom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ řekl Urun poněkud silnějším hlasem než je v ranních hodinách obvyklý. Dveře se zlehka otevřely a do místnosti pomalu vešel ten stařec, který ho budil již včera.

„Pán vás žádá, aby jste se vyzbrojil a šel na hlavní nádvoří,“ řekl tiše starý muž, otočil se a zase odešel.

Urun tedy vstal a znova se podíval na truhlu, na které ležela jeho dnešní výzbroj a výstroj. Začal se pomalu oblékat. Vzal si vycpávanou tuniku, na ní dlouhou krásně lesklou kroužkovou košili a přepásal ji širokým páskem s ozdobnou sponou. Na nohy si navlékl dlouhé přiléhavé kalhoty velmi neurčité barvy, bylo to něco mezi modrou a zelenou, ale opravdu si nebyl jistý, která z těchto barev převládala. Potom si nasadil vysoké kožené boty s velmi pevnou podrážkou. Nakonec si připnul pochvu mečem a na hlavu vzal lehkou koženou přilbu, která by ho spíše uchránila před deštěm než před ranou nějaké zbraně. Když se tak ještě zběžně prohlížel, zjistil, že ať už mu oblečení připravoval kdokoli, přesně odhadl styl jeho oblékání.

Zamířil ke dveřím a když je otevřel, uviděl, že venku už netrpělivě přešlapuje Březivoj. Měl na sobě fialovou tuniku a žluté kalhoty, přes rameno mu visela kožená brašna a na zádech se mu v průvanu lehce třepotal plášť.

„Trvá ti vždycky všechno tak dlouho?“ spustil zhurta, „myslel jsem, že tu vystojím důlek. Měli by jsme si pospíšit, jestli chce všem Erelom něco říct, už určitě čeká jen na nás.“

Vydali se chodbou k velkému sálu, kde se sešli včera, ale než k němu došli, stočili se do otevřených dveří po pravé ruce. Asi po dvou minutách proplétání chodbami, se dostali na ohromné nádvoří. Jednu jeho stěnu tvořily mohutné hradby s hranatými věžemi, naproti byla vlastní pevnost a zbylé dvě části zabíraly domy pro služebnictvo, kovárna a kuchyň. Nacházelo se zde spoustu lidí, ale zdálo se, že jich je přece jen o něco méně, než včera. Na jedné straně nádvoří, tam, kam se všichni koukali, stálo malé dřevěné pódium u kterého visely krásné bělomodré zástavy na dlouhých tyčích a na které zrovna přicházel pán Erelom.

„Dobré jitro přeji,“ řekl a rozhlédl se po přítomných, „jsem rád, že vás tu vidím v tak hojném počtu, a rád bych vám poděkoval že jste zde zůstali.“

Udělal pár kroků dozadu a do popředí vyšel nejvyšší mág Bermaid.

„Náš hostitel si moc nepotrpí na dlouhé proslovy, že ne?“ zašeptal Březivoj, ale Urun ho posunkem umlčel.

Mág si také všechny prohlédl a pak začal: „Včera jste se dozvěděli, proč jste vlastně tady, ale my si vás musíme vyzkoušet, jestli vůbec tento úkol můžete splnit, a to se ukáže dnes. Takže znovu žádám ty, co byli jen zvědaví co se dnes bude dít a ty, co se necítí na takto důležité poslání, aby odešli. Nechci totiž, aby se jim něco stalo.“

„Hups.“

„Co se děje?“ zeptal se Urun hobita.

„Nic, jen nemám rád, když někdo vede takovéhle řeči, cítím ve vzduchu podraz.“

Chvilku bylo ticho a nikdo se ani nepohnul.

„Myslím, že můžeme začít,“ řekl Bermaid. Začal kreslit prstem do vzduchu, nějaké obrazce a temně hučet divná slova. Všichni na něj nechápavě koukali, ale v tom se mezi nimi objevila zvláštní stvoření.

Bylo jich spoustu. Měli zelenou kůži plazů, krátké nohy a nepřiměřeně dlouhé ruce jim vysely až ke kolenům. Z jejich mohutných čelistí trčely bílé tesáky a na nízkých čelech ležely primitivní přilby. Na sobě kromě helem měli jen bederní roušku a v rukou svírali nebezpečně vypadající kyje a rezavé meče.

Všichni od nich odskočily a vytvořili hloučky obklopené těmito tvory. Urun i Březivoj se ocitli v rohu dvora spolu s ohromným mužem a mladým hochem v dlouhém rouchu. Proti nim stálo pět zelených nestvůr a další přibíhaly.

„Nesnáším orky,“ zaklel velký muž a srazil jednoho k zemi svou pěstí.

Urun tasil meč a zabodl ho do ramene orkovi, který stál před ním. Meč se zasekl do kosti, vzpříčil se a vylétl princi z rukou, když se tvor snažil vymanit. Urun chvíli bezradně stál. Za pár okamžiků se však zablesklo, od Březivoje vylétla malá trubička a trefila zraněného orka. Ve chvíli, kdy se ho dotkla, s rachotem se rozskočila a nestvůra byla v plamenech. Ork padl na zem a začal se kutálet aby se uhasil a přitom si z ramene vytrhl meč. Urun ho rychle zvedl a vykryl s ním zuřivý výpad jednoho z orků, otočil se a proklál dalšího. Celý zadýchaný se rozhlížel kolem sebe a očima těkal po bojišti, hledajíc dalšího soupeře.

„Urune!“ ozval se výkřik.

Princ se otočil a zahlédl jen meč dopadající na jeho hlavu. Svět jako by se zastavil a okolí zmodralo: „Tak takhle vypadá smrt?“ pomyslel si. Už se ze smrtí začal pomalu smiřovat, ale v tom od něho ork odlétl udeřen nějakou neznámou silou. Dopadl na zem a jemně se z něj kouřilo.

Modrá záře ustoupila a Urun začal zase pomalu vnímat, sedl si a nepřítomně se rozhlížel. Viděl mladíka v rouchu jak unaveně oddechuje stejně jako on, viděl i mohutného muže s širokými plecemi, jak rozdává rány kolem sebe a pod nohama mu leží už slušná hromádka zelených bestií. Viděl také Březivoje a pod jeho dohledem se formující hliněnou postavu.

Zvedl se a opírajíc o svůj meč se začal sunout k bojišti, které se přesunulo doprostřed nádvoří.

Když tam došel, cítil se už lépe a když zabil dalšího orka, zvedlo se mu i sebevědomí. Zahlédl, jak některým lidem, včetně mladíka, který mu nejspíše zachránil život, létají z rukou různé blesky a ohnivé koule, nestačil si to však prohlížet příliš dlouho, protože na něj zaútočil jeden ze zbývajících orků. Elegantně se vyhnul jeho ráně a rozsekl mu hlavu vedví. Najednou zaslechl zasténání. Na ohromného muže se sesypalo asi sedm příšer dorážely na něj svými kyji, někteří mu i vylezli na záda a jiní se mu zakusovali do rukou i nohou a snažili se ho povalit. Urun se mu okamžitě rozběhl na pomoc. Jednou mocnou ranou přesekl dvě nestvůry a další probodl, když se chystala ke skoku. Velký muž si zatím setřásl všechny ze zad a začal je drtit svými obrovskými pěstmi. Urun ještě stačil zabít jednoho orka a bylo po bitvě. Všichni začali jásat a gratulovat si.

„Páne jo, to byla paráda,“ vískal hobit a běhal od mrtvoly k mrtvole, aby zjistil jestli ještě nějaký ork nedýchá, aby ho mohl zabít.

„Děkuji ti příteli,“ zahřměl obr směrem k princi.

„Jsem Urun, pro přátele,“ odvětil.

