Střípky s Filipin

zážitky jsou psány nechronologicky napřeskáčku

Postřehy z cesttext Filipínské fenomény JEEPNEY Všude na Filipinách jsou téměř v každém městečku a většinou i ve vesnici perfektní betonové silnice, které ovšem končí hned za jeho okrajem a někdy i dříve. Dále už jsou pouze nepředstavitelně blátivé, či prašné stezky (podle počasí, které přináší to které roční období), po kterých se prodírají specielní filipínské dopravní prostředky, Jeepneye, což představuje většinou bizardně vyhlížející, specielní úpravou prošlý bývalý nákladní automobil, který se tváří jako výkonný terénní vůz, ve skutečnosti ovšem nemá ani přední náhon, ani uzávěrku diferenciálu a obyčejně mívá naprosto do hladka sjeté gumy. To co těmto dopravním prostředkům, bez kterých si nelze Filipíny představit, schází na technice, to bohatě nahradí jejich řidič, který bývá po většině zároveň majitelem, nadšením, elánem a hlavně zkušeností a bravurní technikou jízdy. V těžších terénech se osvědčují tak zvané posádky, které udržují vozidlo v provozuschopném stavu za jízdy a jsou připraveny kdykoliv, když to bude potřeba, a to bývá dost často, zasáhnout a vozidlo tlačit, tahat, vyprošťovat a udělat prostě cokoliv, a to vím moc dobře o čem mluvím, aby se dostalo k cíli. Málokteré z těchto monster má chladič, místo něj je většinou na střeše připevněna nádrž na vodu, spojená hadicí s motorem. Tato hadice prochází kolem řidiče, v jehož dosahu je opatřena kohoutem, kterým se reguluje průtok vody, potřebné k chlazení. Má to tu výhodu, že při častých nárazech do přední části vozidla se nemůže poškodit chladič a také v enormních podmínkách dodává tento systém, který se mimochodem dokonale osvědčil, dostatek chladícího media. Když vidíte nějaké drastické záběry s terénních závodů, věřte, že je to je selánka ve srovnání s filipínskou denní realitou. Přesto se málokdy stane, že by jeepney ke svému cíli nedojel. Jiné to ovšem je s dochvilností, na tu se tu tak nějak moc nehledí. Lidé, kteří žijí v oblastech, kde hrají jeepneye prim se s tím ale již naučili žít. Nebývá nic neobvyklého, když někde u blátivé stezky, která se tu hrdě nazývá „Highway", a která v období dešťů připomíná spíše silně rozvodněnou říčku, čeká celá rodina s objemnými zavazadly na svůj spoj i několik hodin, v extrémních případech i více než celý den. Takovéto vozidla jezdí dle potřeby, nemají žádný jízdní řád, nepodléhají žádnému správnímu orgánu, ale opravdu slouží cestujícím. Jelikož jízdné je nízké, musí být jeepney řádně vytížen, rozuměj přetížen, aby se jízda vyplatila. Do vozidla, které by jste typovali tak maximálně na 10 - 14 cestujících se jich nacpe před započetím jízdy minimálně dvacet, dříve se nejede. To ovšem ale ještě neznamená, že už je plné. Na první zastávce přibírá další várku a tak to stále pokračuje. Zpočátku máte dojem, že se do automobilu tolik osob nemůže vejít. Na povětšinou tvrdých lavicích není místo, ale to všechno přestane když jeepney najede na první větší výmol. Všichni jsou ze sedadel vymrštěni vzhůru a při tvrdém dopadu se nějak smrsknou, takže najednou sedí všichni. Cestující jsou doslova všude, na střeše, která je vyztužena, zavěšeni kdesi zvenčí vozu a i v kabině řidiče, kde běžně sedává, či lépe řečeno je naskládáno minimálně pět osob plus samotný řidič. Stává se, že řidič nemůže ovládat řazení, či nějaký s pedálů a tak jeho obsluhu přenechává tomu z cestujících v jehož dosahu se právě nacházejí. Kupodivu to všechno funguje a nehod s vážnými následky je relativně málo. Jeepney vozí nejenom pasažéry, ale spolu s nimi také náklady. A to náklady všelijaké, živé domácí zvířectvo, ryby, či jiné dary moře, konzervované v ledu a spousty dalších nejrůznějších věcí, které jejich majitelé neustále někam přemisťují. Průměrná cestovní rychlost na „Highwayi" dosahuje obvykle 8 až 15 km za hod. Někdy ovšem nedosáhne ani rychlosti chůze. Zajímavé je přejíždění vodních toků. Nepatrný potůček se po vydatném dešti změní na dravou řeku a most přes něj nikdy nemá zábradlí, bylo by totiž po každé „přeháňce" smeteno. Takový most sestává pouze ze dvou asi půl metru širokých pásů, které jsou umístěny tak, aby bylo možno po nich přejet koly automobilů. V praxi to vypadá tak, že jeepney dojede k místu, kde by měl být „most", posádka vyběhne do dravé řeky a pátrá po konstrukci „mostu". Když ji najde, postaví se na každý s těchto pásů jeden pomocník a udávají tak řidiči směr, kterým má jet, aby najel na tento „most", který samozřejmě pod nejméně půlmetrovou vrstvou kalného dravého proudu není vůbec vidět. Tuto dobu čekání využívají ostatní členové posádky, kteří stojícímu jeepneyi dolévají vodu do „chladiče". S doplněnou tekutinou se jeepney rozjede, cestující začnou zdvíhat vše co by se nemělo moc namočit nad hlavy a vůz se sune v proudu na druhý břeh. Někdy dochází k tomu, že cestující vystupují, přechází pěšky a na druhé straně přesedají do jiného jeepneye, protože je překážka nezdolatelná. To se ale stává opravdu málokdy. Jedním ze členů posádky je také průvodčí, který za krkolomné jízdy ručkuje zvenku po jeepney jako orangutan a kasíruje cestující. Veškeré peníze při tom má srolovány mezi prsty, takže má k disposici pouze jednu ruku. Je to opravdu akrobatický výkon. Jedním s největších mých zážitků bylo, když při jízdě nepředstavitelně těžkým terénem na Palawanu zvenku přišplhal jeden z členů posádky a chtěl připálit cigaretu. Na jeepneye je každý jeho majitel velmi pyšný a vydává mnoho času i prostředků na jeho zvelebování. Jeepneye jsou umyté a blýskají se množstvím chromu, jsou na nich spousty, většinou nefunkčních světel, nesmí chybět nejméně jedna a to tentokrát samozřejmě funkční houkačka, častěji lodní siréna, která je velice často používána k veliké radosti jak řidiče, tak cestujících. Pomocí ohlušujícího zvuku svého „klaksonu" dává řidič najevo všem, kteří se všude v okolí vyskytují, že jede, a to už je skutečnost zasluhující samozřejmě zvláštní pozornosti. Řidiči jeepneyů bývají většinou váženými osobami, o kterých se hovoří s respektem. Být přítelem takového řidiče je vždy výrazem určité prestiže. Jízda jeepneyem je zkrátka nezapomenutelný zážitek a je jedním s filipínských fenoménů Outrigger boot. Je zvláštní plavidlo, dalo by se nazvat vahadlovým, i když na Filipinách má formu poněkud odlišnou od té, která se v různých obměnách vyskytuje v celém Tichomoří a částečně i v Indickém oceánu. Největší dokonalosti dosáhlo v Polynésii, kde s ním dávní domorodí námořníci překonávali nepředstavitelné vzdálenosti mezi ostrovy Pacifiku. Smyslem těchto konstrukcí je dosáhnout maximální stability člunu při minimálním ponoru, tak, aby bylo možno proplouvat do korálových lagun a jiných pobřežních mělčin. Toho se domorodcům podařilo dosáhnout dokonale. Ladné tvary plovákových lodí a dokonalé řemeslné provedení, využívající velmi jednoduchou konstrukci zajišťují lodím dokonalou stabilitu a manévrovatelnost. Kdysi to byly lodě výhradně plachetní, po případě s pohonem lidskou silou - vesly. Nyní už je spíše vzácnou vyjímkou spatřit plachetní člun. Zato malé loďky poháněné vesly jsou vidět hojně. Nejčastější jsou ovšem lodě opatřené spalovacími motory, převážně automobilovými diesely. Loď bývá nejcennějším rodinným majetkem a hlavním výrobním prostředkem. Některým rodinám slouží i jako obydlí. Hlavní lodní trup je připojen k postranním dvěma plovákům, které bývají vyrobeny z bambusu. Spojení je u menších lodí také z bambusu, u větších bývá ze dřeva, většinou z ohnutých, či tvarovaných větví, popřípadě celých kmenů. Tyto lodi obstarávají prakticky veškerou „přípobřežní" plavbu, za což získaly svůj název, neboť „outrigger boat" znamená cosi mezi pobřežním člunem, strážní lodí a lodí která má cosi vysunutého, či z ní přesahují jakési opory. No a u státu, který se nachází na více než 8000 ostrovech to už je pořádná dávka spojení. Přepravuje se všechno možné. Subtilní, na první pohled křehoučké lodě, mívají neuvěřitelně velké vnitřní prostory ve svých trupech a dokáží pojmout obrovská množství nejrůznějších nákladů. Tyto lodi vynechávají svá spojení jedině v případech, kdy vítr dosahuje nejsilnějších hodnot. V období tajfunů to však bývá někdy i dost často. U cestujících se opět projevuje nekonečná dávka trpělivosti. Dokáží čekat v naprostém klidu na svou loď po celé dni a nic je z něj nedokáže vyvést. Loď je pýchou svého majitele a ten se stará o to, aby byla co nejkrásnější. V tom se tyto lodi podobají svým pozemním ekvivalentům, jeepneyům. Elegantní lodi se proplétají pobřežními mělčinami a rozvážejí zboží mezi ostrovy rozlehlého archipelu. Vzdálenosti, které musejí překonávat bývají i několik set km. Na celých Filipinách je poměrně málo míst, která by dovolovala přistání lodí s velkým ponorem a tak „outrigger boaty" jsou nezbytným dopravním prostředkem, na němž jsou obyvatelé většiny ostrovů naprosto závislí. Jeden delší přejezd takovýmto člunem, který se jmenoval Dioniemer jsem absolvoval z přístavu Coron na ostrově Busuanga, který je součástí souostroví Calamian, patřícího k provincii Palawan, do městečka Taytay na severovýchodě Palawanu. Cesta trvala osm hodin a představovala více než 150 km. Původně jsme chtěli jet větší a tím i zřejmě „bezpečnější" a důvěryhodnější lodí, ale když jsme na ní čekali téměř týden a stále jsme jen slyšeli, že nemůže připlout kvůli tajfunu, který se vyskytoval kdesi na moři mezi námi a Manilou, tak jsme vzali za vděk „Dioniemerem", kterého jsme viděli připlouvat k molu dvakrát týdně a s neůprosnou pravidelností. Počasí nám přálo a tak to byl krásný zážitek. Většina plavby probíhala mezi korálovými lagunami, ale asi 50 km jsme projeli po otevřeném moři, kde se projevila úžasná stabilita člunu, který proplouval poměrně vysokými vlnami a díky svým plovákům po obou