„Dobře Urune, já jsem Krü-Terg, náčelník severského lidu,“ řekl s pýchou v hlase muž.

„Haló, mohl by mi někdo pomoct?“ ozvalo se z hromady těl. Na zemi ležel mladík a přes měj byly tři mrtvoly orků. Krü-Terg ho vzal za ruku a rychle vytáhl.

„Zajímavá kratochvíle, spánek s mrtvolami,“ řekl Březivoj, který se zrovna vracel s veselým výrazem ve tváři, „není to nějaká úchylka?“

Mladý mág se na něj zlostně podíval.

„Promiň příteli, to byl jen žert, dnes překypuji dobrou náladou,“ omlouval se hobit.

„Jmenuji se Elmin,“ řekl mladík Urunovi a Krü-Tergovi, ale stále zlostně pokukoval po hobitovi, „jsem učedník magie.“

„Teda lidi, jak tohle můžete snášet, bylo jich tu aspoň tisíc…“

„Zase bych nepřeháněl,“ řekl v klidu Krü-Terg.

„To je jedno bylo jich tu spousty,“ pokračoval Březivoj, „viděl jsem vás jak je likvidujete, bum, prásk a už leželi, a ty, všechna čest, jsi metel blesky jeden za druhým,“ říkal čím dál tím rychleji k Elminovi.

„Popravdě blesk jsem, měl jen jeden, ale se světlem se dá také improvizovat,“ odpověděl mladík.

„S vámy se nedá mluvit,“ namítl hobit, „to se vám to nelíbilo?“

„Ve skutečnosti ani ne,“ řekl Urun, „byl to dost nefér boj a podívej jak jsme prořídli. Copak sis nevšiml, že ne všechny mrtvoly tady jsou zelené a páchnou?“

Březivoj se zamyslel: „Asi máš pravdu, je štěstí, že jsme to přežili.“

„Tak na tom se myslím shodneme,“ přitakal seveřan.

„Asi na jediném,“ dodal Elmin a podezíravě se podíval na hobita.

„Bravo,“ ozval se silný hlas. Všichni se otočili k pódiu, tam stál Bermaid a smál se pod vousy. „Moc jsem vám nevěřil, ale vy jste dokázali, že  jste schopni se alespoň pokusit a splnění úkolu,“ chvilku se odmlčel, „ vím jak to bude znít teatrálně, ale Věštec měl pravdu, vy jste asi jediní, kdo může zachránit svět.“

Mezitím co mluvil se všichni sešli pod pódiem.

„Vidím, že jste se mezi sebou již seznámili, alespoň někteří, nebudu tedy rušit tyto svazky a budete nadále putovat společně. Hlavní, co potřebujete vědět, je, že hordy ostrova Isnadel, vede mocný nekromant, nad kterým bdí Temný bůh. Jediná věc, která dokáže tuto dvojici porazit je Melaidovo kopí. Je to kopí vyrobené v dávných dobách, v čase, kdy hrdinové brázdili svět jako mravenci a zabíjeli draky a bohy na potkání. Je to asi ten nejmocnější předmět na celé planetě.“

Chvilku bylo ticho a pak Bermaid pokračoval: „Má to však, jak jistě tušíte, jeden háček. Kopí je rozloženo na několik částí a ty jsou ukryty někde na kontinentě, bohužel u většiny nikdo neví kde.“

„Na kolik je to kopí rozděleno částí?“ zeptal se někdo z přítomných.

„Je rozděleno na šest částí,“ pokračoval mág, „rukojeť je složena ze dvou kusů hvězdného železa a hrot je ze čtyř drahých kamenů s magickou mocí. Každá z těchto částí je sama o sobě mocná relikvie, ale když se dají dohromady tvoří skoro nepřemožitelnou zbraň.“

„Hups.“

„Co se zase děje Březivoji?“ zeptal se Urun.

„Řekl ošklivé slovo –SKORO- neporazitelnou,“ odpověděl hobit.

„Prosím tě nerozváděj to, mě stačí jak říkal, že musíme zabít boha,“ řekl mu na to Elmin.

„Teď mě omluvte,“ řekl Bermaid a odešel někam do pevnosti.

Do popředí znovu předstoupil Erelom: „Celá moje pevnost je vám plně k dispozici, vezměte si co potřebujete a na zítřek se pořádně vyspěte, ráno se dozvíte, kam vaše družina poputuje. Zatím nashledanou,“ řekl a odešel stejným směrem jako nejvyšší mág.

„Tak to bychom měli, kdo půjde se mnou do jídelny?“ zeptal se Březivoj.

„Já bych nejdříve zašel do zbrojnice, jestli tu nějakou mají, nebo ke kováři. Jídlo bude pořád, ale jestli chceme mít novou výzbroj a chceme mít výběr, měli by jsme tam být první,“ dodal Urun.

„Já nic nepotřebuji, vše co je nutné k mému putování je hůl a kouzelnická kniha,“ odporoval Elmin, „a oboje mám u sebe, a teď jestli dovolíte, se vzdálím.“

„Dobrá tedy, rozdělíme se a každý si sežene sám, co uzná za vhodné, ráno se sejdeme v jídelně, zatím nashledanou,“ vyřešil to princ a vydal se ke zbrojnici. Elmin odkráčel do svého pokoje, Krü-Terg šel ke kováři a Březivoj do kuchyně.

Urun ke své lítosti zjistil, že ve zbrojnici není sám a ani zdaleka ne jeden z prvních. Lidé chodili od brnění k brnění, od meče k meči a zkoumali, co by se jim nejvíce hodilo. Někteří nezůstali, jen u zkoumání a už se oblékali do plátů a připínali zbraně. Princ zamířil ke skladníkovi, který se bezradně koukal na spoušť kolem sebe, byl to celkem starý muž, vlasy co mu ještě zbyli na hlavě už byly úplně bílé a jeho nervozitou zvrásněné čelo dokazovalo, že se mu takovéto zacházení, s jeho tak krásně pedantsky složenými věcmi, ani za mák nezamlouvá. Urun přišel k němu a řekl mu co hledá: lehké, ohebné, pevné a nereznoucí kroužkové brnění.

„Vidím, že jste rozhodný muž a víte co přesně potřebujete,“ řekl mu skladník a na chvilku se zamyslel, „myslím, že pro vás něco mám, pojďte se mnou.“ Dovedl ho do malé místnosti, která mu sloužila jako pokoj a jejíž vybavení tvořila pouze postel a malá skříň, a vytáhl z pod postele krásně vyřezávanou truhlu.

„Tohle jsem před těmi supy schoval, ale vám ji daruji, protože jste jako jediný přišel za mnou a zeptal se, kde něco můžete najít,“ řekl muž a otevřel truhlu. V ní ležel balíček červené sametové látky, tu rozbalil a podal Urunovi nádhernou kroužkovou košili. Princ si ji vzal k oknu a pořádně prohlédl, když na ni dopadlo světlo podivně se zelenofialově zableskla.

„Opravdu vám velice děkuji, vážím si toho že jste ji dal zrovna mě,“ pověděl upřímně skladníkovi.

„Rádo se stalo mladý pane, běžte a vyberte si ještě nějakou zbraň.“

„Ještě mě napadlo,“ přerušil ho Urun, „kde se tady vzala takováhle zbroj?“

„Tahle košile přijela se zásobami z jihu, ale opravdu nevím kdo ji poslal. Kdysi se mi zalíbila a tak jsem si ji schoval, ale teď už se nejspíš do žádné bitvy nevydám, takže by se mi na ní zbytečně usazoval prach.“

„Ještě jednou vám děkuji,“ řekl Urun a odešel s košilí v ruce do hlavního skladu výzbroje a výstroje. Aby doplnil svou zbroj, vybral si ještě ocelové chrániče na holeně, veliké chrániče ramen a svou oblíbenou koženou helmu, to vše završil mohutným pláštěm tmavě zelené barvy. Když skončil, vydal se na druhou stranu místnosti pro nějako zbraň. Byl tady opravdu výběr všech možných zbraní a některé z nich Urun ani neznal. Nakonec si vybral ostrou dýku a vykládanou střenkou a nový jeden a půl ručák, všeobecně nazývaný meč bastard.

Teď už byl spokojený a chystal se vydat k sobě do pokoje, ale uvědomil si, že vlastně celý den nic nejedl. Jakmile mu to proběhlo hlavou, začal se mu nepříjemně svírat žaludek, vyšel tedy na nádvoří a vydal se směrem, kterým předním odešel Březivoj, tedy směrem ke kuchyni. Když tam dorazil byl všude klid. Nikdo nevyháněl zvědavého hobita, takže tady Březivoj už nejspíš nebyl.

„Můžu dostat něco k jídlu?“ zeptal se nejbližšího kuchaře.

„Ale jistě, ho, mladíku,“ řekl mu kuchař v podivném nářečí, „co by jste, ho, rád?“

„To je jedno, dejte mi něco, ale ať je toho hodně, mám strašlivý hlad, od rána jsem nic nejedl.“

„Ho, hlad je nejlepší kuchař, jak říká přísloví, dal by jste si, ho, třeba gulášek ze skopového?“ zeptal se.

„Ano a velice rád, děkuji,“ odpověděl Urun, i když ho kuchařovo nosové nářečí malinko znervózňovalo. Když dojedl, poděkoval kuchaři, vyšel ven na hlavní nádvoří a zjistil že už se začíná stmívat, a že dnešní den nějak podezřele rychle utekl. Vydal se proto k sobě do pokoje, uložil se ke spánku a brzy na to usnul.

Druhý den ráno vstal velice brzy. Oblékl se a zamířil do jídelny na smluvené místo schůzky. Když vešel dovnitř, uviděl hned na kraji sedět Březivoje.

„To je dost, že se někdo ukázal,“ řekl dost nabroušeně, „neviděl jsi někde i ostatní?“

„Ne ze svého pokoje jsem šel rovnou sem,“ odpověděl Urun, ale to už se otevřely dveře a vešli Elmin s Krü-Tergem.

„No sláva,“ vypískl hobit, „doufám že máte všichni obstaráno vše co potřebujete,“ zarazil se, „neměli bychom někde najít Bermaida? Je celkem důležité, aby jsme věděli kam máme jít.“

„To máš pravdu,“ řekl nejvyšší mág, který právě vešel druhými dveřmi na opačném konci jídelny, „a nemusíš hledat dlouho.“ Bermaid došel až k nim. „Doufal jsem, že se zde někdo ukáže již takhle brzy. Ale teď k vašemu úkolu, vy musíte prohledat sever. Zvolil jsem vaší skupinku, protože máte sebou severského náčelníka, tím pádem se snáze dostanete k informacím.“

„Nevíte alespoň mlhavě, která část kopí se tam nachází?“ zeptal se Elmin.

„Jsou tady nějaké velmi nejasné informace,“ pokračoval Bermaid, „podle nich by to měla být jedna z částí rukojeti, ale opravdu si nikdo není jistý.“

„Děkuji nejvyšší,“ řekl Elmin a sklonil hlavu.

„Vím, že je to nezdvořilé, ale zase musím odejít, jiné družiny také potřebují informace o cíli své cesty, nashledanou a šťastnou cestu,“ rozloučil se mág a odešel.

„No, co kdybychom si teď došli pro věci a vyrazili?“ navrhl Urun.

„Dobře čekám u brány,“ vykřikl hobit a vyběhl pryč z jídelny.

„Ten hobit je divný,“ podotkl Elmin.

„Je to hobit, to všechno vysvětluje,“ odpověděl Krü-Terg.

Princ šel chodbou zpátky do svého pokoje. Sundal si věci co měl doteď na sobě a natáhl si svou včera vybranou výstroj. Kroužkové brnění měl na sobě vlastně poprvé, ale zjistil, že mu perfektně vyhovuje, ba co víc, je ještě lepší než si ho představoval. Ještě chvíli zápolil s nárameníky a pláštěm, ale za chvíli už vyrazil ven. Ještě než odešel se otočil a pohledem se rozloučil se svým pokojem, neboť si uvědomil, že ho nejspíš hodně dlouho neuvidí, tedy pokud vůbec.

Než našel cestu k bráně, uplynulo dost času: „zajímalo by mě, proč se pevnosti staví tak strašně složitě,“ pomyslel si.

U brány už stál Březivoj. Na sobě měl koženou zbroj, dlouhé černé kalhoty a červený plášť, a co bylo hlavní, u něj stálo několik koní. Urun se přiblížil k hobitovi a na tváři mu viděl, že je spokojený sám se sebou.

„Myslím, že jste na něco zapomněl, Vaše Výsosti,“ řekl s pusou rozšklebenou od ucha k uchu.

Urun se cítil trapně: „Pravda, na koně jsem nepomyslel,“ zahanbeně odpověděl.

„Dovolil jsem si připravit i jídlo na cestu a náhradní oblečení,“ dodal s úklonou hobit.

„Mohl bys toho nechat,“ řekl Urun, přešel k jednomu z koní a začal mu nervózně utahovat sedlo.

Další přišel Elmin, byl oděn ve své obvyklé roucho bělozlaté barvy, u pasu mu visely různé měšce a taštičky s ingrediencemi ke kouzlení. Přes rameno měl brašnu se svojí nepostradatelnou kouzelnickou knihou. To vše završovala dlouhá hůl s krásně broušeným obrovským safírem na konci. Krátce pohlédl na Březivojův široký úsměv , stroze poděkoval a přešel také k jednomu z koní.

Poslední přišel seveřan. Své dlouhé černé vlasy mel stažené dozadu a přepásané koženým řemínkem, na širokých plecích se mu slavnostně leskl hrudní štít a v rukou třímal ohromnou palici.

„Jsem rád, že jste mi neutekli,“ řekl a podíval se nejdříve ne koně a potom na Uruna. Ten jen pokynul směrem k Březivojovi.

„Vidím, že jste se činil mistře Březivoji,“ řekl s poklonou Krü-Terg hobitovi.

„Jen co bylo v mých silách mistře Krü-Tergu,“ dokonale ho napodobil hobit, pak se zasmál a vyšplhal se do sedla.

„Něco mi tu nesedí,“ pokračoval seveřan, „hobit na koni, to se mi snad zdá?“

„Vidíš dobře Tergu, když jsem se to učil, moc mi to nešlo a chtělo se mi do toho ještě míň, ale když jsem se opadal…, no prostě nakonec jsem si zvykl,“ dokončil alchymista.

„Dobrá, myslím, že můžeme vyrazit,“ přerušil rozhovor Urun.

„Ale jistě vaše veličenstvo,“ zažertoval hobit.

„Neprovokuj mě,“ zahromoval princ, „už jsem ti řekl, že to nesnáším, můžu se taky přestat ovládat.“

„Vyjíždíme,“ houkl rezolutně Březivoj a poodjel kus od Uruna. Každý si vzal svého náhradního koně, který nesl zavazadla a potom vyjeli branou do zcela nového dne.

Celý den svítilo slunce a družina se lopotila mezi loukami a poli, ale naštěstí jen po proježděné cestě.Minuli několik vesnic, ale v žádné se nezastavovali a dál jeli za svým cílem. Postupem dne už jejich nadšení ochabovalo a časem to vzali jen jako svou povinnost. K večeru, když už se začínalo smrákat, vjeli do lesa, většinou zde rostly smrky, ale našel se mezi nimi i statný buk.