stranách se jenom mírně pohupoval. Voda z rozrážených vln ovšem vydatně zkrápěla palubu a tak to dodávalo celkem poklidné plavbě na dramatičnosti. Posádka i loď byly skvělí. V podpalubí jsme vezli mouku, rýži, olej a všechno možné. Cestou námořníci chytali ryby a uvařili nám je k obědu, takže jsme hladem netrpěli. Tyto lodě bývají vybaveny jednoduchou kuchyní, neboť někdy tráví dlouhý čas na moři a musejí být soběstačné. Tím, že loď má pouze malý ponor, je možno přistávat téměř všude a není tudíž problém s doplňováním zásob vody a rostlinných složek stravy na okolních ostrovech a ostrůvcích. Cíl naší cesty, městečko Taytay leží u mělké zátoky, do které se klasické lodi nedostanou a tak Dioniemer je dvakrát týdně stále v permanenci. Jiné spojení je možné pouze s Limanacongu na opačném břehu ostrova, kde je hluboká zátoka vroubená mangrovovými houštinami, na jejímž konci se nachází romantická rybářská vesnice Embarcadero. Ovšem i poměrně malá vzdálenost od Taytay je velkou překážkou, neboť po většinu roku je tato cesta většinou nesjízdná. Na svých pravidelných trasách bývají „outriggery" dychtivě očekávány místními obyvateli, pro něž představují mnohdy jediné spojení s okolním světem. Na těchto lodích odjíždějí mladí studovat, aby se vrátili nabití získanými vědomostmi a pokusili se o jejich uplatnění ve svých rodištích, kde se mnohdy nový život teprve začíná pomalu rozvíjet. Je to svět kontrastů, kde se staré obyčeje prolínají s nejmodernější technikou, která se rychle dostává i do těch nejodlehlejších míst rozlehlého souostroví. A tak se běžně stává, že negramotný domorodec dokáže perfektně spravit generátor, který zásobuje elektřinou jeho televizi, aniž by měl potuchy, proč vlastně může svítit žárovka a co to elektrická energie je. Poslední dobou je rozvoj velmi intenzivní a tak padají poslední „fronty", či bariéry oddělující civilizaci od divočiny. Příkladem takového místa s bouřlivým rozvojem je právě již zmiňovaný ostrov Palawan ve stejnojmenné provincii. V nejrůznějších materiálech bývá právě pro tuto skutečnost často zmiňován jako „last frontier". M I N D O R O Na ostrově Mindoro na Filipinách jsem strávil více než tři měsíce od prosince 98 do března 99. Ostrov není daleko od hlavního města, Manily, ale přesto tam vlastně končí civilizace. Celý ostrov je rozdělen do dvou provincií, východní část-Mindoro Oriental a západní Ocidental. Turisticky je využívanější východní provincie se správním střediskem Calapan, který je sice hlavním městem provincie, ale vstupní branou a místem, které je pulzujícím srdcem celého ostrova je přírodní přístav Puerto Galera, který leží na břehu nádherné zátoky, tvořené několika předsunutými ostrovy a výběžky. , Odtud jezdí lodě do přístavu Batangas na hlavním ostrově Luzon, vzdáleným cca 150 km od Manily. Tuto cestu, asi 40 km loď urazí za 1 až 3,5 hodiny, podle typu. Jízdné činí od P80,- do 250,- také podle toho s jakou lodí jedete. Mindoro je velmi hornatý ostrov, nejvyšší horou je Mt Halcon 2 577 m, který se vypíná asi 10 km od Puerto Galera. Z Puerto Galera vede na sever pouze jedna cesta, která končí po asi 17 km na konci zátoky Talipanan. Dále je pobřeží neprostupné, jelikož zde jdou hory až k moři. Po 20 km opět začíná Highway, která odtud umožňuje objet celý ostrov. Takže okružní „silnice" vede kolem celého pobřeží s vyjímkou oněch asi dvaceti km. Tím dochází k situaci, že po ose je možno dojet z Puerta do sousední Wawy pouze objetím celého ostrova, což je několikadenní výlet. Západní strana ostrova má pobřežní pás poněkud širší, pěstuje se tu hodně rýže a ostatní kulturní plodiny. Hlavním městem této části ostrova je Mubarao, které leží na severním konci západního pobřeží, má dokonce „letiště" a je spojeno průsmykem mezi horami s východním pobřežím s městečkem Wawa - Abra de Ilog, kde končí silnice. Do Wawy pluje několikrát denně trajekt z Batangas. Hranice provincií Mindoro Ocidental a Oriental leží kousek za Talipananem asi 20 km od Puerta. Nad Talipananem je dominantní vrchol Mt Malisimba, vysoká něco přes 1 500 m. Malisimba má tvar vysokého kužele a je viditelná z velké vzdálenosti. Od cca 1000m výšky začíná deštný les, který je bohatě zásoben vodou z častých srážek. Vidět vrchol je málokdy, neboť je většinou zahalen mraky. Potoky, které stékají z jeho svahů se většinou až k moři nedostanou, neboť stačí během své pouti vyschnout, což je zaviněno téměř totálním vykácením spodních partií lesa. Tam kde došlo k odlesnění jsou všudypřítomné kozy, které nedovolí novým stromečkům se uchytit a vyrůst. Původně byla celá oblast pobřeží osídlena původním obyvatelstvem, t.zv. Mangyans, kteří se živili rybolovem, primitivním zemědělstvím a jejich hlavním produktem byla kokosová palma. Všude v Tichomoří je kokosová palma „stromem života". Skutečně umožňuje svým pěstitelům spotřebovat z ní úplně všechno. Ořechy a provazy počínaje a palmovým vínem, střešní krytinou a salátem z mladých výhonků konče. Každá rodina musela vlastnit ke své obživě určitý počet palem. Podle velikosti takovéhoto vlastnictví se mohli jejich potomci ženit a mít své vlastní rodiny. Když přišli Španělé a s nimi i Filipínci s ostatních ostrovů, začala genocida původního obyvatelstva, které se zachránilo útěkem do vnitrozemí, kde žije dodnes. Sebou si přinesli do hor hlavní zdroj své obživy, kokosovou palmu. Takže nyní až k vrcholům strmých hor jsou všude palmové kulturní lesy, které byly v průběhu staletí vysázeny. Tak jak pokračovala civilizace, tak museli Mangyans stále ustupovat, aby si mohli zachovat holý život. Jejich vývoj zůstával stále na primitivním stupni a v místech kde dříve žili oni, se nyní usadili noví přistěhovalci, kteří hovořili jiným jazykem. V současné době jsou původní obyvatelé sice podporováni vládou, ale tato podpora je pouze symbolická. Raději žijí dále od civilizace, ve vnitrozemí, kde se živí tak jako po staletí a nyní si přivydělávají příležitostnou prací a prodejem svých dcer. Někdy nechávají své děti chodit do školy, což je většinou velmi náročné. Představuje to několik kilometrů chůze po strmých stezkách až do údolí Talipanan, kde je postavena škola a nemocnice. V současnosti se učitelé snaží naučit jejich vlastní jazyk, aby v něm mohli vyučovat děti. Bývá zvykem, že u vícečlenných rodin chodí do školy pouze jeden maximálně dva prvorození synové. Ostatní musí s rodiči pracovat. Dětská práce je zde opravdu tvrdá. Desetiletí chlapci už živí celé rodiny, chovají se jako dospělí, kouří a pijí. Ti z domorodců, kteří využili možnosti dané vládou a na konci vesnice Talipanan, kde jim bylo vládou vyhrazeno místo k postavení příbytků, se dostali do stavu, kdy jim civilizace velmi uškodila. Začali pít alkohol, přestali pěstovat zemědělské plodiny a jejich situace je zoufalá. Žijí, či spíše přežívají. Jsou obětí častých nemocí a žijí na rozdíl od svých „necivilizovaných" bratří v neskutečné špíně a vůbec na sebe nedbají. Co je zajímavé, mají také mnohem víc dětí než měli před změnou bydliště a způsobu života. Přitom titíž lidé ve svém přirozeném prostředí žijí sice skromně, ale rozhodně ne bídně a zachovávají si svou důstojnost. Jsou pracovití a žijí v pevných rodinných uskupeních. Návštěvy z venkovního světa přijímají neradi, jsou velmi plaší a před cizinci utíkají. V blízkosti turistických center ale existují vesnice, které jsou postaveny pouze pro turisty a tam jsou zájemci za poplatek voženi, neboť až do vesnice vede jakž takž sjízdná cesta, aby se mohli setkat s „původním obyvatelstvem". Nekritické návštěvníky ani nezaráží, že „domorodci", kteří by podle reklamních materiálů měli být ještě na úrovni doby kamenné s nimi hovoří docela dobře anglicky a jejich domácnosti jsou vybaveny jaksi příliš civilizovaně. Ve vnitrozemí jsou všude stezky pro pěší, po nichž se domorodci čile pohybují. Jinak je ale nitro ostrova naprosto nepropustné. Jediný způsob dopravy je pěšky a nebo (ale ne všude) na koni. Mimo domorodců zde žijí ještě příslušníci NPA, což je relikt z doby minulé, kdy se na ostrovech vytvořila t. zv. New Peoples Army, která usilovala o odstranění samozvaných vládců. Nejprve Japonců, potom vlastních diktátorů a nyní se na Mindoru stali ozbrojenou složkou místní Mafie. Dále tu narazíte na obchodníky a na prospektory. Jinak už jenom na pár ztřeštěných turistů, kteří sem jdou na vlastní pěst. O míře opuštěnosti vnitrozemí Mindora nejlépe hovoří ten fakt, že v roce 1986 zde byl objeven poslední Japonský voják z druhé světové války, který zde přežíval mezi domorodci, ze kterých si vytvořil jakousi svou armádu, terorizoval je a museli mu sloužit. Když byl vyzván k tomu, aby se vzdal, nejprve to odmítal, nevěřil, že válka skončila porážkou jeho země. Nakonec byl nalezen jeho někdejší spolubojovník, nyní již starší pán, kterého dopravili na Mindoro, aby svého dávného kamaráda přemluvil k tomu, aby se vzdal. Prospektoři zde stále pátrají po ložiscích zlata, které zde hledali bezvýsledně už Španělé. Ostatně i název ostrova vzniklý z Mina de oro (španělsky zlatý důl) je toho důkazem. Potkal jsem Američana Garyho, který léta pracoval jako prospektor na Aljašce, potom se dostal na Filipíny jako voják ve Vietnamské válce, oženil se zde a nyní žije s rodinou na pěkném, vlastníma rukama postaveném ranči ve vnitrozemí. Musel si sám vybudovat i 4 km dlouhou příjezdovou cestu, pěstuje krávy a koně, na říčce na svém pozemku nad vesnicí Aninuan má vlastní hydroelektrárničku o výkonu 7 KW, je spokojený a říká, že žádné zlato na Mindoru není. Téměř všichni usedlíci s Evropy a z Ameriky zde mají připojení na internet, kterým jsou spojeni s okolním světem. Mnoho z nich se oddalo pití alkoholu, který je zde tak levný, že jen silné povahy dokáží odolat. 