„Měli bychom co nejrychleji najít místo pro táboření,“ navrhl Urun a sesedl z koně.

„Máš pravdu, půjdu se podívat na támhletu skalku,“ řekl mu na to Terg. Ostatní zatím také slezli a začali se protahovat po dni v sedle.

„Ani by jste nevěřili, jaký mám hlad,“ vypískl hobit a začal se přehrabovat ve svých zavazadlech.

„Nechtěl bys to nechat až se utáboříme?“ zeptal se Urun.

„Dobře, dobře,“ odpověděl smutně hobit a zase si svůj vak pevně uzavřel.

„Hola, pojďte sem,“ ozvalo se směrem od skály. Když dorazili už na ně čekal Terg. „Našel jsem krásné místo, pro postavení tábora je úplně perfektní, pojďte za mnou,“ řekl nadšeně, otočil se a vedl je úzkou průrvou mezi skalními stěnami.

Po pár metrech došli do velkého, ze všech stran uzavřeného, kaňonu. Na jeho jedné straně byl smrkový lesík a na druhé krásný palouček, navíc na rozhraní lesa a louky byl celkem velký převis a vedle něj vyvěral pramen.

„Koukám, že dnes nebudeme ani muset stavit stany,“ řekl Březivoj.

„Ty jsi vzal i stany?“ zeptal se ho Krü-Terg.

„Jistěže,“ odpověděl hobit s pusou zase od ucha k uchu.

„Tady bych vydržel napořád,“ posteskl si Urun a rozhlížel se po kaňonu, „škoda, že máme tak důležitý úkol.“

Než si připravili místa na spaní a rozdělali oheň, už byla tma. Sesedli se kolem a začali štrachat ve svých vacích s potravinami.

„Myslím, že si dnes dopřeju pořádnou porci,“ řekl Březivoj.

„Nebudem se přece žinýrovat, já si dám rovnou dvojitou,“ odpověděl mu seveřan a hlasitě se zasmál, „ty nebudeš jíst?“ zeptal se Elmina.

„Já toho moc velké množství nesním a navíc jsem už pojedl za jízdy,“ odpověděl mág.

„Tam u vás moc nejíte, co? Odkud vlastně jsi?“ pokračoval Terg.

„Pocházím z vesnice Virble v království Largo, ale vyrůstal jsem u jednoho mága na severu země,“ řekl Elmin.

„Povídej to mě zajímá,“ řekl Urun, věci spojené s magií mají pro mě odjakživa jistý půvab.“

„Magie je hnusná a nespolehlivá,“ přerušil ho alchymista.

„Jak toto můžeš říkat, copak ty tvé pokusy jsou o mnoho bezpečnější?“ rozčiloval se mág.

„Neurážej alchymii ty vypatlanej mozku, kritizuj radši sebe, copak je to za zábavu učit se denně to samý kouzlo a potom ho stejně nepoužít?“

„Alespoň mi ho nikdo nemůže ukrást a zneužít, jako ty tvé vynálezy.“

„To by myslím stačilo,“ vložil se do toho Urun, „uvědomte si laskavě, že teď budeme spolu celkem často a já bych vás nerad od sebe každou chvilku odtrhával.“

„Dobrá omlouvám se, bylo to ode mne hloupé,“ řekl se sklopenýma očima Elmin.

„Březivoji?“ podíval se Urun na hobita.

„No jó, tak se z toho... dobře, promiň,“ řekl.

Chvíli bylo ticho, všichni seděli a koukali do žhnoucích uhlíků.

„Myslím Elmine, že jsi začínal vypravovat o sobě,“ protrhl ticho Urun.

„Jak už jsem řekl, vyrůstal jsem u kouzelníka, jmenoval se Azmared. Přišel jsem k němu, když mi bylo dvanáct let, on přihlížel zničení mé vesnice královými vojáky a když mě viděl utíkat před jednou jejich skupinkou, která mne stíhala jako nějakou divou zvěř, zastavil je a odvedl mě do své věže. Tam jsem vyrůstal a pomáhal mu s všedními věcmi. Když mi bylo patnáct začal jsem se učit magii a protože Azmared říkal, že jsem nadějný žák, odešel jsem po pár letech do kouzelnické školy. Ale tam jsem moc dlouho nepobyl, protože než jsem stačil udělat zkoušky, aby zjistili jestli jsem způsobilý, byl jsem translokován do pevnosti Velern a dál už to všichni znáte,“ dokončil Elmin.

„Něco mi vrtá hlavou,“ ozval se Březivoj, jako by už zapomněl na předchozí hádku, „říkal jsi že tvoje vesnice, byla v království Largo a že ji král zničil?“

„Ano, tak jsem to říkal,“přitakal kouzelník. Březivoj se nechápavě podíval na Uruna.

„Teď už víš proč nemám rád svůj titul,“ odpověděl na nevyřčenou otázku princ, „omlouvám se ti Elmine a zároveň přísahám, že se svým otcem nemám nic společného. Už v dětství jsem utekl z domova, od té doby jsem měl za zády otcovu tajnou službu, ale myslím, že tou tral…, trak…“

„Translokací.“

„Ano translokací jsem je setřásl. Opravdu si myslím, že můj otec je strašný člověk. Kdybych ti to mohl nějak vynahradit…“

„To je v pořádku, už je to dávno,“ řekl mág, „a s tím vynahrazováním. Snad jen nedělej to co tvůj otec.“

„To ti slibuji,“ odpověděl Urun.

„To jsou zajímavé příběhy,“ řekl Březivoj, „kdo je další na řadě, Krü-Tergu?“

„Myslím, že už je dost pozdě a já si nechám ten svůj na jindy,“ řekl a začal se zvedat, „asi si půjdu lehnout.“

„No já taky,“ podpořil ho Urun, „dobrou noc.“

Ráno se Urun probudil s nepříjemným pocitem, že se na něj někdo kouká. Posadil se promnul si oči a rozhlédl kolem sebe. Kousek od něj stál vlk a pozoroval ho, Urun se v mžiku vymrštil a v ruce už svíral meč  s hrotem namířeným na vlka. Ten naklonil hlavu na stranu a nechápavě na něj pohlédl, to prince vyvedlo z míry a špice mu klesla zpět k zemi.

„Vlku, pojď sem,“ ozvalo se od muže právě vycházejícího z lesíka. Měl na sobě zelenou košili a kalhoty, hnědou tuniku a přes rameno luk. Za opaskem se mu nebezpečně houpal ostrý tesák. Své dlouhé zlaté vlasy měl spleteny do copu a zašpičatělé uši naznačovaly, že jde o elfa.

Urun vyšel směrem k němu, aby nevzbudil ostatní.

„Dobré ráno přeji,“ oslovil ho zpěvným hlasem elf.

„I tobě,“ odpověděl Urun, „co děláš v těchto končinách?“

„Dbám o pořádek, jsem hraničář. Jmenuji se Orvin a toto je můj Vlk,“ řekl elf.

„Těší mě, já jsem Urun a támhleti spáči jsou Elmin, Březivoj a Krü-Terg.“

„Já vím, včera jsem vás slyšel,“ přiznal se Orvin.

„Ty jsi nás špehoval?“

„Aby vás někdo neslyšel musel by být hluchý, tedy zvlášť ten hobitův hlas je velmi pronikavý. Rozhodl jsem se, že se utábořím kousek od vás a budu dávat pozor. Vy jste ani nepostavili hlídky, copak nevíte, jak je tento kraj nebezpečný, zvlášť v těchto časech.“

„Ne o tomto kraji nic nevíme, všichni jsme tu cizinci,“ řekl Urun, „co jsi myslel, těmito časy?“

„Vy to nevíte?“ divil se Orvin, „velký nekromant Zanaktar vysílá své hordy na pevninu, naštěstí nejde jen o nemrtvé, těch ještě moc nemá, jde spíše o jeho hrůzné přisluhovače, orky, skřety, trolly a jinou havěť. Zrovna ti se tady v přímořských končinách celkem hojně vyskytují.“

„O těch příšerách jsme neslyšeli, nicméně o ostrovu Isnadel a jeho pánu už ano, popravdě je s tím spojen náš úkol.“

„Jaký můžete mít úkol spojený s tím místem zla, snad nechcete zabít Temného boha, o to by se mohl snažit tak akorát blázen.“

„Právě s jedním mluvíš, známe zbraň, kterou ho můžeme porazit, ale zatím ji hledáme. Jde o Melaidovo kopí, nevíš o něm něco?“

„Melaidovo kopí je jen legenda a jestli někdy přece jen existovalo, už je dávno ztracené,“ odpověděl mu elf.

„V tom případě se honíme za legendou, ale my ve svou cestu věříme, takže budem pokračovat.“

„Líbíte se mi pane Urune a věřím vám, rád bych se k vám přidal a pomohl ve vašem pátrání.“

„To bohužel asi není možné,“ řekl mu princ, „my jsme byli vybráni velkým Věštcem a prošli jsme test rady čarodějů, podle nich všech se můžeme jen my pokusit o tento úkol.“

„To je mi líto, dovolte mi, abych s vámi alespoň šel kus cesty, jen těmito oblastmi, kde vás můžu provést,“ poprosil ho Orvin.

„Dobře, máme namířeno k moři, myslíš že znáš nějakou šikovnou cestu?“

„Já tady zná všechny cesty, kdy chcete vyrazit?“

„Co nejdříve, pojďme vzbudit ostatní,“ řekl Urun a vydal se k tábořišti.

„Tohle je Orvin,“ představil elfa Urun, „pomůže nám se dostat k moři.“

„Můžu si pohladit vašeho psa?“ zeptal se Březivoj.

„To není pes, to je vlk, ale jinak klidně, když vás nechá,“ dokončil hraničář.

„Ne, myslím, že bez toho přežiju,“ odpověděl hobit a pomalu se odsunoval od vlka.

Než se sbalili slunce už stálo celkem vysoko nad obzorem. Vykročili z údolí a za sebou vedli své koně, každý po dvou jen elf vedl pouze svou šedou klisnu. Když přišli na sjízdný terén, nasedli a nasadili o něco rychlejší tempo.

„Za jak dlouho se dostaneme k moři?“ zeptal se princ Orvina, který jel v předu vedle něho.

„Počítám, že tak zítra k polednímu tam budem, do kterého přístaviště máte namířeno?“

„Rád bych k tomu nejbližšímu, kde se dá najmout nějaká loď pro cestu na sever,“ pokračoval Urun.

„To jsem si myslel, jedeme přímo na městečko Rhianon, je to sice malá a špinavá díra, ale většina obyvatel se živý rybolovem, takže tam určitě nějakou loď naleznete.“

Cesta ubíhala rychle, jedno pole se střídalo s druhým a druhé s třetím, někdy projeli i lesem, nebo kolem statku, ale zastavili se pouze jednou, aby se najedli a vyměnili koně.

„Teď budem projíždět lesem,  v kterém čeká obyčejně několik lapků, proto buďte opatrní,“ upozornil všechny elf, když znovu vyjeli.

„Dobře, jeď radši první a když tak nás budeš varovat,“ rozhodl Urun.

Hraničářova klisna vyrazila, jako by na svých zádech vůbec nic nenesla a o to míň připomínala koně, který půl dne nese vytrvale svého pána. Zatím co Orvin mizel v dálce, unavení koně ostatních, kteří teď nesli náklad, se sotva vlekly.

„Nevíš co ty dva spolu pořád řeší?“ zeptal se Terg Uruna a ukázal na Elmina a Březivoje, kteří jeli kus za nimi.

„Před chvílí jsem zaslechl, že probírají výhody a nevýhody magie,“ odpověděl mu princ, „naštěstí to jde v poklidu, doufám, že si mé kázání vzali k srdci.“

„Kam máme teď namířeno?“

„Jedeme k moři, tam si někde najmeme loď a poplujem na sever, tam už nás povedeš ty,“ řekl Urun.

„Aha, asi je na čase, abych ti něco řekl,“ začal povídat Krü-Terg, „Já na severu nejsem moc oblíbený, dalo by se říci, že vůbec ne. Mám podobný osud jako ty, všichni moji předci včetně, mého otce, vyznávali zajímavou politiku, většinou vše nechali v rukou církve a jejich krvavým obřadům, s obyčejnými lidmi zacházeli hůř než se zvířaty a jediní kdo pro ně měl cenu, byli zemani, kteří mohli platit daně. Mě se tohle uspořádání věcí nelíbilo a také když jsem dosedl na trůn Nejvyššího severského náčelníka, provedl jsem jisté změny. Pravda bylo jich trochu víc, zarazil jsem obohacování šlechty a nechal vypálit chrámy a jiná obětiště. Tím jsem si znepřátelil všechny, co něco znamenají.“

„A co obyčejný lid?“ zeptal se Urun.

„Ty buďto nechápou co se děje a nebo si myslí, že je to nějaký trik, ostatní mi nevěří jen z principu, řeknou si – je z rodiny Krü, a hned mě kritizují. Já jim bohužel nemůžu nijak dokázat, že nejsem takový, jaký byl můj otec, děd a všichni před nimi.“ Chvilku mlčeli.

„Jen jsem chtěl abys to věděl dřív než tam dorazíme, nechtěl jsem ti to vysvětlovat při útěku před mojí armádou, ta je mimochodem také proti mně,“ pokračoval Terg.

„Cože, armáda?“ zhrozil se princ, „jak po tobě může jít tvá vlastní armáda?“

„Jsou to většinou žoldáci Urune a těch věrných je opravdu málo,“ řekl trpce seveřan.

„Ale alespoň, že jsou nějací, musíme je kontaktovat ihned jak přirazíme k pevnině, jedině oni nám můžou pomoct v hledání…“ Urun přerušil větu a zastavil se, „podívej Orvin ukazuje abychom se zastavili, počkáme co se bude dít.“

„Já ti říkám, že mločí oči můžeš využít mnohem lepším způsobem, než že je při kouzle vyhodíš do vzduchu,“ přesvědčoval Elmina Březivoj, „co se děje, proč stojíme?“ zeptal se Uruna, když k němu přišel.

„Orvin nám značil, ať zůstaneme na místě,“ odpovídal princ, „radši se koukej.“

Elf šel obezřetně vedle své klisny a naslouchal, jak mu to jen zpěv ptáků dovoloval. Pomalu se přibližoval k lesu a nenuceně si pohrával se svým tesákem, přesto však obezřetně kráčel dál. Najednou ležel na zemi, přes hlavu měl síť a kolem něj se sbíhali lapkové.

„Rychle musíme mu pomoct,“ vykřikl Urun a pádil s koněm směrem k lesu. Ostatní se rychle vydali za ním, než ale dojeli hraničář byl spoutaný a banditi je očekávali.

Urun vytáhl meč a ještě za jízdy s ním udeřil prvního zloděje, meč projel skrz hrudník a klíční kost a srazil ho na zem.

„To už nerozchodí,“ uslyšel princ za sebou pisklavý hlas, ale nevěnoval tomu moc velkou pozornost. Otočil koně a vyjel k dalšímu výpadu, napřáhl meč, ale kůň špatně stoupl a spadl na zem. Urun byl v mžiku na nohou a připraven k útoku.

Krü-Terg také seskočil z koně a sundal svoji ohromnou palici, rozmáchl se s ní a rozdrtil jednomu protivníkovi lebku, rozmáchl se podruhé a doslova přibil dalšího ke stromu.