1 litr výborného třtinového rumu „Tanduay" se dá koupit, sice vyjímečně, ale už za 20 Pesos (necelých 0,5 USD) což je cena jednoho piva v restauraci, krabičky cigaret, nebo 1/4 kg masa. My jsme zde bydleli v nově postaveném penziónku Simon Place, 200 m od moře na White Beach s kuchyňkou a ledničkou za P 25.000,- za 102 dní. Zde se projevuje sleva na delší pobyt. Vždy je cena za noc, za týden a za měsíc velmi rozdílná. Za podobné ubytování, jako jsme měli my, se běžně platilo při krátkém pobytu od 500 do 800 za noc. Majitel našeho pensionu, Simon, byl dříve „Barankay Capitano", což je volená funkce v samosprávě a její kořeny sahají do hluboké minulosti, kdy na ostrovech byly rodiny a nejnižší „správní celek" byla loďka, nazývaná zde „banka". Odtud je ono spojení banka - barankay, loďka - vesnice. Je to směsice původních a španělských výrazů. Takto je vytvořen vlastně celý jazyk Tagalog, kterým se mluví na ostrově Luzon a v okolí. Tento jazyk vzniknul v minulém století spojením původních etnických výrazů se španělskými, neboť Španělé, kolonizátoři ostrova prosazovali pouze španělštinu a původní obyvatelstvo, když začalo mít své duchovní vůdce tak chtělo svůj jazyk pro literaturu. Připomíná mi to české národní obrození, kdy se sešli hlavní aktéři a německy se domlouvali o tom, jak by měli „toho češtinu" nejlépe vytvořit. Kapitán na lodi měl výsadní postavení, rozhodoval o všem a měl také největší autoritu. Dnes Barankay Capitano není starostou, ale něčím jako soudcem či šamanem, nebo možná ombudsmanem. Tvoří protipól obecnímu zastupitelstvu a má velkou autoritu. Obyvatelé se k němu chodějí radit a léčit. Mafie s ním buďto spolupracuje, nebo válčí. To druhé byl případ Simona, který s tohoto důvodu vlastnil celý arzenál, v němž nechyběly české zbraně, na něž byl patřičně hrdý a které na Filipinách mají dobrý zvuk. Domek, který je trochu dál od pobřeží, t.j. víc než 500 m, se tu dá najmout za cca 10.000 Pesos na měsíc. Roční nájem poměrně velkého domu za 50.000 - 80.000 není vyjímkou. Existují zde usedlíci z Evropy, Austrálie či Ameriky, kteří si takový dům najmou a potom v něm dále ubytovávají jiné turisty, čímž se jim celý nájem zaplatí a mají-li štěstí, tak ještě i něco vydělají. Rozšířená je kabelová televize a na rozdíl od nás poskytuje také možnost velmi kvalitního internetového připojení. Internet vůbec je na Filipínách silně rozšířen. Okolo celého ostrova Mindoro vede síť s rozvodem silnoproudu a nyní se buduje kabelový rozvod. Telefonní vedení zde neexistuje, ale jsou tu mobilní telefony několika firem. Elektřina se vyrábí převážně dieselovými motory, jsou tu ale také malé vodní elektrárny. Časté výpadky v dodávce elektrického proudu nejsou zvláštností, nýbrž téměř každodenní realitou. Většina hotýlků napojených do sítě je vybavena vlastním agregátem, kterým překrývá tyto nedostatky. A tak večerní hučení agregátů patří neodmyslitelně k místnímu koloritu. Čím dál od Puerta, nebo spíše od Sabangu, který je zde centrem neřesti, tím je klidněji a tím dříve se chodí spát. Filipínci vstávají velmi brzy a tak chodí spát většinou se slepicemi t. j. kolem 10 hodiny, kdy končívá vysílání místních televizních programů. To v Sabangu to naopak „žije". Celá zátoka je doslova poseta až hluboko do vnitrozemí hotýlky a Guest Hausy, nabízejícími ubytování a samozřejmě i dámskou společnost. Místní prostitutky, i když „místní" je výraz naprosto nesprávný, neboť většina z nich je na Mindoro importovaná, vytvořily něco jako karterovou dohodu a velmi přísně dodržují minimální ceny. Sexuelní turistika je zde velmi silně rozšířena. Zvláštní skupinu v ní tvoří němci. Místní znalec je charakterizoval následujícím výrokem: „Evropané si u nás kupují naše ženy, na to jsme si už zvykli, ale ti „Germany people" si kupují celé rodiny". A to je skutečnost. Jeden mladý němec, s ním koupená prostitutka, její „bratr", manager a dvě až tři děcka tvoří rodinu. Všechny tyto její členy musí zákazník ubytovat, k čemuž potřebuje většinou tři pokoje, a nasytit, což nebývá zrovna levnou záležitostí. Tím dochází k tomu, že sexuelní dovolená na levných Filipinách přichází německým turistům velmi draho. V takovéto kompletní sestavě putují po různých ostrovech, jejich nefilipínský člen je nejenom živí, nýbrž i šatí. Domorodci, kteří normálně bydlívají velmi nekomfortně, najednou vyžadují ubytování výhradně s klimatizací, kterou využívají tak silně, že s toho bývají nastydlí a neustále popotahují a pokašlávají. Spolykají nepředstavitelné množství nejrůznějších importovaných, drahých léků a tím opět zvyšují už tak dost velkou režii svému „dobrodinci", kterého ve finále musí mnohdy dopravit na letiště na své náklady, neboť už je natolik finančně vyčerpaný, že nemá ani floka. Po čase svou vyčerpanost ovšem přisuzuje sexuálnímu nasazení, o kterém všude s nadšením vypráví a šetří další Marky, aby mohl napřesrok opět podporovat jinou „rodinu" a zasloužit se tak svým způsobem o humanitární činnost Spolkové republiky ve „Třetím světě". Prostitutky se většinou rekrutují z nejchudších vrstev obyvatelstva a z těch nejchudších oblastí. Jejich duševní úroveň tomu také odpovídá. Je na nich znát zanedbaná školní docházka a většinou si nedokáží z vydělaných peněz nic ušetřit. Žijí v neutěšených hygienických podmínkách, nemají většinou ani základní hygienické návyky. Mívají různé parazity, nejčastěji vši. Veš patří na Filipinách a vůbec v Asii ke každodenní realitě. Z vybírání vší se zde stal obřad, který můžete vidět velice často. Vši vybírá matka svému dítěti, ale i spolupracovnice vzájemně mezi sebou v obchodě, restauraci, nebo u holiče. Samozřejmě se tato roztomilá zvířátka nevyhnou ani zákazníkům prostitutek, a tak odpolední siesta často vypadá tak, že na verandě před bungalovem sedí Evropan se svou koupenou „vyvolenou" a ona mu dojemně vybírá vešky. Zkušenější sexuální turisté tuto službu své partnerce oplácejí. Když ale prostitutky náhodou mají zrovna peníze, tak s nimi rozhodně nešetření. Jednou za čas jedou navštívit svou chudou rodinu, což sestává a toho, že se předvádějí jak se jim dobře vede. Takže nakonec své rodině z bídy stejně nepomohou, pouze rozházejí většinu svých těžce vydělaných peněz aby udělaly dojem. Ruku v ruce s tímto druhem turistiky kráčí také nejrůznější podvodníci a prodavači všeho možného. Nejčastěji nabízeným zbožím bývají „zaručeně pravé" perly a drahokamy. Jejich pravost je dokládána nejrůznějšími certifikáty a dovoláváním se na honosné klenotnické domy zvučných jmen v Manile. Tito mladí muži dostali díky svému působišti, pláži, název Beach Boys. Sexuelní turistika není pouze heterosexuální, ale nabízí služby i všem jinak orientovaným zájemcům. Právě Beach Boys jsou toho většinou dokladem, neboť jejich nabídka se zdaleka neomezuje pouze na prodej hmotných statků. Na Filipinách také žije velké množství transvertitů, kteří se koncentrují ponejvíce v Manile, neboť zde jsou kliniky, provádějící jim potřebné zákroky. Tito „měniči pohlaví" navštěvují často okolní letoviska, a tak obzvláště v Sabangu bývají jejich skupiny častými hosty. Zajímavý je také postoj Filipínců k morálce. Není možné se koupat „nahoře bez", tanečnice v baru musejí být oblečené, ale spořádaná manželka si může „odskočit" od rodiny, aby uspokojila příležitostného zákazníka, kterého jí často obstará její vlastní manžel, nebo blízký příbuzný. Potká-li samotný turista nějakého domorodce, bývá často otázán, má-li ženu a následuje její nabídka při jeho záporné odpovědi. Obvykle je při této příležitosti doporučována, či nabízena sestra, manželka, nebo dcera. Dotyčný většinou nepracuje jako kuplíř, neboť chce odměnu pouze za doporučení či obstarání. Nekasíruje přímo sexuelní službu. To si dělá dívka sama, po případě na to má pasáka, kterému se zde říká vznešeně manager. Mnozí zkušenější zákazníci přijíždějí mimo sezónu, aby dosáhli lepších cen a také využívají možnost rabatu za delší časové období. Zásadně nehledají svá děvčata v Sabangu a podobných střediscích, aby mohli obejít karterovou dohodu. Naopak využívají právě služeb rodinných příslušníků, kteří jim často potom pomáhají dosáhnout nižší cenu u doporučené dámy. Palawan. Bývá nazýván ‘Last Frontier’, což myslím nejlépe vyjadřuje jeho odlehlost a semknutost s přírodou. Najdete zde vysoké horské hřebeny pokryté ještě neporušenými původními lesními porosty, v nichž budete moci pozorovat divoké orchideje a obrovské barevné motýly, připomínající svou velikostí spíše ptáky. Ve vnitrozemí v krytu hor a těžko prostupných junglí se ukrývají vesnice původních obyvatel ostrova, které si zachovalo svůj kmenový způsob života a jen velmi pomalu na sebe nechávají působit civilizační vlivy. Na Palawan dopadá dostatek srážek, což se blahodárně projevuje na zdejší přírodě. Méně už na turistech, kteří sem dorazí v období dešťů, které je taty velmi intenzivní s vlhkostí vzduchu prádelny a nebo dobře fungujícího skleníku na pěstování orchidejí. Nic tady neschne, každý večer uleháte do ne snad vlhké, ale přímo mokré postele. O co méně toto podnebí vyhovuje turistům, o to více se zamlouvá moskytům, kteří si následně na krvi turistů velmi pochutnávají. Je zde sice statisticky doložen celkem vysoký výskyt malárie, ale ta vám v praxi zase až tak moc nehrozí, i když jí nemůžete vyloučit nikdy. Mnohem rozšířenější je zde jiná choroba, kterou také přenášejí moskyti, Dengueho horečka. Její inkubační doba bývá 8 dní až 3 týdny. Propukne naprosto náhle a její nástup je velmi rasantní. Teplota se vám okamžitě vyšplhá k, a nezřídka i přes 40°C, je provázena záchvaty zimnice a někdy se přidává i mučivá bolest svalů, která se ozývá při každém i sebemenším pohybu. Nemoc zaniká stejně rychle jako přichází. Při léčení aspirinem, čajem a pocením ustupuje většinou do týdne. Místní lékaři úspěšně používají ke snížení horeček lék na bázi Paralenu, který