Březivoj seděl dál v sedle a prohraboval se v brašně, pak vytáhl zvláštní trubičku, kterou už použil v pevnosti, a hodil ji mezi ostatní lapky. Za chvíli trubička vybouchla v ohnivou masu a ta pohltila dva ze zbývajících lupičů.

Poslední z nich utíkal pryč, zaběhl do křoví na kraji lesa a potom se zval hrozný srdce drásající křik. Zloděj se vynořil z křoví, už neběžel, plazil se a jeho úplně bílé vlasy značily, že viděl něco tak hrozného, že na to do konce života nezapomene. Plazil se dál, už mu ze křoví vyčnívala celá půlka těla, nicméně nohy zůstávali skryty pod listovím keřů. Už to nebil lupič, teď byl ztělesněním hrůzy, vyvalené oči dodávali jeho obličeji až posmrtnou masku. Najednou se zastavil, pomalu se ohlédl za sebe, zahrabal rukama, ale v mžiku zmizel v houští. Ještě jeden výkřik a potom ticho. Ale ne na dlouho, ozval se ještě jeden zvuk, jakýsi nelidský smích. Z lesa se vynořila obrovská postava a zamířila na cestu, kde stáli Urun a ostatní.

„P-pane Urune, mohl by jste mě prosím rozvázat?“ ptal se rychle elf. Princ vytáhl svůj nůž a bez řečí mu přeřízl pouta.

„Co to ksakru je?“ vykřikl Terg, když byl tvor lépe vidět.

Byl asi tři metry vysoký a dost zavalitý, měl zelenou šupinatou kůži pokrytou slizem a ve svém mohutném pařátu máchal obrovským kyjem. Urunovi připadalo, že už ho někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde.

„Trošku větší ork,“ odpověděl černovlasému obrovi Elmin.

Ano ork, Urun si už vzpomněl koho mu netvor připomíná, vypadal jako orkové s kterými bojovali v pevnosti, jenže tenhle byl mnohem, mnohem větší.

„To bohužel není ork, ale troll,“ oznámil Orvin, zasadil šíp, natáhl a vystřelil. Šíp vjel trollovi do stehna až po opeření, ale ten jako by o něm vůbec nevěděl, se šinul pomalu dál směrem k družině. Když se k nim dostal, zaútočil svým kyjem na Uruna, ten se mu vyhnul a s otočkou ho sekl do zad, meč mlaskl o sliz, zajel do trollových vnitřností a zase vyjel zpět.

„Tohle přece nemůže přežít,“ pomysle si princ a zasadil mu další hlubokou ránu.

Troll se otočil, máchl kyjem a Urun prolétl vzduchem a dopadl o několik metrů dál. Terg se také rozmáchl a udeřil nestvůru vší silou do plece, troll se zapotácel a padl k zemi, v tom se na něj vrhl Orvin a prořízl mu hrdlo.

„Urune,“ vykřikl hobit a vrhl se k princi, všichni ho následovali. Urun otevřel oči, zvedl ruku a vztyčeným prstem ukázal za záda přátel. Troll se pomalu zvedal.

„Zmiz mi z očí ty bestie,“ řekl tiše Elmin a postavil se, vzal do obou rukou svou hůl a namířil ji koncem se safírem na trolla. Začal temně hučet a potom vykřikl zvláštní slovo. Z hole vylétl blesk přímo k nestvůře a zasáhl ji přímo do hrudi, zrůda padl na zem a začala se bolestivě svíjet.

Najednou se v Březivojových rukou objevily další dvě trubičky a obě zároveň hodil na trolla: „A tohle je za mě a Uruna,“ vykřikl. Trubičky vybuchly a bestie byla v jednom plameni. Její kůže začala syčet a škvařit se a vycházel z ní tmavě černý kouř.

„Zde se vůbec nedá dýchat, pojďte odsud,“ rozhodl mág. Terg vzal do náručí Uruna, Orvin svého vlka, ještě pořád omotaného sítí, a odešli zpátky ke koním, kteří se pásli o hodný kus dál.

 

Šel nahoru po dlouhých kamenných schodech, všude okolo byla hustá bílá mlha, šel pořád dál…

…najednou byl uprostřed bitevní vřavy, v jedné ruce svíral obrovský kyj a v druhé hlavu nějakého muže. Potom se na něj otočili všichni co byli poblíž a začali do něj bodat své meče…

…náhle se ocitl ve velké temné místnosti. Stál uprostřed, dopadal na něj pruh světla a pod ním tvořil krásné kolo. Bylo ticho. Slyšel tep svého srdce. Najednou proti němu stál muž, osvětlovalo ho podobné světlo jako Uruna. Jeho stářím ohnutá záda silně kontrastovala s bystrým mladickým pohledem modrých očí, které upíral na prince.

„Buď pozdraven Urune, princi Largoský,“ řekl stařec, „rád tě poznávám, lidé mi říkají Věštec, ale věz že to není to správné označení mé osoby,“ chvilku se odmlčel.

„Našel jsem dalšího vybraného a tvůj úkol je ho nalézt, říci mu o vašem poslání a přesvědčit ho, aby se k vám přidal. Je to Muž s vlkem, najdi jej neboť ti cestou bude velmi nápomocen. A teď již jdi.“

Stařec zmizel a začalo se pomalu rozsvěcet, světlo bolelo do očí a zachvěli už se nedalo vydržet, Urun padl na kolena a oběma rukama si zakrýval hlavu…

 

„Jak mu je?“ ptal se nervózně Březivoj.

„Dýchá,“ odpovídal Elmin, který se skláněl nad Urunem, „má zlomených pár žeber, ale myslím, že to přežije.“

„V to doufám,“ ozval se Krü-Terg, „měli by jsme najít místo k táboření a dnes už nejít nikam dál.“

„Dobře my to půjdeme prozkoumat, pojď vlku,“ řekl elf a odběhl.

„Za jak dlouho se probere, ptal se dál hobit.

„Nevím, doufám že to bude co nejdříve, čím déle bude v bezvědomí tím více se zvětšuje šance, že se neprobere vůbec,“ řekl se zastřeným hlasem mág.

„A nemohl by jsi něco udělat…?“ ptal se Terg a zamával rukama ve vzduchu.

„Ne, bohužel nemohu, taková kouzla nejsou, to by svedl jen tady Březivoj nějakým lektvarem.“

„Je mi líto, ale žádný nemám a jeho výroba by mi zabrala strašně moc času,“ řekl smutně hobit.

„Škoda, teď můžeme jenom doufat,“ odvětil seveřan.

V tom přiběhl Orvin: „Našel jsem celkem příhodné místo, snad se vám bude líbit.“

Jemně sebrali Uruna a nesli ho za hraničářem, který je vedl přes louku k lesu. Propletli se houštím na kraji, ale zbytek lesa už byl dobře průchozí. Elf je vedl pořád do kopce a na jeho vrcholku se zastavil. Kousek opodál ležel ohromný balvan a vedle něj vyrůstal ještě mnohem větší strom. Byl to dub, jeho mohutná členitá koruna zakrývala část kamene a šplhala dál nahoru k nebi. Dole na zemi byl krásně měkký vyschlý mech a na něj položili Uruna.

„Kousek odsud je pramen,“ řekl Orvion, „pane Březivoji mohl by jste vzít měchy a jít je se mnou naplnit?“

Hobit kupodivu bez řečí sundal ze všech koní měchy na vodu z kozích kůže a vydal se za elfem.

„Dojdu pro ostatní koně,“ omluvil se černovlasý obr a odešel zpět k místu boje.