je velmi úspěšný. Nemáte-li slabé srdce nemusíte se ničeho obávat, nemoc žádné následky nezanechává. Píšu to z vlastní zkušenosti, neboť jsem toto horečnaté onemocnění prodělal v různých koutech Asie už pětkrát. Říká se, že po vyléčení by měla být zajištěna imunita na dva roky, ale nejsem o správnosti tohoto tvrzení přesvědčen. Možná se imunita vztahuje pouze na lokalitu jejího výskytu a v jiné jsou zase jiné bacily či viry, nevím totiž, které z těchto potvor toto onemocnění způsobují (myslím, že ti druzí). Každopádně je to nemoc nepříjemná a je lépe se jí vyhnout, což bohužel většinou nejde, chcete-li navštěvovat oblasti jakou je třeba Palawan. Civilizace na tomto ostrově se prakticky soustřeďuje pouze do správního střediska, které je zároveň hlavním městem celé provincie - Puerto Princesa. Mimo toto město a jeho okolí proniklo do divočiny pouze několik ‘oáz’, do kterých je tato civilizace také sporadicky importována, ale moc se jí tam nedaří, její vliv je zatím ještě velmi slabý a drsné okolí udává tón života, který se musí dost lišit od představ obyvatel ‘kulurního, civilizovaného světa’. Místní domorodí obyvatelé jsou životu zde dokonale přizpůsobeni a dokážou se s přírodou sžít tak, aby si vzájemně neškodili. Jiné je to ovšem s naší ‘civilizovanou a kulturní’ populací. Ta svou civilizovanost a kulturnost projevuje tím, že vyhlašuje přírodě válku. Tento boj je bohužel nerovný a příroda v něm podléhá. Berme tedy i Dengueho horečku a malárii jako jedny ze zbraní arzenálu přírodou proti svým nepřátelům v tomto boji používaných. Ostrov Palawan dosahuje od severu k jihu délky téměř 400 km. A téměř po celé této délce je vybudovaná ‘silnice’. Používám záměrně uvozovky, i když místní ji nazývají ještě hrději - highway, což je pro tento druh špatně sjízdné, či spíše téměř nesjízdné stezky ještě přehnanější. O její průjezdnosti svědčí snad nejlépe ten fakt, že cesta z jednoho konce ostrova na druhý trvá několik dní a je-li zrovna po vydatných deštích, což tady bývá dost často, tak bývají její jednotlivé úseky často nesjízdné. Hlavní město leží asi v polovině ostrova na východním pobřeží. Na celém zbytku tohoto členitého pobřeží jehož délka přesahuje 1000 km už najdete jenom pár dalších vesnic, z nichž si mnohé hrdě říkají města. ‘Higway’ která vede po této straně ostrova je všechny spojuje. Na opačném západním pobřeží je roztroušeno pouze několik rybářských vesniček, které se pomalu přeměňují na turistické resorty, neboť turistika se stává mnohem výnosnější a hlavně podstatně méně namáhavou pracovní příležitostí než byl rybolov. Má to i své stinné stránky. Nechce-li nikdo chytat ryby, nechce-li nikdo pěstovat zeleninu a ostatní potravinové produkty, nezbývá než je dovážet, což má za následek podstatné zvýšení jejich ceny. A tak se stáváte absurdně svědky toho, že na území, které je nejbohatším na ryby v celých Filipinách, jsou ryby velikou vzácností a jejich cena značně přesahuje cenu za kterou se prodávají v Evropě. I to je daň civilizaci. Nakonec stejně největší výnosy s turistiky budou mít kapitáni turistického průmyslu, a bývalí rybáři a zemědělci, kteří se své původní profesi odnaučí, a v té nové se neuplatní v souboji s kvalifikovanou konkurencí, která se sem stahuje s turistických center vybavena zkušenostmi a prostředky, si půjdou hledat jinou práci někam do města, a nebo dokonce do jiné části světa, kde skončí většinou v bídě jako pomocné síly a jejich ženy či spíše dcery jako prostitutky. Nejpůvodnější obyvatelé, žijící ještě částečně na úrovni mladší doby kamenné dopadnou úplně nejhůř. Jejich státem garantovaná teritoria se budou neustále zmenšovat, oni samy se stanou nejprve turistickou atrakcí, ztratí svou hrdost a nakonec je zdecimuje ‘civilizace’ alkoholem a nemocemi tak jako už tolikrát v historii. Tato doba se sice nezadržitelně blíží, ale ještě je stále možno volit mezi pohodlím vybaveného turistického resortu a mezi pobytem na pomezí civilizace v jednom ze skutečných a již definitivně posledních ‘rájů’ na naší planetě. A právě toto pomezí civilizace dalo přízvisko i Palawanu - Last frontier, poslední fronta, kde je vedena bitva o níž je už bohužel rozhodnuto. Ale ještě než v ní příroda definitivně padne, máte možnost jí uvidět na vlastní oči a kdo ví, možná i trochu přispět k tomu, aby se její agónie trochu prodloužila, či naopak jí pomoci dorazit. To už vlastně záleží jen a jen na svobodném rozhodnutí, obrazně řečeno, ‘nás všech’. Po Palawanu se dá putovat dlouhé týdny a měsíce, stále bude co objevovat a již objevené si prohlížet. Pobyt zde uprostřed nádherné přírody je nezapomenutelným zážitkem. Dosáhnout této výspy vyplňující prostor mezi Filipinami a Borneem můžete hned několika způsoby. Nejrychlejší a nejpohodlnější z nich je letecky z Manily, nebo Cebu do Puerto Princesa. Hodinový let moderním Boingem se zabudovanou obrazovkou z tekutých krystalů před každou sedačkou, která je mimo běžných palubních programů napojena i na dvě kamery, snímající pohled pod letadlo směrem dopředu i dozadu Vás přijde na necelých 50 USD. Přistanete na malinkém letišti v krásném, čistém a zeleném městě, kterému zanechali Španělé katedrálu a Američané kopii Washingtonského kapitolu ve které sídlí místní parlament. S čistotou se to tady myslí vážně, což si rychle uvědomíte odhodíte-li nedopalek, či jinou drobnost na zem. Budete-li přistiženi, znamená to pokutu ve výši jednodenního zdejšího průměrného platu. Jiná možnost jak se sem dostat je cesta lodí. Můžete plout z Manily do Puerta, nebo do Limanacongu na severozápadním pobřeží, které leží u nádherné, hluboké a mangrovami lemované zátoce Embarcadero. Nebo nejprve do Corónu na Busuanze a následně do Tay Tay na severovýchodě, proti Embarcaderu. Mimo to jsou možné různé varianty nepravidelného spojení, kdy plují různé lodi na různá místa. Hledat v tom systém je předem odsouzeno k nezdaru, ale kdo má trpělivost, může těchto spojů úspěšně využívat. Známé turistické středisko El Nido na severu západního pobřeží je možné dosáhnout malými letadly z Manily. Pro tento let musíte však počítat s více než 100 USD, one way. Následná doprava po Palawanu se dá v podstatě rozdělit na tři možnosti. Pozemní, lodní a pěší. Kombinací všech tří se dostanete naprosto všude. Pohyb po ostrově je silně časově náročný a je s tím třeba počítat. Nevyplácí se například nechávat přepravu z odlehlejšího místa na ostrově na letiště v Manile na poslední chvíli. Bez alespoň dvoudenní časové reservy vám může letadlo klidně uletět. V lepším případě budete nuceni používat individuelních spojů, což cestu velmi podstatně prodraží. Ono najmout si takový Jeepney na ‘special ride’ přijde dosti draho, a cena se ještě zvýší, pozná-li na vás jeho provozovatel, že jste v časové tísni. Pronajmutí lodi na delší plavbu také nebývá nejlevnější. Ale jak už jsem uvedl, kdo nespěchá, dostane se za přijatelný peníz všude, a bude-li akceptovat, že je v panenské přírodě a dokáže se tomu přizpůsobit, bude zde určitě spokojen. Závěrem se dá jen říci: ‘Cestovatelé’ hltající kilometry si jich tady na své konto moc nepřipíší a od návštěvy zde bych se je pokusil spíše odradit. Opravdovým milovníkům přírody, kterým zbylo v žilách ještě trochu té dobrodružné krve, a kteří jsou ochotni obětovat spoustu času, mohu toto teritorium jen vřele doporučit. BUSUANGA Je hlavním ostrovem archipelu „Calamian Group", který se nachází jihozápadně od Mindora, na půli cesty k Palawanu. Na Busuanze jsou dvě letiště, dají-li se tak nazvat skromně upravené, poměrně krátké dráhy, zaklíněné mezi okolní hory. Jedno z nich je na okraji zdejšího hlavního města Coronu, druhé se nachází na asi 40 km vzdáleném severním konci ostrova. Každé z nich patří jiné letecké společnosti, které si vzájemně konkurují. Žádná velká letadla se sem ovšem nedostanou, zdejší dráhy umožňují přistání pouze malým strojům. My jsme přistávali na severním letišti a letěli jsme se společností Air Ads. Naše letadlo bylo vybaveno sedadly pro dva piloty a osm cestujících. Letělo nás však pouze šest, jelikož vlastnímu letu předcházelo vážení (zavazadel i cestujících) a na jeho základě bylo připuštěno pouze tolik cestujících, aby stroj nebyl přetížený. Byla to tehdy veliká legrace. Letěli jsme poprvé něčím takovým a nevěděli jsme o tom. Před vlastním letem se naše spolucestovatelka Věra vehementně dožadovala místa u okénka a bylo jí řečeno, že u okénka budeme všichni. To už vzbudilo naše podezření. Následující již zmiňované vážení nám dodalo. No a finále, když jsme stroj spatřili před hangárem nám vyrazilo dech! Nevěřili jsme tomu, že takové křehoučké nic je nás schopno přemístit na tak velkou vzdálenost. Let byl ale nezapomenutelným zážitkem. Uskutečnil se nádherného počasí, přelétávali jsme v nízké výšce nad vulkánem v jezeře Lake Taal, potom jsme přeletěli nad severním výběžkem ostrova Mindoro a dále letěli podél jeho západního pobřeží na jih. Nakonec volným mořem mezi spoustou ostrůvků až k Busuanze. Přistání bylo zřejmě vrcholem pilotního umění, neboť byly vidět stále jenom hustě zalesněné tropické hory, najednou se na chviličku objevilo uzoučké údolí a do něj si okamžitě letoun sedl. Podle síly brždění se dá předpokládat, že délka dráhy není zrovna přehnaná, přičemž její povrch připomínal spíše testovací polygon než runway! Samozřejmě, že vše dobře dopadlo a v místním letištním „baru", který se ukrýval v rákosové chýši, lépe řečeno stříšce beze stěn se mohlo oslavovat „znovuzrození". Busuanga přináleží správně k provincii Palawan, ale má ponechanou poměrně velkou autonomii. Na ostrově je několik obřích farem, pěstujících hovězí dobytek. Městečko Coron je roztomilé a malebné. Přímo nad ním se vypíná vrchol, na kterém je vybudována vodárenská nádrž a z něhož je parádní výhled na celé město a okolní moře i ostatní ostrovy archipelu. Busuanga nemá žádné pláže v pravém smyslu tohoto slova. Její břehy jsou tvořeny převážně porostem Mangrov, skalisky a „plážemi" spíše hlinitými, než písečnými. V nejbližším okolí je ale nepředstavitelné množství nádherných ostrůvků s těmi nejkrásnějšími plážemi, jaké si jen lze představit. Sousední ostrov Coron je hornatý, skalnatý a mezi jeho divokými povětšině vápencovými skalisky jsou také malé písečné plážičky, ale ten je pro turisty uzavřen, neboť je výhradním teritoriem původních obyvatel, kteří zde žijí. Jsou to Tagbanuas - nomádské kmeny v jejichž žilách koluje negroidní krev. Jedno z mála veřejně přístupných míst je nádherně tyrkysově zbarvené jezero Cayangan. Na ostrově je jezer mnohem více, největší z nich je Cabugao, na kterém jsou dokonce dva ostrovy. Ve všech jezerech je pramenitá voda, nikoliv prosáknutá mořská, jejich hladina je o dost výše než mořská. Bohužel většinou je tato voda mnohem slanější než voda mořská, takže pitná voda je zde silně nedostatkový artikl. Po celém zdejším archipelu se nachází mnoho vydatných teplých pramenů sopečného původu. Nejznámější jsou „Makinit Hot Spring", malý kousek za městečkem Coron, jejichž teplota dosahuje 42°C. Jsou tak vydatné, že potok, který odtud vtéká do mělké zátoky jí výrazně otepluje a žijí zde specielní druhy horkovodních živočichů, kteří jinde v okolí nežijí. Zdejší průzračné vody jsou rájem potápěčů. Mezi ostrovy je potopená skoro celá flotila Japonských lodí z druhé světové války, jejichž vraky jsou jejich oblíbenými cíly. Dají se zde také poměrně často spatřit a pozorovat velcí mořští živočichové. Na Busuanze jsou poměrně vysoké (640 m, nezapomeňte, že začínají na nule!) hory, na něž se dá docela dobře vystoupit. Kouzelný rozhled, jak do vnitrozemí, tak na moře, je odměnou za postoupenou námahu. Busuanga ukrývá několik městeček, z nichž hlavní - Coron - má 35.000 obyvatel. Ubytovacích možností je zde dost a v nejrůznějších kategoriích. Většina ubytovatelů nabízí také možnost potápění. Mnohé hotýlky, či Guest Housy se nacházejí na molech vybíhajících do moře, což je velmi romantické. Na menším ostrově „Calauit Island" severně od Busuangy se nachází zajímavá místní rarita. Na 3700 Ha se tady od roku 1977 nachází více než 500 afrických zvířat včetně žiraf, zeber a gazel, které tu vytvořily zajímavé společenství s původní Filipínskou faunou, v níž nechybějí krokodýlové a místní medvědi. Ostrov je od Busuangy oddělen pouze úzkým průlivem, jeho návštěvu lze jen doporučit. Je to vlastně pozůstatek po diktátorské megalomanii bývalého presidenta Marcose, ale kupodivu je jedním z mála jeho projektů, který ho v pohodě přežil a žije nyní dál svým vlastním životem. My jsme zde strávili krásný týden, či spíše o málo více při marném čekání na loď do Limanacongu na západním pobřeží ostrova Palawan, které jsme se samozřejmě nedočkali, nedorazila kvůli tajfunu. Nakonec jsme odjeli mnohem menší, a také spolehlivější lodí - „outrigger bootem" - který nás dopravil do městečka Tay Tay na východě. Výlety do „komorního" vnitrozemí Busuangy byly opravdu nádherné. Tradiční přátelskost místních obyvatel, nízká hladina cen a výborný filipinský rum vám určitě zpříjemní Váš zdejší pobyt také. Na Čížka narazíš všude V katastru vesnice San Isidro, nedaleko Puerto Galera, v provincii Mindoro Oriental na pobřeží Tichého oceánu v hospůdce na pláži zvané White Beach jsme seděli a pozorovali mírně se houpající moře a rybáře na jejich loďkách a odháněli všudypřítomné, věčně hladové a mnohdy velmi nemocné psy. U vedlejšího stolečku popíjel svůj drink typický Američan ve středních letech, kterému dělala společnost mlaďoučká Filipínka, kterou si zřejmě koupil. Také on odháněl psy, když tu náhle jeden obzvláště odpudivý exemplář měl tu drzost, že se nedal. Američana to zřejmě rozčililo a tak najednou z ničeho nic z něj vylétlo naprosto neamerické: „Jdi do prdele ty hajzle", no a bylo po Američanovi, i když vlastně jenom napůl. Byl to sice Čech jak poleno, Aleš Sedláček z Prahy, ale již mnoho let žije na Havaji, kde se živí malováním obrazů a na Filipíny jezdí už dlouho a vždy si koupí nějakou dívku, do které se vždy zamiluje. Jeho lásky jsou z jeho strany naprosto opravdové a upřímné. Jelikož za ně nechce platit, a nebo alespoň chce mít pocit, že za ně neplatí, tak vymýšlí mnohdy přímo šílenosti. Kupříkladu té se kterou byl na Mindoru a kterou si přivezl z Manily z baru, kde mu vysvětlovala, že je z velice chudé rodiny a chcípnul jim buvol a oni teď nemají žádnou možnost obživy slíbil, že za to, že sním zůstane, koupí její rodině buvola nového. Cena dobrého buvola je sice dost vysoká, ale dá se sehnat i zvíře v relaci okolo P 10 000,- což je přibližně totéž v Korunách. S Alešem jsme strávili téměř 14 dní a bylo s ním mnoho legrace. A další náhoda. Bavíme se o tom, že by za námi měli přijet „Číňani" z Rokycan. Tuto přezdívku jsme dali Mirkovi s Laurou, které jsme poznali vloni na Sri Lance. On je Čech z Rokycan, který emigroval v osmdesátých letech do Kanady, po asi dvou letech jel na dovolenou do Kostariky a tam poznal Lauru, Číňanku z Panamy. No a Aleš říká: „Toho já znám". My na to: „To snad ne, to není možné." Ale on pokračuje: „To víš, že ho znám, on je takovej zrzavej, ale je spíš divnej pavouk, ale zato Laura, ta je prima." Koukáme jako blázni, jak je ten svět malý. Aleš má totiž v Rokycanech barák a opravdu je zná. Náhoda?! Jindy zase jedeme do Puerto Galera a stavíme se na poště, neboť na Mindoru, stejně jako na mnohých místech Filipín se pošta neroznáší. Díváme se na došlou poštu a vybíráme ty dopisy a pohledy, jejichž adresáty můžeme identifikovat a bereme je sebou, abychom jim je mohli doručit. V sousedním resortu bydlí jakýsi Josepf Klefler, má došlé dva dopisy a jeden pohled. Porušujeme listovní tajemství, když si všimneme, že pohled je psaný česky. Při jeho doručení se samozřejmě seznamujeme s Josefem, který tráví na Filipínách už asi patnáctou zimu a pochází z Nového Boru. Další Češku objevuje Aleš. Starší paní, jejíž syn se oženil v Německu s Filipínkou si v našem sousedství postavil dům a jeho matka tam trávila celou zimu. Neměla po odjezdu syna nikoho s kým by si mohla popovídat a tak byla ráda, že jsme se poznali. Snad nejnepravděpodobnější zážitek byl, když jsme pozorovali při koupání a šnorchlování ve vedlejší opuštěné zátoce, v níž byly nádherné korály, a kam občas zajížděli na loďkách turisté z různých resortů, větší výletní loď, na jejíž palubě bylo víc než 50 turistů a všichni mluvili česky. Byl to čtrnáctidenní zájezd Agentury ESO z Prahy, který byl ubytován v Coco Beach, exlusivním resortu, který postavili Dánové při vjezdu do vnitřní laguny Puerto Galera. Celkem jsme se setkali během téměř pěti měsíců strávených na Filipínách více než se stovku krajanů, což si myslím, že je vzhledem k odlehlosti této destinace opravdu hodně. K U Ř Á R N A Po dvanáctihodinovém letu nekuřáckým obřím Boingem 747 z Londýna do Hong Kongu byly naše náruživé kuřačky přímo „nadržené" na cigaretu. Prostředí ve zdejším fungl novém letišti ale nebylo ke kuřákům přívětivé. Všude byly docela příjemné moderní interiéry, pro kuřáky však pouze informace ve formě šipek s nápisem kuřárna, kterých bylo relativně dost, ale které odváděli zájemce o nezdravou vášeň kamsi velmi daleko a ještě ke všemu byla cesta k ní značena tak rafinovaně, že vytyčovala tu nejdelší možnou „objízdnou" trasu. Nicméně kuřák se tak snadno odradit nedá a tak dámy stále trpělivě v jakýchsi bludných kruzích sledovaly šipky nabízející jim místo rozkoše. Když konečně došly až tam, kde směrovky končily a kde se nacházely dveře do oddělené místnosti s nápisem „pro kuřáky", zajásaly. O to větší byl jejich šok, když zároveň s dveřmi končilo i nadstandardní vybavení letiště. Nové, světlem přímo zaplavené, lesklé interiérové prvky, tvořené převážně nerez ocelí, leštěným mramorem, množstvím skla a všudypřítomnou klimatizací, vystřídal totiž nehostinný, tmavý kumbál s lavicemi z nehoblovaných prken podél pouze na hrubo omítnutých stěn, ve kterém bylo přímo napěchováno jak kuřáky, tak jejich hlavním produktem, či snad sekretem - hustým cigaretovým kouřem - který nebyl vůbec odsáván žádným větrákem. Klimatizace a i pohodlí 20 století končily totiž s dveřmi oddělujícími tuto „polepšovnu" (jak jsme ji nazvali) od ostatních opravdu důstojných prostor letiště. Silného kuřáka od jeho drogy ale hned tak nic neodradí, takže dámy nejprve chvilku pouze inhalovaly, potom si však také zapálily své „hřebíčky do rakve", a počaly zahušťovat již tak dost koncentrovaný dým, naplňující tuto přecpanou „sluj". Krátká přestávka v letu do Manily umožňovala vykouření několika cigaret, což s bídou stačilo na doplnění základní hladiny jedů. Následoval další nekuřácký let - tentokrát už pouze krátký - a potom další letiště, Manilské, v jehož příletové části pro změnu není kuřárna žádná. Jsem přesvědčen o tom, že v Hong Kongu se jedná o záměr, možná součást kampaně proti kouření. Já sám, ač bývalý silný kuřák, s ním naprosto souhlasím, je to velmi účinný způsob, jak v kuřácích vzbudit pocit, že jsou něco co do současné společnosti prostě nepatří, a že se musí, nebo by alespoň měli, samy před sebou stydět. V Ý L E T Dohodli jsme si přijatelnou cenu za pronájem lodi na celodenní výlet k protilehlému ostrovu Maricaban, malému ostrůvku Bukoo Island a ke skále trčící z moře - Sombrero Islandu. Počasí bylo ten den po ránu pěkné, svítilo slunce a vanul jenom slabý větřík. „Náš" kapitán ale nějak nepřiplouval. Mezitím přišel majitel jiné, podstatně menší lodi a nabídnul se, že nás tam za cenu, kterou jsme měli domluvenu odveze. Souhlasili jsme s tím, ale vymínili jsme si, že počkáme ještě 30 minut, a když domluvená loď nepřijede, pak poplujeme