 

Procházel se po louce. Nekonečná pláň trávy se lehce vlnila pod poryvy svěží brízy. Zastavil se, strašně moc se mu chtělo běžet, ale přesto stál. Nebe rychle ztmavlo a zahalilo se do mraků. Daleko před ním se mračna zabarvila do ruda. Pořád stál. Nebyla to jen rudá mračna, byl to oheň, obrovský rychle se šířící oheň. Urun se najednou rozběhl. Běžel pryč od toho žhavého pekla. Běžel seč mu síly stačily, ale na zátylku cítil veliký žár. Padl vysílením a už vnímal jen horkost…

…Objevil se na hraně útesu. Byl tak vysoký, že dno pokrývala nekonečně hustá černota, pokud tam nějaké bylo. Viděl člověka jak utíká před ohněm, upadl a pomalu ho stravují plameny. Viděl vlastní smrt. Oheň se teď blížil k němu. Uklouzla mu noha a on se začal kolébat na kraji té hluboké jámy. Doba, po níž se snažil znova nabrat rovnováhu se mu zdála nekonečná. Nakonec přece jen podlehl a padal. Padal velice dlouho, převrátil se na záda a vzdalující se svět viděl jen už jako bílou tečku, potom tma zalila i tento malý bod naděje…

…zase stál v temné místnosti na kruhu jasného světla. Znova se objevilo druhé světlo, ale tentokrát v něm nebyl Věštec, stál v něm nějaký mladý muž. Měl snědou, dalo by se říci až hnědou pleť, dobře stavěnou postavu a rovné držení těla, jeho obličej s ostrými rysy mu rámovaly černé vlasy. Na sobě měl černou plátovou zbroj, která jakoby nic nevážila, přesto vypadala velmi pevně.

Promluvil, jeho hlas zněl odhodlaně a sebejistě a jeho tón nepřipouštěl žádné námitky: „Buď zdráv princi Urune, nepotrpím si na dlouhé řeči a navíc stejně nemáme moc času. Mám pro tebe úkol, vlastně jeho část, ještě než najdeš Melaidovo kopí, měl by jsi přijmout do své družiny jednoho pomocníka. Nalezneš ho ve městě Rhianon a poznáš podle černých očí a býlích vlasů, nejlépe se ti ovšem bude hledat v noci.“

Hlas se začal pomalu ztrácet a stejně tak i muž se začal pomalu rozplývat.

„Nezapomeň, podle černých očí a bílých vlasů,“ dodal ještě než úplně zmizel.

 

Elmin si vzal na starost oheň. Nalezl několik vyhovujících kamenů, pár kousků dřeva a nějaké chrastí, vše dal na hromadu a kritickým pohledem zhodnotil. Pak se dal do práce, vyhloubil jámu a okolo ní rozložil kameny, vystlal ji chrastím a přikryl klacky.

„To by šlo,“ řekl si a provedl několik pohybů rukama při kterých vyhodil na připravené ohniště něco z obsahu jednoho svého váčku. Nakonec vyslovil podivné slovo a ze dřeva vyskočilo pár živých plamínků, které brzy zesílily a olizovaly vnitřní stranu kamenů.

Terg i Březivoj s Orvinem se vrátili skoro ve stejný okamžik.

„Vidím, že táboření ti jde,“ řekl seveřan, „a kde jsou stany?“

„Stany asi čekají na nás pane Krü-Tergu,“ odpověděl mu místo Elmina zlatovlasý elf.

„Dobře, dobře, tak já jdu na to,“ nevrle reagoval Terg, „ale někdo by mezitím mohl udělat večeři.“

„Pomůžu vám,“ řekl Orvin a vydali se spolu ke koním pro zavazadla.

Najít na tomto kopci nějaké rovné místo jim chvilku trvalo a nakonec stany postavili poblíž ohniště pod tím velkým dubem, kde ležel Urun. Když vše stálo opatrně prince přenesli dovnitř a vrátili se k ohni.

„Jak mu je?“ zeptal se Březivoj, který mezi tím dělal večeři.

„Pořád stejně, dýchá, ale nehýbe se,“ odpověděl elf.

„Snad se brzo probere, jestli bude v bezvědomí ještě dlouho, tak ho ztratíme,“ řekl Březivoj, „pojte se najíst, podáváme fazole se slaninou.“

Jedli za ticha, které narušovalo jen cvrlikání nočního života. Po večeři ještě chvíli koukali do pomalu uhasínajícího ohně, potom si dali krátce dobrou noc a zalezli do stanů.

 

Stál na poušti. Vítr si hrál s jemným pískem a ten ho lechtal na bosých nohou. Bylo horko, měl vyschlo v puse. Kráčel po hřebeni veliké vyhřáté duny, chodidly se mírně bořil do žlutorudého písku a rukou si pořád zastiňoval do slunce spálený krk. Šel ještě chvíli a potom za další dunou uviděl jezírko, rozběhl se k němu a skočil do něj. Voda byla najednou pryč a on stál po pás v písku, ale byl to jiný písek než všude v okolí, tenhle byl jemnější a mnohem méně udusaný a naplácaný. Propadal se pořád hlouběji, ale až moc pozdě si uvědomil, že stojí v tekutém písku. Už mu koukala jen hlava. Poslední nádech, výdech a s dalším nádechem strašné škrábání a pálení v plicích…

…ponořil se do písku, ale teď plaval ve vodě. Obklopovala ho modrá temnota. Kolem plavala ryba. Potřeboval se nadechnout, vší silou se snažil dostat někam na hladinu, ale ta se ne a ne přibližovat. Vdechl vodu…

…znova temná místnost, znova kruh světla. Zase se objevil druhý kruh a v něm byla zase jiná postava. Tentokrát to byla žena, celá zahalená do tmavě modrého dlouhého pláště po kterém ji splývaly dlouhé vlasy pískové barvy. Nejzajímavější na ní byla tvář, tak stará a přece tak mladá, ta žena musela pamatovat dlouhá staletí, ale přeci jen vypadala, jako by nežila ani půlku jednoho. V ruce držela váhy. Když promluvila, její hlas zněl jemně a neutrálně: „Volba je na tobě, můj milý Urune, volba je zcela na tobě.“

Potom zmizela, ale tentokrát svět upadl do všeobjímající temnoty a ne do bolestivého světla. Urun usnul.

Urun procitl a se zasténáním se snažil posadit, ale bolest v hrudníku byla nesnesitelná a tak toho raději nechal. Ležel ve stanu. Přední průduch se najednou odhrnul a objevila se v něm rozespalá Březivojova hlava osvětlená třepotavým světlem svíčky.

„No né,“ vykřikl a už byl najednou úplně vzhůru. „Pojďte sem, Urun se probral.“ Ozvalo se zašustění a vedle hobití hlavy se objevila hlava Elminova:

„Sláva bohům, jak se cítíš?“

„Jsem unavený a bolí mě na plicích,“ přiznal se princ.

„Bodeť taky ne, vždyť to byla pořádná řacha,“ řekl Březovou a nasadil svůj obvyklý úsměv od ucha k uchu.

„Pojď Březivoji, měli bychom ho nechat si odpočinout, dobrou noc Urune,“ řekl mág a odešel.

„Dobrou,“ řekl vesele hobit a také odcupital. Potom se objevil Orvin:

„Jsem rád že jste se probral. Připravil jsem pro vás mast, která by vám měla pomoci od bolesti,“ řekl, „mohu vstoupit?“

„Ovšem, pojď dál, všechno co mi pomůže je vítáno,“ řekl Urun a prkenně se usmál. Mast byla chladivá a uklidňující, byl to příjemný pocit, který z Uruna smýval všechny starosti.

„Ten sen.“

„Co jsi říkal pane?“ zeptal se překvapeně Orvin.

Nic mu neřeknu, musím si to nechat projít hlavou. „Ale nic, toho si nevšímej,“ řekl pak nahlas princ. „Děkuji ti za tu mast, ale teď bych si rád odpočinul.“

„Ale jistě, nechám vás spát,“ odpověděl elf a odešel ze stanu.

Otevřeným průduchem svítilo vedle Uruna měsíční světlo. Zase usnul, ale tentokrát se mu už nic nezdálo, byl to zdravý posilňující spánek.

„Jakpak ses vyspal,“ byla první slova která Urun ráno slyšel. Patřily Březivojovi, který na něj už zase koukal.

„Šlo to,“ odpověděl princ. „Kolik je hodin?“

„Je dost na to, abychom vyrazili. Jak se cítíš?“

„Mnohem lépe než v noci, ta mast mi pomohla,“ řekl Urun a začal se zvedat.

„Dobré ráno přeji,“ pozdravil ho Elmin.

„I tobě, jak to dopadlo s tím smradlavým obrem?“

„Žijeme, to znamená že on ne,“ odpověděl místo čaroděje sarkasticky Krü-Terg. „Myslíš že se udržíš v sedle?“

„Za pokus nic nedám, ale myslím že ano.“

„Takže neotálejme,všechno už je připraveno můžeme vyrazit,“ zapískal velitelsky hobit a vyskočil do sedla.

Urun se o skákání ani nepokoušel, dalo mu dost práce vydrápat se tam pomalu. Když dosedl ulehčeně si oddychl. „Můžeme,“ řekl stroze a vyjel. Všichni ostatní se také sebrali a vyjeli za Březivojem a Urunem.

Ten den byl úmorný, slunce pálilo a po cestě nenašli skoro žádný stín. Koně se vlekli pomalu a tak družina dojela do městečka až k večeru.

„Tak jsme tady, bylo mi potěšení…“

„Počkej Orvine,“ zarazil tok elfových slov Urun. „Byl bych rád, kdyby si s námi strávil ještě tuto noc, ráno bych si s tebou chtěl promluvit.“

„Dobrá, rád ještě chvíli zůstanu,“ odpověděl Orvin. „Navíc znám jednu skvělou hospůdku.“

Procházeli městem, ze kterého se pomalu ztrácel každodenní ruch, matky volaly své děti k večeři, trhovci skládali své stánky. Orvin je vedl tak jistě, že si Urun myslel, že by je správně provedl i se zavřenýma očima. Městečko nebylo velké a tak se zanedlouho ocitli u domku s velikým vývěsním štítem. Byla na něm ryba s dlouhým nosem, který měla zabodnutý ve svém břiše a pod ní nápis „U probodnutého mečouna“.

„Držte si měšce,“ řekl elf, „je tady celkem dost zlodějů, ale je to nejlepší hospoda ve městě.“

Urun naprázdno polkl a vešel dovnitř za ostatními.

„Ať se někdo postará o naše koně,“ řekl Orvin hostinskému, který stál za výčepem blízko vchodu. Byl to bodrý muž s velkým břichem a umaštěnou zástěrou kolem něj.

„Jistě pane, Melar se o to postará,“ řekl a podíval se na Vlka. „Bohužel sem psi nesmí, pane.“

„To je vlk,“ odpověděl klidně elf a nevšímal si poděšeného pohledu hostinského, „ale nevadí, alespoň pohlídá koně.“ Vlk jak uslyšel tato slova ihned odběhl ven za mladíkem, který odváděl koně do stájí.

Skupinka se posadila ke stolu v rohu místnosti a brzy se u nich objevila číšnice.

„Dáme si něco k jídlu a pití,“ řekl jí Urun.

„Máme jen ryby s fazolema a pivo,“ odseklo děvče.

„Nevadí, to stačí,“ zapojil se do hovoru Krü-Terg a už se olizoval. „Přineste nám to.“

Za chvíli se před nimi objevilo pět porcí a všichni se na jídlo hladově vrhli.

„Půjdu si lehnout,“ oznámil Urun když dojedl. „Jsem unavený a dost mě bolí žebra.“ Potom vstal a šel obstarat pokoje.

„Také nejsem zrovna čerstvý a plný sil,“ přidal se Elmin.

„To já ještě zůstanu,“ řekl Terg a objednal si další pivo.

Urun se najednou cítil jako by na něj spadla všechna tíha světa. Odšoural se do svého pokoje a vyčerpaně padl na postel. Za chvíli ale zase vstal a svlékl si oblečení, pak se zachumlal pod deku a usnul.

Schody zaskřípaly a temný stín se přesunul dolů do krčmy.Byla prázdná až na jednu postavu sedící u krbu a hledící do plamenů.

„Konečně jste dorazili,“ řekla když se stín přiblížil a otočila se k němu. Byla to žena, měla hnědá vlasy a na krku řetízek s přívěškem ve tvaru sokola. „Co vás tak zdrželo, Orvine?“ zeptala se s pohrdavým důrazem na poslední slovo.

Elf vystoupil z temnoty: „Jenom malá potyčka s trollem, která měla nečekané následky,“ odpověděl.

„Dnes to musíme skončit,“ řekla. „Ty dojdeš k princi, já se postarám o ostatní.“

Orvin jen přikývl a zase se vzdálil.

„Bude ho škoda,“ řekla už jenom pro sebe a zase se zadívala do plamenů.

Znova zavrzalo schodiště a temný stín se vracel do prvního patra k pokojům hostí. Šel najisto. Potichu otevřel dveře k princi, ale Urun ležel na zádech a díval se na strop.

„Orvine pojď dál. Hodně jsem přemýšlel a chci ti něco povědět,“ řekl Urun, když elfa zaregistroval.

„Ne, počkej nic neříkej,“ odpověděl Orvin a přiblížil se k němu.

Princ vstal a hleděl na hraničáře s otázkou v očích. Orvin se stále blížil. Princ zahlédl záblesk v elfově ruce, ale bylo to také to poslední co zahlédl. Na podlahu začala odkapávat krev a za chvíli tam spadlo i bezvládné tělo. Svit svíčky se zableskl v elfových očích, jeho obraz se zavlnil a Orvinova tvář zmizela.

Dveře se rozrazili a do hostince vběhl muž. Nikde nikdo nebyl a tak přiběhl k výčepu a začal zvonit na hostinského.

„Co se děje? Kde hoří?“ křičel hostinský když vybíhal ze svého soukromého pokoje.

„Nikde nehoří, ale mohlo by se stát něco mnohem horšího,“ rychle vysvětloval přiběhnuvší muž. „Jsem Orvin. Potřebuji vědět jestli se zde ubytovala skupinka dobrodruhů. Mohlo to být dnes nebo včera.“

Hostinský si ho nevrle změřil: „To jsou ale špatné vtipy mladíku, takhle budit člověka uprostřed noci. Včera přijeli, najedli se a ubytovali a vy jste byl mezi nimi. Příště tolik nepijte, měl by jste se stydět,“ řekl hostinský a dál na elfa nabručeně koukal.

„Já,…to není možné,“ protestoval hraničář. „Mě asi předevčírem někdo klepnul do hlavy a já měl takový divný sen. probudil jsem se až dneska a věděl, že tady mám někoho varovat.“

„To by stačilo, jdu spát,“ řekl hostinský a nasupeně odcházel.

„Počkejte ještě, jaké mají pokoje?“

„Prvních pět pokojů v prvním patře, ale to by jste měl taky vědět. Dobrou noc,“ řekl definitivně a odešel spát.

Orvin tomu nerozuměl, ale rozběhl se do prvního patra. Běžel tak rychle, že málem porazil pár, který šel opačným směrem. Muže s černýma očima a bílými vlasy a ženu, která měla kolem krku řetízek a na něm přívěšek ve tvaru sokola.

 

Věštec seděl ve své jeskyni a zamyšleně koukal do ohně. „Takže se jim to nepodařilo,“ řekl si. „Snad někdo jiný…“

 

---