s ním. „Naše" loď samozřejmě nepřijela a tak jsme rádi využili novou nabídku. Pokoušeli jsme se o smlouvání ceny, neboť lodička byla menší, ale kapitán nechtěl o slevě ani slyšet. Jelo nás celkem šest, a tak požadovaných 1.200 Pesos byla cena za celodenní výlet přijatelná, ale pokusit se něco usmlouvat je vždy lákavé. Nalodili jsme se a vyjeli. Nikoli k našemu cíli, ale zatím pouze pro benzin koupený ze zálohy, kterou jsme museli zaplatit. Dopluli jsme do sousední zátoky, kde byla zakotvena plovoucí dieselová elektrárna a poblíž ní byla jakási přímořská benzínová pumpa, skládající se ze sudu, či sudů a ručního čerpadla. Kapitán naplnil benzinem reservní kanystry, uložil je do loďky a vyrazili jsme. Průliv oddělující nás od Maricabanu byl široký asi 20 km a zvládli jsme to za o něco víc než hodinu. Potom následovala plavba podle pobřeží, na jehož východním konci byl přilepený maličký ostrůvek, obklopený překrásným korálovým rifem - Buko island - Kokosový ostrov. Skalnatá výspa s převýšením necelých 30 m, korálová laguna s křišťálově čistou vodou, malá plážička a nyní opuštěný luxusní resort, který může poskytnout nadstandardní bydlení pro 30 až 40 lidí. Rodina starající se o to vše jsou jediní obyvatelé tohoto ostrova. Šnorchlovali jsme chvíli ve vodách laguny, prohlédli si celý ostrov i jeho zařízení a po necelých dvou hodinkách jsme vyplouvali opačným směrem podél pobřeží Maricabanu, který jsme mněli obeplout a dostat se tak k ostrovu Sombrero, který ležel až za jeho opačným koncem.. Počasí bylo stále pěkné. Trochu se sice zvedal větřík, ale byli jsme na závětrné straně ostrova, takže jsme to vlastně ani nevnímali. Stavěli jsme se někde uprostřed pobřeží ve vesnici, kde jsme si dali něco k jídlu a pití. Potom jsme pokračovali v plavbě. Před koncem ostrova jsme narazili na vybudovaný „diving camp" a za ním už byly jenom skaliska, konec ochrany před větrem a tím pádem docela velké vlny. Za skalisky úsek volného moře a ostrov Sombrero. To už naše lodička silně sebou silně házela a vítr neustále zesiloval. Cestou zpět, když jsme vyjeli ze zákrytu ostrova napříč přes průliv od Maricabanu k Mindoru, tak už to přestávala být legrace. Vítr dul jako vzteklý, vlny dosahovaly neuvěřitelných výšek, ze kterých se naše lodička vždy řítila dolů do propasti před další vlnou. Příď rozstřikovala kvanta vody, která nás vždy všechny silně zmáčela, a za stále silného větru se do nás po chvíli dala pořádná zima. Za necelou půl hodinku jsme se všichni klepali jako ratlíci a konečně jsme pochopili, proč rybáři v tropech nosí na moře šály a kulichy. Jak by nám teď něco takového přišlo vhod. Na neštěstí jsme nic takového neměli, a tak jsme mrzli čím dál více. Pomalu nám docházel humor, neboť protější břeh jakoby se vůbec nepřibližoval. Posádka člunu měla na sobě kulichy a teplé bundy a seděli mnohem vzaději než my, takže na tom byli podstatně lépe, neboť na ně šlo mnohem méně vody. Nás naopak vodní tříšť nezkrápěla, nýbrž přímo polévala, neboť jsme vlastně svými těly utvořili zábranu, která chránila za námi sedící posádku od toho nejhoršího a vítr neustále dující nezmenšenou silou nás jakoby vysušoval, sice bezvýsledně, ale odpar vody měl za následek silný ledničkový efekt a úspěšně nám rozdrkotával zuby. Je to neuvěřitelné, vždyť teplota vzduchu byla kolem 25°C, voda měla přibližně 26°C a přesto jsme se v těchto, na našich koupalištích mnohdy vysněných hodnotách, klepali nefalšovanou zimou. Věra si nasadila brýle a šnorchl, aby tak alespoň částečně zabránila nepříjemnému cákání mořské vody do obličeje. Nejvíce se bála „Bílá Věra", která byla dokonce ochotna si ze Sombrera Islandu zjednat nějakou jinou dopravu, bez ohledu na finanční náročnost takové akce, a to už byla při její přímo příslovečné šetrnosti emoce jako hrom. Jarka si vzala brýle také a pak jsme Bílé Věře bazilíšsky oznámili, že se připravují na ztroskotání, které na sebe zřejmě nedá už dlouho čekat. Zimou a strachem sinalá Bílá Věra už ve své reakci dál bělet nemohla, ale každopádně si oblekla k velikému pobavení všech ostatních záchranou vestu, kterou kupodivu vyšťourala kdesi pod lavicí. A tak za huronského smíchu pokračovala tato dobrodružná plavba. „Posera" Věra sice sklidila posměch nás všech „odvážných", ale nikomu z nás už nedošlo, že vesta jí hodně uchránila před zimou, větrem a vodní tříští, kteréžto nás sužovaly čím dál, tím víc. Ale to už je taková daň za odvahu a „hrdinství". Zpětné překonávání průlivu se zdálo být nekonečné, ale nakonec jsme po třech hodinách konečně celí zmrzlí dopluli k cíli ve „White Beach" na Mindoru. No a když jsme seskočili do vln moře u břehu, bylo to neuvěřitelné - naše prokřehlá těla pocítila na sobě teplou vodu moře - toho samého moře, které nás až do tohoto okamžiku nutilo společně s větrem drkotat celou cestu zubama. Z toho je vidět, jak mohou být i takové velice konkrétní fyzikální veličiny, jako je teplota, občas velmi relativní, či abstraktní. V zajetí Při jedné ze svých poznávacích vycházek do nitra ostrova Mindoro jsem se stal na krátký čas rukojmím, či spíše zajatcem místních partyzánů - NPA - „New Peoples Army". Vyšel jsem ráno po sedmé hodině, jednak protože ještě nebylo vedro a jednak proto, abych se mohl ještě za světla vrátit. Naplánoval jsem si neurčitý okruh - projít po hřebenu nad údolím Talipananu až k masivu Malisimby, pokusit se vystoupit do sedla na její východní straně a přejít tudy do vnitrozemí. Tam se pokusit o obejití kužele vrcholu a údolím na druhé straně hory se dostat na západ, projít pod tímto hřebenem a nakonec ho překročit a Talipanananským údolím se vrátit k pobřeží. Byl to reálný plán, který se dal uskutečnit, ne sice bez námahy, ale zase to nebylo něco až moc obtížného. První kilometry po pláži a po skaliskách byly za chvilku za mnou. Za vesnicí Aninuan, kde vyrůstá příčný, strmý hřeben oddělující Talipananské a Aninuanské údolí, který šplhá až do výšky více než 1700 m, kde se dotýká kuželovitého, pralesem porostlého vrcholku Malisimby, jsem se vydal po vyšlapané stezce, kterou tu za léta vychodili domorodci. Pěšinky byla dobře viditelná, místy až moc, jak po ní tahali občas skluzem náklady a nebo dřevo. Po skalnatých, keři a travinami porostlých svazích jsem se dostal až do výšky okolo 600 m, kde se začalo znatelně měnit počasí. Přibývalo větru a také vlhkosti. Z pěšiny odbočovaly občas nenápadné stezky, které vedli k chudým políčkům. Většinou na nich byla kukuřice, nebo maniok. Všude kolem byly vysázeny kokosové palmy. V malých údolích, které vybíhaly na obě strany hřebenu pramenily potůčky s čistou, ale nikoli osvěžující, protože poměrně teplou vodou. Na uhašení žízně byly ovšem dostačující a příjemné. Došel jsem až k místu, kde hřeben na chvíli přestal prudce stoupat a vytvářel jakési sedélko. Bylo tam několik větších košatých stromů a pod ním odpočívali domorodci, kteří podnikali také výstup, ale s „plnou polní". Měli napěchované rance zásobami, které pořídili dole ve vesnici výměnou za své košíkářské výrobky a za pálenku s palmového vína - Toddy. Jsou bázliví a neradi se baví s cizinci, jejich jazykové znalosti jsou většinou žádné, takže skutečný rozhovor s nimi ani není možný. Přesto jsme se vzájemně letmo pozdravili, či spíš oni letmo reagovali na můj pokus o pozdrav, když jsem je míjel. Jelikož na rozdíl od nich jsem nic nenesl, šlo se mi podstatně lépe. Další úsek, který ale přišel, mi dal zabrat. Stoupání bylo více než prudké, stezka ujížděla pod nohama a nebylo se čeho zachytit. Hřeben se stal opravdu hřebenem, a já balancoval na jeho špičce. Po absolvování tohoto úseku jsem se dostal do lesa, stoupání bylo rozumnější a les dával najevo, že je deštný. Dostával jsem se pomalu do míst, kde se vypínala horní část Malisimby. V prudkém svahu jsem viděl několik domorodých chatrčí, jejich obyvatelé přede mnou utekli - mají s cizinci pouze, a nebo alespoň převážně špatné zkušenosti. Když jsem se dostal na místo, odkud byl trochu rozhled a podíval se dalekohledem na nějakou vzdálenější chatrč, viděl jsem kolem ní děti a nebo někoho. Přišel-li jsem ale blíže, byli už vždy všichni pryč. Poslední část výstupu byla ještě prudší než ty partie, které jsem už předtím mylně za prudké považoval. Byl už také problém s hledáním cesty, zdaleka už nebyla tak vyšlapaná a jasná jako před tím. Chvílemi se mi stezka ztrácela a musel jsem se prodírat neprostupnými houštinami a pátrat po ní. Nakonec jsem se ocitnul na vrcholu stoupání. Na levo ode mne se vypínal panenským, naprosto nepropustným lesem pokrytý vrcholový kužel Malisimby a na pravo stoupal hřeben také, byl jsem totiž v sedle, či průsmyku, které jsem si tolikrát zespoda prohlížel dalekohledem, a kterým jsem se chtěl dostat na druhou stranu pohoří. Bylo už kolem jedenácté hodiny, takže celý výstup trval čtyři hodiny. Všude kolem byly vysoké stromy, výhled žádný a stezka stále méně znatelnější. Bylo znát, že tudy žádný čilý provoz neproudí. Sestup na druhou stranu byl ještě prudší než byl výstup nahoru. Místy byly celé plochy lesa vykáceny, většina dřeva byla ponechána na místě, pouze nejlepší byly zpracovány na místě na trámy a ty odtransportovány, buďto na zádech lidí, volů či bůvolů. Když si představím tu cestu, kterou jsem právě absolvoval, kterou museli dostat dřevo opačným směrem, musím před nimi smeknout. Po sestupu s vrcholových partií sopky, neboť Malisimba sopkou, samozřejmě vyhaslou, nebo alespoň dřímající je, jsem se dostal opět do mírnějších terénů a lepších cest. Tady končila provincie Mindoro Oriental, a začínala Mindoro Ocidental. Zajímavé je, že hranice mezi nimi byla tvořena plotem s ostnatého drátu. Je to neuvěřitelné, kdo a s jakou obří námahou ho tady zhotovil. Sloužil asi jako ochrana pro pasoucí se dobytek, který jsem ale nikde neviděl, a to ani stopy po něm. Terén se střídavě svažoval a zase stoupal. Přešel jsem několik příčných údolí a snažil jsem se udržovat směr tak, abych kopíroval hlavní hřeben, oddělující sousední údolí. Les začínaly střídat skaliska a všude teklo mnoho potoků s průzračnou vodou. Najednou, právě když jsem procházel mezi balvany jsem před sebou spatřil výjev jako s akčního filmu: Za balvanem se vynořil chlapík ozbrojený takovou mohutnou automatickou puškou, jakou ve filmech mívají Američtí vojáci a mířil s ní poněkud nefilmově přímo na mně. Není třeba zdůrazňovat, že mi to překvapilo, nebo snad lépe řečeno přímo zaskočilo. Že jsou ve vnitrozemí ozbrojené jednotky NPA jsme všichni sice věděli, ale vědět o něčem a setkat se s tím je opravdu veliký rozdíl. Jeho výzbroj byla skutečně kvalitní, na rozdíl od výstroje, která naopak byla spíš žalostná. Na nohou měl rozšmajdané boty, na sobě nějaké triko, maskovací kalhoty, které stejně jako tričko už volaly po prádelně a na zádech jutový pytel s přidělanými popruhy, který měl místo batohu. Neustával na mne mířit a vyndal vysílačku, kterou zřejmě přivolával posilu. Za skaliskem, okolo kterého bych musel projít, byl jednoduchý stolek stlučený s hrubých prken a u něj dvě kamenné lavice. Vybídl mně posunkem doplněným anglickým „sit down", abych si sedl. Poslechl jsem a chtěl s ním navázat rozhovor. Nereagoval, pouze mi naznačoval, že mám sedět a mlčet. Nic jiného jsem stejně dělat nemohl. Po nekonečných asi pěti minutách, které mi připadaly určitě jako celá hodina přišel jeho kolega ve zbrani. Vystrojen byl stejně uboze, ale jeho zbraň jsem poznal hned - byl to totiž československý samopal vzor 58 se sklopnou opěrkou, který jsem důvěrně poznal, když jsem sloužil své tehdejší vlasti jako voják základní služby. Ten nově přišedší si sedl ke mně a začal se poměrně slušnou angličtinou vyptávat odkud a kam jdu, s kým a proč. Řekl jsem mu po pravdě, že jsem na procházce, a že jsem sám. Opáčil, že Američané sami nechodí. Na to jsem mu řekl, že také nejsem Američan, že jsem s Evropy, ze země, kde byla vyrobena zbraň, kterou měl přehozenou stále přes rameno. Zdálo se, že to na něj zapůsobilo, zeptal jsem se ho, jak dlouho musím být u nich. Řekl mu něco v tom směru, že ještě někdo přijde, a ten o tom rozhodne. Ujistil jsem ho na jeho dotaz, že jsem neozbrojen, že mám u sebe pouze dalekohled a nepatrný finanční obnos, že jsem turista a jsem ubytován na White Beach, ve vesnici San Isidro, na pobřeží. První ozbrojenec mezi tím zřejmě pochopil, že mu ode mne velké nebezpečí nehrozí a odložil pušku vedle sebe, ale stále jí nechával tak, aby byla v jeho dosahu. Potom se ozval někdo ve vysílačce a po krátkém rozhovoru mi řekli, že nás navštíví nějaký výše postavený partyzán. Trvalo to dalších asi 10 minut a potom přišli dva. Pojmenoval jsem si je pracovně: Velitel a Komisař. Velitel za celou dobu, co jsme byli v kontaktu se mnou ani jednou nepromluvil, nebyl zřejmě moc výřečný, neboť toho nenapovídal moc ani se svými podřízenými, kteří ale nesporně uznávali jeho autoritu. „Komisař" byl jeho naprostým opakem, první dojem z něj byl ten, že se jedná o silnou osobnost s vysoce rozvinutým intelektem a mnoha znalostmi. Myslím si, že byl absolventem nějaké školy, možná té pro teroristy v bývalém Československu. Jeho znalosti o naší zemi tomu dost nasvědčovaly, ale on sám to neřekl a i když nyní situaci záměrně zlehčuji, nebyl tam pro mne prostor pro moc dotěrných otázek a nebyla ve mne ani odvaha se příliš ptát. Dá se říci, že jsem spíš odpovídal na otázky, než že bych se sám vyptával. Přesto jsem se od „Komisaře" poměrně dost dozvěděl. Věděl, že jsme byli komunistickou zemí a že nyní u nás je president Václav Havel. Jak on tak „Velitel" byli vyzbrojeni novějšími českými samopaly, tak zvanými škorpióny. „Komisař" mne podrobil lehčímu výslechu, a zdálo se, že byl s mými odpověďmi docela spokojen. Potom mně oznámil, že si musejí ověřit, je.li pravda to, co jsem jim napovídal. Jestli to skutečně ověřovali, nebo jestli na mne jenom chtěli udělat psychický nátlak, aby objevili, lhal-li jsem jim, to už asi nikdy nezjistím. Každopádně jsem mněl asi hodinu na přemýšlení, neboť tak dlouho zabralo jejich ověřování mé výpovědi. Nakonec, když zjistili, že jim nemohu být nebezpečný, a že jsem skutečně sám, a nikoho jsem sebou nepřivedl se rozhodli mne pustit. Slavnostně mě oznámili, že jsem volný, že oni nejsou žádní teroristé, a že mi sebou dají člověka, který mě od nich vyvede. Namítl jsem, že trefím sám, že mám představu o tom, kde se nacházím, a jakým směrem bych měl jít, abych se dostal zpět na pobřeží do Talipananu. Pravděpodobně nechtěli, abych ještě více poznal jejich pozice, protože mladík, který mě vyváděl, a kterému nebylo ještě snad ani 15 let, mne evidentně vedl velikým obloukem, jakoby jsme něco záměrně obcházeli. Můj strážce, či vlastně průvodce neměl žádnou střelnou zbraň, ale za pasem měl obrovskou mačetu, kterou občas proklestil pěšinu, po které jsme šli a tvářil se velmi důležitě. Na nohou měl gumové žabky, výrobek firmy Baťa, kterým náš slavný krajan obul snad celou Asii, jak tu komunistickou, tak tu ostatní. Jak už jsem řekl byl velmi mladý, byl pravděpodobně míšenec s nadpoloviční většinou domorodé krve a hovořil trochu anglicky. Díky tempu, které nasadil, mě nebylo do hovoru, neboť po právě prožitém vyčerpání psychickém, jsem byl na dně svých skromných sil, které jsem s ním v žádném případě nemohl měřit. Nakonec jsme s velikou zacházkou došli až pod prudký kužel Malisimby, maličký kousek pod začátek dělícího hřebene. Tam mě mladík opustil, ukázal rukou směr kterým bych měl jít a dál už jsem pokračoval mnohem mírnějším tempem sám. Když jsem došel k prvnímu příčnému údolíčku, sešel jsem do něj, abych hledal a našel pramenitou vodu. Tam jsem se posadil, pořádně napil a začal si celou situaci v klidu zpětně vybavovat. Díky tomu, že mě v táboře partyzánů drželi dlouho, se jevilo nereálným, abych se dostal z hor ještě za světla, a vzhledem k strmosti a nevýraznosti stezek bych mohl potmě snadno s cesty sejít, nebo se zranit. Buďto se mi povede dostat se dolů, nebo budu muset někde přespat a ráno pokračovat. Vím, že tím způsobím problémy ostatním, kteří si o mě budou dělat starost, ale žádné jiné řešení mne nenapadalo. V momentální situaci jsem byl rád, že to všechno takhle dopadlo. Raději jsem ani moc nemyslel na to, co všechno se mohlo stát. Teď už to byl jenom dobrodružný zážitek, ale ještě před chvílí mi do smíchu ani trochu nebylo. Po chvíli odpočinku jsem proto pokračoval nejkratší cestou k pobřeží. Stezka se vinula podél hřebene, až jsem se dostal k místu, kde už jsem jednou byl, a odkud vedla strmá pěšina do údolí Talipananského potoka. To už bylo pozdní odpoledne a slunce se chystalo zapadnout. Soumrak v tropech je velmi rychlý, za chvíli je tma. Měl jsem velké štěstí, že nebyly téměř žádné mraky a již svítil měsíc. Díky tomu se mi podařilo dostat k potoku a podél něj jsem se vydal do vesnice. Tam jsem dorazil kolem deváté hodiny, to znamená, že jsem šel skoro dvě hodiny potmě. Měl jsem zase jednou štěstí, že se mi podařilo chytit jeepney, tak zvaný „flamendrák", kterým se vraceli domů zaměstnanci různých krámků a stánků, kteří byli přespolní. To byla klika jako hrom, protože s Talipananu k nám to byla ještě dobrá hodinka chůze. A tak vše nakonec dobře dopadlo a já přišel „domů" někdy před desátou, plný zážitků, které jsem potom při pivu Ber na Ber, jehož distribuci na Mindoru zařídila místní „Mafie", která používá NPA jako svou „výkonnou, ozbrojenou složku", dlouho do noci vyprávěl. Tím se vlastně celý kruh uzavřel. Na Filipinách existuje několik gerilových organizací, jako je NPA. Některé, jako ta, která mě zajala, jsou orientovány komunisticky, jiné, zvláště na jihu Filipin v oblasti ostrova Mindanao, se ohání Islámem. Nejnebezpečnější a nejmilitantnější podoby mají tyto jednotky na ostrovech mezi Mindanaem a Borneem, souostroví Sulu a na ostrovech tvořících řetěz mezi Palawanem a Borneem, kde je státní hranice, oddělující Filipiny a Malajsii. Na těchto územích se vyskytuje také mnoho nebezpečných pirátů, kteří pravděpodobně k nim buďto přímo patří, nebo jsou s Gerilami ve spojení, jakási jejich odnož. Na těchto místech nikdy nebyla prosazena moc Filipin, a to ani za Španělů. Američanů, či Japonců. Odjakživa zde vládli různí sultáni a rádžové, kteří se Manile nepodrobili, a je to tak vlastně do dneška, kdy zde existují různé separatistické skupiny, zaštíťující se myšlenkou vytvoření samostatného islámského státu Na rozdíl od těchto geril se jeví místní NPA vlastně jen jako jacísi „beránkové", kteří si musejí stále vytvářet image, že chtějí zlepšit poměry místních obyvatel, neboť jsou na jejich přízni přímo závislí. Nicméně i přes toto jejich „beránkovské image" byl můj zážitek tentokrát i pro mně opravdu „silné kafe". Noc v bordelu. Když jsme cestovali na Mindoro, odjížděli jsme z Manily už dosti pozdě odpoledne a do Batangas, přístavního města, kde je nutno se nalodit na přepravní loď, jsme se dostali už za tmy. Vystoupili jsme z autobusu, prostudovali ještě jednou „Lonely Planet" ale možností k ubytování za přijatelnou cenu tam mnoho nebylo. Domluvili jsme se z jedním z mnoha u autobusové stanice stojících „Tuk-tuk manů" o tom aby nás dovezl k jednomu z v Lonely Planet uvedených hotelů, či spíše „Guest Houseů". Pršelo už od rána, v části města nešel elektrický proud, my byli hladoví jako vlci a na uvedené adrese ke všemu ještě žádný hotel nebyl. Tuk-tuk man asi neměl chuť s námi dále jezdit, takže jsme vystoupili, zalezli do blízkého bistra a dali si pořádnou večeři. Když jsme se zasytili a zahnali žízeň, počali jsme se opět zabývat naší situací a problémem, kde přečkat noc. Svěřili jsme se tedy do péče dalšího Tuk-tuk mana a dali mu několik adres, na nichž by se podle Lonely Planet měly nacházet hotely. Bohužel pouze měly. Většinou tam totiž nebyly, vyjímečně na určené adrese hotel byl, ale buďto byl obsazen, či spíš jej recepční za obsazený vydával a neměl vůbec zájem o nás jako o hosty. Nerozuměli jsme tomu, ale nicméně jsme neměli zbytí a za chvíli už také žádné další adresy. Poprosili jsme tedy Tuk-tuk mana, který byl neobyčejně ochotný, aby se nám pokusil najít nějaké ubytování za rozumnou cenu sám. Mezi tím už se dávno setmělo a déšť stále neustával. Ochotný řidič s námi objel několik hotýlků, ve kterých jsem zkoušel štěstí. Stále se mi ale nedařilo nás ubytovat. Posléze jsem narazil v dalším navštíveném zařízení na recepčního, který budil dojem, že je naprosto zdrogovaný, byl úplně mimo. Přes jeho apatičnost se mi podařilo jej rozhoupat k tomu, aby mi zavolal šéfa. Výsledek byl katastrofální. Jestliže recepční byl silně pod vlivem drog, potom nenacházím slov, kterými bych označil stav jeho nadřízeného. Zkrátka opět jsme nebydleli. Nakonec nás řidič zavezl k jakémusi hotýlku, který byl umístěn ve dvoře. Tam jsme sehnali dva pokoje s klimatizací, koupelnou, televizí a bez oken za 600 Pesos za noc. Pokojík byl malinký, postel byla povlečena jakýmsi napůl gumovým prostěradlem, malá koupelna se sprchou byla oddělena skleněnou průhlednou stěnou a v televizi byl mimo několika Filipínských programů také jeden erotický, či spíše pornografický, pravděpodobně z videa. Potom jsem si všimnul ceníku, připevněného na vnitřní straně dveří. Tam byl annoncován „short time" za 20 pesos minuta, minimálně 10 minut. Tím jsme konečně pochopili, že jsme v hodinovém hotelu, který patřil k jednomu z místních bordelů. Také nám začalo být jasné, že pro takovýto „hotel" vůbec nejsme zajímavými zákazníky, neboť ceny, kterých dosahují při několikanásobné otočce „short time" za noc jsou mnohem výše než ta, kterou jsme ochotni dát my. A jako hosté asi za moc nestojíme, jejich běžná klientela bude pravděpodobně mnohem velkorysejší i v konzumaci předražených nápojů, které jsou v recepci v bohaté nabídce. Byl to pro nás zajímavý zážitek, protože v bordelu, ani v hodinovém hotelu jsme do té doby ještě nikdy noc nestrávili. Ale na druhé straně zůstává také pravdou, že všechno v životě musí být jednou po prvé. Lapu Lapu Lapu Lapu - Filipínské národní jídlo můžete dnes jíst po celém archipelu, od Luzonu až po Mindanao. Dokonce existuje v různých krajových variantách. Původ jídla je již těžko rozklíčovatelný, na rozdíl od jeho názvu, který ještě po téměř 500 letech připomíná paradoxně pobyt prvního Španěla na ostrovech. Nejedná se ale o oslavu jeho pobytu, nýbrž naopak jeho konce. A jelikož tento konec byl tak říkajíc gastronomický - název jídla je vlastně nejpříhodnějším uplatněním. Že nepřátelé končívali často v kotlích a potažmo v žaludcích místních obyvatel bylo pravdou ještě pro část generace rodičů dnešních obyvatel. V době kolonizace Filipin patřil rituál kuchyňské úpravy a následného společného pojídání poražených nepřátel tak říkajíc k „bontonu". Když procházíte odlehlými končinami souostroví a vidíte všude upravené venkovní pece, či snad udírny, ve kterých se připravují vynikající pečínky z vepřů, bezděky si na jejich špízu představujete napíchnutého cestovatele, nebo misionáře. Rozměry těchto zařízení by takovémuto využití totiž přesně vyhovovaly. Kdo ví, možná, že zůstaly po staletí zachovány ještě z dob, kdy zde příprava lidského masa byla běžnou praxí. V době, kdy na dnešních Filipinách byli již silně etablováni Arabové a šířili úspěšně Islám, nadešel den, kdy legendární španělský mořeplavec Fernando Magellan, který již téměř dokončil svou, v lidské historii první cestu kolem světa, vložil svojí nohu na zdejší souostroví. Stalo se tak 16. Března 1521 na neobývaném ostrově Homonhon, poblíž velikého ostrova Leyte. aby jej tímto činem zabral pro jeho křesťanská Veličenstva - Krále a Královnu Španělska. Jelikož se jednalo o neobydlenou zemi a tudíž bez budoucích poddaných, byla pro jeho Veličenstva celkem nezajímavá. Proto se zde dlouho nezdržel a odplul dále vstříc novým významným objevům. Ten první na sebe nenechal dlouho čekat a již na ostrově Mactan, kde se vylodil, nechal vztyčit symbolický kříž. Jeho počínání se zřejmě místním obyvatelům, vedeným právě legendárním náčelníkem Lapu Lapu vůbec nelíbilo a nenechali si to líbit. Vzali tábor uchvatitelů útokem a v nastalé bitvě byl slavný mořeplavec spolu s několika svými vojáky zabit. Další počínání ostrovního lidu probíhalo zřejmě podle asi nějakého takovéhoto scénáře: Mrtvoly zabitých nepřátel byly nejprve dopraveny do sídliště bojovníků. Potom se sešla celá vesnice a možná i nějací „přespolní". Začalo se mohutně oslavovat vítězství. Mrtvoly nepřátel byly vykuchány a naloženy do velikých zemních „hrnců", aby získaly dobrou chuť a nekazily se v panujícím velmi teplém počasí. No potom už jenom rozdělání hranic, napíchnutí na špízy a následně hostina, při níž se náčelník podělil o svou kořist se svými poddanými. Pro své nejvěrnější měl jistě ty nejlepší sousta. Celá vesnice se najedla dosyta a zpívala a tančila dlouho do noci, aby vyjádřila dík a obdiv svému odvážnému náčelníkovi, který ještě neví o tom, že svým činem právě vstupuje nezadržitelně do dějin. Jak skončil náčelník Lapu Lapu, o tom historie bohužel mlčí. Ale vzhledem k tomu, že vlastní španělská kolonizace Filipin začala mnohem později, dožil se zřejmě ve zdraví tehdy velmi nízkého průměrného věku. Až v roce 1565, kdy na Boholu přistála celá Španělská flotila vedená Miguelem Lopesem de Legaspi, který po mnohých krvavých bojích uzavřel mír s dosavadním vládcem - Radžou Sikatunou se dá hovořit o začátku Španělského panství, které ale začalo vlastně velmi neslavně - sežráním slavného mořeplavce a objevitele. Že takovýto konec nebýval žádnou vyjímkou, dokládá i příběh neméně slavného muže - objevitele Austrálie, anglického kapitána Jamese Cooka, který skončil podobným způsobem o dvě století později v hrnci Polynésanů na Havaji. Časem došlo k tomu, že stále vzácnější maso lidské bylo nahrazeno masem jiným, podle zvyklostí v té které oblasti. Na většině míst jsme se setkávali s Lapu Lapu připravovaným z ryb. Existuje také a prodává se na tržištích, celkem vzácná hlubinná ryba, které se přímo Lapu Lapu jmenuje. Na Luzonu jsme zase konzumovali Lapu Lapu připravované z vepřového. Myslím, že pojmenování národního jídla na počest sežrání zřejmě prvního významného Evropana, který vkročil na zdejší území je přinejmenším činem zajímavým. Náčelník-lidožrout tím vešel nesmazatelně nejenom do historie, ale také do kulinářského umění, neboť velmi známá a rozšířená filipínská specialita se po něm jmenuje dodnes a dočtete se o ní v každé pořádné filipinské kuchařce. Tailor Wille Tímto názvem bývá označován areál, ležící ve výšce 600 m n m. na svahu hor Mindora poblíže Malisimby, nad obcí San Isidro, kde se nachází na pobřeží plážové letovisko White Beach. Pojmenován je podle svého majitele a zaladatele - bývalého mistra světa v golfu Tailora, který zde vybudoval nádherné golfové hřiště a usadil se zde se svou mladou filipinskou ženou. On sám o sobě prohlašuje, že je Filipi-american, což o něm mnoho napovídá. Už to, že na první místo dal svou příslučnost Filipínskou, na kterou je, stejně jako na svou manželku velmi hrdý. V areálu stojí mimo jeho domu a golfového hřiště ještě několik dalších domů, které si zde postavili většinou Evropané, kteří se rozhodli pro usídlení se zde. Místo je dostupné po, na místní poměry docela obstojné silnici, která zdolává již zmíněný výškový rozdíl na asi pěti kilometrech. Kolem této silnice vyrostly domky místních obyvatel, kteří využívají její existence. Tailor Wille není jen golfovým hřištěm. Honosí se názvem Ponderosa Country and Golf Club, a skutečně, krajina je zde více než nádherná. Pohledy na mořské pobřeží, kde můžete pozorovat členité pobřeží s mnoha lagunami u Puerto Galery a na druhé straně možnost vycházek do neposkvrněné přírody okolních hor jsou dostatečnými lákadly. Na vycházku Vám bude za přijatelný poplatek přidělen domorodý průvodce, který na přání ukáže v okolí areálu různé přírodní zajímavosti. Nic vám ovšem nebrání, abyste se vydali do okolní divočiny sami a procházeli se nazdařbůh mnohými zdejšími stezkami. Posezení v klubu je pěkné, nápoje i jídla zde nejsou předraženy a v čerstvém horském vzduchu chutnají výborně. Dá se sem dojít z White Beach docela pohodlně za hodinku pěšky, ale ti línější mohou použít jeepney, který si na takovouto cestu musejí většinou zvlášť objednat. Je možno sem dojet i na vypůjčeném motocyklu. Při jízdě slabšími modely se spolujezdec trochu projde, neboť občas je stoupání „nestandardní" a ani japonské mopedy si s ním při plném zatížení dvěma jezdci nedokáží poradit. Budete-li mít štěstí setkáte se s mistrem světa osobně. Je to velmi šaramantní pán, který na svůj věk vůbec nevypadá. Poučí Vás o tom, že život po boku mladé ženy činí staršího muže vždy mladším. Nemůžete nic jiného než dát mu za pravdu, on sám, který mládne den ze dne, je toho živoucím důkazem. Ve věku, kdy většina ostatních pomýšlí na klidné stáří, vybudoval nejenom tento nádherný areál, ale také jaksi mimochodem vyhrál už po několikáté mistrovství světa v golfu, který hrát skutečně umí. Všude kolem jsou předměty s celého světa, které jeho kariéru připomínají. Najdete zde nejrůznější trofeje, ale i fotografie a suvenýry. On i jeho paní jsou velmi příjemní a hovorní společníci, kteří ze sebe nic nedělají a s každým, kdo zdejší klub navštíví rádi chvilku družně posedí, čímž vytvářejí velmi příjemnou neopakovatelnou atmosféru. Tailor Wille patří zkrátka k Mindoru i k Filipnám, bez něj bude vašemu pobytu zde určitě něco scházet.

---